duo-vac

  Penny plný dědků a mamin s velkýma zadkama. Dvě pokladní dělaj ubohou práci za ubohý prachy. Výřečný díky znuděnosti. Stát čárovejch kodů. Stojím taky ve frontě. Za mnou děda s třema Fernetama. Prázdnej košík. Fernety pod ramenem. Nevzal jsem si košík a lidi po mě čuměj tázavě. Nemám náladu jim to zlehčit. Babka čtyřicítka co se to snaží zakrýt čalamádou z make-upu se divně kouká na můj kup v podobě čokoládových sušenek z americkejch filmů. Nejlepší ceny Penny nemá. V Hypernově maj Milku za 20, tady za 22,90 Kč. Svojí logikou beru krekry tmavý barvy za třicet.

  Babka šustí sáčkem se zeleninou a odkroutí prdelí pustit mě k zaplacení. Jsem v mžiku. Pokladní čumí někam mezi regály s pečivem a dál. Z její letargie ji vyruší děda Fernet. Nechám je bejt a jdu si po svým. V masně se ženská s brýlema křiví nad slevněnejma klobásama. Jdu na bus. Minu holku, co jsem s ní chtěl šoustat, ale slušně mi řekla ne. Čímž učinila každý setkání s ní peklem. Je hrozně škaredá a asi proto se mi líbí.

   Bus dofrčí za pár minut. Klasicky není plnej vylízanců ze školy, kde prej maj krysy v podlaze podzemní chodby. Csss..... katakomby. Tyhle plky šířej majitelé slabýho ducha. Ale kde je pravda vlastně nevím. Na jedné z sedaček zase sedí čarovně půvabná slečna. Má temně hnědej odstín vlasů a dva plamínky co jim leckdo říká oči. Spálila by mě. A tak dělám že neexistuje. Bráním jí i sebe. Sedám do volný sedačky. Řidič má zase sluneční brýle. Dnes nejdu za ním dopředu. Chci se dopustit zločinu v podobě krmení se v buse. Až vypadnou žáci z krysařský školy, zaujmu místo na pětce v rohu. Lidí jak při slevě na elektro se nacpe přede mě a zatarasí tak výhled řidiči. To je má chvíle....

    Vedle mě usedne sexy mamina s dvěma ratolestma. Má vznešený vrásky kolem úst a přirozenej sex-appeal, kterej stupňuje svejma dvěma krásnýma dětma. Obzvlášť děvčátko se tajuplně kouká do mýho sáčku se sušenkama. Hýbu se sušenkou u pusy a koukám jak malá zvedá a klesá zrakem ve směru pohybu sušenky. Je fakt prima. Za odměnu pak vymyslí príma hru. Začne mamince přejíždět po vyvinuým hrudníku a přitom si zpívá  "leze, leze,  po železe, nedá pokoj až tam vleze".  Rudnu a směju se v chlípný touze, aby se pustila do kojení. Jenže velmi brzy vystoupí a nechá mě mým sušenkám a vřískajícím touhám....

Jsem v městě. V zámku se koná párty velkýho kalibru. Půjdu tam. Ale až si dám pivo. Jdu na náměstí. Je večer plnej vůně semene a horkýho klínu. Oranžová dlažba a žlutá zářivka rýsuje stíny do tvaru snu. Hledám hernu. Plnou životem otrávených lidí. Takový na mě kašlou. Našel jsem ji. Podlouhlá místnost s herními automaty a telkou nad barem. Zrovna v ní hrál český team. Proti Kanadě. Komentátor vycákanej jako pokaždý. Ten ví i kam chodí hráči srát. Rozplývá se nad českou hrou plnou šancí a spýlá fakt dobrýmu golmanovi Kanady.

Vedle mě sedí potetovanej šílenec. V láhvi před ním něco piva. Začne se mnou kecat. Odkud jsem a tak. Bla, bla, bla. Nic mi to nedá. Začne kecat o sobě. Prej má tetku z místa, kde bydlím. KOukám na něj a srkám pivo. Tetka musí mít radost z jeho krásnýho piercingu v nosu. Je mi ale celkem u prdele. Debil. Bil by se. Ale já ne. Já bych vzal roha. Anebo ještě radějc koukal na hokej.

Výčepní má pivo rád. Evidentně na něm postavil svou kariéreu ne li smysl života. Vypadá jak bodyguard z pivovaru. nebo hlídač chmele. Roztáčí pípu až se jí motá palice. Mizím. K šílencovi s tetkou za humny se připojilo vlasatý pako. Ale hází dobrý džouky. Sednu na náměstí na kašnu a vytáhnu jointa. Lavičky plný lásky a smíchu. Rozkošná krása. Rozkošně potáhnu. Aby to bylo vše taky rozkošný.

Už se mi nechce psát. Tak to nechám na jindy.

   Jsem seděl v lavici a zrovna četl nějakej časák. Do třídy vtrhl opálenej třídní. Aspoň to tvrdilo pár spolužáků. Okem skromným, ověřil jsem odstín jeho kůže. Neshledal jsem v něm však žádných změn oproti zimním měsícům. Ale vyjádřili se v tomto směru kladně především jen žáci se slabší docházkou, tu dobu dlužni vysvětlení svý absence. Třídní se pokusil být vtipný. A snad jen nepochopení jeho oveček mu v tom zabránilo.

   Vytáhl tedy notes s prospěchem a počal si v něm listovat. Nehodnou chvíli mu to trvalo a již vybízel žáky s vážnými nedostatky v tomto směru. Přední lavice se v pár minutách naplnily slabšími či absentujícími hráči. Někteří se vzpouzeli. No bylo jim to málo platné. S kouskem papíru a prupiskou zasedla tedy ekonomickodocházková elita v předních lavicích. Usazen v druhé lavici nechal jsme se unášet rozhovorem s chlapíkem, co fotil v Černobylu a kvůli tomu musel podstoupit léčení na leukémii. Fakt záživný....

