Jméno: seduction Region: Zbytek světa O mně: mám vše co jsem si kdy mohla jen přát :) báječnou dceru, našla jsem své soukromé sluníčko, co když zasvítí, mě nespálí a zpřízněné dušičky, které za mnou lezly i po horách :)
teď žiji a dýchám, že mrcha jsem slýchám, že mylné mám sny... že sečteš mé dny... ale já dýchám a žiji, ze rtů Tvých život svůj hltavě piji... že nikdy neskončí .... věřím a doufám, postavit všemu si konečně troufám...
říkala jsem, nechte mě být, nezachraňujte mne, proč si jen nedáte říct a nenecháte mne, nutíte mne ubližovat, nutíte mne kopat, své rány přijmu, každou jednu si zasloužím, tak jen bušte, já to vydržím, vydržela jsem už tolik, že další ani necítím, jen mě nechtějte spasit....to raději ránu, bolest a chuť krve na patře, nesnažte se mi pomoci, já musím na dno, tam patřím, tam je mi dobře, nechte mě být, jinak vás stáhnu sebou a klidně vás tam nechám utopit...proč to nechápete....
vlétla jsem do pasti, zmateně poletuji v prostoru, který je ohraničen něčím pevným, něčím co jsem ještě nepotkala, neviděla, necítila, zmateně se snažím dostat ven....proč jsem sem vlastně vlétla? narážím do stěny a otřesena se otáčím, už to vidím....letěla jsem za něčím světlým, mámivě krásným, za něčím co jsem ještě nikdy neviděla, nevím co to je a nevím proč mě to tak moc přitahuje, když se trochu seberu z otřesu, letím k tomu, oslepuje mne to ..... a jde z toho něco, co pálí, teplo, čím víc se k tomu přibližuji....tím víc se teplo mění v horko, měla jsem vědět, že je to nebezpečné.....nevěděla, dolétla jsem až těsně ke zdroji mámivé krásy a .... už nepříjemného horka, jen jsem se toho chtěla dotknout, za chyby se platí....i přes to vysoké teplo jsem dolétla tak blízko, jak jen to šlo....pak přišla bolest....padám na něco tvrdého, proč nemohu letět??? proč to tak bolí??? co to je??? tělo se svíjí, křídla neposlouchají, jestli to nevíte...tak i můry pláčou, musím pryč, snažím se vzlétnout, vidím svá křídla.....jsou jiná, jako by nebyla celá....nejsou, to udělal ten žár....bolest ustupuje, ležím na chladné ploše a čekám....na co čekám? nemohu létat...jediná myšlenka, rozkládám svá zničená křídla a cítím únavu, na co čekám? na smrt....vše okolo mne se roztočí a já někam padám, ještě se pokusím vzlétnout, ale křídla poklidně leží....ani se nehnou....................letím, cítím jak se vznáším.....začínám vnímat, ne....to mě nenesou má křídla...ta jsou spálená, cosi mě ale zvedlo do výšky....člověk, potkávala jsem je často v noci, zabije mě, tolikrát jsem to už viděla, šlápnou, plácnou, nemají můry radi, nelíbí se jim a snad z nich mají i strach, takový jako mám já teď? čekám, ale místo smrti se najednou dívám do tváře .....asi mu patřilo to mámivé krásné něco.....asi se mi snaží něco říct, ale nerozumím .... má křídla jsou rozložená na jeho dlani, prohlíží si je a pak mne pokládá do něčeho měkkého, mámivé horko zmizelo, jak to udělal? místo toho se objevilo jiné, ne tak horké a je ploché .... to je svět lidí? samé zvláštní věci, člověk se upřeně dívá na tu věc .... jako by něco hledal, znamená to že mne nezabije? ...... .
nezabije ji, kdyby ta můra znala toho člověka, cítila by jak se vyděsil, když ji viděl zničenou na svém stole, věděla by, že ji uložil na látku do krabice a hned vypnul mámivé světlo a zapnul chladné světlo počítače aby zjistil z čeho vlastně žijí noční motýli, kdyby byla neusnula strachem a ustupující bolestí, viděla by jak se na ni dívá a jemně se dotýká jejího spícího těla a pak se zvedne .... odchází a kdyby mohla létat, viděla by jak hledá...hledá strom, který je zraněný a vytéká z něj smůla, kdyby mohla cítit jeho pocity, cítila by, že ho bolí její zranění, která způsobila lampa na jeho stole...... kdyby byla člověk.....věděla by, že ji chce zachránit.....
žiji ve dvou paralelních světech, kdybych o tom alespoň nevěděla....ale vím, o to je to pro mě horší, vzájemně na sebe navazují a jeden bez druhého nemůže existovat, až se mi zbortí jeden, jako lavina se za ním zřítí i ten druhý, v obou jsem to pořád já, nejde o rozpolcenost osoby či osobnosti, jde o rozpolcenost mého života, jako by vzal někdo nůž a jediným řezem rozdělil můj svět na dva nebo rozdělil můj život? a žiji tedy dva životy v jednom světě nebo jeden život ve dvou světech....usínám i vstávám jako jedna bytost, ale vše okolo mě je najednou dělitelné dvěmi....jako bych četla svůj vlastní příběh a stávala se hrdinkou něčeho...v čem vlastně žiji...nepochopitelné??? a jak se s tím mám smířit já....
Milenci ženy ve Vahách by neměl chybět smysl pro efekty. Snad by to pro něj nemělo být tak těžké, neboť její ženské půvaby koneckonců poskytují dost podnětů. Dává totiž partnerovi od začátku na vědomí, že není žádnou pevností, již musí násilím dobývat. Miluje dlouhou inscenovanou předehru, při níž by muž měl vnímat a obdivovat její krásu.
Může to klidně protahovat, protože ona nespěchá. Laskání až do nemožnosti, milostná báseň, vroucí přání šeptaná do ucha, to všechno lze, jen to prosím musí mít styl. Svádění je pro ženu ve Vahách uměním, a běda tomu, kdo je dokonale neovládá!
Žena ve Vahách si je vědoma svého sex-appealu. Vystupuje ostatně jako smyslná žena. Nejenže se jí pod průhlednou halenkou rýsují holá ňadra a pohazuje hýžděmi, až se jí musí každý kolemjdoucí vyhnout, ale také vzbuzuje dojem, že svou krásu ráda rozdává. Vlastními půvaby tedy neskrblí. Také jiní by si měli přijít na své - to především vyplývá z jejího exhibicionismu. Proti tomu nelze nic namítat, neboť se nedá přesvědčit, že by zdravá sebeláska byla špatná věc. Žena ve Vahách je smyslná žena, a když se jí zmocní touha, dává to znát. Stačí, aby utrousila malou poznámku, a muž se její výzvy okamžitě chopí.
Ženě tohoto znamení nelze upřít smysl pro dramatičnost. Světelné efekty (pomocí lamp nebo svícnů), stropní odrazy na velkém zrcadle nad vodním lůžkem, všechno je u ní možné. Rozhodně to nevyhovuje každému, ale jednou se to vyzkoušet dá. Leckdo přitom objeví zcela nový způsob erotické stimulace. Ženu ve Vahách obzvláště vzrušuje tělesná masáž. Masírování na nejcitlivějších místech ji rychle přivádí k vrcholu, neboť ona dovede své tělo, především pohlaví, neobyčejně ovládat. Na své centrum rozkoše se soustředí natolik, že dosáhne orgasmu, kdykoli se jí zachce. Není to však egoistka. Kdo jí poskytne tolik dobrého, toho odmění. Rozumí nejen vlastnímu tělu, nýbrž vytuší také - především rukama - potřeby partnerovy.
Muž u ní nesmí projevit žádné animální sklony ani si nesmí počínat hrubě. To nenávidí. Partner by si také neměl pohrávat s jejími vlasy nebo je cuchat. Toho se může odvážit jen někdo, k němuž má naprostou důvěru a u něhož má pocit, že se nemusí vůbec kontrolovat, což se stává jen zřídka. Nejdůležitější je, aby partner během milostné hry obdivoval. Žena ve Vahách se často ocitne u fetišistů, kteří zbožňují její nohy, ruce, ňadra. Kdo setrvá v hodinových chvalozpěvech, získá si její srdce - i tělo. Tuto ženu je třeba zahrnout komplimenty, což jí lichotí nejen jejímu sebevědomí, ale také ji to vzrušuje.A co lze ještě dělat s krásnou ženou? Samozřejmě ji rozmazlovat. Po vydatné masáži by měl partner připravit vonnou pěnovou koupel, v níž by si s ní měl dát sklenku šampaňského a opět jí šeptat do ucha, že je nejsvůdnější žena, jakou zná. Později, v měkké posteli (ona potřebuje pohodlí), by měl pomalu zkoumat obrysy jejího těla, od ňader k pasu přes hýždě až k měkkým chloupkům v ohanbí. Velice ji také vzrušuje, když jí položí své pohlaví mezi ňadra a ona cítí jeho obliny, teplo a měkkost. Milování se ženou ve Vahách je něžná hra, při níž jeden druhého hýčká, kdy lze tonout v nekonečné smyslnosti. Jestliže jí muž neustále dokazuje, že jen ona je dokonalá žena, povznese ho v ložnici do sedmého nebe.
leží, dívá se do stropu a do žil se jí vlévá úleva, vdechuje nemocniční pach, nikdy ho neměla ráda, teď se jí ale spojuje s ustupující bolestí a tak sotva vejde do prostor nemocnice a cítí ho, celé tělo jakoby pookřeje, protože ví, že už bude dobře, nebude cítit nic a přijde i spánek, sestřička už na ni čeká, usměje se a odvede ji do připravené místnosti, připravené jen pro ni, odloží baťůžek a kabát a lehne si na postel, všechno je připravené, natáhne rozpíchanou ruku, žíla vystoupí jakoby si tělo samo říkalo o svou dávku, jehla projede kůží, otočí hlavu, nemá ráda ten první vpich kdy jí do těla zajede ten kousek chladné ocele, sestra sešteluje intenzitu kapačky a odchází z pokoje.... leží, dívá se do stropu a do žil se jí vlévá úleva, je jako motýl chycený do sklenice, má křídla, ale odletět nemůže, čím více se snaží, tím více si láme křídla, chce s toho pryč, odletět daleko, ven.......neodletí....usíná, únavou, úlevou, cítí jak bolest ustupuje a v klidu usíná, už bude dobře, i když spí na dně sklenice......
kdy to skončí? seděla na posteli s nohami zastrčenými pod mikinou, bradu opřenou o svá kolena....sáhla po lahvičce a vysypala pilulku do dlaně.....vymačkala je ze všech platíček a přendala do lahvičky od vitamínů, nikdo tak nepozná, co to je za tabletku, seděla a dívala se na tu malou zploštělou věcičku co jí asi do pěti minut přinese úlevu, asi ne tak absolutní jako injekce, ale částečnou ano....pomalu ji vložila do úst, sáhla po slenici džusu a napila se, cítila jak pilulka zklouzla do krku, tupě zírala na zeď před sebou a čekala až ucítí, jak do těla vstupuje klid.....musíte se naučit s tou bolestí žít, zařadíme vás do programu na její zvládání....slyšela stále lékařův hlas, žít s bolestí? to jde??? jde....žije s ní přeci už tak dlouho, ale v poslední době bolest sílí, každým svým dalším záchvatem....a jakou má bolest vlastně hranici intenzity? někde četla, že když bolest překročí povolený limit....tělo na ní prostě přestane reagovat a necítí ji, takové štěstí ještě neměla....vždy ji cítí asi těsně před limitem...v její největší síle, tělo asi zkouší co vydrží.....do žil se vlévala úleva, jak nebezpečně rychle si na to zvykla, všechno se začalo od ní vzdalovat, usmála se a s koleny pod mikinou si lehla, jako by byla nenarozená v bezpečí matčina bříška.....nenarozená.....neživá.....spjata s životem jen pupeční šňůrou....zavřela oči....nenarozená..........
p celém domě voní maminčina svíčková, najednou mi dochází jak moc mi ta vůně chybí, zavřu oči ... moje děti si hrají v kuchyni, vím, měla bych se věnovat docházkám, ale tak se mi nechce, dnes si užiju chvilku se svojí maminkou a mými dětmi...až zítra se začnu zabývat svými povinostmi....možná :)
až jednou překročím svůj vlastní stín až jednou zjistím co s životem svým až jednou najdu k lásce své rým až jednou dotek pro nás stane vším až jednou ucítíš co já dávno vím až jednou strach zmizí jak nad ohněm dým až jednou uklidníš mou duši s tím že nikdy už nepadne na ni ten těžký splín pak splní se to o čem tiše si sním jak jednou pohled můj setká se s Tvým...
omlouvám se všem láskám svým budoucím omlouvám se všem srdce v oběť nesoucím omlouvám se v slzách pro mne tesknoucím omlouvám se dechu pro mne se beroucím omlouvám se snům bez naděje plynoucím omlouvám se citům do krve se řinoucím omlouvám se ránům prázdnem se dusícím omlouvám se nocím beze mě se rodícím omlouvám se všem co milovat mě chtěli omlouvám se všem co k beznaději spěli omlouvám se těm co slova lásky pro mě měli omlouvám se těm na které oči mé zapoměli však nejvíc omlouvat se musím Tobě .... teď křehce Tě nosím v sobě teď něžně Tě opatruji rány se jen těžce hojí nezpůsobím žádné další nechci už hrát karty s falší už chci dýchat čistý vzduch ne prohnilý plný much už nechci se budit pláčem v noci a v těle mít ten nepříjemný pocit že kolem krku pasti smyčka tiše na smrt mou si vyčká už chci život v klidu mít už chci srdce nechat žít
omlouvám se všem láskám mým budoucím že nedám jim šanci stát se citem živoucím ...
Probral ji zvuk těžkých dveří, i když byla zavržena, stále měla výsady jako královna,večeře kterou jí přinesli to dokazovala, jako kdysi tak i teď dostala jen to nejlepší, dozorce položil jídlo na dřevěný stůl a potichu odešel. Neměla hlad, jídlo se vracelo do jídelny netknuté už čtyři dny, žila jen ze svých vzpomínek,unaveně se opřela o vlhkou zeď, ještě jednu noc, pak ji předhodí davu, vydají ji plamenům a zač vlastně…. Přivře oči a vzpomínky ožívají…to ráno seděla u zrcadla a byla unavená, už to na ní bylo vidět, od té doby co ho spatřila nemohla spát, stěží něco pojedlaa jen myslela na jeho oči,dlaně, na jeho dech, který ji hřál na kůži, vyhýbala se procházkám a přesto tolik toužila jít ven nebo se jen projít po hradě….s jediným důvodem, znova ho potkat…nesmíš!!! Kolikrát si tohle už řekla, už to bude šest dní a nocí co nevyšla z pokoje, dnes musí, bude jí představen její ochránce, jen na okamžik ji napadla myšlenka, že by to mohl být neznámý muž, ale myšlenku zavrhla do nejtemnějších hlubin své mysli…..nemyslitelné, o tom by jako královna věděla…. Musí dnes vypadat alespoň trochu přijatelně, její komorná jí byla spojencem a králi řekla, že paní je nachlazená a tak se očekávalo, že nebude zrovna zářit, ale nemohla nemocnět příliž dlouho…. Zavolal by lékaře …projela si hřebenem vlasy….rozčesala je a sepnula vzadu sponou, nechala je volně splývat přes ramena, alespoň odvedou pozornost od její unavené tváře …oblékla si jednoduché bíle šaty a znovu se posadila …dveře za ní se otevřeli,komorná ji přišla zdělit, že již nastal čas,znali se dlouho, jako malé dívky spolu vyrůstaly jako sestry, ani teď, jako královnu,ji neopustila … nadechla se, ať už je to za mnou, pomyslela si, chtěla zpátky do svého pokoje, lehnout si a zavřít oči….asnít svůj sen…o něm…. Vyšla z pokoje, ovanul ji příjemný chladný vzduch,prošli chodbou okolo sálu kde ho viděla poprvé a naposled, na okamžik se zastavila a dech se jí zastavil…má paní….hlas služebné ji probral, usmála se a dala se znovu do chůze, šla klidně a pomalu, na nádvoří už na ni čekal její muž,když ji viděl přicházet, vyšel jí naproti, lehce ji políbil na tvář, nic víc, nic míň, společně došli k místu odkud měli sledovat ceremonie, sedla si unaveně na zdobenou židli…ani netušila kdy vše začalo, sledovala jezdce, koně a rytíře, ale myšlenky měla někde jinde, zůstali mezi zdmi hradu… jak dlouho to ještě bude trvat….slunce jí bylo nepříjemné, ti lidé okolo také, nechtěla tu být…. Král se k ní naklonil….Guenevero….tvařte se alespoň trochu mile…odpověděla…není mi dobře Artuši a celé mi to dělá ještě hůře… usmál se…dobře…už je na řadě jen váš ochránce, svede souboj s nejlepším z mých rytířů aby dokázal, že má volba byla ta jediná správná… sklonila hlavu k rameni a povzdechla si….dobře, vše utichlo, když na dvůr vjeli na koních dva jezdci, obav plné zbroji od hlavy až po paty, jednou rukou drželi za uzdu koně av druhé třímali dlouhá špičatá kopí…., nevěděla kdo je kdo, ale jezdec na černém koni v ní vyvolal zvláštní pocit, najednou jí bylo chladno, na znamení krále jezdci proti sobě vyjeli, první střet ustáli oba, ovšem při druhém jezdec na černém koni shodil protivníka, než to ale udělal, kopí druhého jezdce se mu zarylo hluboko do ramene, do jediného místa nechráněného brněním,Guenevera ucítila palčivou bolest v tom samém místě a zmocnil se jí pocit mdloby…. Lehce vykřikla zvedla se ze židle, jezdec se otočil, jeho hlava se naklonila k rameni a kdyby mohla vidět jeho oči….viděla by údiv…otočil koně a v klidu dojel až k ní, nezraněnou paží si pomalu sundal přilbu…. bez dechu na mysl vyšla tajná myšlenka ….má paní… cítila jak ji zrazuje její vlastní tělo…., chytla se židle aby neupadla, zavřela oči….zprudka dýchala, mdloba odešla, když znova otevřela oči, viděla jeho užaslý pohled…. Jsem Lancelot, váš strážce…bylo poslední co řekl a a svezl se koni na hřbet….on krvácí…nezmohla se na slovo, Artuš nechal Lancelota odnést pod nedaleký
přístřešek a okamžitě zavolal své nejlepší lékaře…odveďte paní…přikázal služebné…ne nikam nejdu…odpověděla vzdorovitě Guenevera…má drahá,vraťe se do své komnaty, řekl rázně a odešel za Lancelotem…pojďte, bude to tak lepší...hlas služebné naléhal…odcházela pryč….rameno ji bolelo jako by tam měla ona sama vražené kopí, špatně se jí dýchalo a hlava se jí motala….když došla do svého pokoje, padla na lože, všechno okolo ní se roztočilo….bolest, strach….a přitom něco tak krásného…oči zavřené a přesto viděla…viděla jeho tvář…Lancelot….bože!!! tělem jí projela neskutečná bolest v rameni, ve stejný okamžik vytáhli lékaři kopí z těla jejího ochránce, cítíla slabost…příliš krvácel…. omdlela….
Chtěla snít, zůstat v tom snu, nejíst, nepít a nikdy nemilovat, nikdy nepoznat jaké to je, když srdce ztratí rozum a jeho komory se naplní místo krve, sladkým sirupem a ten pak pomalu zaplaví celé tělo. Kdy se to stalo? Proč nemilovala toho koho měla?Proč milovala toho, koho milovat nesměla…. Teď sedí v temnotě a chce jen snít. Snít o pocitu, který ji zaplavil, když ho poprvé viděla … proklínala i milovala ten okamžik. Opřela hlavu o studenou zeď hradní kobky, studila stejně jako sloup o který se opřela tenkrát…. Když ji opustili síly …. Tenkrát když poprvé viděla muže co ji měl chránit, chránit před nebezpečím, zatímco její legitimní muž odjel, povinosti si to žádaly. Nebezpečí …. Bylo všude kolem, doba byla nebezpečná, kraj byl nebezpečný i lidé byli…ale největším nebezpečím byla sobě ona sama, nevěděla to. V hlavě se jí rozezněly tóny, něžné, jemné, krásné…. A zase jde po kamenné chodbě, nechtěla vidět toho muže co ji bude hlídat, přemýšlela, proč ji ten co by s ní měl být…opouští,proč ji nechává samotnou… chodbou zní její drobné kroky, hlavu má skloněnou a dívá se na zem… proč ji nechá samotnou, proč si ji vůbec bral? Když o ní nestál, teď odjedea nechá ji hlídat jako vězně, cítila rozčilení a bolest …. Zvuk kovu utnul její myšlenky a ona se zastavila, ticho ….a zase, co je to za zvuk? Pomalu přešla přes chodbu a nahlédla do sálu …. Stál zády k ní, na sobě měl jen lehkou halenu a volné kalhoty, vlasy střižené nakrátko byly lehce zvlhlé od námahy, v jedné paži držel meč a druhá zůstala spuštěna podél těla, nečekaně zvedl paži s mečem…. Lekla se, ale ani se nepohnula, nemohla, jen bůh ví proč…zůstala stát,pomalu se otočil kolem své osy a najednou stál tváři k ní, neviděl ji,nevšiml si jí, tehdy to ucítila poprvé, srdce se zastavilo, co bylo v té tváři,že ji nedovolila se od ní odtrhnout ….co bylo v tom pohybu, že ho musela sledovat, co bylo v tom těle, že ji to přikovalo k zemi….viděla přece už tolik mužů se zbraní v ruce, oděnné do železa nebo jen tak, jako byl tenhle a kdo to vůbec je? Jeden z družiny jejího muže? Myšlenky jí v hlavě bouřily, rojili se jedna za druhou, stále ho sledovala, jeho pohyby s mečem v ruce…byli tak ladné, měkké a něžné, přesně souzněli s hudbou co jí zněla v hlavě, jako by tančil, nebyl nijak svlanatý,jak byla u těchto mužů zvyklá, ale těžký meč zvedal jako by nevážil téměř nic, proč nemůže ani dýchat, přece by ji nemohl slyšet…ticho….vzduch se zastavil….jejich oči se střetli, zachvěla se…jdi!!!Utíkej!!! Velel rozum, zůstaň četla z jeho pohledu…v mžiku se otočila a rozeběhla se, pryč!!! V cestě ji zastavil vysoký sloup podpírajícíklenbu stropu, opřela se o něj čelem,chladil, zprudka dýchala, nebylo to jen tím během…otočila se ke sloupu zády a pomalu se po něm svezla k zemi, nohy ji zradily, cítila slabost v celém těle, položila si dlaně na obličej a pak ucítila dotek, byl to dotek o jakém vždy snila…neslyšela ho přicházet, snad že byl bosý, snad že slyšela jen svůj dech a tu hudbu. Jeho dlaně pomalu odkryli její tvář, pomalu otevřela oči, díval se na ni a lehce se usmál, snažila se postavit, tato poziceje nedůstojná královny, napadlo ji, pomohl jí se zvednout a přitom ji stále držel za paže, chvíli stála a jen se dívala, pak ucítila jak jí nohy odumírají a kolena se opět podlomila, ale tentokrát na zem nedopadla, pevně ji stiskl a držel, v tom stisku bylo tolik…cítila, že by ji nikdy nenechal padnout, neznala ho a přesto cítila jistotu. Snažila se přinutit tělo aby ji zase poslouchalo, aby ho měla pod svou kontrolou….když se jí to konečně povedlo,vymanila své paže z jeho sevření a otočila se zády…neodcházej….slyšela jeho tichý hlas, hlas…věděla, že bude přesně takový, klidný, hřejivý, pevný,přivřela oči a ani se nepohnula, cítila jak udělal krok směrem k ní,cítila jeho dech na své šíji, cítila jak pomalu položil své dlaně na její útlá ramena, naklonil se k ní a teměř se dotýkal čelem jejích vlasů…kdo jsi…zašeptala…budu kdo si jen budeš přát….odpověděl tiše, zaklonila hlavu,nechal svou hlavu zkloněnou a ona cítila jeho teplý dech na své kůži. Zpod přivřených víček se jí spustily slzy, první slzy … kolik jich ještě bude sama tehdy netušila … tehdy se ještě mohla zachránit….kroky…cizí studené tvrdé kroky narušili ten okamžik…udělala krok dopředu a tím ho donutila sundat své dlaně z jejích ramen, neodcházej …slyšela z jeho úst prosbu, nemohla jí vyhovět, je královna, nikdo ji nesmí vidět z jiným mužem než je jejímanžel, bolest zaplavila celé její tělo, ale musela odejít a velmi rychle….naposledy se otočila, pak sklonila hlavu a rychlým krokem opustila chodbu, stál a díval se jak mizí, srdce mu bušilo stejně rychle jako jí, bušila stejným tempem, ale oni to slyšet nemohli, už byli daleko od sebe. Stále před sebou viděljejí oči, vyděšené a plné údivu…uvidí je pokaždé, když zavře ty své…
Paříž, je chladná a sladká, stojím před věží, mezi stovkami turistů, co čekám v tom davu? jeden moment .... v duchu slyším ta slova....poznám Tě, čekám a pak přijde ten moment, cítím pohled na svých zádech....kroky....utichly, teplý dech na šíji mě donutí přivřít oči a lehce předklonit hlavu, lehký dotek na mých zádech, nemohu se otočit, měla bych, ale nemohu, stojím a čekám....našel jsi mě...otoč se, přikazuji sama sobě....když to udělám....nikdo za mnou nestojí, jsem sama v tom davu anonymních tváří, cítím jak mi po tváři tečou slzy, odcházím. probuzení někdy není lehké, rozespale koukám po pokoji, do kterého jsem se odpoledne dostala ani nevím jak, venku je noc, nezjišťuji kolik je hodin, odkopu deku a posadím se, chvíli se rozhlížím ve tmě a pak vstanu a jdu do koupelny, nerozvítím, je v ní dost světla z ulice, pustím vodu a nechám jí obejmout mé tělo, jen stojím a nechám se konejšit tím teplým proudem....skoro bych zase usnula, nahá jdu do pokoje a ještě s vodou na těle se začnu oblékat, z vlasů tečou čůrky a chladí, vycházím ven, Paříž je chladná a sladká .... známá cesta k věži, jsem sama, žádný dav, jen já a ona, co tu dělám...proč tu jsem, proč jsem se musela probudit .... kroky.....zastavily se za mnou, nedýchám, víčka se přivřou a hlava se nakloní lehce k na stranu, čekám, stojíš za mnou, naklonil ses ke mě a rty se dotkl mé napnuté kůže na krku, dech na mé kůži působí jako zásah bleskem....dlaní přejedeš po mých zádech, až se prohnu, necháš ji položenou mezi mými lopatkami a druhou paží mě obejmeš kolem pasu.... otoč se....je to Tvůj hlas co mě žádá, pomalu se otáčím a otevírám oči... vidím Tvé rty...usmívají se, pak se pootevřou a zašeptají .... poznám Tě, zvedám k Tobě svůj pohled, máš teplo v očích a cítím jak mě začínáš hřát, pohladím Tvou tvář...přitáhneš si mě blíž k sobě, nemohu mluvit, jen stojím a dívám se a slzy mi tečou po tváři, i když se usmívám, poznal jsi mne... i odpoledne v tom davu...byl jsi to Ty...Paříž je chladná a sladká .... tam u věže se plní sny... v jeden moment
monasim.... věrný můj stín, plna výčitek a bolu, že nechala mě padnout dolu, jsem pro ni anděl co zlámali mu křídla, v ten moment jí krev v žilách zřídla a ona cítila bolest mou, přišla a byla mi záchranou, má v sobě síly za nás obě, s ní se postavím všemu a v každé době, nechápe a nechce rozumět, že ona mi vrací moje křídla zpět....
omlouvám se, prosím přijmi mou veřejnou omluvu, pořád Ti ubližuji a Ty mě pokaždé vezmeš a schováš do svého teplého kožíšku přede všemi, omlouvám se, jsem někdy větší beran než Ty, ale přesto mě pokaždé zahřeješ a uklidníš, omlouvám se za své minulé i současné činy a doufám, že nebudou žádné budoucí, omlouvám se..... chybíš mi, vím, že mě chceš schovat před celým světem .... a já se chci nechat, zapomenout na všechno zlé, nechat se kolébat a hřát Tvojí teplou vlnou, Ty jsi můj beránek :) a já si toho neumím vážit.... omlouvám se, chci být jiná, nezasloužíš si abych na Tebe byla taková jakou mě jiní stvořili, tak moc se omlouvám, vím, že by jsi mne tam nenechal, vím že jste byli dva, jeden sám chtěl a cítil a Tebe jsem zavolala já... a teď Ti za to nadávám....omlouvám se...jak nejvíce to jde.... promiň mi
Odkryji deku a posadím se, nohy spustím z postele na zem a cítím jak příjemně chladí, otočím se, místo vedle mne je prázdné, ale kupodivu už mě to prázdno nenaplňuje smutkem, pomalu vstanu a jdu k oknu, venku svítí první jarní sluníčko, nechám ho aby mě objalo svým teplem, přemýšlím co byl sen a co skutečnost, vím, že na to nikdy nepřijdu, usměji se .... jdu do koupelny a smyji ze sebe noc, pak se pomalu obléknu, odcházím z bytu, venku je teplo a příjemně, lidé mě zdraví, zase po dlouhé době mě vidí, usměvavou, šťastnou, spokojenou, najednou jako bych ožila, jdu ulicí za tolik známou vůní, v obchůdku s bagetami mě pozdraví prodavač a do pytlíku nandavá čerstvě upečené a křupavé bagety, jako vždy.....už ví, pro co jsem přišla, poděkuji, zaplatím a vycházím ven, zavírám oči a zakláním hlavu, sluníčko mne hladí, najednou náraz....až pustím pytlík s pečivem, leknu se ... otevřu oči a střetnu se s pohledem jiných očí....hlas, který k nim patří se začne omlouvat, skloním hlavu k pravému rameni a říkám...."nic se nestalo", chvíli se na mě ty oči dívají a pak se usmějí .... "nešla byste na kávu?" , drží pytlík s mými bagetami a vypadá to jako by mi je nehodlal dát, pokud kávu odmítnu, chvíli přemýšlím o prázdném místě ve své posteli a ve svém životě .... "ano, šla a ráda"...sluníčko svítí a hřeje a jako by mne celou prostoupilo, je mi dobře a konečně je to na mne i vidět ...
Opřela se o chladnou zeď, pomalu se po ní sesunula k zemi, slzy... objala si kolena pažemi jako by se chtěla sama ochránit před zlem, které bylo všude kolem ní, mysl se jí utápěla v bahně okolního světa, cítila jen chlad, který do ní vstupoval, síla z ní pomalu odcházela a ona se propadala kamsi do tmy.... teplo...něčí dlaň přejela po její tváři až k bradě a jemně ji nadzvedla, nechala oči zavřené, bylo jí jedno co bude, druhá dlaň ji odhrnula vlasy, které jako závoj vdovy zakrývali její obličej, chvilku se nic nedělo, z dálky vnímala tóny, někde začali hrát tango.....dlaně sjeli k jejím ramenům a stiskli je, cítila jak se ji někdo pokouší zvednout, nechala se, nohy se jí podlamovaly, oči zavřené, neznámé doteky, dlaně ji nepustili, chytili ji kolem pasu a přitiskli k tělu, které k nim patřilo...cítila vůni....vůni muže, jeho parfém se mísil s vůní jeho kůže a vůní ranní rosy, zatočila se jí hlava, snad tou prudkou změnou, kdy musela vstát ... snad vůněmi, které ji objali a pohltili, oči zavřené... jedna dlaň uchopila její a pevně sevřela, druhá jí stiskla pas, cítila jeho dech na své tváři, sklonil se k ní a tichý hlas zašeptal, "tanči, jako by to bylo naposled", oči zavřené....její tělo podlehlo hudbě, boky se rozvlnily do podmanivého rytmu, zaklonil ji tak prudce a něžně zároveň až na okamžik ztratila rovnováhu, nenechal ji padnout, pomalu si ji přitáhl ještě více k sobě, byli jedno tělo, jedna duše, srdce jim byla ve stejném rytmu, tango je zcela ovládlo, pomalu otevřela oči....uviděla jeho tvář, ve stejný okamžik, kdy hudba vydala poslední tón se na ni usmál, cítila jak chlad projel jejím srdcem, splnil slib bezbolestnosti, její poslední výdech zachytil svým polibkem, kolena se jí podlomila... cítila jak ji zachytil a zvedl do náruče, odnášel ji pryč... pryč z tohoto světa, kam nepatřila ....
špatná hra, krásné, ale špatné tahy, ty co byli učiněny v minulosti, ovlivnili přítomnost i budoucnost, šach mat....jsem poražená a přesto vítěz, život je plný paradoxů, jsem jeden z nich a sakra že nelituji, alespoň nejsem jako vy!!! a nepřežívám, žiji :)
v ten jeden den, mi zmizel můj sen, v tu prokletou hodinu, já přišla o vidinu, o srdce, o štěstí, o svůj život celý, teď lhostejnost mé tělo na kusy dělí, bolest už necítím, i tu jsi mi vzal, zbyli jen přátelé...zoufalství a žal, teď za nás za oba tu vedu boj svůj, jediné přání mám....už mi neubližuj, dala bych cokoli za pomoc pro Tebe, tak jak mu nevěřím...šla bych i do nebe... jen zachránit lásku svou...je myšlenka jediná tou každý můj den i má hodina začíná ... tou myšlenkou umírám a současně žiji, po douškách Tvůj pohár bolesti za Tebe piji...
láska mi sladce rve mé tělo na kusy, bez něj se mé srdce jak bez krve udusí, lásko má miluj mne tak, jak já Tebe musím, bez Tvé lásky příliš bolesti kruté zkusím, už chápu Julii, její strach a beznaděj... už chápu proč tragicky skončí ten lásky děj, já Tě však mám, daleko ale přeci jsi můj, když s Tebou jsem, prosím čas zastav se...stůj, nech mě se jen tiše na něj se dívat, nech mě v něm své lásky modlu uctívat, nech mě poslouchat jeho krásný hlas, je melodií mou, co nemá jediný kaz, nech mě hlídat mu spánek a jeho dech, nech mě mu svou lásku dát i v jeho snech, nemusím jíst...nemusím pít... jediné co musím je jen pro něj žít, jen pro něj dýchat, jen pro něj se smát a jeho zlé sny nechat si pro sebe zdát, za něj chci trpět bolestí co by kdy měl, vzít si ji a v sobě mít...jen aby on netrpěl, chci nad ním stát jak ochranný štít a všechno zlé na sebe za něj chci vzít...
měli byste vědět, že i po smazání profilu se mi objevuje vaše návštěva..... vidím kdy a v kolik jste na mém blogu byli, tak aby jste o tom věděli i vy.... vymazaní....
Rodič Váha má pro své děti vždy otevřenou náruč a pytlík sladkostí. Ten pytlík slouží k navazování kontaktů a vyjadřuje základní motto, které zní: Když je po ruce kus čokolády, nic není tak zlé.
Váha nemá ráda konflikty, a proto zpravidla nebude při výchově dětí zvyšovat hlas. Taková Lvice nebo Beranice s klidem řvoucí na svou ratolest může Váze připadat jako zloduch.
Váha bude spíše mistrem manipulací a diplomacie, kterým budou děti velmi těžko odolávat.
Děti Vah bývají harmonické, protože harmonie a soulad je u Váhy životní potřebou.
Se špatným partnerem se Váha klidně rozejde právě kvůli citové vyrovnanosti svých dětí. Velmi brzy jí dojde, že pokud nebude v rodině soulad, nejvíc to odnesou právě děti.
Váhy zbožňují u svých dětí hudební talent. Matka Váha, která vychovala dítě v dominantním znamení, k němu v dospělosti klidně bude vzhlížet a řídit se jeho radami.
nežiji, nedýchám a půlka je jen světa, když od Tebe chybí mi jedna obyčejná věta, když od Tebe chybí mi ta dvě slůvka malá, já všechno na světě bych za ně bez váhání dala, jen ze Tvých rtů ta slova svůj význam mají, když řekneš je .... můj dech se mi úžasem tají, krásnějších slov pro mě na světě není... na tom se něco jen těžko i po letech změní... když Tvůj hlas mě pohladí svým "miluji Tě lásko moje", cítím se klidná, cítím kam patřím a že jsem jen Tvoje ...
miluji Tě ... pro ten cit jsou to jen slova slabá, pokud je to nemoc, už nikdy nechci být zdravá, chci té nemoci podlehnout a umřít na ní, v horečce čekat na dotek Tvých dlaní... jen v tichu ležím a srdce do spánků mi buší, slyším ho, svým tlukotem to ledové ticho ruší, ležím tam, kde jsi před chvílí ležel i Ty, do polštáře bořím své vyprahlé rty... oči už nemají pro úlevu slzy, mé vnitřní výbuchy mě zničí brzy, jsem vzteklá a zlá na celý svět, chci Tě jen milovat a mít Tě zpět...
samota...neopustí mě, je se mnou a přijme mě kdykoliv, ráda mě obklopí a sevře do náruče, vím co od ní očekávat a tak mě nemůže ničím překvapit, nikdy mě neseřve za špatnou náladu, trpělivě mě ukonejší a ujistí, že se mnou zůstane ať se děje, co se děje, samota...chladná a přeci tak blízká, někdy to jediné co mám, bojím se všeho, jen ne samoty, ta mi zůstane, vždy se vrátí, vezme mou tvář do dlaní a nechá slzy padat na svá ramena, pohladí, beze slova, bez gest, před samotou se neschovám, neuteču, nezmizím, je to věrná přítelkyně a ví kde mě hledat, někdy se jí snažím zmizet, v marné snaze nebýt sama, ale proč vlastně....jen proto abych přišla na to, že jen ona mě bere takovou jaká jsem, jen před ní mohu řvát vzteky a zoufalstvím, jehož je ona sama příčinou a čeká....čeká až padnu vyčerpáním, je lepší v samotě zůstávat nebo ji nechat se vracet? její návraty tak bolí, přemýšlím...bolí, protože ji od sebe odháním, kdybych s ní zůstala...nemusela by se vracet a nebolela by mě...dnes jsem nechtěla být sama...neměla jsem být...dnes to byla chyba...samota se vrátila a bolí, mám chuť na cigaretu, proč jsem vlastně přestala? proto abych nebyla sama...proto abych splnila přání a proč vlastně...proto abych zase o vše přišla? proto abych se bála svých slov? jdu si pro cigarety, vždyť bude jen samota a té je to jedno...
bolest do srdce řeže jak tupý nůž... prosím ji ...zrychli to, zabij mě už, kolik bolesti jen srdce snést může, když slova bodají jak trny z růže, ta ústa co jindy mě slovy hladila, teď nechala jiné aby mě zranila, teď nechala jiné aby trn zabodla, myslí si, že tím život nám rozhodla, však nechápe a tušit nemůže... že proti lásce ničeho nezmůže, když žena miluje celou svou duší, snese bolesti víc než vůbec kdo tuší...
jak jeden tón v hudbě přežívá, tak láska v mém srdci ožívá, jak jedno malé přání celý svět změní, tak ten cit přinese úlevu tam kde není, jak jeden pohled otevře duši smutnou, tak jeden dotek uvolní kůži napnutou, jak láska se usmívá úsměvem Tvým, tak já Tě miluji....teď už to vím...
...miluji Tě, proč jsou ta slova slabá, ...pro to jak točí se mi z Tebe hlava, ...pro to jak mi z Tebe srdce buší, ...pro to jak mi ten cit prolétl duší, ...proč nejsou pro to slova jiná...silná, ...slova, jenž by k mojí lásce byla sdílná...
jsi středem mého vesmíru, jsi láska přesně na míru, jsi krev co v žilách proudí, jsi hřích, pro který se soudí, jsi světlo ve tmě noční, jsi všechna období roční, jsi moje přání tajné, jsi jak stvoření bájné, jsi jak křišťálu čistota, jsi důvod mého života, jsi všechno co si přeji, pro Tebe dýchám a žiji....
...odkryji deku, posadím se, dlaněmi si přikryji obličej a sama sebe se ptám jak poznám sen od skutečnosti, bojím se otočit, bojím se, že tam nebudeš, přes záda mi přelétl chladný vzduch z otevřeného okna, seber se holka, říkám polohlasem, otoč se.....víš, že tam leží a spokojeně spí, položím dlaně na kolena a pomalu se otáčím, oddechuješ tak spokojeně a klidně, nakloním se k Tobě a vdechuji vzduch, který Ty vydechneš, zašeptám Ti na rty.... miluji Tě lásko, ze sna se usměješ a mnou projede jako blesk prudký pocit slasti, přivřu oči a nechám ho v klidu odeznít, pak se narovnám a pomalu vstanu, jen tak na sebe beru svůj kabát a pomalu vyjdu ven...nevadí mi, jak se na mě lidé dívají, na chodidlech cítím teplou zem, jdu za jednou vůní....bezpečně podle ní najdu malý krámek s čerstvými houskami, rohlíky, bagetami a bůhví čím ještě, pekař se na mě usměje a dá mi do papírové tašky od každého kousek, zaplatím a jdu pomalu zpátky, přivírám oči a nechám slabé slunce aby mi hladilo tvář, takhle mi nemůže ublížit...nemá svou sílu, zastavím se a něco mě donutí otevřít oči....stojíš proti mě...jen v kalhotech, kolikrát jsem Tě takhle viděla, tam zeshora a pak to byl poslední pohled na Tebe a já zmizela, stojíme proti sobě, usmívám se a dívám se do Tvých krásných očí, vidím v nich úlevu, úlevu, že to nebude jako jindy, že nebudeš hledat aniž bys věděl koho a najednou ke mě přistoupíš a obejmeš mě, silně, něžně....pevně, pečivo mezi námi zapraská, do vlasů mi zašeptáš....už ne...už Tě nenechám zmizet lásko......já to vím, už vím co se mělo stát ....měli jsme si přiznat to co jsme možná vnitřně cítili, ale nechápali to, pochopení a uvolnění citů bylo to co mě nenechalo vzít kabát a utéci a teď mě držíš a drtíš teplé housky a já přes ně cítím jak na mě Tvé srdce řve ...MILUJI TĚ!!!!
na mé kůži zůstala Tvá krásná vůně, je jak balzám na tělo co po Tobě stůně, cítím Tvůj teplý dech na šíji svojí, cítím jak dlaně se jen v jednu spojí, tvář svou krásnou mi pokládáš do tmavých vlasů, zašeptáš "lásko má" a otočíš nazpátek běh času, a zase rychle a zběsile pospíchám k Tobě,
a zase cítím to chvění co z Tebe mám v sobě...
a zase cítím Tvých rtů dotek letmý, a kolem nás se celý svět setmí... a v jeden okamžik dýcháme jediným dechem... to my dva jsme tím celým setmělým světem...
...jedno zoufalství a jedna naděje... že když tu nejsi tak se Ti nic neděje, však srdce mé bez Tebe začne se trýznit, to je jediné co chce je, po Tobě žíznit, to jediné co chce je, po Tobě hladovět a čekat na hlas Tvůj a čekat na pár vět, na pár vět pro které spoutat se nechá, na pár vět, pro které jak pro drogu spěchá, na pár vět pod kterými začně se rozpouštět, a v kterých lásku nechá do sebe propouštět, přijď za ním...pohlaď ho svým mírným hlasem, chytni ho...urvi ho...spoutej ho jak lasem, nechá se...bránit se nechce a nebude, když si ho nevezmeš...pukne a nic z něj nezbude...
už vím co znamená, když láska se v polibku dá, už vím co znamená, když srdce důvod pro život zná, už vím co znamená, vše do banku hodit... už vím co znamená, pro lásku v bolestech rodit, už vím co znamená, pro druhého dýchat a žít, už vím co znamená, své utrpení se nesnažit skrýt, už vím co znamená s Tebou se do rána probudit, už vím co znamená, všechny své předsudky zahodit, už vím co znamená do Tvých hnědých očí se vpíjet, už vím co znamená, dlaněmi se v prostoru bez doteku míjet, už vím co znamená z blízkosti Tvé mého srdce bušení... už vím co znamená ten plíživý pocit slastného tušení... já už to všechno vím....své srdce jsi vložil do mé dlaně, Lásko má věř mi....já to své dávno dala Ti za ně....
