Každý to přece párkrát za život udělá. Podívá se beztrestně za svým životem. Ohlédne se přes rameno na tu vyšlapanou cestu za sebou. Někdy se i zastaví a sleduje své pomalu mizející stopy v dobách minulých. Pohled zpět do minulosti mnohdy ukáže, jak velkých chyb se člověk dopustil a co naopak ho zase potkalo krásného. Pak se může usmát a jít dál...

Fajn, já se nechci usmát. Není totiž nad čím. Je tu dost chyb a víc než toho dobrého. Ohlédnout se můžu, ale stále mám to nutkání se vrátí a prostě všechno změnit. V poslední době si negativa vůbec nepřipouštím. Jsem šťastně zamilovaná a to mi stačí na zahnání všech špatných myšlenek, ale vždy existuje moment, kdy se mi slzy objeví v očích. V tu chvíli si uvědomím, že už mezi ně nepatřím. Že to skončilo a já se nemůžu vrátit. Jsem pro ně cizí.

Ano, mluvím o té naší divadelní společnosti. Člověk si zvykne trápit spoustu času s tak skvělými lidmi, že si najednou nedokáže uvědomit fakt, kdy to všechno tak náhle zmizelo. Můžu si beztrestně číst, co píšou na svých webových stránkách, ale vím, že jim nemůžu odpovědět. Měla jsem ty konverzace ráda a stále mám, ale najednou to už není můj svět a dost mě to i (dá se to tak říct) "bolí a mrazí" zároveň.

Od té doby, kdy  23. srpna Petr přišel a řekl, že všechno končí, jsem snad nestrávila ani jeden den bez chvilkové myšlenky, že snad právě teď zavolá nebo napíše. Jsem opravdu blázínek, když si myslím, že snad někdo takového formátu si na mě někdy vzpomene. Je pravda, že ze začátku jsem cítila jistou formu nenávisti a zloby, ale každý jednou vyroste z dětských pocitů a v jeho dospělejší části mozku mu docvakne, že zlost je v tomhle případě zbytečná. Jsem dospělí (jak mi je stále vtloukáváno do hlavy mým mladším přítelem) a sváry i tahanice patří zpět do dětských let. My přece můžeme řešit vše diplomaticky a bez nějakých problémů.

Můžu to zkusit. Napsat mu, ale nemůžu počítat s odpovědí. Má teď svůj život a jistě nechce, abych mu do něj zasahovala, ale měl by vědět, že já vzpomínky nemažu. Čísla, smsky, e-maily a fotky jo, ale né obrazy, zvuky a vůně, které jsou utkvělé v mé mysli. Ty tam zůstanou ještě pěkně dlouho. Vše špatné je zapomenuto, ale krása žije dál. Jednou mu snad znovu stisknu ruku v přátelském pozdravu. To mi může zůstat planým přání, obyčejnou nadějí...

Pak se při dalším ohlédnutí zpět k minulosti můžu usmát, bezstarostně se otočit a pokračovat ve své cestě životem dál...