Podle biblických pramenů se Svatý Petr narodil v Betsaidě jako syn rybáře Jana nebo Jonáše a jeho rodné jméno bylo Šimon. Základní vzdělání získal v otcovském domě a synagogální škole. Oženil se a usadil se v Kafarnaum, vesnici u Genezaretského jezera, a se svým bratrem Ondřejem se živili rybářstvím. Podle legendy se jeho manželka jmenovala Perpetua a dcera Petronila. Když jednou se svým bratrem Ondřejem vrhal síť do vody, šel okolo Ježíš a vyzval oba rybáře, aby ho následovali. Bratři uposlechli a Šimon se od té chvíle stal nejvěrnějším Kristovým učedníkem.
Byl svědkem mnoha jeho činů a zázraků. Právě jeho Ježíš vyvolil, aby se stal prvním z dvanácti apoštolů, které vybral mezi svými učedníky, aby hlásali evangelium a konali zázraky. Tehdy mu také dal jméno Petr: „Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam“. (Ty jsi Petr, to znamená skála a na této skále postavím svou Církev, a brány pekla ji nepřemohou.). Tento známý citát z bible v sobě skrývá slovní hříčku, neboť v původním aramejském textu je použito slovo „cepha“, které znamená i Petr i skála.
Kříž svatého Petra (převrácený kříž) je kříž symbolizující svatého Petra a přeneseně papežský úřad. Symbol vychází z legendy o Petrově smrti - byl odsouzen k smrti ukřižováním, ale protože smrt, která by byla stejná, jakou zemřel Kristus, považoval za nezaslouženou poctu, byl na vlastní žádost ukřižován hlavou dolů.
Postava Petra má v sobě i cosi obecně lidského a nadčasového. Přestože byl prvním z vyvolených a Ježíš ho přímo jmenoval jako hlavu budoucí církve a přestože byl podle evangelií svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Na Kristovu výzvu kráčel Petr po vlnách a málem utonul, protože zapochyboval. Když vojáci Krista zatkli, třikrát ze strachu prohlásil, že ho nezná, přesně tak, jak mu sám Kristus předpověděl („Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš“).
Když se po seslání Ducha svatého apoštolové rozešli do světa, zůstal Petr po nějaký čas v Jeruzalémě. Byla mu dána moc uzdravovat nemocné. Prvním uzdraveným byl muž od narození chromý, který na chrámových schodech prosil o almužnu. Petr jej vzal za ruku a přikázal mu: „Vstaň a choď!“ V té chvíli byl muž zdráv, vešel do chrámu, děkoval Bohu a pro Petra to byl významný krok k získání autority představitele církve.
Po Kristově smrti a zmrtvýchvstání se skutečně ujal řízení tehdy ještě nepatrné skupiny věřících. Řídil volbu apoštola Matěje jako náhrady za zrádce Jidáše, vynesl rozsudek nad Ananiášem a Zafirou a zejména otevřel církev pro příslušníky nežidovských národů. Nechal pokřtít Kornelia bez obřízky a na prvním církevním sněmu v roce 50 v Jeruzalémě prosadil, že věřící nemusí dodržovat obřadní předpisy podle Mojžíšovy knihy Starého zákona.
Když judský král Herodes Agrippa viděl, jak v celé zemi roste počet Kristových stoupenců, začal je krutě pronásledovat. Také Petr byl uvězněn a odsouzen k smrti. Petrovi se však podařilo z vězení uniknout – podle legendy se v noci před popravou v žaláři zjevil anděl, zázračně rozlomil Petrovy okovy a vyvedl ho na svobodu. Petr potom navštívil křesťanské komunity v Asii a posléze se vrátil do Říma.
Velmi úzce spolupracoval s apoštolem Pavlem. Židé neměli v Římě snadné postavení, i když Římané byli v otázkách náboženství velmi tolerantní. Považovali však všechny cizince a jinověrce za poněkud nedůvěryhodné. Pavel byl římským občanem, kázal proto Římanům a Petr jako Žid zase Židům a příslušníkům jiných národů.
1. června 64 vypukl v Římě velký požár. Trval téměř týden a zničil deset ze čtrnácti městských obvodů. Jak už je v takových případech obvyklé, hledal se viník a císař Nero jej nalezl v křesťanech. Bylo zahájeno široké pronásledování křesťanů. Mnoho jich bylo ukřižováno na břehu Tibery v Circus Gai et Neronis.
