„Ahoj,“ ozvalo se za ní. Otočila se a pohlédla do tváře usměvavého mladíka. „Ty jsi Annie, ta dívka z pavlače, že?“ Pohodil hlavou a hluboce se jí zadíval do očí. Ty jeho byly překrásně modré a tak hluboké, že by se v nich mohla utopit.
Nervózně přešlápla a pomalu přikývla. Už to bylo dávno. Stalo se to před rokem a moc ráda na to nevzpomínala. Chtěla na to zapomenout. Nechápala, jak to mohl vědět.
„Jsem Alex.“ Podával jí ruku na přivítanou. „Možná si na něm nepamatuješ, ale už jsme se potkali.“
Pomalu stiskla jeho ruku. „No, nějak si na tebe nevzpomínám. Kde jsme se viděli?“
„Trošku mě to mrzí,“ v jeho očích bylo vidět zklamání. „Nechci se vychloubat, ale já jsem tě tenkrát zachránil, když si se pokoušela... o to... hmm... no... o tu sebevraždu.“
„Aha,“ sklopila oči k zemi a stiskla třesoucí se ruce. „Na tohle si moc nepamatuju, nikdo mi neřekl, kdo mě zachránil. Promiň.“ Pomalu se otočila a vykročila po cestě směrem k bráně školy.
„Počkej!“ Rozběhl se za ní a jemně ji chytil za ruku. Zastavila se a čekala, co udělá dál. Slzy se jí nahrnuly do očí a ona nechtěla, aby to viděl.
„Já ti nechtěl ublížit,“ litoval svých slov a tušil, co to vyvolalo. „Chtěl jsem tě už dávno poznat, ale nevěděl jsem, jak se k tobě dostat. Nevycházela jsi z domu.“ Pustil její ruku a čekal na odpověď.
Potřásla hlavou, aby zahnala slzy. Zvedla oči od země a znovu na něho pohlédla. „Tobě nevadí, co se teď ve škole o mě povídá?“
„Ne,“ znovu se usmál. „Můžu tě doprovodit domů?“