Světla mraků vnímáš nad sebou,
píseň tmavá hlíny zní teď pod tebou.
Koupíš si lístek jen za pouhou libru,
proděláš však na tom každou vindru.

Kola se ve stejném taktu točí,
světla aut jsou jak páry očí.
Motor si hraje pod kapotou píseň svou,
když jako každou noc vyrážíš na cestu dálavou.

V rukou svíráš volant toho ďábla,
jehož síla se s temnou vůlí spřáhla.
Ve zpětném zrcátku spatříš jen prach,
já ve tvých očích rozeznávám strach.

Jedeš tu sám tou nocí dlouhou,
vnímáš to jak chvíli pouhou.
Sedíš v tom autě prokletým,
měsíc zakryl další temný stín.

Kamion je malý dítě začarovaný,
v bednách je tvůj život schovaný.
Nemáš nikdy hlavu v oblacích,
když se řítíš po prázdných silnicích.

Mám strach, že tě to jednou na dno stáhne,
i ta smrtka se po tobě stále sápe.
Život se ti krátí kilometry najetými,
moje náruč tě vítám s ručkami nataženými.

Vracíš se mi těsně nad ránem,
já tiše vyčkávám před prahem.
V noci nespím a když se pak rozednívá,
jsem to já, kdo tě doma vítá.

Kamion, to prokletí tvého života
jednou si tě pomalu obmotá.
Počkám si. Snad jednou to skončí,
ale zatím budu ta, co se s tebou loučí,
před tvou cestou za nocí...

Věnováno kamarádovi