Věřící prosili Petra, aby se uchýlil do bezpečí. Podle legendy se vydal na cestu, aby unikl pronásledování. Sotva však vyšel z brány, spatřil proti sobě kráčet Krista. Zeptal se ho: „Quo vadis, Domine?“ (Pane, kam kráčíš?) Ježíš mu odpověděl, že jde do města, aby byl ukřižován podruhé. Petr se zastyděl a vrátil se.
Později byl v Římě zajat a odsouzen k smrti ukřižováním. Protože se však nepovažoval za hodna zemřít stejným způsobem jako jeho Pán, požádal, aby ho ukřižovali hlavou dolů. Jeho následovníci ho v noci sňali z kříže a pochovali u zdi na Via Cornelia. O 30 let později tam Anaklét dal postavit malou kapli.
Sv. Petr je patronem papežů, církve, řezníků, sklářů, truhlářů, hodinářů, zámečníků, kovářů, slévačů olova, hrnčířů, zedníků, cihlářů, moštářů, motorkářů, kameníků, síťařů, soukeníků, valchařů, rybářů, obchodníků s rybami, lodníků, trosečníků, kajícníků, zpovídajících se a panen. Petr je i ochráncem proti hadímu uštknutí, proti krádeži a pomocníkem proti vzteklině, posedlosti, bolesti nohou. Jeho záštitou je dlouhověkost.
Dva zkřížené klíče, obrácený kříž (byl ukřižován hlavou dolů), berla s třemi příčnými břevny (papežská), kniha (evangelium), kohout (jeho zapření Krista) a někdy i ryba nebo loď.
- Svatý Linus (zemřel patrně roku 78 či 79) je považován za druhého z papežů.
Vzhledem k nedostatku přesných pramenů z této doby nelze však s jistotou říci, kdy přesně se stal papežem (64–69), existují i názory, že došlo k přehození jména a on byl až druhým nebo třetím v řadě nástupců sv. Petra. Za nejčastěji přijímaný názor lze brát, že byl druhým papežem, a to v letech 67–79.
Sv. Linus, papež a mučedník, se narodil patrně v etruském městě Volaterra v Toskánsku a na křesťanskou víru jej obrátil sv. Petr. Jeho otcem byl Herculanus dei Mauri, matka se údajně jmenovala Claudia.
Zastupoval sv. Petra v Římě po dobu jeho nepřítomnosti a po Petrově ukřižování se stal jeho nástupcem, římským biskupem. Nejspíše k němu se vztahuje zmínka ve 2. dopise sv. Pavla Timoteovi, který je součástí Nového zákona. Připisuje se mu nařízení, že ženy nemají přicházet na bohoslužby bez závoje. Byl považován za autora apokryfního spisu Umučení sv. Petra a Pavla, avšak autorství je velmi pochybné. Také zavedl jako symbol římských biskupů palium.
Podle starší tradice zemřel mučednickou smrtí, avšak je to spíše nepravděpodobné. Byl pochován na úpatí vatikánského vršku. V roce 1615 byl v bazilice sv. Petra objeven náhrobek s nápisem Linus a byl po řadu let pokládán za jeho hrob. Pravděpodobnější však je, že náhrobek patřil jiné osobě s delším jménem, kde Linus byla pouze koncovka (např. Aquilinus, Anullinus).
Svátek sv. Lina je římskokatolickou církví slaven 23. září, ve východní církvi 5. listopadu.
- Sv. Anaklét (Anacletus) byl třetí papež katolické církve. Jeho pontifikát je datován do let 78/79 - 90/91. Vedou se spory zda je totožný se svatým Klétem, zpravidla však jsou považováni svatý Klétus a svatý Anaklétus za tutéž osobu.
Narodil se v Římě a na biskupa byl vysvěcen svatým Petrem. Kromě toho, že vynikal učeností a svatým životem, se o něm více neví. Je mu připisováno rozdělení Říma na 25 okresů. Poprvé ve svých dopisech použil formule: Salutem et benedictionem apostolicam – trvalé součásti papežských listů. Křesťanským duchovním nařídil nosit krátké vlasy. Tradice mučednické smrti sv. Anakléta je nepotvrzená. Jeho ostatky jsou uchovávány v chrámu sv. Lina ve Vatikánu.
