LUCky.luKA

Přemyslovci byli první českou knížecí a královskou dynastií (tzv. odnepaměti až do 4. srpna 1306), dále vládli také v Polsku (1300–1306) a Uhersku (1301–1305). Ve vedlejší (levobočné) opavské linii Přemyslovci vymřeli až roku 1521.

Přemyslovci byli jedinou původem českou panovnickou dynastii; po jejich vymření po meči vládli v českých zemích (s výjimkou Jiřího z Poděbrad) už jen panovníci původem z cizích rodů.

• Původ dynastie

Podle tradice, zachycené na přelomu 11. a 12. století v Kosmově Kronice Čechů, byl zakladatelem rodu Přemyslovců Přemysl Oráč, pocházející ze Stadic, kterého si vyvolila za manžela Krokova dcera Libuše (v té době ale Stadice ještě neexistovaly). Jejich následníky měli být dle pověstí Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Hostivítovým synem měl být první historicky doložený český kníže Bořivoj I., u nějž se dodnes spekuluje o původu.

• Alternativní teorie původu

Autor LUCky.luKA v 06:35 | Permalink | Komentáře

Přemyslovci byli první českou knížecí a královskou dynastií (tzv. odnepaměti až do 4. srpna 1306), dále vládli také v Polsku (1300–1306) a Uhersku (1301–1305). Ve vedlejší (levobočné) opavské linii Přemyslovci vymřeli až roku 1521.

Přemyslovci byli jedinou původem českou panovnickou dynastii; po jejich vymření po meči vládli v českých zemích (s výjimkou Jiřího z Poděbrad) už jen panovníci původem z cizích rodů.

• Přemysl Oráč je mýtickým zakladatelem dynastie Přemyslovců, původní české vládnoucí dynastie, z rodu Stadiců.

Pověst o kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi zachytil kronikář Kosmas na začátku dvanáctého století. Dle něj byli muži nespokojeni s vládou kněžny Libuše a chtěli za vládce muže. Přemysl byl povolán na knížecí stolec, oženil se s Libuší. Ve Stadicích nám tuto událost připomene především pomník z roku 1841. Knížecí pár pak měl, podle velmi pozdní tradice, tři syny: Nezamysla, Radobýla a Lidomíra.

• Pověst a historie

V předmluvě ke své kronice Kosmas říká, že nejstarší pověsti české poznal z vyprávění starců a že je převypravuje nikoli z touhy po lidské chvále, ale jen proto, aby neupadly v zapomnění. Hodnověrnost pověsti o Přemyslovi však není doložena žádnou konkrétní památkou, nejsou záznamy o státnických skutcích tzv. bájných knížat. Přesto pravděpodobně vycházel z určitých historicky potvrzených událostí. Pověsti o oráči jako neurozeném zakladateli panovnického rodu se vyskytují i u jiných slovanských národů, například u polských Piastovců, a dokonce i u germánských Gótů (král Wamba).

• Ideologie

Jako zakladateli dynastie náležela v Čechách Přemyslovi veliká úcta. Na znamení svého původu čeští vládcové při nastolování a korunovacích obouvali jeho údajné lýčené střevíce a brali na rameno jeho mošnu. Často byl zobrazován, nejstarší vylíčení pověsti je dochováno ve znojemské rotundě, z 1. poloviny 12. století. Od této tradice se odchýlil jen král Václav I., který se styděl za jeho selský původ.

• Sedm mýtických následníků Přemysla Oráče - Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít.

Hostivítovým synem měl být první historicky doložený Přemyslovec Bořivoj I. Jeho potomci sice českým zemím nevládli na věky věkův, poslední z rodu Václav III. byl zavražděn v roce 1306, ale díky ženám pokračovala rodová linie po přeslici i v dalších dynastiích, jako byli Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové a Habsbursko-Lotrinská dynastie.

• Libuše je mýtická postava českých dějin, česká kněžna a manželka Přemysla Oráče. Její životní příběh je popsán v Kosmově kronice z počátku dvanáctého století, odkud pak čerpala i další česká literární a hudební díla.

Libuše prý byla nejmladší dcerou (taktéž mýtického) vojvody Kroka, jejími dvěma staršími sestrami byly Kazi a Teta. Kazi měla léčitelské schopnosti, Teta mluvila s duchy a Libuše předpovídala budoucnost. Na přání svého otce se nejmladší dcera stala jeho následovnicí, kněžnou a soudkyní. Ačkoliv se projevovala jako spravedlivá a moudrá žena, muži pohrdali její jemností. Za manžela si vybrala Přemysla Oráče ze Stadic. Z jejich svazku vzešli synové Nezamysl, Radobýl a Lidomíra.

• Nezamysl byl mýtickým pokračovatelem, zřejmě synem Přemysla Oráče a kněžny Libuše, zakladatelů dynastie Přemyslovců, prvním ze sedmi legendárních českých knížat mezi Přemyslem Oráčem a prvním historicky doloženým knížetem Bořivojem.

Jedna z teorií týkajících se počtu těchto knížat je podepřena freskami za zdech rotundy v moravském Znojmě, ale Anežka Merhautová tvrdí, že tyto fresky zobrazují historicky doložené Přemyslovce včetně moravských údělníků.

• Vlastislav byl mýtický lucký kníže, syn jednoho z legendárních českých knížat Vojena, bratr dalšího z knížat Vnislava.

Dalimilova kronika a Kosmas se ovšem neshodují v tom, co bylo po smrti knížete Nezamysla. Dalimil píše: Po něm Mnata, potom Vojen, o němž známo je nám to jen, že byl ještě plný sil, když zem synům rozdělil. Kosmas naopak konstatuje, že po Vojenově dožití knížectví vládl Vnislav. Dalimil naproti tomu uvádí, že Vojen dělí svou zem mezi syny: Lucko Vlastislavu dává, Čechy v správu Unislava (Vnislava). Lucký kníže Vlastislav by byl v tom případě také Přemyslovec, bratr knížete Vnislava. Lučané podle pověsti byli nepřátelé kmene Čechů a jejich vládců Přemyslovců. Podle Kosmy Lucko zaniklo za vlády knížete Neklana, jehož vojsko v lucké válce, konkrétně v bitvě u Turska, porazilo silnou luckou Vlastislavovu armádu. Této bitvy se mělo zúčastnit až 20 000 lidí, tedy desetina tehdejšího obyvatelstva území dnešních Čech. V Lucké válce prý jeho bojovník Tyr/Čestmír pobil Neklanovy nepřátele a sám zemřel. Neklan se ujal sirotka Zbyslava po poraženém knížeti Vlastislavovi a svěřil ho svému příteli Durynkovi. Ten ale dítě zavraždil s tím, že mu kníže bude vděčný. Když si přišel pro odměnu, byla taková, že si mohl vybrat způsob smrti: probodnutí nebo oběšení. Durynk se pak měl sám oběsit kus za Prahou na olši, které se pak říkalo Durynkova olše.

• Lučané

Lučané byli bájný kmen či etnikum, sídlící na území zvaném Lucko, se střediskem v Žatci přibližně v 9. století či 10. století, možná přežívající až do 12. století. Historii jsou známí především z pověsti o Lucké válce. Písemné doklady z doby, kdy měl tento kmen samostatně existovat, nemáme. Většinu původních informací o Lučanech máme z Kosmovy kroniky. O existenci kmene na severozápadě Čech soupeřícího s Čechy (Přemyslovci) se dnes pochybuje. Lučané se ale považují za jedno z českých knížectví. O Lucku a Lučanech se zmiňuje první díl Kosmovy kroniky. Lucké území se podle ní rozkládalo podél řeky Ohře.^[3][2] Sousedilo na západě u dnešních Lovosic s územím Litoměřiců. Hranice s kmenem Čechů by pak zřejmě běžela zhruba podél řeky Ohře až k Žatci a po té směrem na jih k řece Mži. Není jasné, kde by měla být západní hranice Lucka, ale dá se předpokládat, že by pod vládu Lučanů patřilo i dnešní Sokolovsko.

• Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země. Ve starší literatuře se často udává jako rok jeho smrti 929, většina soudobých vědců se ale již kloní k roku 935.

Kníže Václav byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho jediné manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila. Není pochyb o tom, že mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem probíhaly názorové spory. Existují však různé pohledy na to, zda šlo či nešlo o otázky náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v českém knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě.

Jiná interpretace přihlíží, bez zmínky o náboženských otázkách, k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též, jako interpretace předchozí, k Václavovu poměru k Sasku. Ze srovnání vlády Václava a Boleslava je patrná odlišnost jejich koncepcí. Pokud Václav vojensky porazil některého z ostatních českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce, kteří by vybírali od zdejšího obyvatelstva daně. Za tyto prostředky by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. To vše Boleslav I. uskutečnil v době své vlády.

• Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915 – 967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935–967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslava.

Mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem jistě probíhaly názorové spory, ale existují různé pohledy na to, zda se skutečně týkaly náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě. Druhá interpretace přihlíží k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též k Václavovu poměru k Sasku.

Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti. Záhy po převzetí moci po svém bratru knížeti Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka, ve které Boleslav dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlořezů a lupičů.Úspěšnějším ale nakonec byl Ota a na konci boje byl poplatek obnoven. Ačkoliv se někdy objevují hypotézy, že Boleslav Otovi složil lenní přísahu, většina českých historiků s touto myšlenkou nesouhlasí. Římskoněmečtí panovníci by v tom případě udělovali českým knížatům jejich území v léno, což se během 10. století nikdy nestalo.

Na Otově straně se pak Boleslav I. roku 955 zúčastnil bitvy na Lechu, kde byly poraženy maďarské kmeny, které se usadily v podunajské nížině. Boleslav následkem toho mohl své území rozšířit na východ. Kosmas k roku 967 píše: Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem. Kronikář Widukind z Corvey naopak píše, že ještě v září 967 pomáhal český kníže Boleslav svému zeti, polskému knížeti Měškovi, v boji se saským hrabětem Wichmannem. Widukind sice používá termín gener, což by mohlo znamenat i švagr (tedy Boleslav II.), ale zároveň se nezmiňuje o změně knížete v Praze a knížetem Boleslavem vždy myslel Boleslava I. Za Boleslavovy vlády došlo k založení prvního kláštera v Čechách. Šlo o ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském hradě. Abatyší se stala Boleslavova dcera Mlada. Další dceru Dobravu (v českých historických textech je většinou označována jako Doubravka, ale sám Kosmas píše, že byla „Dobrava, to znamená Bona“) provdal za prvního historicky doloženého polského knížete Měška I., a přispěl tak k christianizaci Polska. Zřejmě vyjednával také o založení pražského biskupství, ke kterému došlo za vlády jeho syna Boleslava II.

• Boleslav II. Pobožný (asi 932 -7. února 999) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 967/972)-999, podle kronikáře Kosmy „muž nejkřesťanštější, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených“ .

28. září 995 přemyslovská vojska dobyla Libici nad Cidlinou a vyvraždila přítomné Slavníkovce, čímž bylo dovršeno politické sjednocení Čech. Pojem Slavníkovci se objevil v české historiografii v 2. polovině 19. století. Během následujícího více jak století se stal jedním z nejdiskutovanějších pojmů a dodnes jím i zůstává. Slavníkovce znal a tento název poprvé použil František Palacký, ale až německá historiografická škola, ke které patřil Josef Loserth, Berthold Bretholz nebo Julius Lippert vytvořila teorii dualismu – tedy, že v 2. polovině 10. století existovaly v Čechách dva mocensky si rovné knížecí rody – Přemyslovci a Slavníkovci. Tyto spolu podle této teorie soupeřili o moc nad vznikajícím českým státem a toto soupeření bylo ukončeno násilným vpádem na jedno ze slavníkovských hradišť, kde byla velká část rodu včetně žen a dětí zabita (přežil pouze biskup sv. Vojtěch, hlava rodu „dux“ Soběslav a jejich nevlastní bratr Radim). Toto jejich zničení ukončilo sjednocení Čech a stálo u založení českého státu pod vládou Přemyslovců. Koncepci o dvou mocenských útvarech převzala Gollova škola (především historik Václav Novotný) a archeologicky ji svými výzkumy na hradišti Libice potvrdil i archeolog Rudolf Turek. Vlivem vědecké autority Rudolfa Turka se na této teorii nic nezměnilo až do jeho smrti na počátku 90. let. Poté vystoupil s vážnými pochybami jeho žák Jiří Sláma.

