NMMetyn

"To přejde". Neskutečná pomoc z úst Mirka mé bolesti neuleví. Ležím ještě teď a je mi divně. Rána byla vedena mistrně a odborně mi přivodila pár minut blouznění smyslů. Teď je tady zase prosincová noc a pára od úst všech poděšených párů očí. Zvednu se a mnu si zasáhnuté místo a neurčitě cítím krev. Vstanutí zbaví čumilů zábran a spusít mezi nimi nesouvislý tok konverzace. "A máš to za sebou". Usměje se Mirek a Frenk dodá, že "takovej jsi z toho měl strach  a skoro nic ti není." To "nic ti není" cítím při skousnutí a pokusu se těch míst jen dotknout, jenže je to pravda, čekal jsem monokly, škopky krve a ono zatím tohle. 

Vstanu a vydám se pryč a Mirek s Frenkem mi jsou v patách. Oba nebyli schopní cokoli říci a tak trochu jim dávám část viny za mou oteklou tlamu. Nesnáším ten pocit a nejen kvůli fyzické bolesti, duševní přichází časem a užírá a užírá a předkládá věty typu: "Co kdybych se mu postavil ? Co kdybych mu dal první ?" A pak jen v místě, kde má přijít odpověď jen nejisté mlčení. 

Mám na rtech otázku, ale stejně dál uraženě mlčím a doufám v příval omluv a snad i litování. Frenk se usměje, "ty jsi nějak schlíplej, snad nechceš zas fičet dom?" Pokrčím rameny. "Aaaaa, už nejsi schlíplej, jsi jen uraženej." A zakončí to smíchem, kterej používá, když se směje vtipu svojí mladý anebo jejímu vyprávění z práce, protože mi vždycky mlčíme a nejde se nám k smíchu donutit. Ale přesně tento smích teď Frenk použije. Nesnáším ho a teď tu nenávist cítím dvojitou a on jím nakazí i Mirka. Oba se mi teď ani ne tak smějí, jako spíš vysmívají a já cítím, jak vhodné je pronést větu, "seru na vás, jdu domů". Možná jen chci slova útěchy a uznání. 

Uznání za to, že jsem ránu přijal jako chlap. Když se ale dívám do jejich škodolibých obličejů, neodvážím se po nich něco takového chtít. Před nima mi přijdou mé úvahy hloupé, protože, jakej chlap přijme ránu, aniž by ji nevrátil? Smích mi do myšlení buší tak silně, že ho celé rozhází a já se cítím najednou bezbranný, beze slov. Mirek si vážně zakašle, "ale pěkně jsi letěl". Frenk si taky vážně odkašle a s důležitým výrazem se mě zeptá, jak dlouho jsem byl ve vzduchu. Přijde mi to hořké a neskutečně podpásové už jen nad tím přemýšlet a cítím jen divnou zášť, která určitě pramení z nepochopení...

V praxi je to asi tak, že si o nich myslím, že jsou debilové a oni si to samé myslí o mě. Nebo snad ne? Frenk mě najednou pohladí po hlavě stylem babičky při vítání a ptá se změněným hlasem homosexuála, jestli nechci pofoukat bebí. Mirek se rozesměje a mě je trapně a cítím se jak sněhulák při oblevě, roztíkám se na silnici, na níž jen tak stojíme a kecáme a rozpouštíme mě. "Kamarádi by mě morálně podpořili". Frenkův úsměv ztvrdne. "Kdo řekl, že jsme kamarádi?" Zlehka se zašklebím a řeknu, že po této otázce už nikdo. Frenk spokojeně kývne. "Jednou ti ji taky natáhnu". Nesměju se a ani Mirek ne. Pokrčím tak počtvrté rameny a řeknu suše: "čau".

Budík ve 4.00 nezklamal. A tak jsem od týhle doby byl v akci. V procesu. Svět autobusu. Svět brigády. A teď svět domova, kde čerpám nové síly na ty dvě zbývající, od nichž budu dva dny ušetřen. No, celkem rád bych se šel někam zlejt. Což mi však není umožněno, neboť můj rozpočet je měřen přesně dle cen jízdenek do města. Mám na výběr. Buď pivo, či cesta do Olomouce... Volím to první a tak sedím doma a svěřuji se. Krom jinýho dnes dovezli uhlí. Za okny sedá hustá tma. 

I tak mám v plánu večer do té tmy vyjít. Někam stranou od lidí. Protože těch mám v poslední době plnej talíř denně. Zato tmy a šumícího ticha mi jaksi pozbývá... 

Nebo 2008 ? Nevím. Tak či tak se zase mění kalendáře, s nimi i zásady. Ne u všech. Ale dnešek je at tak, nebo tak, v něčem magickej. Venku ústí nuda v rány petard, tady ústí nuda v další souvislou porci textu. Nebo nesouvislou, jak komu libo. Těším se, až to bude za námi. Paradoxně mi chybí škola. Ale až tady zase bude, zbyde jen stesk po těchto hektických chvílích.