Svatý Klement I., nazývaný také Klement Římský (na rozdíl od Klementa Alexandrijského) je v křesťanské tradici uváděn jako čtvrtý římský papež. Někteří znalci církevních dějin jej však považují za přímého nástupce svatého Petra. Rozpor je vysvětlován tak, že pokud byl svatý Petr na cestách, spravovali římskou církev Linus a Anaklét. Po smrti svatého Petra spravoval církev Klement, ale aby zamezil rozkolu v církvi ustoupil a římským biskupem se stal až po smrti obou výše jmenovaných papežů.
Starověký dějepisec Eusebios z Kaisareie uvádí, že Klement I. je totožný s Klementem, o němž píše svatý Pavel v listě Filipským, který je součástí Nového zákona. Podle tohoto podání pocházel tedy z města Filippi v Makedonii a na křesťanskou víru byl obrácen svatým Pavlem.
O působení Klementa I. jako papeže není mnoho známo. Údajně ustanovil v každém římském okrese sedm zapisovatelů (notářů), kteří měli za úkol zaznamenávat skutky křesťanských mučedníků. Svými dopisy církvím mimo Řím se zasloužil o zachování jednoty církve. Známý je v tomto smyslu list ke Korintským, i když jeho autorství bylo zpochybněno. Rovněž se zasloužil o šíření křesťanství vysíláním hlasatelů víry i do vzdálených zemí.
Zprávy o jeho smrti jsou značně rozporné. Legenda uvádí, že císař Trajan poslal Klementa do vyhnanství na Chersones (dnešní poloostrov Krym v Černém moři). Když Klement ani tam nepřestal hlásat křesťanskou víru, byl na císařův rozkaz někdy v letech 100–101 vhozen do moře s kotvou uvázanou okolo krku. Odtud je časté zobrazení svatého Klementa s kotvou. Krymští křesťané jeho tělo nalezli, pohřbili a nad jeho hrobem vystavěli kapli. Svatý Konstantin (známý jako slovanský věrozvěst Cyril) v roce 861 nalezl nejen onu kotvu, ale i ostatky. Roger, biskup chalonský, podal zprávu, že když v roce 1048 navštívil Kyjev, aby dojednal sňatek Jindřicha I. s Annou Kyjevskou, ukazoval mu Jaroslav Moudrý lebku svatého Klementa, kterou získal při válečném tažení na Krym.
Podle jiné verze byl Klement v roce 100 utopen, ale ne v moři, ale v řece Tiberu v Římě. Konečně třetí verzí je, že zemřel zcela přirozenou smrtí stářím. Podle všech verzí jej křesťanské církve přesto za mučedníka považují, protože i kdyby nebyl umučen k smrti, stačí, že za křesťanskou víru trpěl.
Jeho jménem označujeme třetího nástupce apoštola Petra. Patří tedy k nejstarším církevním otcům, apoštolským. Setkáváme se s ním i v díle jiného autora, v tzv. Pastýři Hermově. Tam Klement vystupuje jako biskup zplnomocněný k zasílání listů církevním obcím mimo Řím.
Svatý Klement bývá zobrazován s kotvou a rybou, někdy také s mlýnským kamenem, klíči nebo knihou.
Svatý Klement je také postavou křesťanské romance, která se dochovala ve dvou různých verzích. Podle této legendy je Klement ztotožňován se synovcem císaře Domitiana, T. Flaviem Clemensem.
Svátek svatého Klementa je podle cirkevního kalendáře 23. listopadu. Českou obdobou jména Klement je Klimeš, ve staročeské podobě i Těšek.
Klementovy ostatky přinesli do Českých zemí údajně již svatí Cyril a Metoděj, a to na Hradisko svatého Klimenta. Sv. Klementovi bylo zasvěceno několik z nejstarších kostelů v Čechách - ve Staré Boleslavi, na Levém Hradci a na pozdějším Novém Městě Pražském.
Svatý Klement je hlavním patronem královéhradecké diecéze, kde se jeho svátek slaví jako liturgická slavnost. Je mu zasvěcena kaple pod Bílou věží vedle katedrály svatého Ducha v Hradci Králové. V katedrále je umístěna i jeho busta od akademického sochaře Vladimíra Preclíka.
