11.Duben 2008,09:32
Slunce se blíží klidně k západu,
zkoumám zas tu zvláštní záhadu.
Stojím tu na mostě z přání a snů,
jenž vede pryč z obyčejných všedních dnů.

Tam na jeho konci pod hvězdami
je můj svět obehnaný vysokými hradbami.
Příroda je tam krásná, čistá, nevinná,
kde bez hříchu vše pomalu začíná.

Sním o životě bez pravého nebezpečí,
o získání daru, který dostanu bez zbytečných řečí.
O lásce bez zrady a věčného zklamání,
o lidské kráse bez zbytečného přehánění.

Jak malé dítě všechny krásy lidského života znova prožívám,
pomalu si to bezmezně užívám.
Hraji si na pláži a stavím hrady z písku,
směji se a lezu na osamocenou lísku.

Ptáci vesele zpívají a skřítci v trávě tančí,
myšky piští a medvědi pod skálou jančí.
Kostlivci veselou písničku si na lavičce hrají,
všichni se radují a smějí ve celém širém kraji.

Mám dar všechno pouhým perem si vytvořit,
na podrobnostech svoji fantazii nešetřit.
Tak pořád unikám do svých bláznivých snů
od ničivých starostí obyčejných lidských dnů.

Věnováno památce na dávnéčasy dětských let bez starostí
 
kategorie: Myšlenky, slova a věty...
vložil: _Lizzie_
Permalink ¤


0 Komentáře: