'Venku panovala krutá zima. Ostrý ledový vítr silně otřásl celý dřevěným srubem, jenž se pomalu začínal ztrácet v bílých závějích na kraji lesa. Uvnitř byla jen tma a prázdno, ale tu a tam byla ve vzduchu cítit přítomnost lidských pocitů. Sluneční paprsky, které překonaly husté tmavé mraky zabírající prostor na obloze, prostupovaly oknem do místnosti a snažily se na něčem uchytit. Tohle opuštěné místo by mohlo být tím nejlepším úkrytem pro ztracené duše.
Dveře se náhle rozlétly dokořán a dovnitř vstoupila postava zahalená v tmavém cestovním plášti s kapucí přes hlavu tak, aby ji nebylo vidět do obličeje. Rázným krokem prošla jedinou místností, co se nacházela ve srubu. Zastavila se před tím nejtmavším rohem, kde se krčila mladá žena oděná jen v pouhé hadry. K srdci si tiskla malý balíček látek. Pomalu zvedla hlavu k postavě a v jejích očích byla znatelná čirá hrůza. Přitiskla si balíček ještě víc k tělu, hodlala jej bránit i vlastním tělem za každou cenu.
"Přišli jsme si pro dítě," pronesla postava pisklavým hlasem a pomalu natáhla své zjizvené ruce k ženě. "Není tvoje, patří nám. Je nám určeno a proti osudu nic nezmůžeš. Dej nám ho!"
Žena lehce zavrtěla hlavou. Malé dítě, jenž mohlo být novorozencem, se zavrtělo v jejím náručí. Pohlédla na něj. Hlavou ji proletěla slabá vzpomínka, jak to malé stvoření před dvěma dny našla samotné uprostřed lesa. Bylo celé promrzlé a hladové, vzala ho k sobě a snažila se o něj postarat. Na úkor svého hladu živila dítě, které teď pokládala za své.
"Dej nám ho! Hned!" Hlas postavy měl velmi rozčilený nádech. Její ruce se vymrštily dopředu a sevřely ženino hrdlo, která překvapeně zachroptěla a údivem se jí rozšířily zorničky. Z pod pláště postavy se objevil další pár zjizvených rukou, jenž se nedočkavě sápal po dítěti, které se probralo a usedavě se rozplakalo. Šlo o každou vteřinu a žena už teď souboj prohrávala.
Náhle postava vydala odporný pištivý skřek a uvolnila své smrtelné sevření. Žena zalapala po dechu a co nejrychleji se odplazila pryč. Kápě se svezla z hlavy postavy a odhalila šerednou tvář příšery, jenž byla schovaná pod pláštěm. Ta stále ječela a všemi páry rukou se držela za hruď, v níž zelo ostří meče, jak byla probodnuta někým dalším zezadu. Ozval se odporně mlaskavý zvuk a meč zmizel vně, jak ho někdo rázným pohybem vytáhl. Příšera umlkla a svezla se k zemi. Byla v tom okamžiku mrtvá.
Žena u zdi sípavě dýchala a vyděšeně se dívala směrem k mrtvole, která ležela v kaluži vlastní krve. Přímo před nimi (nad mrtvolou) stál vysoký mladík s překrásnými rysy v obličeji, jenž v rukou svíral na normálního člověka poměrně velký obourubní meč, který před pár vteřinami navždy umlčel příšeru. Z jeho postoje byla vyzařovala ohromná síla a ve vzduchu byla cítit krev.
Poslední, co si mladá žena pamatovala, než omdlela, byly jeho krásné pomněnkově modré oči a vůně jeho vlasů, když se nad ní skláněl a promlouval na ni zvláštním jazykem. Jemně ji i s dítětem zabalil do svého pláště a vynesl před srub, kde je jemně složil na dno povozu, který tam stál. Když odjížděl od lesa, srub už byl v plamenech. Nejdůležitější teď bylo ukrýt ženu i s dítětem před temnou stranu do nebezpečí.'


Velmi zajímavé, co můj mozek dokáže vymyslet za pouhou půl hodinu.. někdy se nestačím ani divit..