PARDUBICE - VÍDEŇ – BENÁTKY – MARSEILLE – BORDEAUX – ARCACHON - PAŘÍŽ – AMSTERDAM - PARDUBICE
Já vždycky říkal, že plánovat dovolenou nějak brzo je blbost, protože mezi lidský vztahy jsou složitý. Náš eurotrip se taky nerodil lehce, nejdřív jsme měli vyrazit do Chorvatska pak Bulharska a nakonec Tuniska, naštěstí nevyšlo ani jedno. X dnů se plácat nesmyslně u vody a tak maximálně se každej večer opít, to není pro mě (hlavně to plácání se u vody J). To co vedlo k naší cestě jsem už psal, byl to impuls ze Studnice.
Začátek byl nelehkej, nejdřív jsme museli nějak zajistit dopravu. Nakonec jsme se rozhodli pro asi nejlepší možnost – koupit si global pass (u nás se tomu říká interrail) je to vlastně jízdenka, která vám umožní cestovat po Evropě, máte několik druhů (co se týče délky), my jsme měli asi za 240€, na 10 dní ježdění a na 22 dní platnosti. Tahle jízdenka se vyplatí, když si vezmete, že 500km ve Francii, po železnici, stojí 100€ + poplatky za místenky (který jsou do určitejch vlaků nutný, protože mají tu a tam full house, který jsme s interrail platili taky, ale nebylo to tak hrozný, celkově tak 30€).
Další problém byl ubytovaní, teda pro některý z nás, někomu to bylo patřičně jedno a věděl, že vždy se někde najde nějakej hotel (což je pravda). Když jsme měli jízdenku, ubytování, ještě jsme si museli sehnat nějaký průvodce městy a mapy, kam jsme chtěli jet a vyhledat spoje. Tady musím říct, že vlaky kterými jsme jezdil a našli je přes idos, byli proti těm u nás luxusní, pohodlný a hlavně přesný. Když jsme jeli domů z Amsterdamu asi 1200km, jeli jsme to do Čech bez problému, cesta trvala 11h a v Praze hned zpoždění. Včera jsem se vrátil z vody, byli jsme v Č. Krumlově a cesta trvala skoro 10 hodin. (všude zpoždění), fakt hrozný, nedivím se zahraničním turistům, že nechtěj jezdit do Čech, když překročíte po železnici hranice, mezi Německem a Českem, přijde vám to jako Ukrajina, ale to je jedno. Nemám tu kritizovat ČD a ani snad nechci, protože je to zbytečný.
1. Den – Vídeň - Pozitivní
O Vídní jsem si myslel, že je to nudný město, prostě nic exotickýho ani dobrýho, ale mýlil jsem se. Začátek našeho výletu byl v 6 ráno na nádraží v San Piegu. Cesta vlakem do Vídně byla v pohodě, na tamní nádraží jsme dorazili asi v 9 a odjezd do Benátek byl v 6 večer. Takže jsme měli celej den na Vídeň, prošli jsme ji prakticky celou, nechtějte po mně jména všech kostelů, zámků a hradů co jsem viděl, to prostě nejde. Vídeň je hodně podobná našim městům, jen trošku čistější. V tamním metru sice pobíhají pochybný existence, ale po Vídni jsme chodili pěšky, takže nikde problém nebyl. Prošli jsme si historický centrum, pak parky a z jednoho poměrně vzdálenýho parku jsme se vydali do Prátru. Tam hlavní atrakce - ruský kola, nás nemohla minout, tak jsme se projeli. Potom jsme jezdili po horskejch drahách, což byla sranda – z jedný jsem vylezl zelenej skoro jako Bursík :D. Chýlilo se k večeru a nad Vídní se smrákaly mraky a naši cestu na nádraží doprovázel déšť. Lehce promočený s bolavejma nohama, jsme čekali na přímej vlak do Venézie (Benátek). Cesta byla dlouhá, myslím že trvala tak 8 hodin. Měli jsme kupé ve kterým jsme byli my (Pemlík, Piňon, Santina a Já) + jeden Rakušan s Rakušankou. Celou naší cestu jsme glosovali různý lidi, myslím, že tyhle dva nám trošku rozuměli. Do kupé se 6 lidí pohodlně nevešlo a tak jsme s Pemlíkem šli hledat jiný místo ve vlaku – což se povedlo.