O jeho původu a mládí nejsou dochovány žádné záznamy. Poprvé je zmiňován, až když se (kolem roku 430) stal arcijáhnem papeže Celestýna. Roku 440 byl zvolen papežem. V rámci svého úřadu odosobnil úřad papeže a zdůraznil jej jako dědictví apoštola Petra. Usilovně bojoval proti rozšířeným bludným učením, zejm. manicheismu a pelagianismu. Zdůrazňoval, že v Kristu jsou obsaženy obě přirozenosti, tj. božská i lidská. V této záležitosti se dostal do ostrého střetu s představiteli východní církve, kteří obhajovali jen jednu, vtělenou božskou, přirozenost. Když roku 449 na synodě v Efesu trvali představitelé východní církve na své představě, označil toto shromáždění dokonce jako „synodu lupičů“. V roce 451 svolal chalcedonský koncil, kterého se účastnili i biskupové z východu. Lev napsal věroučný text tzv. Tornus a Flaviano adresovaný konstatinopolskému biskupovi, který byl přítomnými biskupy na koncilu přijat - podle koncilových dokumentů dokonce zvoláním: „Petr promluvil ústy Lva“. Tím byla dvojí přirozenost v Kristu koncilem potvrzena a Eustychově herezi tak učiněno zadost. K dalším zásluhám Lva I. patří napravení hierarchie církve a obrana jejích práv.
Roku 452 vpadl do Itálie kmen Hunů, kteří hrozivým způsobem pustošili území, která dobyli. Když přitáhli k Římu, vyšel papež Lev I. vstříc hunskému vojevůdci Attilovi a podařilo se mu jej přesvědčit, aby Řím svého plenění ušetřili. Avšak již tři roky na to, roku 455, musel Řím čelit opět nájezdu pohanských kmenů, tentokrát Vandalů. Zábranit vyplenění města se mu sice nepodařilo, přesto se mu však podařilo s Vandaly vyjednat, že nedojde k vraždění římských občanů, že město nezapálí, jak měli v úmyslu, a rovněž ušetří apoštolské baziliky.
Lev I. Veliký zemřel 10. listopadu 461 v Římě a byl pohřben v předsíni baziliky svatého Petra. Již během svého života byl uctíván jako světec, jímž byl brzy prohlášen.
Lev Veliký je prvním papežem, po kterém se nám zachovala jeho kázání k lidu při bohoslužbách (je jich okolo stovky). Zároveň se dochovalo i asi 150 jeho dopisů. Obhajuje Petrův primát, dvojí přirozenost Krista, klade důraz na liturgii jako na stále aktuální událost a jako součást každodenního života křesťana. V roce 1754 jej Benedikt XIV. prohlásil za Učitele Církve.
Dle seznamu papežů – římských biskupů, jak je uznává římskokatolická církev je Řehoř II. - 89.
Řehoř II. má značné zásluhy na christianizaci Německa, kam vyslal kněze uspořádat církevní organizaci a sv. Bonifáce pověřil velmi potřebnou misijní činností. Díky tomu se německojazyčné kraje více přimkly k latinskému kulturnímu okruhu.
Budoucí papež byl k duchovním u stavu od mládí vychováván v lateránské pěvecké škole.[1] Papežem Sergiem byl jako podjáhen jmenován sacellariem (úředníkem pověřeným správou pokladny) a papežským bibliotekářem. Po vysvěcení na jáhna doprovázel papeže Konstantina do Cařihradu k císaři a tam získal při jednání o kánony trullanské mimořádný věhlas. Po Konstantinově smrti se během měsíce a 10 dnů stal hlavou církve jako první pontifik po sedmi řeckých a syrských papežích.
Řehoř II. byl obezřetný, rázný a vyznačoval se velkým rozhledem. Nemalé problémy mu při působení v čele církve činila politika byzantského císaře Leona III. Syrského, z něhož se stal pronásledovatel svatých obrazů a ničitel výtvarného umění v chrámech. Obrazy měly sloužit zejména nevzdělaným lidem místo knih. Ti, kteří obrazy napadali, se hájili tvrzením, že nadpřirozených věcí nelze pozemským uměním vystihnout a že prostý lid uctívá obrazy modlářsky. Císař, který kdysi býval obchodníkem s dobytkem a pak vojákem, se snadno nechal přemluvit k ničitelskému dílu a boj proti obrazům se mu jevil vítanou příležitostí pro upevnění jednoty říše. Biskupové, kteří vzdorovali císařskému rozkazu, byli sesazováni. Papež se jich zastával a způsobil si ve vztazích s císařem nejednu nepříjemnost. Mimo jiné mu psal: „Tak jako papež nemá dohlédacího práva nad císařským palácem a nad udělováním světských úřadů, tak také císař nemá dohlédacího práva nad církví a nad udělováním církevních úřadů. Každý ať zůstane u povolání, do kterého byl ustanoven od Boha.“ Císař na jeho slova nedbal a chtěl se ho dokonce zmocnit vojenskou silou, ale neuspěl. K boji proti obrazům brzy přibyl i boj proti úctě svatých vůbec a nakonec se obrazoborci vrhli na ničení klášterů.
