NMMetyn

14.září, neděle

Cejtím se zničeně, jako 541 krát pošlapaná rohožka na Magistrátu. Já to nepočítal, ale z nějakýho záhadnýho důvodu mám pocit, že by to mohlo být směšný. 

Neděle v mým podání stojí za hovno už jen tím, že vstanu, nesnáším neděle. Třeba zrovna v neděli hrají Biskupice své zápasy a to jak doma, tak venku. V praxi to znamená 90 ti minutový běhání společně s dalšíma 21 zoufalcama a v šatně mokrý tričko, někdy nadávky, většinou spokojený, udýchaný pohledy na spoluhráče, kteří cítěj přesně co vy a nemusí se moc kecat. No ale dnes jsme poprvé prohráli, důležitej mač o postup s Ivaní 2:4. Vše má na svědomí obrana, která dnes k souboji přistoupila exhibičně. Úžasné NIC jsem předvedl taky já a to jsem nehrál v záloze, silnější soupeř ukázal, jak špatně na tom jsem, co se fotbalového umu týče, no když už nic jinýho, ujistil jsem se v něčem, o čem jsem vinou dobrých výkonů chvíli pochyboval. 

Byla to první porážka a navíc se sousední vesnicí ve fotbalové mapě, na kterou od mýho příchodu podezřele neumíme. Skvělý procitnutí do zářijové neděle, která svým klimatem mobilizovala bundy, který měly mít ještě pauzu. No, paradoxně jsme aspoň lidem udělali radost, z Ivaně jich dorazilo mnohem, mnohem víc a my se díky nepřátelský atmosféře a částeně i nezájmu domácích cítili jako při zápase venku. 

Navíc jsem hned po chvíli dostal ránu do nosu, spustil jsem tím říčku krve a nevraživost vůči soupeři, která je už tak velká až moc. A teď mám na nosánku po obou stranách dvě malý pohmožděniny a když se jich dotknu, tak mám pocit, jako bych do nosánku dostával další dělo. A taky ta věc, které ostatní říkaj koleno mě klasicky mučí při každým pohybu, na svůj mladistvý věk by už mohlo vyprávět, otázka, kdo by si stěžoval víc....Jo jo....Hrejte taky fotbal......

Tak, a teď sedím za kompem, kouzlím z klávesy něco pro konzumaci zraků pár uživatelů, kteří se až sem asi nejspíš nedostanou, ale je to asi tím, že jsem pesimista (kecám, je to jen trik, abyste to četli, ve skutečnosti jsem bezbřehej optimista). Čelím nepříjemné vizi zítřka, která mě nutí vstát už v pět ráno a dát se na bus na šest do kupy. Bolí mě celý tělo, rozžvýkaný kosti a nic neříkající proud nových a nových slov, který se snaží z ničeho uhnětnout něco. Akutní chuť na spánek, stín dalšího pracovního týdne, venku ledovej vítr, nepotvrzený razítko na omluvňáku, podezřelej zájem kámošky o komunikaci na icq..... V youtube puštěná písnička od Blur, kterou už dlouho neúspěšně sháním a v hlavě hrozdný prázdno, vyjádřený nějakou záhadnou touhou, která zaútočí každej večer a zmizí s novým ránem. A další a další věty, jejichž přečtením nic nezíkáte a ani o nic nepřijdete. 

No, konec, pokud chcete vědět, jaký skvělý písničky poslouchá má maminka, koukněte na tento odkaz, hraju jí to, abych měl zítra ve škole co do huby....http://www.youtube.com/watch?v=tUWkH4ee8TQ.....

Už jen nízká kvalita dnešního článku dokumentuje, že tahle neděle stála fakt za pipíííp....(poznámka redakce)

Kdysi, když jsme byl ještě malý a mnohem víc tlustý než jsem dnes, když žil ještě můj děda, který měl na světě nejradši pivo a jídlo a pak až ty další věci. Když ještě neměli lidi tolik peněz na tuny oprav a staveb jako je mají dnes a když jsem sbíral nálepky ze žvýkaček Pedro s myšákem, kterej měl mexickej klobouk a ta žvýkačka samotná se hrozně rychle vyžvýkala...Jsem si hrával s trabantem. 

