Konečně mám čas na svoje přátele. Je to, jako kdybych se zbavila nějakého těžkého břemene. Můj neustálý myšlenkový pochod nad smyslem života mě tak zaměstnával, že jsem se ani nezabývala ničím a to mě ničilo. Hodně mi to bralo a vůbec nic nedávalo. Teď je to trochu jinačí. Zvládám všechno, co si předem naplánuju, a i když nějak nestíhám, stihnu si to včas předělat, takže i s menším časovým deficitem všechno vyjde.

Snažím se myslet optimisticky a docela se to daří. Hlavně díky lidem, které znám a kteří jsou pro mě všechno. Pomocí nich se mi líp na tomhle světě dýchá, žije a hlavně přemýšlí. Můžu jimpoděkovat a stejně to bude pořád málo, protože je to pro mě hodně. Slovy se to nedá popsat. Musíte to cítit. Jinak to nejde. Ten, kdo je mým přítelem, je pro mě vším a nikdy nedovolím, aby mu někdo ublížil, protože by musel prvně přejít přese mě.