„Annie? No tak Annie! Posloucháš mě vůbec?“ Ten příjemný hlas ji vytrhl ze snění a zvedla unaveně hlavu z polštáře. Ležela na gauči v pokoji pro zdravotní sestřičky v nemocnici a nad ní stála Mandy, se kterou si ještě před chvílí povídala. Zjevně asi usnula.
„Milé dítě, ty mě vůbec neposloucháš,“ dodala a nasadila vážnou tvář. Annie věděla, že se na ni vůbec nezlobí. Nikdy by to nedokázala. Na to už ji znala moc dobře.

Mandy bylo už pětadvacet, ale pořád na to nevydala. Seznámili se spolu v nemocnici, kde Mandy pracovala jako sestřička a Anni tenkrát přivezli uprostřed noci ve špatném stavu. Starala se o ní skoro pořád a obě dívky se spřátelily velmi rychle. Annie byla pro Mandy něco jako mladší setru, kterou nikdy neměla.

Mandy byla nejmladší a taky jediné vlastní dítě Fosterových. Právě díky ní se k nim Annie dostala. Mandy byla vyšší než Annie, štíhlejší a její blonďaté vlasy ji spadaly jak překrásný závoj přes celá záda až k pasu. Oči měla světle modré a zářily veselostí. Měla ráda malování, fotografování, četbu a hlavně zvířata. Všemu se Annie naučila od ní. Mandy však narozdíl od Annie neuměla tak krásně zpívat, ale aspoň ji při tom doprovázela na klavír.

Annie si často pokládala otázku, co by dělala, kdyby nebylo Mandy. Byly nejlepší přítelkyně a neměly před sebou žádné tajemství. O všem spolu mluvily. Právě proto i dnes Annie za Mandy přišla, aby ji řekla, co se jí stalo.

„Anni? Jsi tam?“ prohodila vesele Mandy a zamávala jí rukou před obličejem. Annie se posadila a zadívala se na dveře pokoje. Nebylo to zas tak jednoduché. Mandy začínala být nervózní. „Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit? Co je to? Povíš mě to už konečně?“