Nevím přesně kdy jsem ho dostal a nevím ani od koho, ale od první chvíle co jsem ho měl, jsem se do něj zamiloval, všude jsem ho s sebou nosil, pořád si s ním hrál, spal jsem s ním. Nejlíp se mi s ním hrálo na dědové zahradě v Kožušanech, když šel děda do vesničky na jedno, na půl hodiny a já ho už toho dne neviděl. A já si s tím trabantem hrál že jedu do Německa, protože ten chodník byl na Ameriku příliš krátkej a trasa do Ruska byla teprv ve výstavbě. A v Německu mi zavolali z Kožušan ať se vrátím, že jsem tam už moc dlouho a tak jsme zase jel zpátky a po cestě jsem zkusil sjet do trávy, ale trabant, to není žádnej teréňák a já byl za chvilku zas na tom chodníku, zpět do Kožušan.

A stmívalo se, dřevo u ohně bylo pěkně srovnáno a mě už došel benzín, to jsem si vždycky řekl, když už mě přestalo bavit jezdit sem a tam, protože aj Kožušany a Německo, oba chtěli abych jezdil mezi nima, ale já řekl, že zítra je taky den. A tak jsem jen tak seděl, prohlížel si toho trabanta, jako bych ho viděl poprvé, měl otevírací přední dvířka, a na obou stranách ! Kousali příšerně komáři, příjemný klima je mobilizovalo poblíž čehokoli, co vydávalo oxid uhličitý, v korunách stromů měl solo černej kosák do toho bzučení komárů, krásnej večer.

A najednou mě přepadla únava a taky mě svědilo celý tělo, dvířka od trabantu už nekladla odpor, branka, v které se měl každou chvíli objevit děda byla pořád jeden velkej, černej obdélník. A tak jsem si zalezl do chatky, vyšplhal se po schůdcích až na komoru, kde byly dvě postele, s hrozně tvrdou vystýlkou a vůně umakartu. Po stěnách plakáty fotbalistů z 80.let, ale už si žádnýho nepamatuju, vím že v kuchyni měl děda pivní tácky všelijakých značek, byl tam i Jarošov, v té době byla písnička o něm žhavej hit. Ale ani jeden ten fotbalista mi v paměti nezůstal, neměl jsem fotbal tehdy tak rád, jako dnes, a tak jsem usnul, trabant se mnou, oba spokojení a já se těšil, jak si ráno, jak se vzbudím, zase vyjedu do Německa....

Chatky v chatařské kolonii Kožušany jsou umístěny v kopci, takže chataři mají svá políčka ve srázu a déšť je velká škodná. Na vršku toho srázu je pole, to pole je taky v záklonu a když prší, je to škodná pro chataře na druhou. No a jednoho dne, když mi už byla cesta do Německa a zpátky malá, jsem si vyjel nejdál co kdy jsem jel. Bylo to ke konci prázndnin a já už měl jet s tátou domů. Vyjel jsem, plnej nervozity a strachu z takové dálky, po hlavní, hrozně strmé cestičce, chataři potící se v žáru slunce se usmívali a já jel hrozně rychle, protože mě táta už volal, ať jdu, že už jedem. A já konečně stanul na polní cestě, mezi polem a hranicí pozemku zahrádkářské kolonie, ohraničené razavým pletivovým plotem.... Amerika byla celá zelená a svět hrozně velkej a tak málo času, abych se mohl rozjet po té polní cestě, třeba do Číny... 

A tak jsem vjel do toho zelenýho pole, "Michale, kurva, poď dolu!" , a já se hrozně leknul a šel. V půli cestičky toho srázu jsem s hrůzou zjistil, že už trabanta nedržím, tryskem jsem byl zase v tom poli a zoufale hledal. Ale zelenýho trabanta v zeleným poli, jsem už nenašel..... Brečel jsem..."prosím, trabi, kde si? Já už nikdy nepojedu do Ameriky, vždycky jenom mezi Německem a Kožušanama, nikdy , nikdy, nikdy, prosím, prosím....prosím.....béééééé, tatííí, já ho ztrati, tatííí, kde je....bůůůůůů, bůůůůů, škyt....škyt.....eheheheheh, bůůůůůů, trabíííííííííí, trabíííííííí, já už nikdy nepojedu, už nikdy....do Ameriky.....Jenže on se neozval, nenašel a táta mě vzal a jeli jsme domů, celou cestu jsem bečel, a i pár dní po té tragédii jsem byl smutnej, pak to vyšumělo....

