Stála u vysoké vězeňské zdi
ve vlasech věneček z plavých kopretin.
V očí majíc slzy kalných kádí
zahleděná do vzdálených končin.

Čekala před starou bránou
s kousíčkem svého srdce na dlani.
Sledovaná letící vránou,
jak je její duše plna zoufání.

Tam za tou vysokou zdí
v pustém pokoji přítel na ni čeká.
Však její srdce ví,
že ji dnes nic nepoleká.

Jejich přátelství trvá i přesto,
že ten trpký zločin prý spáchal.
Za volant si přece tenkrát sed
a po silnici bez papírů chvátal.

Holku mladou prý u mostu srazil
a zmizel náhle z místa činu.
I když nůž si do srdce málem vrazil,
prý nenese na tom žádnou vinu.

Nekonečně dlouhá je samota za mřížemi,
kde si odpykává ten nepřiměřený trest.
Ona touží v samotě se svými myšlenkami
po chvíli, kdy se nechá svést.

Až vejde do těch chladných zdí
a chodbou tichou pomalu projde.
Tam kde leží on jak smutný stín,
tam ona odpuštění najde.

Pokud lásku v sobě ještě mají,
pak happy end se blíží.
Ale zdali konec špatné věci tají,
tak drama to vše ztíží.