18.Únor 2010,06:53
Poplatky ve zdravotnictví u nás a v SRN. Tady mámesocialistický kapitalismus, tam je sociální kapitalismus a v tom jevelký rozdíl.Tam nemají nějaké Cikrty či Julínky, ale sestavení celéhosystému přenechali odborníkům. To, co z toho vzniklo, je sociálněspravedlivé a přijatelné pro všechny. Nikdo není znevýhodněn a každýpřispívá na zdravotnictví dle svých možností. U nás nejvíce sociálněnespravedlivé je právě to, co oba Tomášové vychvalují jako největšípřednost: - hranice 5000 Kč pro každého. Určení ochranné hranicepoplatků pevně stanovenou výší 5000 Kč je sociálně nespravedlivé. Protoho, který má roční příjem 500 000 Kč, je to jedno procento z příjmu.Ten, kdo má ale příjem jen 100 000 Kč, je to už 5 % a platí tedypětkrát více. Aby k této nespravedlnosti nedošlo, majíto v Německu stanoveno pevně v procentech. Jsou to pro každého 2 % zročního přijmu, pro chronicky nemocné 1 %. U každého je tedy hraniceindividuálně stanovena dle jeho příjmů.Kdo může platitvíce, platí více, kdo méně, platí méně. Platby zdravotního pojištěnítaky nejsou stanoveny u všech stejnou pevnou sumou, ale vypočtenyprocentuálně z platu. Tak by to mělo být i u hranice poplatků. Pokud jeto jinak, je to stejně nespravedlivé, jako kdyby se stanovila daň zemzdy pro všechny stejnou sumou, třeba 8000 Kč. Ten s příjmem kolem 60000 Kč by měl důvod se smát, ten s učitelským platem kolem 20 000 Kč byuž takový důvod mít nemusel. Stanovit nějakou hranici, či odvod nějakédaně tak, aby to bylo sociálně spravedlivé pro všechny plátce, nejdejinak než procentuálně. Na to zřejmě nikdo nepomyslel.
Další drzostí je vyžadování placení od bezpříjmových skupin, např. od dětí. V SRN platí až od 18 let.Předpokládá se, že potom už dítě má vlastní příjem a pokud ne, tak máuž nárok na sociální podporu, ze které musí rovněž platit, a to zase aždo výše jen 2 % (chronicky nemocní 1 %). Pokud by ministr Tomáš Julínekvyžadoval, aby za děti platili rodiče, byl by to zase další případdiskriminace rodičů s nedospělými dětmi. Museli by platit dvakrát,jednou za sebe a jednou za děti. Ty s dospělými dětmi by bylizvýhodněni. Dalším protiústavním krokem je zavedení trestu odnětí platu ve výši tří dnů pro každého nově onemocnělého.To přece nemůže být paušálně zakotveno v zákoně. Takto by mohl trestatjenom soud a musel by případ posuzovat individuálně, pokud by knějakému zneužití ze strany pacienta opravdu došlo. To je přecenespravedlivé trestat s viníky i poctivé. Typický případ pro soud prolidská práva ve Štrasburku. A ještě jedna otázka. Bude muset pacient platit první 3 dny za pobyt v nemocnici, když za tyto tři dny nebude mít žádný příjem?Pokudano, kde má na to vzít peníze? V Německu prvních 6 kalendářních týdnůje nemocný placen svým zaměstnavatelem ve výši přibližně 95 % z čistémzdy. Potom ho platí nemocenská pojišťovna přibližně 75 % z hrubé mzdy.Kdo by toho zneužíval a přitom třeba pracoval na černo, může být ivyhozen ze zaměstnání. Způsobenou škodu samozřejmě musí nahradit.
Praxe s poplatky ve zdravotnictví ve SRN u lékaře.
Zanávštěvu u lékaře se platí paušální poplatek za každé kalendářníčtvrtletí roku ve výši 10 eur. Nezáleží na tom, kolikrát lékaře v tédobě navštívíte, zdali 3x (jednou za měsíc), či 20x. Pokud tedy klékaři chodíte průběžně přes celý rok, zaplatíte za neomezený početnávštěv za čtyři čtvrtletí celkem 40 eur.U specialisty, kam vás pošleváš lékař, se neplatí nic. Poplatky vybírá sestra, která je dál posílázdravotní pojišťovně, u které je pacient pojištěn. Nejsou určenylékaři, ale na podporu zdravotnictví. Lékař si nemůže přivydělat tím,že by si nechal zaplatit za vystavení receptu. Vystavit pacientovirecept je samozřejmost a součást jeho práce. Ostatně by to bylo i vrozporu se zákonem, kdyby byl lékař placen dvakrát. Jednou zdravotnípojišťovnou a podruhé samotným pacientem. Poplatky jsou plně započítánydo nejvyššího možného zatížení pacienta (ochranný limit).