Dnes je děda mrtvej, upil se a ukouřil, zmasakroval si játra, byl bohém a každej měl ho rád. Chatku zdědila nevlastní babička, která díky svému městskému původu nemá zájem, stejně jako nemá zájem, abychom tam kempili my. Zahrádka je dnes plná kopřiv a vysoké trávy, ve sklepě, kterej je extrémně vlhkej hnijí topora od lopat, motyk atd.... Trabanta jsem před třemi dny viděl v nějaké výloze, pár minut jsem se díval a to všechno tenkrát se mi vybavilo. Osvěžilo a bylo to zpět. Bylo, škoda....

http://www.youtube.com/watch?v=kt7L4X4li_k

Má mlhavá představa o lásce (léty a předsudky, částečně naprostou neschopností) je vyjádřena označením vloženého odkazu myší a zkopírováním do řádečku, kde se většinou zobrazuje upřesnění toho, co nám zrovna nabízí monitor. Já vím, chci moc a stejně to asi nikdo neudělá (nedělejte to, je to psychlogickej tah, založenej na principu umírněnosti, nejsem ale tak tvrdej, abych klasicky neřekl , co tím myslím, ale to už ted nevíte vy). Hahahaha...vtipálek....

No, pokud jste to fakt udělali, tak vám  začne hrát písnička, která nepotřebuje moc komentářů a ani větší znalost angličtiny, je naléhavě krásná a lepkavě chytlavá, lepkavost je v tomto případě seriozním počinem. Písnička, díky které ještě pořád vím, co je láska. Pokud jste zamilovaní, chce se vám brečet, pokud ne....chce se vám brečet, rozdíl mezi tím, alespoň z vizuálního hlediska není. Druhý pohled nabízí dva odlišné stavy...

Pokud někoho milujete, brečíte štěstím a topíte se předsevzetím, že vám to vydrží, nebo že vám hrozně chybí, že by jste mu toho chtěli najednou tolik říct, ale když na to dojde, tak to zase klasicky zapomenete. Ale zažíváte mokrý štěstí, sladkokyselé příchutě a někde pod tím vším aorta útočí na strukturu stěn nad ní. Je to krásnej pocit, když to celkově shrnu....

No ale je tady ten druhej pohled, mnohem autentičtější (autentičnost vyjádřena tím, že je to můj případ a je pro mě mnohem jednodušší mít si na co stěžovat a být nešťastnej, nejlépe, aby to každej viděl a ještě líp, aby mě litoval). Pustil jsem si ji včera večer, bratr byl ještě venku, ticho doplňovala avizovaná píseň a já bezvýrazně koukal do neurčitýho bodu, svým způsobem slepej, svým způsobem mi tekly slzy. Hrozně jsem najednou chtěl být nechutně moc zamilovanej, zbavit se svejch rádoby pokrokovejch názorů, zařadit se do davu a nevyčnívat, sžít se se vším, s čím žít teď nejde a co odsuzuju. Být opak svýho já, být někdo jinej. Nesmát se nikomu za jeho nízkou inteligenci a nemyslet si, že ta moje je zákonitě mnohem, mnohem lepší než jeho....A už jsem se toho pocitu včera nezbavil, všechno mělo jen dvě barvy-černou a bílou, nic mezi tím....Za co ? Ale asi to moc dobře vím, ale stejně mi to vědomí nezabrání se na to vyčítavě ptát někoho druhýho, i když jsem sám.....

Bez emocí..... Krásná píseň, vhodný doplněk pro večery se svíčkama, intimním osvětlením a zařícíma očima své drahé polovičky, úžasně chytlavá a krásná, pro naoko konzervativní naivky, těsně před koncem na vytáhnutí kondomu a sfouknutí svíček (už chápete, proč je mi u téhle písničky do pláče a ještě s takovou dlouho bude). Prostě krásná...no to by stačilo, na stole mě čeká špenát a matka hrozí, že mě vytáhne komp ze zásuvky a nadává ať vypnu tu sračku, a tak jdu jíst a chce se mi hrozně smát... 

9.září, úterý

Tak zase sedám ke kompu s akutní touhou něco napsat, klasicky mi chybí motiv, když je o čem psát, tak se to nedá číst a naopak...Blbej zákon, kdo ho stanovil ? 

Třeba v neděli, ne v sobotu, v sobotu jsem byl na pouti, sousední vesnička slaví hody každoročně tím, že na náves pozve kolotočářský kočovníky. Znáte to, labutě, autodrom, Mars, aj....Vše nechutně drahý, už jen při pohledu na tučně vytištěnou číslici 40 se točíte zdarma, pro to nemají ale pochopení vaši haranti, co by všechno zkusili a potom ještě jednou. To nemluvím ani o cukrové vatě, ledové tříšti, gyrosech na 53 způsobů nebo příliš teplým burčáku co kvasí ještě v žaludku. Všechno je krásný, barevný, blikající smějící se naoko a všechno potřebuje k životu nás lidi (peníze). 

