Dnešek byl jak typický stereotyp, který už je tak ohraný, že to v jistých chvílích vyvolává dojem poškrábané desky, jenž se zadrhla a hraje stále dokola ve vyjeté rýze. Stejná práce, stejné místo, stejný čas a obyčejný život jedné tiché duše. Říkám si, jestli to mám vůbec zapotřebí si takhle žít. V prázdném bytě občas člověka napadají různé myšlenky, jenž v choré mysli nezanechají skoro žádné patrné stopy, že tam vůbec byly.

I když jsem si předem naplánovala dost činností, že by mi to mělo zaplnit celý den, najednou mi zbylo tolik času, že jsem ani nevěděla, co dělat dál. Pokoušela jsem se něčím zabavit, najít něco proti nudě, ale nic mě neuspokojilo. Pak mi zbylo jen bezduché chození po bytě a kontrolování každé drobnosti, kterou jsem mohla přehlídnout. Jediné, co jsem opravdu nechtěla, bylo myslet. Někdy to dost bolí.

Musela jsem se vrátit aspoň ke čtení. Mám rozečtenou jednu knihu od autora jménem Garth Nix. Typický spisovatel fantasy příběhů, které jsou plné magických bytostí, neohrožených hrdinů a kouzel a kde dobro vždy zvítězí nad zlem. Čtu Abhorsenku, které sice není nejhorší, ale znám i lepší. Je to takový malý zákusek před spaním. Někdy by to bylo "zajímavý", kdyby takový byl i reálný svět.

Večer jsem zase sledovala oblohu. Dnes měsíc vystřídala hustá dešťová mračna, která křižovala nebe tak, že nebylo vidět nic jinýho. Taká skoro romantika, jen kdyby se to sledovalo ve dvou. Klasická chvíle na normální povídání, všechno vyvolává příjemné prostředí a jemná atmosféra bezpečí. Stačil by pes nebo kočka. Takový tvor by si s vámi v klidu poseděl a né, jak ty moje malý potvory, který při každé příležitost opustit svoji klec, začínají zdrhat. Chtělo by to něco inteligentního.