Tak jsem konečně ve svém, sice finančně na dně, ale střecha nad hlavou by byla. Kousek jsem teda musela ponechat svému pejskovi a kocourovi, ale srovnáme se tady, ješn jsem je ještě nenaučila mluvit a tak jsem tu jako u ticháčků. Když jsem viděla rozlohu našeho domu a byteček, kam se musím napresovat, bylo to na uváženou. Jezdila jsem autem sem a tam a tahala bedny jako soumar. Z okna panelového domu najednou vykoukla ženská, která chvíli sledovala, jak náročně zajíždím autem co nejblíže ke vchodu a pak křovím výlézám z auta. Začala na mě křičet přes celé sídliště: "Ty prase, já na tebe zavolám policajty, že tady chčiješ do křoví!" Jako seznámení s nájemníky to ušlo, je fakt, že jsem se opravdu málem po...., ale smíchy.
Euro výtahy také nemají chybu a tak jsem si na přestěhování lednice a pračky raději vzala stěhováky, ryskovat, že to potáhnu do 7 patra po schodech už jsem nechtěla.
Konečně přišla ta chvíle oddychu, tada práce na bytě byla stále a je ještě, ale překvapilo mě, že jsem sem narvala všechno. Spokojená nad vykonanou prací jsem od svého syna asi po měsíci dostala pro mě šokující otázku: "Hele, mamčo, víš o tom, že máš u nás ještě plný sklep přepravek?" No a mě to bylo divné, že nemám povlečení a pomalu co na sebe.
Už je to však vyřešené a teď ještě najít práci a někoho, kdo by zmařil tu samotu.