Ze sporu mezi papežem a císařem se rozhodl těžit langobardský král Liutprand, který dobyl Ravennu a táhl na Řím. Jen papežovy dopisy a státnické umění poslů přiměly Liutpranda, že ustoupil od svého úmyslu a daroval ještě papeži město Sutri. Papež diplomacií získal Benátčany a dostal Langobardy z Ravenny. Král si to nechtěl nechat líbit a na chvíli se spojil s císařem proti Římu. V roce 729 se tak langobardské vojsko dostalo až do roviny u samého Andělského hradu a zdálo se, že Řím je bezmocný. Řehořovi II. se však výmluvností podařilo pohnout Liutpranda k míru. Král se nechal papežem dovést k hrobu sv. Petra a jako dar tam položil svou královskou korunu i plášť. Smířil se s papežem a vyprosil si zrušení exkomunikace.
Řehoř II. pozvedl v Itálii řeholní život a dbal mimo jiné i o kázeň v řeholních domech. Obnovil opatství montecassinské, které 130 let leželo v troskách, a další kláštery v Římě. Pečoval i o obnovu a výzdobu některých římských kostelů. Zemřel po pontifikátu trvajícím patnáct let a necelých devět měsíců.
Dle seznamu papežů – římských biskupů, jak je uznává římskokatolická církev je Řehoř V. - 138.
Narodil se jako třetí syn korutanského vévody Oty z Wormsgau a dcery hraběte Heinricha Judity Bavorské v roce 972, čili byl pravnukem císaře Oty Velikého. Podle legendy se narodil ve Stainachu (dnešní Štýrsko v Rakousku).
Studoval ve Wormsu u míšeňského arcibiskupa Willigia, dalším z jeho učitelů byl Jan Philagathos. Poté, co byl krátce činný ve Wormsu jako kaplan, doprovázel jako králův dvorní kaplan Otu III. na cestě do Říma. Po smrti Jana XV. byl ve věku pouhých 24 let jmenován svým bratrancem Otou III., nástupcem Oty Velikého, papežem, čímž se stal jedním z nejmladších papežů v historii. Ještě ve stejném měsíci (21. května 996) stihl korunovat Otu III. na císaře.
Řehoř V. se od svých předchůdců odlišoval vzorným způsobem života. Protože se blížil konec tisíciletí, s čímž byla v té době rozšířena spousta pověr a strach před koncem světa a Božím trestem, byla v něj vkládána velká naděje.
Římská šlechta byla však nespokojená s papežem věrným císaři. Když roku 997 opustil Řím, jmenovala ve spolupráci s Byzancí Řeka Jana Philagata vzdoropapežem Janem XVI. Řehoř uprchl do Pavie, vrátil se 998 zpět, protože císař Philagata přepadl, mučil ho, donutil jej potupně kráčet městem Římem na oslu a uvrhl do vězení do konce života.
Když se francouzský král Robert II. bez papežského souhlasu oženil se svou vzdálenou příbuznou, uvalil Řehoř nad celou zemí první interdikt v dějinách.
Řehoř V. zemřel na malárii, pravděpodobně 18. února 999 v Římě. Bývá též připouštěno, že mohl být otráven. Je pohřben v chrámu sv. Petra ve Vatikáně po boku Oty II.
Dle seznamu papežů – římských biskupů, jak je uznává římskokatolická církev je Urban II. - 159.
Pocházel z významné šlechtické rodiny, dostalo se mu dobrého vzdělání. V mládí byl arcijáhnem v Remeši, později se stal mnichem v Cluny a převorem. V roce 1079 jej opat vyslal do Říma. De Lageryho si papež velice oblíbil a učinil ho kardinálem. Papežem byl zvolen v roce 1088 a přijal jméno Urban II.