Dnes mezi odborníky převládá názor, že Slavníkovci byli blízcí příbuzní Přemyslovců, Liudolfingů (Otonů) a zlických knížat, nebo dosazení správci v oblasti Trstenické stezky.^[2] Jejich úkolem bylo kontrolovat tuto pro Boleslavovo knížectví životně důležitou oblast, v žádném případě nemohli být Přemyslovcům mocensky konkurenceschopní. Trstenická stezka byla v 10. století mezinárodní magistrálou spojující západní a východní Evropu, po které proudilo zboží (kožešiny, sůl, otroci, luxusní zboží atd.). Český kníže z tohoto obchodu musel mít obrovské zisky. Na základních a středních školách je v současnosti vyučována starší koncepce dvou knížecích rodů, která vznikla před více než 100 lety.

Boleslav II. zemřel ve věku kolem 65 let. Pochován je v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě (pod podlahou v ose hlavní chrámové lodi). V jeho hrobě byly mj. dokonce objeveny zbytky dřeva a železné kruhy z jeho rakve. Nedlouho po smrti Boleslava II. následoval státní úpadek podpořený rozkoly mezi jeho třemi syny a polský panovník Boleslav Chrabrý se zmocnil nejen Krakovska a Moravy, ale načas dokonce i samotných Čech. Český stát z krize vyvedl až nejmladší z Boleslavových synů Oldřich.

• Potomci -
• Boleslav III. (965? - 1037), český kníže
• Jaromír († 1035), český kníže
• Oldřich († 1034), český kníže

∞ Božena

• Václav

• Doubravka (též Dobrava) († 977) byla dcerou českého knížete Boleslava I. z rodu Přemyslovců a od roku 965 manželkou knížete Měška I., zakladatele polského státu. Byla také sestrou českého knížete Boleslava II., Mlady a Strachkvase.

Doubravka, po německu Guta či Bona, což znamená dobrá, se narodila zřejmě někdy mezi léty 933 – 936. Byla svěřena do výchovy řádových sester patrně v klášteře v bavorském Řezně (Regensburg), kde později studoval i její bratr Strachkvas a sestra Mlada. Starší historiografie tvrdí, že Doubravka byla poprvé vdaná na míšeňského markraběte Günthera von Merseburg, se kterým měli mít syna Ekkeharda I. V roce 1895 tuto hypotézu vyslovil Oswald Balzer. Saský letopisec Thietmar Merseburský totiž nazval Guncelina, Ekkehardova bratra, syna Günthera, bratrem Boleslava Chrabrého, syna Doubravky. Jisté je, že se Doubravka roku 965 vdala za polského knížete Měška. Měškovi porodila zcela jistě jednoho syna, pozdějšího polského krále Boleslava Chrabrého, a možná i syna druhého – českého knížete Vladivoje, a švédskou a dánskou královnu Sigrid.

Doubravka značně přispěla k tomu, že Měšek I. přijal křest. Kněžně Doubravce se připisuje založení kostelů sv. Trojice a sv. Víta v Hnězdně a Panny Marie na Ostrowie Tumskim v Poznani. Manželství Doubravky a Měška utvrdilo česko-polské porozumění, které vydrželo až do kněžniny smrti. Když v roce 973 po smrti Oty I. Velikého došlo na uznání nového panovníka, Doubravčin manžel Měšek i bratr Boleslav II. podpořili stejného kandidáta na následnictví Oty - bavorského vévodu Jindřicha II. Svárlivého. Doubravka zemřela v roce 977. Józef Ignacy Kraszewski ve své knize z roku 1888 napsal, že byl odkryt její hrob v hnězdenské katedrále pod prostým křížen. Obecně se ovšem místo pochování kněžny Doubravky považuje za neznámé.

• Konrád II. Ota (1136/1141 – 9. září 1191 u Neapole) byl český kníže (1182 a 1189–1191) a markrabě moravský (1182–1189). Konrád pocházel z dynastie Přemyslovců, jeho otcem byl kníže znojemského údělu Konrád II., matkou Marie Srbská, dcera srbského župana Uroše Bílého. Jeho sestrou byla polská kněžna Helena Znojemská.

