Slůvko polygamie neboli mnohoženství zná každý. Zato polyandrie i mnohomužství zní většině z nás poněkud exoticky. Přestože není málo těch, které jej vesele praktikují!

Záležitost party kočiček? Omyl!

Ne, skutečně nebude řeč o promiskuitních zlatokopkách, pro které je flirtování po barech dočasně něco jako životní styl. Nedávno jsem po dlouhé době navštívila bývalou ženu staršího brášky. Drobounká, usměvavá, leč rozvedená mamina dvou předškolních dítek…,      a tak jsem se na chlapy radši ptala opatrně. Mirce ale ani po naťuknutí ožehavého tématu rozzářený výraz nezmizel.

„Představ si, mám, a ne jednoho…“ culila se. Na moje evidentně nápadné zalapání po dechu spustila dál: „Neboj, já s každým hned nespím. Ale prostě mi teď přijde mnohem zajímavější mít víc »kamarádů« a trávit s nimi čas střídavě, než z jednoho udělat oficiálního přítele a čekat, jestli to náhodou nebude ten pravý.“ „Takže chápu to dobře jako takový… ehm… výběrový řízení?“ Mirka zavrtí hlavou: „Ani ne, nemám v plánu se s s někým z nich usadit a další odkrouhnout. Každý má něco do sebe, jak říkám, jsou to moje zlatíčka, ale každý v něčem úplně jiným. S jedním si zasportuju, s druhým jdu na výstavu, s třetím si bezvadně popovídám, se čtvrtým zažívám neuvěřitelný sex…“

„Proč ne, ale pořád mi nějak nejde do hlavy, že nechceš časem s někým žít, dělit se o všechno, zestárnout…“ (sama se divím, jak zarputilý obhájce klasického rodinného modelu ze mě mluví). „A co je na tom tak úžasného? Mám jediný důvod, proč bych měla a zřejmě jednou budu žít s jediným chlapem – kvůli dětem. Ale jinak mi připadá mnohem zajímavější a zdravější vídat se s několika. Stát na vlastních nohách a vědět, že s tím druhým jsi, protože chceš a jen tehdy, když chceš. A když máš chuť být s někým jiným, prostě to bez výčitek uděláš. Samozřejmě za předpokladu, že všichni víme, na čem jsme.“

Má to budoucnost?

Je pravda, že Mirčino volnomyšlenkářské osvícení asi do značné míry pramení ze zpackaného manželství s bráchou – dali se do kupy mlaďouncí a po půldruhém roce se s mimčem na cestě brali. Až za běhu zjišťovali, že si vlastně nemají co říct, a místo rodinné pohody tak jeden druhému nepředstavitelně lezli na nervy. Jenže takových žen, které mají z dlouhodobého soužití s mužským elementem špatnou zkušenost, jsou celé zástupy. Stanou se snad neohroženými amazonkami, pro které je monogamie přežitkem?

Nepochybně bude v budoucnu takto »progresivních« bytostí přibývat, přesto nemám strach, že by se klasický společenský vzorec otřásal v základech. Paralelní vztahy totiž mají až na velmi vzácné výjimky jepičí život. Když pomineme, že jejich praktikování stále ještě budí rozpaky, stojí jim v cestě ještě dvě velké překážky: mužská ješitnost (dva – natož více – kohouti na jednom smetišti se prostě nesnesou) a láska. Plánovat si, jak praktické a pohodlné je být nezávislá a střídat chlapy podle potřeby, může být slibné. Ale jakmile se zamilujete, jdou všechna taková předsevzetí díkybohu do háje.