Slunce se blíží klidně k západu,
zkoumám zas tu zvláštní záhadu.
Stojím tu na mostě z přání a snů,
jenž vede pryč z obyčejných všedních dnů.

Tam na jeho konci pod hvězdami
je můj svět obehnaný vysokými hradbami.
Příroda je tam krásná, čistá, nevinná,
kde bez hříchu vše pomalu začíná.

Sním o životě bez pravého nebezpečí,
o získání daru, který dostanu bez zbytečných řečí.
O lásce bez zrady a věčného zklamání,
o lidské kráse bez zbytečného přehánění.

Jak malé dítě všechny krásy lidského života znova prožívám,
pomalu si to bezmezně užívám.
Hraji si na pláži a stavím hrady z písku,
směji se a lezu na osamocenou lísku.

Ptáci vesele zpívají a skřítci v trávě tančí,
myšky piští a medvědi pod skálou jančí.
Kostlivci veselou písničku si na lavičce hrají,
všichni se radují a smějí ve celém širém kraji.

Mám dar všechno pouhým perem si vytvořit,
na podrobnostech svoji fantazii nešetřit.
Tak pořád unikám do svých bláznivých snů
od ničivých starostí obyčejných lidských dnů.