Původně se jmenoval pouze Konrád a v Čechách vždy vystupoval pouze pod tímto jménem. Druhé jméno získal během pobytu v cizině a používal je mimo knížectví. Byl vzdělaný a zkušený v diplomacii, ale k dosažení cíle neváhal používat i tvrdé prostředky. Po smrti otce roku 1162 převzal Konrád Ota vládu ve znojemském údělu a jeho moc začala rychle vzrůstat. V roce 1173 mu připadl také brněnský úděl, to znamená, že jeho državy zabíraly již polovinu Moravy (zatím mu nepatřilo Olomoucko), kterou bylo stále složitější kontrolovat z Prahy. Dobře se zorientoval v komplikovaných vztazích mezi početnými Přemyslovci, a stal se důležitým činitelem v jejich bojích o pražský trůn. Příležitost se naskytla roku 1182, kdy velmoži povstali proti neoblíbenému Bedřichovi a na pražský trůn povolali energického Konráda Otu. Bedřich uprchl do říše k císaři Fridrichu I. Barbarossovi, který jako lenní pán pozval znesvářené strany na říšský sněm do Řezna. Jak vypráví kronikář Jarloch, Čechové se nejprve odmítali dostavit, ale potom dali na čísi radu a před císaře předstoupili. Císař tvrdě zasáhl a zastrašil přítomné Čechy.

Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat. Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. Pokud skutečně Fridrich Barbarossa připojil Moravu lenním vztahem přímo k říši, nyní tato podřízenost skončila. Kromě toho se řešila nástupnická otázka. Po smrti knížete Bedřicha (25. března 1189) se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota. Čechy a Morava se tak spojily do jednoho státního celku, protože novopečený kníže rezignoval na titul markraběte moravského. Před svým odjezdem do Itálie uspořádal Konrád II. Ota nástupnické poměry v českém státě. Poté, co do Čech dorazila zpráva o jeho skonu, byl bez problémů nastolen jím určený kandidát, nejmladší syn Soběslava I., kníže Václav II. Přestože Konrád Ota zastával knížecí hodnost pouhé dva roky, patří k nejvýznamnějším vládcům z přemyslovské dynastie ve 12. století. Mnozí historici mu přiznávají zásluhy za sjednocení státu a upevnění jeho právních základů, navzdory tomu, že mu vyčítají přílišnou ctižádostivost a občasné nečestné jednání.

• Děpolticové

Děpoltici nebo také Děpolticové byli vedlejší větví dynastie Přemyslovců, jejímž zakladatelem byl Děpolt I., druhorozený syn českého knížete Vladislava I.

Děpolticové měli ve znaku polcený znak lva a orlice a ve třech generacích si podrželi ne nevýznamný politický vliv v zemi, k vládě se ovšem nikdo z nich nedostal. Jejich úděl ležel ve východních Čechách. Přelom ve významu Děpolticů znamenala vláda Přemysla Otakara I. Ten se snažil, aby nadále zůstávala vláda jen v hlavní linii přemyslovského rodu, což vedlo ke střetům s Děpoltem III. Děpolt III. zemřel někdy v roce 1223 při obraně Kouřimi a jeho rodina se uchýlila do Slezska na dvůr Jindřicha I. Bradatého. Svůj vliv už jeho potomci nezískali: Ota (Děpolt IV.) Magdeburský (1191 - 1226), probošt v Magdeburku, se neúspěšně snažil naklonit si císaře Fridricha II. Bořivoj získal roku 1234 hrad Śrem, ale zemřel při jeho obraně o rok později. Boleslav zemřel ve slezském vojsku v bitvě u Lehnice (9.4.1241). Zprávy o Děpoltově rodu mizí v roce 1247, kdy zemřel poslední z bratrů Soběslav, správce hradu Lubuš.

• Děpoltici - Děpolt I., Děpolt II., Děpolt III., Ota Magdeburský († 1226), Boleslav  († 9.4.1241), Soběslav († před 1247), Bořivoj († 1235), Přemysl.

