S inspirací závěru posledního článku, mého kamaráda Boba a jeho rubriky „z_cesty“, mě napadlo zrecyklovat oblíbenou otázku, jsme-li ve vesmíru sami. Náš život ve smogovém pokroku, trochu evokuje svatební závoj nažhavené nevěsty. Ale co věno, máme my, pozemské bytosti na bázi uhlíku, už co nabídnou?
V úvodu lze podotknout, že v našem (známém) vesmíru není moc způsobu na život - ve hmotě. Může to být pouze uhlík (ano ten, proti kterému tak urputně bojuje naše strojově přesná byrokracie EU) a křemík, obojí v různých variacích. Nemohu si tak odpustit jízlivou poznámku na adresu evropského dvora. Zřejmě jde o infiltrované „roboty“ (na bázi křemíku) z jiného konce galaxie, kteří se nás snaží utopit v našich vodnatých mozcích. Ale toto je samozřejmě jen nepodložená spekulace, jak jinak! Vlastně mám trochu odlišný názor na okolní inteligentní život a ke skoro padesátileté myšlence programu SETI, jsem zcela skeptický!
Celé toto pídění mi připomíná podivnou soutěž, prý ze života, Hledá se Táta a Máma (raději bez odkazu), kde pomocí lokálního broadcastového vysílání se jednotlivý soutěžící snaží udat zbylému časoprostoru. A pomoci jim k tomu má právě vyslaný prvotní (krátký a opakující se) signál - který napoví.))
No a výsledek? Za celou historii jednotlivých sérií se „soutěžícím“ nepodařilo najít vhodného partnera. Prvotní signál sice zaznamenal odezvu (z pohledu diváka vlažný úspěch), ale zcela se minul záměru najít inteligentní bytosti s ochotou komunikovat. Není divu! Chápu to ze svého pohledu, kdy já – člověk se základní znalostí matematiky, bych na nic podobného také neodpověděl!
Vrátím se tak k programu SETI. Pravděpodobnost o kontakt s „Něčím“ inteligentním, co by za to stálo je mizivá. Stojí tak před námi otázka, je-li lepší pokračovat v pokusech navazování kontaktu s „hloupými“ bytostmi, nebo celý tento projekt ještě na nějakých pár desítek, až stovek tisíc let odložit.
Zdá se mi, že naše doba je do značné míry stále opojená sama sebou (vodnatými mozky!) a svými pokroky, kdy význam pojmu „soudnost“ jde zcela jistě stranou. Přikláním se tak na stranu hlasů, které tvrdí, že byla obrovská a nenapravitelná chyba slézat ze stromů. Dokonce se nebudu bát (při)tvrdit. Byla chyba na ty stromu vůbec lézt. Měli jsme raději všichni zůstat na dně (při zemi) oceánu. A proč?
Události na Planetě zemi za posledních pár stovek miliónů let nám dali pěkně zabrat. Náš vývoj bohužel nebyl kontinuální a za tuto dobu zde došlo k početnému prostřídání dominantních druhů. Naše startovní dráha, co se týká (pro nás) hypotetické konkurence ve vesmíru, je tak značně pozadu a to v řádech, který je pro naší faktickou druhovou linii nepřestavitelné.
Musíme se tak smířit s myšlenkou, kdy pro (hypotetické) okolní pozorovatele vystupujeme spíše jako zanedbatelný vzorek v Petriho misce, než partneři hodni vstřícnému kontaktu. Nehledě na případné kritéria, dostat se do takovéto vyšší společnosti. I z mého laického pohledu bych se nebál tvrdit, že lpění na hmotě, na které si tak potrpíme, je soudobým přežitkem.
Svůj dnešní štempl „© Nasrat!“ uděluji plastelíně Formelo, za pokrucování našeho raného myšlení - kde se má vše točit kolem hmoty. Raději se přikláním k imaginárním kamarádům ve formě (duševní) energie, která nám dává sílu do života. Také si neodpustím podpásový kopanec k neopodstatněnému programu SETI, což je v tomto mé případě už pouhou formalitou. Naproti tomu bych raději viděl přeorientování kapacit k širšímu zkoumání života v oceánech. To je náš vesmír, to je snad to, na co svou inteligencí stačíme, doufám.
S láskou
Blue!
Budoucnost mi dává signály, kdy se náš projev smrskne v pouhá gesta a možná pár citoslovných slabik, hn? Ouha! Možná je to tím, že se čas zrychluje, fiiií? Nebo čím dál víc prostupuje ona bezpohlavnost, která má ráda vše pohromadě, muck! A tohle je má zpověď o „tu tu“.
Můj zdejší stereotyp spočívá především v neustálém cestování. Tu krok sem, tu dva (k)roky úplně jinam. Vydýchávám tu tak místní kulturu dopravy přímo s epickým napětím. Problém je ten, že více či méně sem byl motorismus dovlečen spolu s ekonomickým růstem. Tedy z pohledu dějin a evoluce, zčistajasna, ach jo!
Ono to je jako, když jim podáš berličku na lepší odpich, zpočátku, těžkopádného tělíčka, jenže než vlastně všichni přijdou na to, k čemu taková věc slouží a co se od nich čeká, budou se s ní nejdříve šťourat a drbat na zadku, než vůbec pochopí její pravý smysl. No, nesmíme jim to mít za zlé, každý se s něčím podobným ve svém vývoji dostal do křížku. Ovšem tím, v jaké masovosti se s tím setkávám zde, zavání mi to hotovým fenoménem jedné doby.