Na takové pouti potkáte fůru různých lidí, každej si veme ty nejlepší hadry co doma spíchnul, každej se tváří různě důležitě, každej má pocit, že je to tady vše pro něj anebo proti němu, když máte v krvi burčák anebo takový ty další věci, nic mezi tím neexistuje a přesně tohle stanovuje hranici toho, či se bavíte, či ne. Potkáte nový, ale většinou starý známý, a při pohledu na ně zjistíte, jak málo vám ti lidi chyběly a děláte že za někým spěcháte a předpokládáte, že oni maj podobnou touhu jako vy...A tak se oba se slušností pošlete do prdele...vše samosebou s notnou dávkou slušnosti, jinak by to ani nešlo.

A hlasitá muzika vám kuchá uši na každým kroku a do toho smích různě ožralých idiotů. Pohledy nebezpečně krásných slečen, co se narodily jen krásné a přístup společnosti k nim to dřív jak s prvníma vráskama nezmění. Pohledy krásný a nevypočitatelně jasný-tupý jako jejich majitelky...Ovšemže, výjimka potvrzuje pravidlo. A milenecký páry ocejchovaný ruku v ruce, nudící se výrazy ve tváři a ani jeden nechápe, co tady s tím druhým dělá, ale láska, ta mocná čarodějka tyhle poctiy trapnosti odstraní, láska láme skály a tají z ní ledy, tak proč by nás nemohla zbavit nutkání říct tomu druhýmu : "sory miláčku, ale nudíš mě, neprojdem se každej sám, ať přijdem na jiný myšlenky..." A s tím strach, aby se ten druhej vrátil(nebo snad nevrátil) způsobí, že se tahle otázka většinou odbude kdekoli jinde, ale ne na hodech, na hodech musí každej vidět jak se drží za ruce, takový cejchování s vůní hořkosti ale , já jsem tvá, ty jsi můj (já jsem tvůj, ty jsi můj, ale na vesnici jsou stále ještě spíš konzervativci, homosexualita je minimálně důvod k posměchu a výsměchu, krásnej svět). 

A na zemi krásný hromádky odpadků,přetékající popelnice, nebo něco, co je jejich vzdáleným příbuzným,  vzduch plnej modrýho kouře a sladké vůně z cukrové vaty, nadržený pohledy všech prodejců, co nabízej různý šmejdy, stánek plnej country muziky, solo pro Evu a Vaška zní v kontrastu s doléhajícími "peckami" současné popové scény zajímavě až hrozně....Každej se baví po svým a každej si tu zábavu představuje jinak, ale protože je to jen jednou za rok, tak na oltář "zábavy" dávají tuhle oběť.

A já tam mezi nima chodím a neskutečně se bavím tou nudou, zabalenou do barevnýho a křiklavýho papíru. Po příchodu se domluvím s kámošem, že koho potkáme se svítícíma rohama na hlavě, je kretén. Vylízanci s rohama na hlavě, který ještě blikaj nemaj nic lepšího na práci, než si to fakt dát na hlavu jako velká sluchátka...Joooo...já jsem ten kretén...A každej je tak nevědomky hozen do našeho pytle, ale třeba jsme zase my v tom pytli "blbců bez rohů"....Vydělat se musí na všem. Jak se tak procházím, zachytím fůru zajímavých dialogů....Třeba nějaká rodinka, máma a teta, každá samozřejmě rohy na palici, obě se tváří, jako kdyby právě zažívaly velkolepý tsunami srandy, ksichtí se na sebe jak to nejhůř umí, obě se topí v kaskádách smíchu. Máma se podívá tím oduševnělým výrazem na dceru a ta její radost nesdílí a tváří se, jako jediná normální, "s tebou tta puberta mlátí", řekne máma s rohama na hlavě a už se nesměje a najednou má hroznou chuť vychovávat, ale jdu dál, protože bych jim musel něco říct a táta nevypadá tak debilně...

Tak, teď vstřebávám vztek z další dotace Fortuny s Tipsportem a láskyplně sleduju postel, na jejímž konci mě tak či tak čeká vstávání a novej den s novýma rohama, novým vstřebáváním a novou touhou, po něčem jednoduše jiným....