Mám krizi!
Ano, mám - ne máme.. Prostě se dostávám do stávů kdy prostě nevím co a jak dál..
Hlavně ta chyba je ve mně! Já si to zbytečně (a dá se říct nechtěně) ztěžuju! Prostě mi v hlavě zabliká poplašné světélko a já jsem jak vyměněná - bez nálady, bez úsměvu..kazím co se dá - i společné chvíle nás dvou () - což mě pekelně štve a nevím co proti sobě mám dělat. Jak se toho zbavit? Skoro pokaždé je v tom ale pohá blbá maličkost - nedůležitá. Prostě prkotina - kvůli které si bořím celý svět ! Je to slovo co řekne, nebo slovo co čekám že řekne a ono nic.. Nebo prostě něco udělá / neudělá :( Já vím, jsem blbá. Ale na druhou stanu už jsem prostě taková - jiná asi ani nebudu!
To se to všem řekne, musíš se sebou něco udělat.. Zklidnit se a nebýt taková.. Jinak stratíš někoho, kdo se jen tak lehce nenahradí.. Prima človíčka.. Mých tisícerou kousíčků v jednom celku - moje momentální bytí! Vím, že mi na něm mocinky záleží, že ho mám strašně moc ráda.. Ale někdy se sama sebe ptám zda to není jen přetvářka.. Copak čék může někoho milovat a přitom být na něj tak.. (ani nevím jak to pojmenovat)!..  Jak je vidět  - asi to možné je! Štvou mě mé změny nálad, má odtažitost, můj odměřenej tón, moje protivné chování!
Jsem prostě andílek  - s duší dábla !!!
Či snad semnou nesouhlasíte? Také mám jisté pochybnosti

Tak opět píšu, sic pořádné téma nemám...

 Škola není taková flákárna jak jsem si na začátku myslela - a mám takový pocit že během zimního semestru skončím, což bych na druhou stranu nerada.. Ale s mojí angličtinou, které se ani "angličtina" říkat nedá to bude pěkně na štýru.. Profesorka je sice mladá a pohodová, ale na zápočet přece jenom čék musí něco umět a já mám pocit při tom opakování co děláme, že to vidím prvně .. Jenže jak a kde se naučit to, co bych již za těch osm let (co mám angličtinu ve škole) měla umět? Si říkáte: tak asi něco umí, když každej ročník prolezla, ale pravdou je, že jsem měla od šesté třídy vždy hodné učitele, kteří mě známkovali mírně a nechtěli mi zkazit vysvědčení, tak jsem pokaždé si vysloužila trojku, ale bez znalostí..  A teďka si pokládám otázku - Co semnou? A odpověď jaksi nenacházím :(

 Taky mám další problém! Neumím se zabavit  Doma se neustále nudím (nuda už je takový můj nechtěný koníček, který k smrti nesnáším) a nevím do čeho bych strčila "nos"! Což je někdy pěkná otrava.. To se ostatním řekne: Běž ven....nebo....Proč nezajdeš někam s nějakou kamarádkou či tak něco?... Jenže.. u všeho jsou nějaké to "jenže"!
za A) v tom našem zapadákově (sice patříme pod Prahu,ale jsme okrajová městská část Pha-9) není kam jít ven a tím, že základku jsem odchodila jinde tu ani nikoho neznám.
za B) s lidma ze základky se moc nestýkám, nějak se kamarádské vazby přetrhaly během let střední školy a také všici bydlí v okolí městské části, kde škola byla (jak jsem již psala - já dojížděla)!
No a za C) lidi ze střední, které mohu nazvat kamarády/přáteli - nemohu otravovat věčně, každý má své plány a jiné přátele se kterýma chce něco podniknout (a tím, že je nemám já - neznamená to, že je nemají oni)! Nebo jsou se svými protějšky a to se také nehodí se "vtírat" !
 Jednu odpověď bych znala: Tak buť i ty se svým protějškem  - jenže i to má háček... On má i ty jiné kamarady, se kterýma by rád trávil nějaký ten čas a  já nemám v povaze někomu ubírat jeho čas či mu dokonce rozhodovat s kým se smí a s kým ne vídat-a ke všemu kdy. Nechci nikoho omezovat. Stačí že omezuji sama sebe  ! A pak je chyba ve mě, že já se neumím zabavit - nejhorší na tom je, že je to pravda! Jistě najde se pár věcí co mě ba - knihy, chat, pokusy o psaní nějakých příběhů či jen toky myšlenek, a jiné..ale to čék nedělá celý den. Po 2 hodinách četby mě pobolívá hlava, takže musím skončit a když někoho pobolívá hlava těžko si půjde sednout ke compu..

Sama si se sebou nevím rady.. A pak když vám tohle vmete do očí váš přítel - není to zrovna příjemné.. A člověk jako já - slabé a citlivé (emociální) povahy se v takovém případě neubrání (potajmu) i slz!! Help me

Tak mi dneškem končí prázdniny..

Ano, zítra nastupuju na new školu - VOŠ (obor: bankovnictví a finance).. Uvidíme, co se zítra (nádhernýho) dozvím a co mě během těch tří studijních let bude čekat. Upřímě doufám, že se s tím nějak poperu a školu zvládnu, ale nejsem žádná pečlivka a bojím se že to vzdám :-( Asi je potřeba si věřit! To bych si odedneška asi teda měla!
Prázdniny jsem si na druhou stranu docela užila.. Jen mě velice mrzí, že jsme nikde nebyli s přítelem (kromě víkendu v květnu na babičiné chatě).. Sice je pravda, že jsme se o prázdninách vídali dost často a já u něho doma byla pečená-vařená, ale společně jsme prostě nikde nebyli a to mě štvě! Ikdyž ten pocit ve mě není naštvanost (nebo neco horšího).. Ale, je to takový zvláštní pocit spjatý s lítostí... Vím, že to nevyšlo, neboť nebylo kdy.. nenarvali bychom se do žádného termínu, který by vyhovoval a ve kterém by šlo něco podniknout.. Cokoli - výlet, stanování, jaká koliv spontální akce - třeba i ze dne na den - na tom už nesejde, to by bylo fuk.. Ale co nadělám, prázky jsou fuč.. Třeba když to vyjde, tak si to vynahradíme za rok! A nebo taky ne - kdo ví! Kdoví, co přijde - co bude!

Jináč jsem dneska absolutně šťastná! Konečně po 3 měsících intenzivního dohadování s mamčiným známým vyšel výlet do Jižních čech po autobazarech a při zpáteční cestě jsem se vezla ve svém novém vozítku! S přispěním babičky, mamky a mých fondů jsem okolo 40táců pořídila ojetýho Oplíka Corsu z Veselí n./ Lužnicí. Známej na tom musí ještě pár detailků vyšperkovat, ale tak nanejvíš do měsíce my bude před barákem stát "mé" auto! Jak to nádherně zní! Jsem první řidič v naší rodině .. Táta ani máma si řidičák nikdy neudělali a tak je veškeré vození na mě..
NO -budu končit a ještě chvíli si užívat ten slatsný pocit vlastnění auta.. a pak..dobrou

Jen tak ve skoku - na pár minutek a na pár písmenek jsem se tu objevila..

Tak mám dneska nějakou prapodivnou náladu.. Napadají mě nic moc myšlenky. Mám divný pocity z toho co bylo, z toho co je i z toho co přijde! Depky? Já nevím. Užírám se, ale přitom by mi mělo být přece hej.. včerejší odpoledne a večer jsem strávila u svého šmouly , se kterým jsme si ráno řekli ahoj a já jela domů (povinnosti alá mámě pomoci s nákupem a tak) a i on měl v plánu návštěvu kamaráda.. Jsem ráda za to, že je.. ŽE HO MÁM!  Tak proč tohle? Proč ty dnešní prapodivný pesimistický myšlenky.. O tom, že se bojím konce, toho že ho ztratím.. A nejvíc toho, že ho zklamu já. Bojím se nás, nás dvou