2. Den – Benátky – pohoda x lahoda
Do Vénezie Mestre, jsme přijeli asi ve 3 ráno, nádraží zavřený – úschovna, záchody, čekárna, prostě všechno, ještě jsme nebyli v tom historickým centru. Nedalo se nic moc dělat a tak jsme se museli jít někam schovat. Během cesty vlakem jsem toho moc nenaspal, myslím že ani ostatní ne, proto jsme šli do nejbližšího parku, kde jsme to zapíchli. Když začalo svítat, šli jsme zjistit, jak se dostaneme do historickýho centra. Vlak tam naštěstí jezdil každejch 15 minut. Dorazili jsme tam a Benátky se budily do dne. Po lodích se zásobovaly obchůdky, lidi uklízeli ulice a nikdo nikam nespěchal. My jsme si nechali věci v úschovně na nádraží (která byla na naší cestě nejdražší, stála skoro 7€, za 8 hodin hlídání věcí :-! ). No nic Benátky jsme prošli dost důkladně. Za celej den jsme stihli projít všechny památky a uvažovali jsme o projížďce na gondole, ale cena byla hodně přehnaná a tak jsme si koupili permanentku na tamní MHD, který tam mají celý na vodě. Měli jsme ještě dost času, protože vlak do Marseille jel v 7 večer. Koupili jsme si tu jízdenku a rozhodli se vydat na blízky ostrov. Jo jména, ty jména s tím mám problémy, takže vám to tady nenapíšu, ale měli tam poměrně normální pláž, tak jsme tak hupsli do moře. Trošku se ošplouchali a šli si dát něco dobrýho k jídlu. Já si dal lasagne, ale moc mi nechutnaly. Cestou z ostrova zase do Benátek, celej náš band na lodi usnul a museli jsme vypadat komicky. Narvaná loď lidma a my 4 jsme tam seděli a spali. Dorazili jsme na nádraží, odjeli vlakem do Benátek Mestre a tam si sedli do mekáče, kde jsme čekali na vlak do Milána. Jak jsme tam seděli, tak nějaká holka, asi se jí neudělalo dobře, tam hodila brutální šavli. Tak jsme začal taky natahovat, ale vydržel jsem – překvapivě :-D. Vlak do Milána jel v čas – Miláně jsme se zdrželi jen chvíli. Protože nám jel hned spoj do Ventimiglie (to je hraniční město – mezi Itálií a Francií) – do Ventimiglie jsme dorazili v 1 ráno a vlak do Marseille nám jel až ve 4 – nádraží opět zavřený, tak jsme se šli podívat do města, tam proběhla veselá historka s Piňonem – „Né, nechci, to je zbytečný.“ A následný vyprazdňování v místním parku. V městečku byla otevřená jedna hospoda, kde jsme si dali pifčáka – asi nejdražšího v životě – 5 euráků. Pak jsme nějak doklepali 4 ráno, nasedli na vlak – jeli jsme jen půl hodiny – jeli jsme do Nice, říkám: „Nemůžem usnout, jedem jen kousek.“ Nasedli jsme na vlak, než vyjel, všichni 4 jsme spali. Najednou jsme se zběsile probudili a koukáme nádraží v Nice. Odtud nám pak jel vlak do Marseille, kde jsme byli v 8 ráno. Todle byla nejdebilnější část našeho Eurotripu (co se týče cesty a spaní).
