03.Listopad 2009,23:16
Bylo už po půlnoci, když jsem slyšela rachtat klíče v zámku. To se můj první manžel snažil dostat domů po návratu z hospody. Už to trvalo moc dlouho a tak jsem mu šla otevřít dveře. Stál tam na tmavé chodbě a v ruce dřímal něco na tyči, teda nebylo jisté, zda se toho spíše nedržel, aby neupadl.
Udiveně jsem na něj koukala a snažila se pochipit, co to vlastně má vedle sebe. Manžel se mezi tím snažil dostat to něco vysokého do předsíně. Když se mu to konečně povedlo, spokojeně pronesl: "A je to!"Nebyla jsem téměř schopná slova, ve chvíli, kdy v předsíni stála značka autobusové stanice s jízdním řádem a čísly autobusů upevněná jen do betonového podstavce. Zeptala jsem se: "Co to táhneš domů, co s tím tady budeme dělat? Proč si to sem dovlakl?" On se na mě jen usmál a odpověděl: "Chtěl jsem se podívat, kdy ráno jede autobus a ono tam nebylo vidět, tak jsem si to vzal na světlo."Dalších 14 dní jsem musela nutit manžela, aby zastávku vrátil na místo. Střízlivej se totiž bál, aby ho nikdo neviděl.