Je to dávno, kdy dědeček měl v Praze na Ohradě dílnu.
Provozoval černé řemeslo a vzal k sobě mou maminku jako učně spolu s nějakým Ondřejem.
V dílně stála bytelná železná skříň, kterou si dědeček zamykal. Často se ukrýval za její dveře,
něčeho se tam napil a pronesl: "Fuj, ta meducína je hnusná!"
Jednoho dne musel odejít z dílny brzy a tak dal Ondřejovi a své dceři práci - zamést dílnu, aby
si pes Kazan nevrazil kovové špony do tlapek. Šlo to rychle a děda se ještě nevrátil.
Mládí je neposedné a tak Ondra s Evou vymýšleli, jak si ukrátit čas.
Z nudy strouhali ze starých zápalek na ponk hlavičky a bouchali do nich kladivem.
Dílnou se ozývaly pěkné rány. V tom se zjevil dědeček a vynadal jim, že je to slyšet až na ulici,
ale jeho veselá povaha to rozčílení přemohla a přistoupil k Ondrovi se slovy: "Když něco dělám,
tak to dělám pořádně!" Vytáhl z kapsy pár dutých klíčů a nacpal jeden nastrouhanýma hlavičkama.
Pořádně to upěchoval, potom na klíč přivázal provázek a bouchnul s ním o ponk.
Ozvala se rána jako z děla. Děda zůstal stát jako sloup a nešťasným pohledem koukal na torzo klíče,
které se mu pohupovalo na provázku. Nastalo hrobové ticho do kterého děda najednou zakřičel:
"Parchanti, padejte domů! Ať Vás tady ani nevidím, Vás mi byl čert dlužnej." Až druhý den Eva
s Ondrou přišli na to, proč se dědeček tak rozlobil, On si totiž zničil klíč od své skříně,
kam nechodil na meducínu, ale na kořalku, na kterou se po návratu do dílny tak těšil.