3. – 4. Den – Marseille - úžasná
Marseille, to je město s vnitřním nábojem, kterej když chcete vás pohltí. My jsme chtěli. Do Marseille, jsme přijeli v 8 a šli jsme si hledat hotel, našli jsme poměrně sympatickej nedaleko nádraží, za 80€ na noc, pro 4 osoby. Ubytovali jsme se, umyli, odpočinuli a kolem 1 jsme se vyrazili hledat pláž. Cestou na pláž, o které jsme si pošetile mysleli že je blíž, jsme prošli poměrně velkou část města. Ale dlouhá cesta rozpálenou Marseille byla zážitkem. Šli jsme podél pobřeží a tam úžasně čirý moře. Našli jsme si malou odlehlou plážičku, kde jsme se smočili a bylo to dobrý, ten pocit, připadali jsme si fakt dobře. Voda, eurotrip, pohoda, postel, sprcha – byl to krásnej pocit, koupat se u břehů Marseille a vědět, že tohle je prostě zážitek na celej život. Nechávali jsme se unášet vlnami, padali jsme na kameny, ale smáli jsme se. Byli jsme jak děti, ale zdecimovanost z cesty odezněla vodou. Možná vám, kteří to čtete to připadá malicherný, ale to byste museli zažít. Já se k něčemu přiznám a trošku pochlubím – já to zažil! Z pláže jsme šli osvobozeni a uvolnění. Ta předtím úmorná cesta z hotelu, utekla strašně rychle. Umyli jsme se na hotelu, trošku odpočali a vydali jsme se najít restauraci, my bydleli v chudinský čtvrti, kde frčeli fastfoody, ale jako že fakt hodně. Tak jsme se ukecali na gyros s tím, že se najíme a půjdem popít. Jídlo nás zmohlo, Marseille se svejma tu a tam temnejma uličkama a zvláštníma lidma taky. Někteří lidi byli opravdu zvláštní, jiní hezcí, mně se začali zamlouvat mulatky (na ½ černošky :D), protože v Marseille bylo bezpočet, takhle krásnejch holek – žen. Žádný peroxidní blondýny, ani barbíny, prostě normální hezký holky. Vskutku zážitek se na ně dívat. Protože tyhle tmavší holky, já na to přišel až teď, mají v sobě jistou smyslnost, kterou u holek v San Piegu tu a tam postrádám.
Druhej den, jsme museli do 11 odejít z hotelu. Tak jsme si dali věci do úschovny na nádraží, koupili si celodenní lístek na MHD a jezdili metrem, tramvají po celým městě. Prošli jsme všechny památky i nejslavnější chrám na kopci zasvěcenej námořníkům. A kousek od přístavu jsme se najedli. Menu za 10€ nás potěšilo, byl to předkrm + hlavní jídlo + zákusek. Byla tam i příjemná obsluha, sice moc anglicky neuměli, ale smáli se. Obzvlášť servírka se smála Piňonovi, nevím proč :D. A to nás taky dobilo pozitivní energií. K večeru jsme se uchýlili na nádraží, kde jsme čekali na noční přesun do Bordeaux. Nastoupili jsme do vlaku a odjeli asi z nejlepší zastávky našeho eurotripu. Marseille byla plná romantiky i vzrušení, snad se tam ještě někdy podívám. Nechci působit nostalgicky, ale pohled na Slunce zapadající nad přístavem, ten v paměti budu dlouho mít.
5. Den – Bordeaux - klid
Bordeaux, je dalším významným městem Francie. Je celé v ochraně UNESCA a je to vidět. Vše uklizený, čistý, většina obyvatel ovládala dobře angličtinu a bylo tam dost turistů, což se projevovalo na cenách, který pro studenty z východní Evropy, nebyly zrovna lahodný. Hotel jsme našli poměrně levnej, u nádraží za 80euráků na noc – pro 4 osoby, ale žádnej luxus to nebyl, tak jsme se tam moc nezdržovali. Koupili jsme si jízdenku na MHD a vyjeli tramvají do města. Skočili jsme do turistickýho centra, kde jsme nafasovali mapy a spoustu rad, kam se jít podívat. O Bordeaux toho není moc co psát, člověk to ocení asi až věkem, pro nás bylo Bordeaux dobrý, ale moc nudný. Prošli jsme všechny hlavní památky a vše co nám doporučili. Na jedný věži, jsme poprvé od Vídně potkali Čechy, tak jsme se pozdravili a šli dál. O Bordeaux se dá jen zmínit, že jsem tam měl nejdražšího steaka v životě – 18€ :D a že tam poprvé naše grupa řešila menší konflikt. Prošli jsme město a unaveni s flaškou vína jsme se vydali na pokoj. Víno jsme vypili a pomalu postupně všichni usnuli.