Poplatky za léky a obvazový materiál.
Platíomezení na nejvýše 10 eur za lék a materiál. Za každý lék, který je nadoplatek, se tedy platí 10 % z jeho ceny, nejméně však 5 eur a nejvýše10 eur. Pokud by tedy cena léku byla 300 eur, pacient by nezaplatil 30eur, ale jenom 10 eur. Poplatky rovněž nejsou určeny lékárníkům, alepro zdravotnictví jako takové a odevzdány zdravotním pojišťovnám.Jsouplně započítány do hranice nejvyššího zatížení (ochranný limit) bezohledu na to, jestli by si mohl pacient vybrat lék bez doplatku.Zdravotní pojišťovna do toho nemůže mluvit a musí uznat lék, kterýlékař pacientovi předepsal a doplatek do limitu započítat.
Poplatky za pobyt v nemocnici.
Zakaždý den pobytu v nemocnici se platí 10 eur, ale jenom do výše 28 dnív roce. To znamená, že ten, kdo bude ležet v nemocnici 14 dní, zaplatí140 eur, ten, kdo si poleží v nemocnici 3 nebo 10 měsíců v roce,zaplatí nejvýše 280 eur. Poplatky jsou rovněž určeny výhradně na celýsystém zdravotnictví. Nemocnice musí poplatky převést na účetpojišťovny. Povinnost platit má každý občan starší 18 let. Aby bylpoplatek sociální (někdo může zaplatit více, někdo méně), je vypočtenajeho nejvyšší výše z ročního příjmu pacienta a je pevně stanovena na 2procenta z jeho ročního příjmu. Je to hranice nejvyššího možnéhozatížení pacienta, kterou může bez nepříznivých sociálních následkůještě snést. U každého je samozřejmě jiná, a sice podle výše jehopříjmu. V tom je sociální spravedlnost pro všechny. Výjimkou jsouzdravotně postižení a chronicky nemocní, u kterých je limit nejvyššíhozatížení poloviční, tedy 1 % z jejich příjmů.
Příklad výpočtu limitu.
Kdomá roční příjem 20 000 eur, musí státu ročně přispět na zdravotnictvídvěma procenty, což je 400 eur.Pokud je dlouhodobě nemocný, tak jenjedním procentem, což je 200 eur. U důchodce s ročním příjmem 10 000 eur jeto 200 eur, resp. 100 eur, pokud je chronicky nemocný. Vše, co za rokzaplatí přes tuto hranici, je mu zdravotní pojišťovnou vráceno.
Vyúčtování přeplatků.
Každýpacient dostane u lékaře, v lékárně, v nemocnici, všude, kde platípoplatky, stvrzenky, které si uschová a příští rok odevzdá v nemocensképojišťovně, která vše přepočítá. Co je zaplaceno přes limit, poukáže došesti týdnů pacientovi na jeho účet. Když zaplatil méně, tak samozřejměk pojišťovně nejde. Pacient už předem ví, kolik dostane, protože si tosám dokáže podle svých příjmů a stvrzenek spočítat. A ještě nadoplnění. Dlouhodobě, chronicky nemocný je ten, který je nejméně jedenrok v léčení stejné nemoci a nejméně jednou za čtvrt roku u lékaře naprohlídce, pro léky či radu. Např. diabetici, dále duševně, či tělesněpostižení, připoutaní na lůžko apod. Pro pobyt v lázních a léčebnýchústavech platí totéž jako při pobytu v nemocnicích. Lékař z poplatkůnic nedostane, a proto není narušen vztah mezi ním a pacientem.Ordinace a nemocnice jsou jen výběrčími poplatků pro nemocensképojišťovny.
Také mi to už někdy před rokem či dvěma přišlo emailem. Co jenom na to říct: "Julínek, jako obvykle, nepřipraven." Tím byl již znám za dob svých studií na gymnáziu.