Jeho nejvýznamnější počin se týká 27. listopadu 1095, kdy svolal velkou církevní radu do města Clermont, kde svým plameným projevem o okupaci Svaté země Turky vyvolal první křížovou výpravu. V roce 1095 se konal koncil v Piacenze na kterém uvrhnul vzdoropapeže Klementa III. do klatby.
- Klement VI. (rodným jménem Pierre de Rosieres; 1291, Francie – 6. prosince 1352, Avignon) byl papežem od 7. května 1342 až do své smrti. Byl učitelem Karla IV. při jeho výchově ve Francii a posléze povýšil pražské biskupství na arcibiskupství (prvním pražským arcibiskupem byl Arnošt z Pardubic). Byl jedním z papežů, kteří sídlili v „avignonském zajetí“. V průběhu jeho pontifikátu propukla velká morová epidemie (1347–1350), která dle některých odhadů zahubila až 1/3 evropské populace. Byl jedním ze „světských papežů“ – ctitel umění a estét, nepříliš duchovně zaměřený.
Dle seznamu papežů – římských biskupů, jak je uznává římskokatolická církev je Klement VI. - 198.
Dle seznamu papežů – římských biskupů, jak je uznává římskokatolická církev je Klement XIV. - 249.
Dle seznamu papežů – římských biskupů, jak je uznává římskokatolická církev je sv. Pius X. - 257.
V rámci svého učitelského úřadu tvrdě zakročil proti modernismu, který odsoudil jako herezi. Neúprosně postupoval proti modernistům v řadách církevní struktury a zavedl opatření, která měla šíření modernistických názorů bránit. Byl horlivým mariánským ctitelem, což vyjádřil např. v encyklice Ad diem illum, kde popsal své přání skrze Marii „obnovit vše v Kristu“, což si určil jako heslo svého pontifikátu.
Mezi všemi papeži 20. století vynikal velmi velkými pastoračními zkušenostmi a úspěchy. Udílel katecheze, zakládal sociální organizace k mírnění chudoby apod. V této činnosti pokračoval i v době svého pontifikátu, který byl charakteristický mimo jiné i velkou charitativní aktivitou. Zavedl časté přijímání Nejsvětější svátosti mezi lidem a umožnil k ní přistupovat i již dětem školního věku.
Pius X. byl prý neobyčejně laskavý a dobrosrdečný, ke svým protivníkům se ale choval neústupně a přísně. Již za svého života se těšil obrovské oblibě mezi mnoha lidmi a pověsti svatosti. Po jeho smrti pak velké množství peticí posloužilo k uspíšení jeho beatifikačního procesu. Blahořečen byl 3. června 1951 Piem XII., který ho poté 29. května 1954 prohlásil za svatého. Stal se patronem papežského díla, esperantistů a svatého dětství. Jeho svátkem je 21. srpen.
Pius X. je uctíván jako „papež Nejsvětější svátosti“, zároveň jej má za svého patrona mnoho farností v Itálii, Německu, Belgii, Kanadě či Spojených státech amerických.
Podle staršího kalendáře se jeho svátek slavil 3. září, po reformě kalendáře v roce 1969 byl přesunut na 21. srpen (blíže dnu jeho úmrtí, 20. je totiž svátek sv. Bernarda) a klasifikován jako památka, nikoliv již svátek.
Papež Lev XIII. zemřel 20. července 1903, a tak bylo na konci měsíce svoláno konkláve, aby byl vybrán jeho nástupce. Favoritem na zvolení byl státní sekretář posledního papeže Mariano kardinál Rampolla. Rampolla patřil mezi liberálněji smýšlející. Sám Pius X. jej později podezříval z modernistických sklonů. Při první volbě dostal Rampolla 24 hlasů, kardinál Gotti 17 a Sarto 5. Při druhé volbě dostali Rampolla se Sartem shodně 5 hlasů. Příští den se však situace změnila a zdálo se, že Rampolla již bude zvolen. Nicméně proti němu vznesl krakovský kardinál Puzyna veto (jus exclusivae) jménem rakousko-uherského císaře Františka Josefa (1848–1916). Někteří z kardinálů, mezi nimi i sám Rampolla, se proti vetu postavili a dokonce i navrhovali, že Rampolla by měl být zvolen navzdory vetu.
Třetí volba však nicméně již začala, a tak konkláve muselo pokračovat hlasováním, které však jasného vítěze neurčilo, ačkoliv ukázalo, že mnoho hlasujících se rozhodlo přiklonit na stranu Sarta, který dostal 21 hlasů. Ve čtvrté volbě dostal Rampolla 30 hlasů, Sarto pak 24. Zdálo se jasné, že kardinálové se postupně přesunují na stranu Sarta.