6. Den – Arcachon – Paříž – dvojsečnost
Ráno jsme naplánovali, že se pojedeme vlakem podívat k oceánu. Nejblíže bylo letovisko na západním pobřeží Francie, se jménem Arcachon. Vlakem a s krosnami, jsme tam dorazili asi za 30 minut, vyšli jsme ven z nádraží, s tím že máme 4 hodiny, abychom se vrátili a odjeli vlakem do Paříže. Arcachon, se začínal pomalu probouzet do života a tak jsme byli na pláži jediní, jen s traktorem který tu pláž vyrovnával. Smočili jsme nohy v oceánu, do písku vepsali naše jména a šli najít nějakou hospodu. Dali jsme si pizzu a šli na vlak. Dorazili jsme do místa našeho výjezdu a TGV do Paříže mělo každou chvíli přijet.
Cesta z Bordeaux do Paříže je asi 400km, tuto vzdálenost jsme ujeli za 3 hodiny. Přitom 1/3 trasy jsme ujeli za hodinu a půl. Zbytek trasy jsme jeli koridorem pro rychlovlaky a tam to fakt frčelo. Jet 300, to je nezapomenutelnej zážitek, někdo si to užil, někdo si stěžoval, že je mu špatně. Já si to užil. Do Paříže jsme přijeli v 6 hodin, hledali jsme nějakej hotel za rozumnou cenu, nejlevnější co jsme našli byl hotel za 75€ na noc pro dva, tak jsme to brali. Hotel se s tím v Bordeaux nedal srovnat, tak jsme se umyli a vyrazili do noční Paříže. K Eifelově věži jsme přišli za světla, ale byla tam obrovská fronta, kterou jsme jak správní burani z východu předběhli. Stejně jsme se na uplnej vrchol dostali, až za tmy. Noční Paříž je zážitek, všude světla a fakt to bylo dobrý. Cesta na vrchol stála 12€, ale bejt v Paříži a nejít tam by bylo barbarství. Sjeli jsme dolů, prošli ještě kousek Paříže a na hotel jsme přišli v jednu ráno.
7. Den – Paříž – Amsterdam – mlžný opar
Po probuzení jsme se museli dostat na nádraží na druhým konci Paříže (jel nám tam odtud vlak), dojeli jsme tam v 9 a dali si věci do úschovny. Do evropský metropole jsme vyrazili dál metrem. Podívali jsme se na chrám matky boží (ten se zvoníkem :D), na palác, kde jsou pochováni největší muži Francie, potom na „Lůvr“, „Šánze lisé“ a vítězném oblouk. Bohužel víc jsme toho nestihli, protože nám jel vlak do Bruselu. V Paříži nás zastihl zprvu déšť, trval asi 10minut, za tu dobu si naše skupina stihla koupit tři deštníky, který jsme sice nevyužili, ale jako dar známejm – u mě sestře – dobrý. K Paříži nevím, co bych dodal. Mě vadí ta její turistická přeplněnost, prostě mi přijde, že spousta lidí tam jezdí jen proto, že to viděli ve filmech a že je to „romantický“ a trendy. Jasný je tam spousta super míst, který jinde na světě nejsou, ale dle mě se z toho stal fenomén a tím to u mě kleslo. Mám třeba jinej názor než ostatní, ale tak to vidím já. Když jsem odjížděl Thalysem (modernější TGV), z Paříže, vzpomněl jsem si na Středozemní Marseille. Pro mě s Paříží nesrovnatelná.
