příběh vraha
IV. Je čtvrtek, dvanáct dní po! Opět se cítím, aspoň, jako to hovno, kdy beze strachu čním uprostřed prostoru. Sedím doma. Znovu mi začalo chutnat kouřit. Dávám jednu za druhou a třes v rukou se snažím schovat do neustálého upíjení z lahve. Mám chuť na sex, jako dřív. Ale tím to asi končí. Kvůli těm par vteřinám se nemám chuť někomu vtírat pohledem do roztažených zorniček! Poohlížím se po internetu. Tohle mě vždy lákalo! Ten svět je jak sex s mentálně postiženou. Zkusíš na ní všechny prasárny z kabelovky a ona ve vší prostotě reaguje spontánně, absolutně bez předsudků, protože se do svých dvaceti pochcává. Internet je hotová žumpa smělosti, moje žumpa, proto do toho teď tolik vkládám! Ono ani tak nejde si u toho vyhonit. To zvládnu u každého vyrytého čtyř hraného piktogramu v podchodu. Jde o to, že nejsem, ani nemám chuť být nějaké indické mnohoruké monstrum, co zvládne klávesové pianko, nanášet gel na umělou vagínu, pokuřovat si a pít ze sklenice dlouhým úzkým brčkem! Popravdě, jsem obyčejná lidská stvůra. Zvládám jen ten alkohol a tak tak, když uspokojím svou klávesnici. Chci jít tak po tom nejzákladnějším. Chci opět najít sebe! Dávám si hluboké loky z lahve a na kuráž si jdu opláchnout obličej na hajzl. Sčísnu si vlasy dozadu s mokrou patinou, vyfotím momentku a dávám ji na net. Teď jsem konečně ten frajer, jako dříve, že mě každá bude milovat už jen z principu. Hledám něco na hraní, jak jinak! Obyčejnou, průměrnou čubku, kterých jsou všude mraky. Nesnáším průměr, střed, kompromis, nenávidím tak i sebe! Jsem obyčejný produkt šedi. Chci se jí tak pomstít, zneužít jí, vymrdat s ní a v koutku úsměvu si to parádně užít! Za to vše, kým jsem. Nebo jsem aspoň nemohl být. V. Mé jméno je Dimitri Fron, moji rodiče byli laciní imigranti z Východní Evropy, kteří se dostali zázračnou oklikou přes Frankfurt do Čech. Nikdy neříkám přesně odkud, jenom by to odvádělo od tématu a nemusíš to vědět ani ty. Bohatě bude stačit, vecpat všem mou strojenou spokojenost nad mým dosavadním životem. To aby všechny měly představu ztělesněného boha, modlu, ke které vzhlížet, když jejich život byl doposavad tak ubohým. Mám velký byt v rozkradený fabrice. Nenávidím to tu milovat, všechny ty tiché místnosti co tu zbyly. Vydělal jsem si na něj posranou náhodou. Něco málo jsem jel v drogách - klasika. Jen dost málo na to, abych s tím dokázal přestat, sbalit prachy a hledět si svého. Abych ulevil svědomí, vstoupil jsem zadními vrátky, do jedné farmačky hledajícím lék na spasení celého světa. Jako bych chtěl nějak odčinit zpackané životy lidí, kterým jsem prodával koks. Ale hovno, seru i na ně. Byl to jenom hec, který vyšel a já vydělal balík. V tu dobu jsem potkal mou ženu, teda doktoři říkají, že je to ještě má žena! Kurva! Bylo nám fajn, žili jsme si pozérskými životy bez předsudku a všeho si užívali v nenasytný míře. Měli jsme rádi sex a slíbili jsme si, že ošukáme celou planetu. Jednoho večera jsme si pozvali chlapa, co nás neustále bombardoval e-maily. Monika… to co bylo kdysi má žena, v sobě měla ráda velký péra. Dala si tak tu práci napsat inzerát, kde se chtěla nechat ojet kdejakým zmrdem, jen když bude mít péro, podle její představ. A tenhle zmrd měl to štěstí. Nevylosovala si ho z klobouku, tak jako ty ostatní. Dostal zelenou kartu, přes svou úlisnost. Byl to kretén od pohledu, obyčejnej, nudnej kretén, pouze s velkým pérem. Ani jsme si neměli co říct, tak jsme šli raději šukat. To mu asi šlo, nevypadal, že by zvládnul něco víc. Nejdřív se na nás koukal, jak mi ho Mo kouří, ale po chvilce se přidal a začal jí vymrdávat prdel. Líbilo se jí to. Chvíli jsem je pozoroval, a když mu ho konečně začala kouřit, skočil jsem si na střechu dát cigárko. Trochu ho vydejchat, kreténa. Mohl jsem být pryč deset minut, možná víc, nevím. Když jsem se vátil, Monika ležela na zemi, udušená vlastními zvratky. Ten zmrd ji tam nechal ležet, sbalil se a rychle vypadl. Od té doby leží moničino tělo na přístrojích! Nepředstavitelně mě to sere a už tomu bude šest let! Svou chcíplost a nasranost dávám světu kurevsky najevo. Občas jezdím bezcílně nočním městem a nabourávám zaparkované auta. Jen z falešné radosti, že se možná někdo bude cítit podobně jako já, beznadějně. Tohle jediné mi zatím pomáhá. Lépe se mi tak po pár prázdných lahvích usíná. VI. Je čtvrtek, dvanáct dní po poslední akci a já se cítím jinak než obvykle. Mám chuť se v té své paralýze obrátit aspoň na druhý bok. Chci znát blíž nicotnost i jiných lidí. Chci se na ní svézt a odrazit. Začínám na netu hledat své první oběti. Po pár bezpohlavních pokusech mám svůj první zářez. Říká si Vivien, je to malé sladké stvoření, které se cítí být podvedeno celým světem. Nechávám jí v tom. Svět na ní sere! Ostatně co mi je po ní. Jsem tu jen za slepou zábavou. Má pěkné prsy, kulaté, co když vezmeš do ruky, cítíš, jak se ti v nich dmou. Neumí si odpustit stále se na něco vyptávat. Kdo jsem? Co dělám? Co mě baví a podobné sračky. Vždy jí říkám jen částečnou pravdu. Jen to, co chci sám slyšet. Občas se ji taky zeptám na její nicotnost. Pomáhá mi to, máchám jí v tom hlavu a cítím, jak tam někde ve svém koutu bulí. Když mám dost, naservíruj jí pár levných keců, jen aby mi roztáhla nohy. Není ošklivá, vzrušuje mě! Vždy má pro mě připravenou vlhkou kundu s překvapením uvnitř. Minule to byl telefon. Chce prý slyšet můj hlas! Koketuji s tou představou. S mým schlíplým pérem si taky dokázala poradit, tak proč ne s hlasem. Stala se mou terapeutkou a ani o tom neví. Hotová groteska, sotva jí bylo šestnáct a učí mě znovu žít. Vivien! X. Dnes máme s Monikou výročí, deset let, v dobrém i ve zlém. Vždy jsme se tak nějak i bez debilních slov dokázali milovat a to mi dává naději. Přišel jsem ji odpojit. Zítra se mi narodí dítě kkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkkk
