Jako malá holčička jsem měla velikého medvěda. Uměl bručet a přesahoval mou výšku minimálně o hlavu. Milovala jsem ho a děda mě rád škádlil tím, že mi ho bral. To už je však dávno a doba se mění. Dnes si myslím, že jsem se spolu s ostatní populací stala hračkou já pro někoho. Hrají si s námi a čekají, co vydržíme. Nepatříme však do zástupu hraček na jedno použití, které se rozpadají již při vybalovaní z různých obalů a tak držíme a nějak si neuvědomujeme, jak si někdo hraje. Zrovna včera jsem si chtěla namazat chleba ze sýrem. Sýr podražil již několikrát, ale člověk ho prostě potřebuje a tak jsem vyndala z krabičky čtvereček. Chvíli jsem na něj koukala a doufala, že v mezeře mezi alobalem naleznu něco jako je sýr. Kuku! Zajásala jsem, když jsem uviděla něco světlého. Opatrně jsem přesunula hmotu na krajíček chlepa a začala ho roztírat. Nevěřili, jako kouzlo následovalo. Normálně ten sýr zmizel. Rozsvítila jsem vyjevená velké světlo a ono ho fakt nebylo v tom alobalu víc, než tolik, aby ucpal póry v chlebu. Tak nevím, nevím, kdo je dnes pro koho hračka? Dokud si necháme stále vše líbit, budeme hračkou pro ty, co se na nás pakují.

PS: Když jsem kupovala ještě smetánky a pacholíčky, tak váha obsahu nenaběhla na váze ani s kelímkem, jen ať si zvykají od mala, že si s nima budou hrát a tahat je za nos.