Enfant terrible, ztracen v překladu
Dnes začnu netradičně, abych trochu narušil ten dozvuk zajeté matrace z_cesty. Jo, řekli jsme si s klukama merde (pozn. Blue!, „© Nasrat!“) a opustili rodnou hlínu MIMO. Můj svět se tak opět smrsknul na pár sbalených slipů a balíček žvýkaček, které u mě budou vyplňovat společenské nedostatky z minulosti.
Skautská přísaha mne odmala nabádala, abych se mimo svůj zavedený biotop choval co nejrezervovaněji. Zúžil jsem tak vykrkávání abecedy na pár vyšuměle znějících tónů pralesa, smál se pouze s plnou pusou, nebo někomu za zády a zadek si vytíral jen tím, co mi leží u nohou. Ale co když je tenhle prostor v budoucnosti na první pohled neviditelný a já v notorických situacích čním jak péro z gauče – tu matraci mi už zřejmě nikdo neodpáře.
V mar.texových zákonech budoucnosti se na konci čtvrté kapitoly Čas, říká, cituji: „Nic se nestalo.“ Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil. Tahle budoucnost se mně snaží karikovat, protože nemá nic víc, než odkaz na minulost, kdy jsme si jí ještě ani nedokázali představit. No co dodat, zájem o mou osobu vždycky potěší.
Takže ruku na srdce, jsem taky pořád člověk… a ten zbytek dožene čas.
JOLLY BOB