Civilizovaná doprava zde absolutně propadla! Momentálně ji tak nahrazuje pouhá simulace, lépe řečeno hra, s názvem ANUS (Automotive Noise of Urban Stress), jejíž pravidla jsou frivolní a meze se jí nekladou. Simulace jedné z mnoha dopravních partií tak vypadá následovně.
Po osmiproudé silnici (4+4) jede v jednom směru 5-6 aut v řadě a v početném zástupu. Ti co potřebují odbočovat vpravo, jedou vlevo a ti, co jedou vpravo, drží kótu - nezájmu, stále vpravo! Začínají tak námluvy doprovázené zvukovou kulisou troubení („tu“ sem a „tu tu“ tam). Ale pozoruhodnější je, jaký poker face si dovedou hráči udržet. Žádné ukvapené emoce, žádné výbuchy hněvu, pouze přímý pohled za obzor. Což dle mého názoru má svou určitou symboliku, po jejímž významu zatím marně tápu. A přes to všechno se zainteresovaní hráči dokážou ze své patové situace vylízat a zdárně odbočit. V této fázi, jedna z partií končí, říká se jí Vylízaný anus - postupka, a začíná spanilá jízda vnitrobloky, kdy hráč dává světu na obdiv sebe sama. Vítězně potrubuje na vše v okolí, co vykáže byť sebemenší pohyb jeho směrem. Dle morseova zápisu, jde o melodii z filmu o opici, praseti a třech samurajích na cestách za dobrodružstvím.
No, jak říká jeden reklamní slogan: „Život je hořký, bohudík.“ Pivo je tu levné a pod svou rafinovanou kulisu mě dokáže s popěvkem na rtech krásně usadit. Ve svém houpacím křesle pak omámen přemýšlím, jestli kulisa „tu tu“ není pouhé vizuální gesto, mimikry, vysílané do vesmíru, dávajíc svůj pokrok na obdiv před okolními pozorovateli. Tak na viděnou!
JOLLY BOB
poznámka: výpověď převzata ze starého blogu (viz. déjà vu)
Po dlouhé době se mi dostalo pod ruce další pokračování cyklu „Halo noviny z_cesty“ – ano, nezapomněl jsem se přitom aspoň na chvíli natáhnout po své rudé vlaječce a zamávat ve větru mého mohutného zahýkání. S vysvětlivkou pro neznalé. Žiju v budoucnosti, mám se dobře, právě jím banán! Jo a svým nedůležitým pohledem vnáším svědectví o životě za železnou pikolou ve formě expozice na částečnou paměť ke starému (vy kurvy, to vám nezapomenu) blogísku (RIP). Jak je jistě zřejmé už z prvního odstavce, jde slušně řečeno o pouhou snůšku pojmů, dojmů a jednoho banánu. Ach ten banán! I v něm by mohla být mysteriózní pointa na závěr.) V mých občasných exkurzích po místních kolektivech jsem si všimnul jistého (dalšího) fenoménu. Ve zdejším biotopu je každý člen obdařen svým snem, popřípadě vírou (v Něco – de facto vše s atributem snu). Podotýkám, otázky směrem k mému snu už mě začínají unavovat. Marně se jim snažím vysvětlit, že tu jejich vodu z vodovodu nepiju a tudíž jsem už dávno vystřízlivěl - s oboustranným údivem, marně! Tak kupříkladu, jeden se chce za deset let odstěhovat do Kanady, kde chce tvrdě(ji) pracovat a bla bla bla, kecy v kleci. Další věří v brzké vdavky, nicméně na mou pusu nepůsobila zrovna autenticky. Takže pokud u ní nedojde v nejbližší době k nějaké dotykové inflaci, půjde o hodně specifický sen. A nakonec mého namátkového seznamu, našel jsem osobu se silnou vírou ke spiritualismu (Cože?! V Zemi středu??). Bylo jen otázkou času, kdy mi z mé podané ruky začne věštit. Nutno říci, s mírným začervenáním přiznávám, ano, byla z mé levé dlaně chvílemi celá hin. Ale kdo by nebyl, vidět mě nahého na tři kristovi kříže dopředu. Ve výsledku ovšem úplně přeskočila můj kvalitní budoucí život (pcha!), nebo mou inteligenci („prý“ je to ta prostřední čára - ??). Namísto toho začala hrotit můj osobní život (ale kdo se jí prosil, že!?). Nebudu ho zde naplno rozmazávat, bohatě stačí, že už tento článek píšu jenom ve slipech. Nicméně jedno z těch stěžejnějších témat bych mohl připojit ke zdejší výzvě. Dle oné spirituální hledačky v mé dlani mi vychází 2, slovy dvě, manželství a bohužel mezitím i rozvod - škoda mohla být sranda. Tak tedy k té výzvě, když už je to vše na jedno brdo. „HLEDÁM SVOU -PRVNÍ- ŽENU, zn: kufr s sebou!“ Jinak, může mít samozřejmě i nějaké to postižení, atd. Ono nakonec, když už přehmat, tak pořádný, žejo. Takže, pokud o někom víte, můžete ho se všemi pro a proti, uvést do komentářů. A kde je banán? Zkuste hádat.) JOLLY BOB