A co s tím? Jak tyhle stavy překonat? Nezabývat se jimi a jít dál? Vím, že díky těmto trápením, by se mohli mé myšlenky zhoršit a viděla bych to ještě hůř a pak bych mohla i ze zkažené nálady dělat chyby.. Chyby, které by mohli být i osudové.. Chtěla bych si vážit toho, jak to je.. Možná by mi jen pomohlo, kdybych od něho slyšela častěji povzbuzující a lásky plná slůvka.. Ale to možná si přeji mnoho.. Prostě si být vědoma toho, že mě má rád, že mě nechce ztratit a asi i proto ho často slovně provokuji - jako typu: Já tu vůbec nemusím být a můžu zase jít.. Většinou mě jen jemně chytí a vlepí mi pusu, ale třeba by mi víc pomohlo slyšet větu typu: Blázínku, já jsem s tebou přece rád.. Mám tě rád..

Chápete?! Asi jsem moc přecitlivělá, či já nevím.. No prozatím se uchýlim do svých depresí a opustím vás.. Na pár dnů - podle toho jak mi to vyjde sem opět zavítat

Tak jsem se zde opět po nějakém čase ukázala! Doufám, že moji nečinost mi nemáte za zlé.. Po měsíci jsem skončila v práci (teda na brigádě) - stála jsem většinou dvanáct hodin na  nohou za pokladnou v Tescu.. Naštěstí ne v potravinách! To by zabilo moji psychiku.. Zítra dostanu penízky za část července a 10. září pak za těch pět dní za srpen..V podstatě se teďka už budu ulejvat  V neděli mi přijede kámoška z Jičína, kterou znám již 5 let z lázní. Konečně se opět po dvou letech uvidíme. Takže se chystám, že zajdem do kina, projdem trošku Prahu a tak. Přece nebudeme sedět doma na zadku - snad nebude lejt! Na jednu stranu jsem ráda, že tu brigošku mám za sebou.. Byl to celkem záhul - vyčerpávající. Ale na druhou stranu by se ještě nějaké penízky určitě hodili.. Člověku se to nezdá, ale ten šrumec v obchodech je děsnej. A hlavně ve výprodejových slevách - masa lidí se tam nažene a každej má své nálady, své starosti.. Částečně jsem si zvykla, ale někteří zákazníci mě doháněli k šílenství. HLavně takový, co si myslí, že v Tescu je všechno dokonalé a najednou vám chybí kod na najetí do počítače a oni vám za to začnou nadávat! Jako kdybych já - brigádnice za to mohla!!  No nic...stává se! Ale je po brigádě, tak se nad tím čék může jen pousmát!

Jináč - teďka když bude míň shonu kvůli brigádě, tak se snad víc uvidím i s mým Míšou . Ikdyž pravdou zůstává, že ani takhle jsme nezanevřeli na našich setkáních.. No uvidíme, ajk to půjde dál, když on začal chodit na noční brigádu jako vybalovač..

A co teprve v září? No jo, to asi ještě nevíte ..... Přijali mě na školu.. Nakonec jsem se po úspěšné maturitě rozhodla pokusně přihlásit se na školu. Na vejšku již bylo sice pozdě, aĺe některé školy vyšší odborné měli přijetí příhlášek až do koncve června. Tak jsem to zkusila a osude div se! vyšlo to! Budu chodit na obor bankovnictví.. Popravdě jsem na to sama zvědavá, ale tak alespoň pokus se cení, ne?

Toť zatím asi vše. Měla bych pomalu zmizet. Ještě bych dnes odpoledne měla mít sraz s kamarádkou, tak doufám že to k ní ještě stihnu, neboť musím ještě vyřídit pár drobností na té brigádě, kde jsem byla. Já se zase ozvu..