Emil a dcera Patrície jako malá
Jaký každý rok k nám přijela mezi svátky moje kamarádka s přítelem na Mariášek. Vždy se hra protáhla až do ranních hodin. Kolem třetí hodinyjsme se rozhodli hru ukončit. Venku jsme si ještě zakouřili a kamarádkas přítelem odjela do Prahy. Já s manželem jsme šli spát, protože nás ráno určitě vzbudí brzy naše (v té době rok a půlletá dcera) asi pohodině zvonil telefon. Rozespalá jsem ho zvedla a tam moje kamarádka.Lekla jsem se, že se jim něco stalo, ale ona se jen zeptala:
„Prosím tě, nechybí Ti něco?“
„Jako, co by mi mělo chybět, jste v pořádku?“
„Jsme v pořádku, ale něco jsme Ti odvezli, tak jestli Ti to nechybí?“
„Já nevím, co myslíš?“
„No, odvezli jsme Ti Patrícii, ale nechápeme, jak se k nám dostala do auta?“
Bylajsem v šoku. Nebyla jsem schopná promluvit. To jak se dostala moje v tédobě rok a půl-letá dcera k nim do auta je prostě záhadou.
Po půl hodince mi volá znovu kamarádka:
„Potřebovala jsem si naprogramovat videorekordér, než pojedeme zase kVám a ta Tvoje treperenda mi prostě odmítá dát ovladač. Někam ho ukryla, ale fakt dokonale. Nevíš, jak to z ní dostat?“
Poradila jsem jí, že musí najít cestu sama, rozhodně pokud jí o něj řekne rovnou, tak jí ho nedá.
Co Vám budu povídat. Páčili to tam z ní další hodinu a půl.
Dnes už je moje dcera v pubertě a je to s ní ještě horší. Raději bych zase řešila banální problém s ukrytým ovladačem.