Čtvrtý den konkláve při poslední volbě byl pak Sarto papežem zvolen. Po konkláve se objevila informace (kterou měl prozradit některý z jeho účastníků), že při posledním hlasování dostal Sarto hlas od 55 z celkového počtu 60 kardinálů, kteří hlasovali. Sarto přijal jméno Pius X., navazující na předminulého papeže bl. Pia IX., na jehož boj proti liberalismu v církvi a teologii Pius X. navázal. Tradiční obřad korunovace nového papeže se uskutečnil 9. srpna 1903.
Po zvolení papež zavedl trest automatické exkomunikace pro kohokoliv, kdo by na konkláve přinesl veto nějakého světského panovníka. Konkláve, na kterém byl Pius X. zvolen, se tak stalo posledním, kdy bylo veta použito.
Pius X. blahořečil deset osob, svatořečil čtyři. Mezi jím blahoslavenými byli např. Zdislava z Lemberka (1907), Jan Bosco (1907), Jana z Arku (1909) či Jan Eudes (1909). Jedním z jeho čtyř svatořečení bylo i svatořečení znojemského rodáka Klementa Hofbauera.
Pius X. vydal celkem 16 encyklik. Mezi nimi např. encykliku Vehementer nos z 11. února 1906, která odsuzovala francouzské zákonné oddělení státu a církve. Ve svém katechismu z roku 1905 (který měl původně sloužit pro celou církev, nakonec se však takto nerozšířil) také potvrdil učení o existenci limbu, když píše, že děti zemřelé bez křtu nemohou užívat nebeské blaženosti, stejně tak jako trpět, neboť si nezaslouží spásu, protože jejich dědičný hřích nebyl smazán, stejně tak si však nezaslouží peklo či očistec, neboť nespáchaly žádný hřích osobní.
23. listopadu 1903 Pius X. vydal motu proprio direktivu, která zakazovala ženám zpívat v kostelních chórech.
V roce 1913 Pius X. prodělal infarkt, jehož následkem bylo dlouhodobé zhoršení zdravotního stavu. 15. srpna 1914 na svátek Nanebevzetí Panny Marie onemocněl, a z této nemoci se již nezotavil. Jeho stav se ještě zhoršil, když přišly události vedoucí k vypuknutí I. světové války. Obával se přímo Armagedonu a psal, že se bojí, že Antikrist je už na zemi. Ještě 2. srpna napsal výzvu evropským mocnostem, aby nezačínaly válku. 20. srpna 1914 Pius X. již umírá, a tak těžké období první světové války zastihlo až pontifikát jeho nástupce – Benedikta XV.
Po své smrti byl Pius X. uložen do jednoduché, nijak nevyzdobené hrobky v kryptě pod Bazilikou svatého Petra. Pius X. zakázal praxi vyjmutí orgánů papeže a nabalzámování těla, tudíž tento proces s ním, stejně jako s papeži po něm, již nebyl vykonán.
Kongregace pro svatořečení poté spustila proces vyšetřování kvůli případnému blahořečení, jehož podmínkou je i potvrzení dvou zázraků. Ty papež Pius XII. oficiálně potvrdil 11. února 1951, 4. března oznámil, že církev může přistoupit k blahořečení ctihodného papeže Pia X. Samotná beatifikace se udála 3. června 1951 ve Svatém Petru za přítomnosti 23 kardinálů, stovek biskupů a arcibiskupů a davu 100,000 věřících. Při vyhlášení se o Piu X. zmínil Pius XII. jako o „papeži eucharistie“ pro jeho zásluhu na zpřístupnění přijímání dětem.
Po blahořečení (17. února 1952) bylo tělo Pia X. opět přemístěno z hrobky a položeno pod oltář kaple v Bazilice svatého Petra. Tělo bylo uloženo do skleněného, bronzově opracovaného sarkofágu, aby bylo přístupno zraku věřících.
Po potvrzení dalších dvou zázraků byl 29. května 1954, již po necelých třech letech po blahořečení, Pius X. prohlášen za svatého. První připisovaný zázrak se týkal případu Francesca Belsamiho, advokáta z Neapole, který trp
_-_kostel_svat%C3%A9ho_Vojt%C4%9Bcha.jpg)