Cesta do Amsterdamu přes Brusel byla bez problémová, trošku jsme se ve vlaku prospali a než jsme se rozkoukali, přestupovali jsme v Belgii, než jsme se rozkoukali znovu, byli jsme v zemi tulipánů. Město hříchů, nebo-li jak oni rádi píší – Amsterdam – XXX, nás uvítalo slunečným počasím. Hotel najít byla hračka, bylo jich tam fakt spousta, ale my hledali cenově něco jinýho. Nakonec jsme našli za 120€ na noc pro 4, relativně útulnej pokoj. Když vyjdete z nádraží, dejchne na vás atmosféra města. My jsme bydleli v centru dění. Všude coffee shopy, výlohy s polonahejma prostitutkama. Město hříchu. Lidi podezřele vychechtaný, vstřícný a nebo na nich byl vidět strach, prostě všude marihuana, její vůně se linula ulicema. Jo to město se mi líbilo. Navštívili jsme taky coffee shop, dali jsme si hašišový koláčky a dort, jestli tam něco bylo? To ví bůh, ale chutnaly fakt dobře. Potom jsme si dali jointa a nic moc účinek, tak jsme si dali ještě jednoho a začalo to bejt dobrý. Chodili jsme tím městem, kolem kostela, kde byly všude výlohy. V nich byly holky všech barev, velikostí, prostě každej by si tam našel svoji favoritku. Šli jste nějakou ulicí a tam prostě perfektní blondýny, některý fakt krásný, šli jste druhou a tam černošky. Vrátili jste se do nějaký ulice za pět minut a dejme tomu ta vaše favoritka, tam měla už zataženo. Tam se to střídalo, moc. Z jednoho okna vylezl takovej chlápek s berlema, do jinýho zase vlez mlaďák, vypadal na čerstvejch 18. I mnou to lomcovalo, 120€ není málo, ale mohli jste si splnit některý tužby, třeba s nějakou krásnou černoškou nebo tak. Radši jsme šli na pokoj, já pořád viděl ty holky v těch oknech, drogy na mě stále působily a já měl ty svý zvrácený stavy. Při něm jsem si do mobilu napsal tohle (hlubší smysl jsem chápal asi jen v ten okamžik): „Fiktivní štěstí – je poměrně dobrej čas na ňáký věci – na ňáký ne. Teď sedím v Amsterdamu plnej pokušení a drog. Je krásnej, veselej večer a svět je dobrý místo. Sám v sobě v tanci uvězněn, balónek letící vzduchem, prázdnotu vyplní snad jen myšlenka antickýho hrdiny, božského primitiva se smyslem v očích. Jako záře nočních hvězd. Mám rád ty zlaté oči. Pomalu ustal smích, oči opustil smysl, srdce mu zakryl prach, balónek zůstal, zmizel vzduch, a zbyl poslední jediný tanec? Minul vše v cestě. Zavřela se brána a za ní vyrostl život.“ Usnul jsem.
8. Den – Amsterdam – Mlžný opar nezmizel
Ráno jsme se probudili a žádna kocovina nic, nebylo to jak po chlastu a to je na tom to nejpozitivnější. Naplánovali jsme si procházku do centra města, pryč z čtvrti hříchů. Nějak jsme to prošli, ale moc mě to nijak nenaplnilo, památek jsem měl za tu dobu dost, chtěl jsem si užívat života. Pořád jsem si říkal: „Chlapíku, 120€ to je dost.“ Věděl jsem, že až bych se zhulil, poslední den, že bych asi investoval do okýnka :D, tak jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl, utratil jsem ty peníze. Koupil jsem si tričko, trenky, semínka, bongo, otci sklenici s Amsterdamem a matce sazenice tulipánů, zašel si na oběd, do muzea sexu a coffee shopu a peníze zmizely. Oddychl jsem si. S tím pocitem, že už na to nemám jsem se smiřoval líp, než když jsem měl a váhal jsem. Přišli jsme na večer z města do hotelu, před policejní stanicí si zahulili a šli na pokoj, kde jsme chtěli bejt chvíli. Ten stav náš obklopil. Jeden celej gram v jednom jointu, koupili jsme si dva gramy za 15€ - lahoda. Jídlo tam měli drahý, pití taky, ale drogy ne. Mám to město rád:D. Přišli jsme na pokoj a brutálně nás to zmastilo, každého z nás a každýho jinak. Mě asi nejvíc, slyšel jsem jak lidi mluvěj přes zeď, jak zvoněj zvony, viděl jsem a vnímal, to co jinak než v tomhle stavu nevnímáte. Bušilo mi brutálně srdce a myslel jsem, že umřu. Po třech hodinách, když jsme si ujížděli na písničce od Erica Claptona s názvem Cocaine, jsme nějak byli schopný se alespoň hejbat. Pemlík, chodil strašně pomalu a říkal že běhá, Piňon chtěl jít pořád na činu do WOKU a říkal že není zhulenej a pořád to opakoval, pak vyprávěl, jak neví co dělal celej den. Santina? Ta se smála. A já je všechny pozoroval (prej jsem vypadal, jako komár) a vnímal vše víc než normálně. Šli jsme kolem okýnek a já na ně koukal a nemohl jsem nic dělat, v kapse 10€. Byl jsem ale vnitřně šťastnej a svobodnej. Šli jsme unaveni spát, protože v Amsterdamu jsou uličky podobný, tak jsme se vždycky brutálně ztratili. Chodili doleva, doprava a hotel nikde. Jen pokaždé když jsme šli rovně jsme ho našli. Nepochopím to, ale to asi ani nejde. Našli jsme hotel a šli jsme plní dojmu spát a vědět, že zítra už budeme spát doma.