... odkryji deku a pomalu z ní vylezu ven, obklopí mne zima, teplo zůstalo u Tebe, ležíš, spíš, ještě před pár hodinami jsi mne objímal a líbal, myslela jsem, že to jinak už být nemůže, ale zase to cítím a musím odejít. ..něco by se mělo stát, něco bych měla udělat nebo Ty... cítím jak tělo dělá to, na co je naučené, bere ze židle kabát a halí se do něj, srdce to nechce, ale neumí ho přinutit k tomu aby se nad Tebe naklonilo, aby cítilo teplo Tvé kůže, Tvou vůni, Tvůj dech, tělo srdce neposlouchá, je přesně naprogramované a odchází, uvnitř mne to bolí, tak silně, vím, že jestli odejdu, zase se mineme. dveře zaklaply, ticho se probudilo tím zvukem a celé rozechvělé se ptá....zase? zase utíkáš? sklopím zrak a vydechnu odpověď... ano, zase, snad příště... sbíhám schody a už neslyším co mi chtélo říct dál, chtělo mi říci...otoč se..vrať se a otevři dveře, vejdi a dívej se... nedovím se, že kdybych se vrátila ...viděla bych Tě jak ses probudil, jak Ti zmizel úsměv, když jsi zjistil, že jsem pryč, jak jsi vyletěl z postele a hledáš mne na všech místech bytu, ale všude je prázdno, viděla bych, jak ses podíval na židli, kam jsi mi sám odložil kabát před tím, než jsi mne vzal do náručí a odnesl do postele, viděla bych jak ses sesunul po bílé stěně a chytil sis obličej do dlaní, viděla bych slzy ... jak padají mezi prsty na zem, viděla bych jak ses zoufale postavil, navlékl na sebe kalhoty a s myšlenkou, že nemohu být daleko, vyběhl ven z domu...., ale to jsem neviděla, vybíhám na ulici, lidi se na mne dívají, jsem bosa a je zima, všude rozbředlý sních, utíkám pryč, chodidla se noří do mrazivě chladné hmoty, okraj kabátu nasává tu břečku a je těžší a těžší, cítím, jak se to blíží, cítím ten známý pocit, zastavím se, do plic se zařezává zima, roztahuji paže jako bych chtěla letět, slzy sami vyrazily na svou pouť po mé tváři.....srdce mi buší jako o závod čekám....znám ten zvuk...a najednou je tu, zakloním hlavu a srdce se naposledy vzedme a pak...to zvláštní chrup chrup, tělo padá a mění se na něco nehmotného a já opouštím sama sebe, poslední pohled dolů....až teď Tě vidím, vidím jak běžíš, utíkáš, bos a jen v kalhotech, zběsile hledáš, ale koho vlastně....co....jedno srdce, jednu bytost, co dokáže být jen s Tebou, jen na to přijde vždy pozdě a její cesta se neustále opakuje, zas a znova, pokaždé Tě najde a něco se má stát, jen neví co a dokud na to nepříjde... bude utíkat...protože si Tě nezaslouží, ale ví, že jednou k Tobě dojde .... jednou zůstane ....
...miluji Tě ...a v těch dvou slovech je všechno co mám, ...miluji Tě ...a v těch dvou slovech já všechno Ti dám, ...miluji Tě ...a v těch dvou slovech pro Tebe všeho se vzdám, ...miluji Tě ...a v těch dvou slovech je můj život na kusy rván, ...miluji Tě ...a v těch dvou slovech je sen, který teď v srdci mám, ...miluji Tě ...a po těch dvou slovech zbyde na duši hluboký šrám....
…měla jsem nádherný sen, v něm Ty jsi byl mým rytířem, chladné zdi hradu z kamene jsou oporou mou, mého ramene, když za sloupem s úžasem stojím, že uvidíš mne tiše se bojím.... však oči mé nechtějí přestat se dívat, do paměti rysy Tvé začnou mi vrývat... ...vzpomínám kdy poprvé zřela jsem Tvou tvář, mé srdce pohltila slastně bolestná zář, proč člověk city své ovládnou nemůže, proč rozum najednou se na vzdor nezmůže.... proč? se ptám, proč se já! na odpor nezmohu, kdo radu mi dá jak od citu si pomohu? ...každou noc táži se znova a zas, kde stala se chyba, kde zlomil se čas a přes slabé tělo teď srdce mé řve, cítím jak zpěněná krev se mi do tepen rve... jako bych se v horečce topila celá, jako bych si nemoc zlou pustila do těla, ať skončí ta noc plná bezmoci!!! ...však vím, že údělem mým …je budit se zase jen do noci... ...do noci kde beznaděj bere dni krásu, ...do noci kde marně bych hledala spásu, ...proklínám den kdy četla jsem slova Tvá.. ...proklínám okamžik kdy přestala jsem být jen svá, ...své ztýrané tělo teď hladím dlaněmi svými... já položím život....kéž byly by dlaněmi Tvými.... ..konečně spánek odnáší duši mou v náruči své za něžnou vidinou...
…kdo pustil sem slunce! Kdo pustil sem den! kdo zničil ve vteřině můj nádherný sen! sen plný bolesti, trýznění … tíže…. jen má duše hluboko uvnitř teď ví že… já na oltář bolesti celá se dám pro okamžik jediný, jenž bude nám dán… …stojím a čekám…tak blízko cítím Tě… …přivírám oči a ….mlčím zarytě… jsi ode mne sotva kroků pár… na kůži cítím pohledu Tvého žár… mezi rty mi projede slabý proud vzduchu… lekám se,pozdě však, neunikl Tvému sluchu, ten výdech slabosti, něhy a touhy… prozradil pocit můj v okamžik pouhý… jsi blízko mne…cítím ..za zády mi stojíš… však dotknout se kůže mé stále se bojíš… Tvůj ostych mne spaluje..Tvůj strach mne tak trýzní, mé tělo po doteku Tvém tak dlouho už žízní… ve vnitřní pokoře před Tebou skláním tu hlavu svou, pohledu Tvému tak odhalím šíji mou bělostnou, přivírám bolestně znavená víčka, na řasách slza se nechává hýčkat, potichu zašeptám …prosím, už trápit mne přestaň… prosím, zastav čas a se mnou na věčnost zůstaň… jsi blízko mne… za zády mi stojíš… překonej ten strach … to čeho se bojíš, má duše je raněná a před Tebou klečí, jen Ty máš ten lék jenž zranění léčí… v myšlenkách topím všechny mé smysly, umlčet nejdou … ví na co srdce mé myslí, …a čas se zastavil v kamenných zdech, když na své šíji ucítím teplý Tvůj dech… Tvé rty se jen lehounce dotkly mé kůže, ten dotek jediný zastavit život mi může, nedýchám a pohnout se bojím, přeji si ať na věky takhle tu stojím, přeji si ať na věky trvá polibek ten, co všechny mé útrapy proměnil v sen, ten jediný dotek na moji šíji… probudil touhu cítit, že zase žiji… cítím jak paže Tvé mne pomalu obejmou, tím objetím jediným bolest mi odejmou, tělo mé ztrácí teď jistotu svou, klesajíc k zemi je chyceno náručí Tvou, cítím Tvou sílu jak do mne proudí… ať si mne celý svět za tohle soudí… zvedáš mne…už padnou mne nenecháš, jen kousek od té mé cítím Tvou vlídnou tvář, pohledem lásky teď spočinu na ní, pomalu přejedu po ní svou dlaní, na rty se něžný úsměv mi vloudí, ať si mne za tohle celý svět soudí… skláníš se ke mně…já cítím Tvůj dech… zašeptám…lásko má, teď zemřít mne nech, polibkem umlčíš ta moje slova, do rtů mi vydechneš…Ty musíš žít vílo má snová, přes věky věků jsem překročil hranici času, jen abych přinesl Tobě svou spásu…
…už vím proč trpět jsem musela, …už vím proč mne touha dusila, …už vím proč srdce mé zmíralo, …už vím co duši mi bolestí týralo, …už vím, že ráda vše znovu podstoupím …Tvou lásku svou bolestí si navěky vykoupím….