    Když v tom se na mě otočil jeden z bojovníků o dostatečnou z ekonomiky-Pavel. Fakt je ten, že on mezi mý oblíbence nikdy nepatřil. Zároven mě však jeho existence nikterak nevadí v příjmu kyslíku. Chtěl samozřejmě poradit. Přemohl jsem prvotní akutní touhu poslat ho do háje a s přemáháním začal jsem shánět různý informace, který po něm chtěl třídní k zisku dostatečné. No a on je chtěl po mě.

    Sešit jsem přirozeně neměl. Moje známka z ekonomiky je pro život asi uzavřena. Jsem dobrej. Podle třídního. Patovou situaci na půl cesty k poslání do háje a vrácení zraku do stránek časáku vyřešil až metrosexuální spolužák. S milým úsměvem mi ten zkurvenej sešit donesl. Pak si sedl na přední lavici a společně s druhým, normálním kámošem bavili třídního. Tohle super křoví mi ponohlo v tom, abych zase jednou dělal dobrej skutek, z něhož čouhá vlezdoprdelkářskej dík ze slušnosti.

    Třídní hýřil humorem. Oba byli fakt super křoví. Pavel neměl žádnou paměť. Měl jsem fakt pocit, jakobych to radil debilovi. Každý slovo jsem opakoval nejmíň třikrát. Uměl se fakt jen podepsat. Naše divadlo ocenil třídní dvojkou, protože metrouš zameškal pár zápisů z důvodu pedikury, nemohl jsem Pavlovi poradit s otázkou číslo tři. Hned po odevzdání mi přiletěl dík. Bolel jako facka. Pak mi ještě úslužně vyjádřil vděk při návštěvě míst, kde mohou jen muži a metrouši a zmizel mi z očí. Prostě jednoho dne....

Znám jednu holku. Má černý vlasy a hrozně smutnej a hnusnej výraz ve tváři. Ve skutečnosti jsem se do ní zamiloval. A to protože jsem zoufalej a píšu blogy. Co je míra zoufalosti?

Má napuchlou bílou kůži pod pytlíky u očí se slizce černou řasenkou. Někdy to považuje za maximální tuning svýho ega. Podle mě si stvrdí ortel v prvním okamžiku kdy se rozbulí. Pardon. Ona to mu říká šlechetně pláč. Je ... všechno si prostě moc bere a srazí ji i sebemenší krůček mimo. To si pak vyhrne rukáv a vytvoří na paži pramínek krve pomoci něčeho ostrýho. Nedávno o tom dávali v televizi. Prej to povoluje nervům nebo tak něco. Distribucí endorfinu....bla, bla, bla.......

Ukázala mi to. Vyhrnula rukáv. Bledá jak stěna. Ruka pokryta krátery zaschlé krve. Usmála se: "Příjemný pocit je šebepozkožování, chceš se kouknout?.... Ne." Jenže ona si klidně vytáhla takovou skvostnou krabičku. Jaké asi barvy....? V ní se cosi blýsklo. A už si jemným ostřím zajížděla pod kůži. Zkřivil jsem hubu jak po citronu. Její ústa sténala. Moje byla stažena do kroužku....

"Je ti líp?" Zasmál jsem se když zaklapla krabičku. Pohrdavě se na mě usmála. Zakroutila hlavou a koukala mi přitom do očí. Symfonie smíchu cDur.  Po chvilce kývla. A pak mi podala žiletku....

Ne. Já ho neměl. Ale můj kámoš Tom to zkoušel. Já teda při tom nebyl. Říkal mi to Jencek. A taky jsem myslel baňku. Jencek ale tradičně moc kecá. Ale u Toma by mě to nějak nepřekvapilo. Tom je někdy homosexuál. Hlavně když bere drogy. Nedávno se sázel, že ho prostrčí florbalovým míčkem. Jen nevím jak ta sázka dopadla. Tom nemá v hlavě moc věcí, co by člověku zlepšili náladu. Zato nasrat umí báječně, to fakt jo.

Jencek se za mnou stavoval nedávno. Měl plnou hubu keců o svý přítelkyni z Brna. Povídal mi, jak si ti dva koupili knížku Kamasútra. Jenže v ní psali samý kulinářský recepty. Dokonce tam prej byl i recept na přípravu koláče ze starých ručníků. Nakonec prej oba skončili u linky a dělali ten koláč. Neúspěšně smažili ručníky na pánvi a pak se pohádali a ona tu knížku spálila v koupelně, kde se před Jenckem zamčela. Jencek kecá se vší samozřejmostí. Nedělá mu problém říct vám, že vás má rád a přitom mít dlaň v pěst.  To jakože vám lže. Jencek se ptal na mý názory na finanční krizi a musel jsme mu říct, že já žiju ve finanční krizi od vzniku půjček a existence hypotéky.

Jencek se spíš ze slušnosti zasmál mýmu mega džouku a nabídl mi čokoládovou žvýkačku omezený edice. Řekl jsem mu, že má rozum omezený edice a taky jestli někdy nepřemýšlel nad změnou svýho humoru. On se usmál a nabídl mi cigáro. Vzal jsem si a zatímco on zapálil, já si ho schoval do kapsy řka, že se to zpeněží. Zakroutil hlavou a beze slova zmizel. Dík za cígo, volal jsem a taky jsem mu veselým hlasem nabídl, ať se zase někdy staví.