CESTA DOMŮ a REKAPITULACE
Cesta byla docela komplikovaná, přestupovali jsme ve Frankfurtu, pak v Drážďanech a nakonec v Praze. Jinak vlaky v Německu lahoda.
Domů se nám jelo na jednu stranu těžce, na druhou lehce. Evropa je prostě drahý místo na žití. Pro lidi z Čech, ještě studenty, to není prdel. Já utratil se vším asi 18klacků, já nikdy moc peníze neřešil nebo tak, ale je to hodně. Zase na druhou stranu, to co jsme zažili nám nikdy nikdo nevezme, projeli jsme místa, který třeba moc lidí neuvidí, viděli jsme různý druhy lidí, kultur, zvyků. Sice těch 8 dní není moc, projeli jsme toho za tu dobu hodně a nic si pořádně neužili a přitom si užili vše, ale byl to super zážitek, příští rok ho asi zopakujeme, ale bude jiná trasa. Lidi který jsme potkávali většinou vstřícný, pomáhali nám, snažili se. Nedá se to s lidma u nás srovnat. Příklad: v metru v Marseille, jsme nevěděli, jakej lístek si máme koupit. Přišel k nám chlápek, kterej viděl, že jsme v hajzlu a anglicky se zeptal co chceme, pak nám řekl, co to je za lístek (byly tam pouze nápisy ve francouzštině)
Abych pochválil i členy naší party, tak Pemlík, všechno domlouval a anglicky zařizoval, Piňon, zase plánoval programy našich cest. Santina, ta říkala na vše, že jí to je jedno. A já jsem se snažil od všeho něco a přidal nějakou svoji invenci.
Kdo to dočetl až jsem, asi to moc lidí nebylo, tak si mohl ve stručnosti přečíst, jak si parta lidí ze San Piega, projela Evropu…a jak si to užila – pokud mluvím za sebe!
. Měl dobře našlápnuto, aby pro mě neskončil, jako nějakej krám, kterej nikdo nechce. Drsnej příběh, drsný zpracováni, drsná doba, drsná zem, drsný zhnojení konce. Nejsem zastánce toho, že na konci vše skončí dobře, je to až kurevsky dobře odhadnutelný, nepíšu to kvůli lži nebo pravdě, jen protože je to fakt… Inu nechám to být, i tak to bylo mnohem lepší než posledních pět filmů na kterejch sem byl v kině (hlidač 47, líbáš jako bůh, sněženky a machři po 25 letech, něco s vánocema a ještě jeden, kterej ani nevím o čem byl).
). Nemám už moc kamarádů, ale i s tím se dá žít – lepší jich mít míň, který nejsou falešný, než předstírat nucený kamarádství a z toho žít a přitom si na něco hrát (jo narážím přímo na tebe 
… nemá smysl psát něco víc, protože by to mohlo sklouznout k vylejvání srdce a to nechám jinejm 
... a pak si vylejvat srdce na blog, myšlenky si tam tu a tam vyleju, ale srdce? do prdele strašlivý pomyšlení to udělat....
Teď jsem slíbil, že 14 dní nepožiju, už jen 10 dní.... 
... 
… cheche 
. Sice nevím zda to bude někdo číst, ale co. Když bude, tak bude a když nebude? 
. Ne, sice teď bez peněz, ale i tak super. Nejlepší, jaký jsem zažil. červenec byl nudnější, ale v srpnu se to rozjelo, žádný rozvalování se doma nebo to příkře prokládat nějakou chalupou, či něčím takovým. Prostě v srpnu to bylo zběsilý a dobrý....
ať se vrátím plnej zážitků...
