Když byla moje mamka ještě malá, bydlela s rodiči v Praze na Žižkově v části Ohrada. Já už nevím, jak to přesně bylo. Němci vytahovali lidi z baráků a hnali je před tanky.  V domě, kde bydlela mamka žila žena, která mluvila plynule německy a snad i spala s nějakým vysoce postaveným Němcem. Vylezla ven a řekla, že tam žádný zrádci nebydlí a tak nájemníci zůstali doma v pořádku. Z venku byl slyšet křik a německé povely. Dědeček nahnal mamku, její dvě sestry i babičku do koupelny s tím, že tam je nosná zeď, kdyby se cokoliv dělo. Mačkali se tam a čekali, co se bude dít. Dědeček byl v této situaci velice vážný a všechny přesvědčil, že ví co dělá.  Najednou bylo hrobové ticho. Děda napínal uši, aby něco slyšel, ale nic. Do tohoto hrobověho ticha se ozvala šílená rána až se dům zaklepal v základech. Než se všichni vzpamatovali, válel se děda ve vaně mezi monterkama, které tam měla babička namočené. Válel se tam a nemohl se vyhrabat. I v této chvíli, kdy vystřeli tank do jednoho ze sousedních domů, dokázal tímto pobavit sve dcery i manželku.

PS: Ještě cca. před 10 lety byla na onom domě vydět v prvním patře záplata.