Vrátila jsem se domů, dá-li se tomu tak říkat.....bez Tebe, napustím vodu do hrnce, svlékám si bundu a přehazuji ji přes židli, pouštím si rádio, poznala jsem melodili, je to Caruso v jakési jazzove podobě, opřu se čelem o sklo okna, je studené, zavíram oči a mezi řasami se protlačí dvě slzy, nadechuji se, tóny se do mě zarývají, je mi zima a i kdybych teď zatopila a stála přímo u ohně, nemohl by mě teď zahřát, beru hrnec s vodou a stavím ho na plotnu, zapaluji oheň pod ním a sleduji jak plameny obejmou jeho dno,sypu do vody rýži, pamatuji jak ses divil, že mi může stačit jen rýže, zvuk padajících zrníček .... ten tak známý zvuk .... tak spjatý s Tebou.....dělám vše co mi Tě přiblíží, co mi Tě vrátí zpátky.....voda přetekla, sakra, kolikrát jsi mi říkal abych před tím, než ji tam nasypu, stáhla plamen, ruka mi vylétla ve snaze zabránit střetu dvou živlů, uprostřed pohybu se zastavila a stáhla se zpátky, čekám.....voda syčí v marném boji s ohněm, čekám....čekám, že ke mě přistoupíš zezadu a obejmeš mne, políbíš na šíji a svým konejšivým hlasem řekneš:"Lásko, ztlum ten oheň ..... a teprve pak..." nedopovíš to, protože se pokaždé k Tobě otočím, stoupnu si na spičky a konec věty nechám vplout mezi své rty. Stojím, nic se neděje, nepřijdeš, plamen prohrál svůj boj, vrátím knoflík do polohy vypnuto, opřu se o zeď a sesunu se po ní na podlahu....obejmu si kolena a položim na ně bradu, na prsou se mi rozprostře bolest, Ty nejpříjdeš, dnes ne, ani zítra, ani pozítří......ani nepostřehnu kdy mi začaly téci slzy, pokud mají odplavit můj smutek ........ nevede se jim..... zvonek, nechci nikoho vidět, chci být sama, je neodbytný....s obtížemi se zvednu, citím známou bolest v břiše....ne teď ne prosím, stisknu bolestivé místo a spěchám pro léky a zase ten zvonek, sakra je čtvrt na osm....kdo sem leze takhle pozdě? Naleji si Colu, její chuť mi připomene Tvůj hlas...."lásko...víš jak je kalorická? myslím, že se obětuji a vypiji ji za Tebe...", usměji se....kolikrát jsme se takhle dohadovali? stokrát? tisíckrát? milionkrát? Zvonek....kdo je tak vytrvalý?! Rychle polykám tabletky a jdu otevřít, Tweety a Ivet...mí přátelé z práce a přátelé nade vše, koneckonců, koho jsem mohla čekat? Viděli mě jak dnes vypadám a nedalo jim to, přišli se podívat, jsou to smíškové, co my jsme v práci za trojku......, ne dnes. Dnes jsem neměla náladu na nic a na nikoho, pořád jsem měla plné ruce práce, jen abych nemusela myslet na to, jak se blíží konec šichty, jak se budu vracet do prázdna, do chladu a do nicoty. "Tak a povídej", ten hlas mě vytrhl ze spáru myšlenek, přes dlaně si přetáhnu rukávy a přitisknu je na oči, ten tlak způsobí, že vidím jakousi světelnou hru, povolím a paže mi klesají, ale světlo v očích zůstává, otevírám je a všude vidím podivné barvy, je mi na omdlení. "No, ty vypadáš" slyším z dálky, "stojí ti za to?" Stojí, jen já vím, že stojí. "Pojď si lehnout, udělám ti čaj a vyspíš se", popravdě .... připadám si jako ve snu, sakra to dělají ty léky, musím si jít lehnout nebo padnu, motá se mi hlava a mé myšlenky jsou jako ozvěna, cítím Tweetyho ruce, chytá mě z boku a táhne k posteli, slyším Ivet jak říká...že se na to nevykašleš....nebo tak něco....konec....tma..... Je ráno, oči mám napuchlé jak žába, je mi jako po transplantaci srdce, nikdy bych nevěřila jak může být slunce nepříjemné, bořím hlavu do polštáře.....cítím Tvůj parfém a zase mne přemůže ta známá bolest, obejmu polštář a nechám jí volný průchod, dere se ven kudy to jen jde, v jednu chvíli mám pocit, že se mi rozskočí hrudník, pak najednou prudce zvednu hlavu a nadechnu se čistého vzduchu, musím pryč, pryč z tohoto bytu, pryč od těchto vzpomínek. V koupelně se je ze sebe snažím smýt, mám je všude po těle, dala jsem si vlažnou sprchu a doufám, že mě probere, musím si udělat kafe, vypínám vodu a beru do ruky tvůj župan, cítím tě v něm....ne, raději vycházím z koupelny nahá, rychle si udělám presso a jdu ke skříni s šaty, přehlédnu police kde máš věci ty a začnu vytahovat svá trička, hledám jen jedno, jedno určité, černé s dlouhým rukávem....mám, oblékám si ho a vybavím si jak na nás koukali lidé, když jsme šli spolu, jsme tak protikladní, ty jsi světlo a já tma, pamatuješ? Ty jsi slunce a já měsíc, který bez slunce vlastně není....rychle natahuji rifle a těžké boty, do kapsy strkám klíče a pár mincí. Nečekala jsem, že bude tak teplo, nasednu do auta a nastartuji ho, jedu a ani nevím kam, miluji rychlou jízdu, vyjedu pryč z města, konečně.... prudce sešlápnu pedál plynu a donutím jet auto jak nejvíc může, v hlavě mám prázdno. Zapnu rádio, to není možné...tahle píseň mne pronásleduje od té doby co jsi pryč, pokud se ke mě někdy vrátíš, musím ti ji pustit, vím už teď co řekneš...."Pojď tančit miláčku.". Vím jak jsem tě někdy překvapovala svým výběrem hudby, ale Ty jsi ji se mnou vždy poslouchal a učil mne znát tu svou, vůbec ve své podstatě jsme tak jiní, chvílemi jsem měla chuť náš vztah vzdát, ale nedokázala jsem to. Najednou jasně slyším houkání sanitky, brzdím a dívám se zpětným zrcátkem kde je, nikde nic, zajíždím ke kraji... co kdyby náhodou, nic. Jedu dál už podstatně pomaleji a pak to najednou vidím ........ zastavuji auto, rychle z něj vybíhám, kdybych nezpomalila.....byla bych teď jedna z nich, rychle běžím k těm autům a doufám ,že někdo žije, v prvním autě je žena a dítě, ve druhém muž, je prozatím v lepším stavu, jdu k němu, vnímá mne, slyším, jak se ho klidným hlasem ptám, jestli má telefon, stočí pohled na svou tašku na sedadle pro spolujezdce, je to spíše kufřík, otvírám ho, telefon leží na hned na vrchu, doufám, že ho ten náraz nezničil, vyťukám 112 a rychle říkám co se stalo, uvedu přibližnou polohu a s ujištěním, že jsou všichni potřební na cestě, hovor ukončím. Co teď? Rychle pospíchám k autu, kde je uvězněno dítě, z hrůzou zjišťuji, že pro matku nemohu nic udělat....nemohu se dostat na zadní sedačky kde je to malé, najednou mě přepadne ten zvláštní pocit, jasně si uvědomuji, že pokud se k němu nedostanu já....zemře, je to tu zase, jak tuhle svou schopnost nesnáším a jak ji teď potřebuji. Musím dovnitř přes mrtvolu matky, nedaří se mi uvolnit její bezpečnostní pás, konečně chytám malou ručku, protáhnu se mezi sedačkami, ježiši, ještě kousek a přední sedadlo by to malé rozmačkalo, hlavně ať není zaseklý pás..... není, no tak, prober se, opatrně prohmátnu tělíčko, nedýchá.....rychle ho pokládám na sedačku, kolik mu je? Dva roky? Opatrně stisknu hrudníček a začnu s masáží srdíčka, po určených stlacích mu vdechnu vzduch do plic, opakuji to celé snad tisíckrát, no tak .... naskoč, už nemohu, tělíčko je bezvládné, nakloním se k hlavičce od krve a potichu šeptám...."mám hrozný den, prosím, já tě prosím......nedělej mi ho ještě horší", pokládám mu dlaň na místo kde má srdce, "dej mi svou bolest, jsi tak maličký, ty mi ji chceš dát, žádné dítě nechce trpět", ještě jednou prudce stisknu ten malý hrudníček a dýchnu do studených rtů, otočím hlavu pryč jako by mohlo vidět mé zoufalství a pak to ucítím, pod dlaní.... nádech a bezmocný pláč.....jen plakej broučku, jen plakej, cítím zase tu známou bolest a slabost, je to oběť, už to znám, jen mě teď nesmí dostat do kolen, protáhnu se zpátky mezi sedačky, natáhnu ruce a chytám dítě, hlavičku opatrně tisknu na svá prsa, nechci aby vidělo matku, jsme venku. Rychle běžím k autu s mužem, ale ten už se mezitím dostal ven sám a sedí opřený o zadní dveře. Až teď to ucítím ..... on je opilý!!! "Zabil jste ji!" křičím jako pominutá, až to malé leknutím přestane plakat, "hajzle...." jdu rychle ke svému autu, pokládám špunta na sedačku a přemýšlím jestli mám jet naproti záchranářům nebo na ně čekat, sedím a hladím toho mrňouska po zkrvavených vláskách, prohlížíme si jeden druhého.....jak jsme si teď podobní, on ztratil matku a já svou lásku, ne on je na tom hůř, jemu už se máma nikdy nevrátí.....mě zbyla naděje...cítím na svém rameni teplo něčí dlaně "dobrý den" a úsměv "dáte nám to malé?", "je mrtvá" říkám, "ano, víme to, nemohla jste nic dělat". Uhýbám a nechám záchránáře chlapečka odnést, sedám si znova za volant, nastartuji ho, vidím policistu jak se ke mě blíží, nechci s ním mluvit, mává na mě, rozjedu auto a rychle opouštím to místo smrti, své jsem již udělala..... Sedím s hrnkem studeného pressa a přemýšlím, dívám se do tmy, před očima mám autonehodu z dnešního rána, jak málo chybělo a stala jsem jejím účastníkem.....je sice už večer, ale já nebyla schopná sundat ze sebe tričko od krve, tolik bych chtěla vědět jak dopadl ten chlapeček a s jeho krví na svém těle.....nevím proč mám pocit, že ji ještě nesmím smýt. Pořád cítím jeho srdíčko ve své dlani.............Je mi zima, no aby nebyla, sedím u otevřeného balkonu a stále svírám hrnek kávy.....jen těžce se postavím, hrneček položím do dřezu, cítím železitou vůni krve, její zaschlé stopy mi stahují kůži, při každém pohybu praskají a kousky pomalu padají na podlahu, je načase ji smýt, pod teplou vodou krev znova ožívá, až ve sprše si všimnu, že jsem ošklivě pořezaná na paži, rána se na mě šlebí, proč jsem si toho nevšimla dřív? Ani teď necítím bolest.....kašlu na ni, chci spát..... Neděle a další ráno bez tebe, probudila mne bolest v levé ruce ...... připomene mi včerejšek, vylezu z vyhřáté postele a pomalu přejdu k zrcadlu, kolik ti je? 60? Prohrábnu si vlasy, v dladi mi ulpí šupinky krve, já ji snad nikdy nesmyju. Tak znova do sprchy...., teplá voda probere mé tělo, ale také bolest, měla bych jít k lékaři, i když....proč vlastně, za chvíli se to stáhne, zahojí a nezbyde ani jizva......kolikrát už jsem tohle zažila.......dětský pláč mě vytrhne z myšlenek o mé nesmrtelnosti!!! Tak ostrý a šílený strachy, že mne skolí na kolena, pouštím sprchu a s bolestí v celém těle padám na dno vany, co to sakra je??? Něco držím v dlani, pohlédnu do ní a vidím malé dětské srdce!!! Ne!!! Sevřu ho pevně....jako by mi mohlo spadnout, cítím jeho tep a svou bezmoc................a zase zima, jsem odsouzena zemřít podchlazením, co se to děje? Ležím ve vaně a obtéká mne ledová voda, dlaň mám v křeči a nemohu povolit prsty od sebe.....s námahou vstávám, zastavuji vodu, jak dlouho.....tyhle stavy..... co to sakra je, osuším se, rty mám promodralé. Slyším zavrnět mobil, utíkám k němu a rychle čtu sms, není od tebe, něco z práce, znechuceně odhazuji telefon na postel, ten prudký pohyb způsobil prasknutí rány na mé paži, sednu si na okraj postele a dívám se jak z ní pomalu vytéká krev......najednou mlha, jdu jakousi světlou chodbou, všude je cítit desinfekce, "Nabít...." slyším zvýšený mužský hlas, cítím teplo v dlani, podívám se dolů.....to není možné, to je ten malý chlapec, malý blonďatý chlapeček, kterého jsem vytáhla z auta, dívá se na mě a aniž by otevřel ústa něco mi říká a já mu stejným způsobem odpovídám, sedám si k němu, vidí mou ránu a odhrne si vlásky ..... vidím to, má roztrženou kůži na hlavičce a najednou mi to dojde......celý děj se v rychlosti vrací zpátky, vidím sama sebe jak se snažím dostat ven z auta, teď.....něco ostrého projelo mou paží ..... zvedám chlapce a tisknu ho k sobě a v ten moment se naše rány spojí.....to je to co se mi snaží říct, usměji se, zvedám se a beru ho do náruče a zase ten hluk, proč je tu tolik lidí? Všichni běhají okolo jedné jediné postele, projdeme mezi nimi, maličký natahuje ručičku a říká Filip, zasmějě se, "Tak se jmenuješ?" ptám se ho v duchu "Filip" odpovídá mi. "Filípku....musíš zpátky" říkám mu v duchu a ukazuji do postýlky, kde leží jeho tělíčko, "ne, boí" zní odpověď, já vím zlato, povzdechnu si, "vrátíš se zpátky a já za tebou přijdu ano, miláčku?" "hmmmm" a je pryč, tělíčko zamotané do hadiček se nadechne...."máme ho" slyším lékaře a pak ještě něco o morfiu a...... už do konce svého života se budu probouzet zimou.....zase ta tvrdá podlaha. "Dobrý den, chtěla jsem se zeptat jestli k vám včera nepřivezli malého chlapce po autonehodě?", už asi po padesáté opakuji tuto větu, ani nečekám na odpověď a opírám si hlavu o zeď, "...a kdo se ptá?" ta odpověď mě nadzvedne, "takže přivezli?", "nesmíme podávat informace cizím lidem", nejsem cizí....chce se mi zakřičet, "víte, já ..... byla jsem u toho....", "prosím...chtěla bych ho vidět, jak mu je?", "jste příbuzná?", v hlase sestry slyším prosbu....tak řekni ano, podívám se na svou ránu a řeknu..."ano, pokrevní", "dobře, pokud můžete, přijďte hned dnes". Nadiktuje mi ulici i s číslem a jméno lékaře, poděkuji a zavěsím. Tak, musím si vybrat něco vhodného na sebe, něco normálního....., ale co? Venku už je zase krásně, natahuji na sebe černé tričko a kalhoty, sakra, jsou mi velké, kde je ten pásek? Našla jsem ho a rychle ho snažím protáhnout poutky, je stříbně okovaný a to mi brání ho navléknout do kalhot....konečně, utahuji ho tak aby mi kahloty nespadly, nazouvám si boty, už jsem si na ně zvykla, každá z nich má asi tři kila, z věšáku sundavám tašku, je těžká, otvírám jí a vyndavám svou zbraň, tak kam jdu ji potřebovat nebudu. V autě zapínám navigaci, zadávám data od sestry a vyjíždím, asi tak za půl hodiny stojím před budovou nemocnice, zaparkuji a vystupuji, je to zvláštní, ale vím přesně kam jít, stává se mi to často a přesto mne to pokaždé udiví. "Jak jste se sem dostala?" "Nevím", odpovídám a nelžu, já to prostě nevím, najednou stojím před proskleným pokojem a dívám se dovnitř na toho kloučka, je zahadičkovaný až hrůza, ale vidí mne a směje se jako by se mu nic nestalo. "Ahoj zlato" "Achoj", odpovídá mi, "žížay.....", rozesměje mne to, sestra se nechápavě podívá, "myslí si, že jsou to žížaly", snažím se jí vysvětlit důvod našeho smíchu, nechápe, jak by také mohla, tahle komunikace probíhá na jiné úrovni než na jakou je zvyklá, povzdechnu si.... "Kdo jste?", "nikdo zvláštní" odpovídám, položím ji ruku na rameno, usměji se na ni, "ano....dobře"...a odchází, vracím se pohledem k malému, položím dlaň na sklo a zavřu oči, stojím před postýlkou a hladím jeho kudrnaté vlásky, směje, všimnu si, že mu chybí čtyři zoubky nahoře, pohladím ho přes rtíky, zamračí se..."bum", "v autě?", "jo!", vyrazil si je v autě. Najednou cítím chlad a něco mne vrátí do mého těla, "dobrý den", je to mužský hlas....otočím se, stojím jako opařená, jestli tohle někdy pochopím.....chce mi z toho brečet......nesmíš, slyším vnitřní hlas, on to neví, on nezná pravidla téhle podivné hry....vlastně to celé nechápu ani já, no co je také pochopitelné na tom, že jsem sama a lidé okolo mne odcházejí a zase se vracejí jako jiné osoby?
Je chrámem příroda s živými pilíři, jež slovy zmatenými někdy zahovoří; v symbolů černé hvozdy se tu člověk noří, jež na něj důvěrně svůj pohled zamíří.
Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí v jasnotě hluboké, dálné a temnotné, rozsáhlé jako noc a jako světlo dne, tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si.
Jsou vůně některé svěží jak dětská těla, jak louky zelené, sladké jak oboje, bohaté, vítězné či neporušené zcela,
v nichž nekonečných věcí rozpětí se skrývá, jak ambra, kadidlo, mošus a benzoe, ze kterých extáze smyslů i duchů zpívá.
Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál; hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi, komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal, vaše De profundis nám ozvěnou se budí.
Nenávidím tě, moře! Skoky tvé a ryk sám v sobě nacházím; ten přehořký smích hoře, jímž chrlí nešťastník své spílání a vzlyk, já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře.
Ó noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci mluví tak po známu, jak byla bys mi drahá! Neb hledám černa jen a prázdnoty a naha!
Než samy temnoty jsou plachty visící, kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi bytostí zmizelých s pohledy důvěrnými.
Člověk musí být pořád opilý. V tom je celý vtip - toť jediná otázka. Abyste necítili, jak hrůzné břímě času láme vám bedra a sráží vás k zemi, musíte se ustavičně opíjet. Ale čím? Vínem, poezií nebo ctností - čím vám libo. Opíjejte se však! A probudíte-li se kdy na stupních paláce, v zelené trávě škarpy, v své pochmurné domácí klauzuře a vaše opojení opadne nebo vyvane, tažte se větru, vlny, hvězdy, ptáka, hodin - všeho, co prchá, všeho, co lká, všeho, co krouží vesmírem, všeho, co zpívá, všeho, co mluví, - otažte se, kolik je hodin; a vítr, vlna, hvězdy, pták i hodiny vám odpovědí: "Je hodina opájení. Nechcete-li být nevolníky a mučedníky času, opíjejte se, neustále se opíjejte! Vínem, poezií, ctností - čím vám je libo!"
1976dani (1x)