Mohl bych bilancovat, to však jen za předpokladu, že bych něco dokázal. Dokázal jsem jen však zklamat pár lidí, co mi věřili. Přesvědčit je o své divné povaze. Udělal jsem ze sebe společensky nezajímavou osobu. Zakrýt svý dobrý vlastnosti tupým mlčením. Vždycky jsem byl špatnej společník, ted jsem ale ještě k tomu zlenivěl a vymyslel si způsob, jak si to mlčení sám sobě ospravedlnit.

Každej dnes máme v plánu se napít, zhulit, atd, dle vkusu a talentu. Každej tím chceme seknout a žít, jako by to dnes bylo naposledy legální. 1.leden 2009 nám nabízí nové šance a možnosti. Každej začíná anebo chce začít s novým štítem, ne každý může, ale myslím, že určitě každý chce. Já taky chci. Chci začít každý rok a každý rok se to nějak zvrtne a veme to za své. Ano, nemám se rád, za to co dělám, za to, jaký jsem. Nemám rád to, že už jen pohled na mě některý lidi rozzuří. Nemám rád svůj způsob myšlení, ale přicházet na jinej je mi proti srsti. Nepíšu to proto, že bych se někomu chtěl omlouvat. To ne. Jen tím vysvětluju dojem všech, co sem chodí a čtou ty moje výplody fantazie.

No, to je asi všechno, za týden v tuto dobu budu na cestě ze školy. Snad ze mě udělá rok 2009 jinýho člověka, začnu mít někoho rád a usadím se, najdu si dobrou práci a začnu být oblíbený, jak jsem býval. Začnu se zase se všemi bavit. Zkusím to. Udělám maturu a nechám za sebou všechny ty posměváčky bez matury. Snad.

Všem těm, co se to povede, ale i těm, co se to nepovede přeju něco lepšího, než mají teď. Hlavně proto, že lidé jsou od přírody přirozeně neukojitelní a věčně si na něco stěžují. A já jen doufám, že v tom novým roce, roce 2009, bude důvodů ke stížnostem a ke smutku vůbec, co nejméně.

Nevím kolikátýho je

Zase jsem zpět. Já jsem nikam neodešel, ale stejně se mám kam vracet. Dnes byla sobota, ale nevím kolikátýho. A to mám čokoládový adventní kalendář od Mikuláše..... Kecám..... Mě Mikuláš nemá důvod nic dávat. Touhle sobotou začaly moje asi poslední vánoční prázdniny. Asi poslední prázdniny vůbec. Je mi z toho smutno. Poslouchám Michala Tučnýho... "měl jsem rád, stín stromů, říční proud"..... Je to z jeho desky Snídaně v trávě.

Obloha dnes měla klasicky zkaženou tvář od mračen a kapek vody. I ten nejmenší výmol sloužil vodě. Prázdný ulice zívaly předvánoční pohodou, kterou připomínaly jen světelkující stromečky na sloupech veřejného osvětlení. Slabě mžouraly skrz symfonii kapek (symfonii kapek jsem od někoho převzal, jen nevím od koho). Okna vyzbrojena často chaoticky uspořádanými svíčkami. Šedý kouty měly svá červená světýlka, která je dělají ještě děsivějšími a chmurnějšími. Ano, jsou tady zase vánoce. Tento rok přišly nečekaně a řekl bych, že až skoro nezvaně. Od všech známých slýchám, jak moc se netěší, jak to chtějí mít za sebou.

Možná, že říkat to je zrovna v modě. Anebo jsou mí známí samí melancholici, spíš se bojím toho druhýho. Já se na vánoce neskutečně třesu, až se zase zklamu, protože všechna má přání se nedají nadělit v jednom dni. A tak poslouchám vánoční koncert dětí z chrámu sv. Víta. Cítím divný naplnění touhle muzikou, která plní nevděčnou roli. Nehodí se to pouštět nikdy jindy, než v tuto dobu... "nesem vám noviny, poslouchééjte, narodil se Kristus pán", a tak dál. Chybí jen vůně jehličí.

Nakonec, sudičky mi soudily konec vlastní rukou..... Nee. Neměl jsem sudičky. Kdo je měl ? Ale hrozně mě zajímá, co by mi asi soudily. Zajímá mě to, ale i tak to nechci vědět. Sedím a cejtím svý rozžvejkaný kosti. Jsem opitej a z...... , v tomhle stavu můžete postavit Eifelovku a ještě k tomu ji napsat s jedním f. Michal Tučný je zase v akci. "měl jsem rád, pár písní, v nichž jsem žil". Je to písnička o loučení se světem a mě se chce brečet, protože to, co mICHAL vidí v té písničce, já neúmyslně a zbrkle přehlížím. Teskná melodie. Melancholie plná naděje, že s každým koncem něco začíná. Tohle vědomí dělá konce zajímavými. Ne. Tohle taky nemám ze své hlavy. "Všichni jsou už v Mexiku"..... Cssss.... Rád poslouchám trampský písničky. Dýchaj létem. Paradoxně je radši poslouchám v zimě. A v létě zase koledy..... čest památce Michala Tučnýho.