• Děpolt I. (1120/25 – 14/15. srpen 1167), zakladatel rodu Děpolticů, byl druhorozený syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu z rodu Přemyslovců, bratr Vladislava II.

Děpolt stál pevně na bratrově straně v mocenských bojích mezi potomky Soběslava I. a Vladislava I. a od bratra získal úděl ve východních Čechách. Účastnil se bitvy Vladislava II. s vojskem moravských údělníků u Vysoké na Čáslavsku. Poražený knížel odjel do říše žádat o pomoc Konráda III. a Děpolta pověřil bráněním Pražského hradu, který společně s kněžnou Gertrudou skutečně uhájil (byť hrad byl silně poškozen).

Pokud se týká údělu, existuje i jiná verze. Podle ní "Na nejmladšího syna knížete Vladislava I. už nevybyl obvyklý úděl na Moravě, a tak mu otec přidělil vládu nad územím okolo Jemnice. Děpold se pak spojil s ostatními moravskými údělníky a napadl 1145 biskupa Jindřicha Zdíka, což mu vyneslo papežskou klatbu a rozhřešení dosáhl, až když vykonal pouť do Říma. Jeho potomci, Děpoldici, tvořili jednu z větví Přemyslovců, jejíž členové měli úděl v severních Čechách, avšak nikdy nezasedli na knížecí stolec".^[1]

V letech 1147-8 byl Vladislav II. na křížové výpravě a Děpolta pověřil správou země, Soběslav II. se snažil situace využít, ale nakonec byl zajat a vězněn na hradě Přimda. Děpolt se zúčastnil i Vladislavova tažení do Polska, které proběhlo z vůle

Autor LUCky.luKA v 07:18 | Permalink | Komentáře

• Zlatá bula sicilská -

Zlatá bula sicilská je souborem tří navzájem provázaných listin, jejichž význam v dějinách českého státu procházel významnými proměnami. Přemyslu Otakarovi I. ji 25. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu. Název listiny, resp. listin, je odvozen od pečeti, která je k dokumentu přivěšena. Fridrich II. jako král Sicílie disponoval tehdy pouze pečetí tohoto království. Říšskými insigniemi a tím i říšským typářem Fridrich II. na své vlastně první cestě do říše ještě nedisponoval.

Obsah prvního privilegia - Samotná intitulace basilejského privilegia obsahuje interpretační problém, neboť Fridrich II. se představuje na prvním místě jako "imperator electus." Tradiční překlad tohoto titulu jako "zvolený císař" je zřejmě nesprávný, protože v té době Fridrich II. nebyl ještě zvolený. Toto označení využívala ve skutečnosti římská kurie, která tím designovala svého kandidáta na říšský trůn, a proto by se mělo spíše překládat jako "vyvolený (budoucí) římský císař." Sicilský král potvrdil Přemyslu Otakarovi I. královskou hodnost. Důvodem je vděčnost za jeho podporu Fridricha II. ke zvolení na římského krále. Privilegium zřejmě potvrzuje starší výsady, které český panovník obdržel od římských králů Filipa Švábského a Oty IV. Brunšvického, ačkoliv v listině je zmíněn jen první jmenovaný. To je pochopitelné. V roce 1212 bylo nevhodné připomínat, že Přemyslovec kdysi podporoval welfskou stranu soupeřící se Štaufy o prvenství v říši. Jedinečnost Zlaté buly sicilské bývá často spatřována ve skutečnosti, že českému panovníkovi byla královská hodnost přiznána poprvé dědičně. Ve skutečnosti tomu tak není. Už privilegium z roku 1158 pro knížete Vladislava II. obsahuje pasáž o dědicích královské hodnosti. Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svého království ještě svést tuhý boj. Fridrich II. dále potvrdil, že udělí odznaky královské znaky každému, kdo bude zvolen v Čechách. Tím bylo zachováno právo české šlechty na volbu svého panovníka. Přemysl Otakar I. se snažil tento nárok šlechty potlačit, avšak neúspěšně. Českému králi bylo rovněž potvrzeno právo investitury pražských a olomouckých biskupů, při čemž však všechny svobody, které biskupové obdrželi od předchozích římských králů, mají být zachovány. Pravděpodobně se naráží na privilegium, kterým Fridrich I. Barbarossa uznal pražského biskupa za říšského knížete.

Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůčí říši až na účast na říšských sněmech, pokud se konaly v Merseburku, Norimberku nebo Bamberku, tedy nedaleko území českého království. Stejně tak v případě doprovodu římského krále na jeho korunovační jízdě do Říma byl český král povinen vypravit 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra (náklady na jejich vypravení). K větě o návštěvě sněmu v Merseburku jsou připojena nejasná slova o tom, že "pokud by kníže polský přijal pozvání, mají mu dát průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali." Není přesně zřejmé, jaký význam má tato věta v kontextu celého privilegia. Polské záležitostí se ovšem vždy nějakým způsobem prolínaly s osudy českých králů. První český král Vratislav byl korunován i na krále polského. V korunovačním privilegiu Vladislava II. z roku 1158 se dočteme o polském censu, který má být vyplácen českému králi. Nevíme však, zda tato věta je jen zamteným pozůstatkem historické paměti, či zda Přemysl Otakar I. chtěl roli přímluvce polského knížete na říšském dvoře konkrétně využít. Zlatá bula sicilská garantovala vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům nové možnosti aktivní zahraniční politiky. Přispěla tak ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli. Někteří současní badatelé se na druhou stranu kloní k názoru, že význam Zlaté buly sicilské byl nadhodnocen v 19. století, kdy sloužila jako právní doklad o historickém nároku českého národa na vlastní státnost. Odtud byla tato interpretace přenesena do učebnic a do veřejného povědomí. Přitom stejně důležitými listinami mohla být potvrzení darování královské hodnosti Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým, která se ovšem nedochovala. Důvody pro budování důležitosti Zlaté buly sicilské byly údajně její majestátní vzhled a důležité místo, které jí ve své panovnické koncepci určil Karel IV., který se tak snažil navázat na starší domácí přemyslovskou tradici. Faktem zůstává, že právní význam Zlaté buly sicilské klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou a nezmiňuje ji ani tzv. Zlatá bula melfská z roku 1231, kterou Fridrich II. potvrdil intronizaci Václava I.

Další dva dokumenty a problémy s nimi spojené - Pojem Zlatá bula sicilská dnes ve skutečnosti zastřešuje, jak v odborné, tak v populární literatuře, celkem tři listiny, které v Basileji pro (budoucího císaře) Fridricha II. sepsal notář Jindřich z Pairis a které tvoří logický celek. Listina druhá je adresována Přemyslu Otakaru I. a třetí jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Obsahem obou je věnování statků a zboží.

• Kunhuta Přemyslovna (leden 1265 – 27. listopadu 1321), prvorozená dcera českého krále Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské, byla mazovskou kněžnou a také abatyší kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Klášter Na Františku - Otec si pro Kunhutu vyžádal dědické právo na české království od římského krále Richarda Cornwallského a tento stav trval až do narození mužského dědice v roce 1271. Ve dvanácti letech vstoupila do kláštera Na Františku – podle podmínek mírové smlouvy s novým německým králem Rudolfem Habsburským z roku 1276 se totiž měla vdát za jednoho z jeho synů (Hartmanna), což odporovalo zájmům jejího otce. Není ovšem jasné, zda se uchýlila do kláštera z vlastní vůle nebo na otcův pokyn. Po smrti tety Anežky České převzala Kunhuta její úlohu v klášteře Na Františku a pečovala o nemocné.

Mazovská kněžna - V roce 1291 se Kunhuta na bratrovu žádost vdala za piastovského knížete Boleslava II. Mazovského. Kunhuta byla jeho druhou ženou, tou první byla Gaudemunda Žofie Litevská, od které se dočkal dvou synů a dcery. Druhá manželka Boleslavovi přinesla zvýšení prestiže a porodila mu tři děti: mazovskou kněžnu Eufrozinu (1292- 1328/9), knížete Václava (1293-1336) a jeptišku u sv. Jiří Perchtu (před 1299- po 1311). V roce 1302 bylo nešťastné manželství na Kunhutinu žádost rozvedeno. Při podpisu listin ostatně Kunhuta užívala nejprve titulu dcery českého krále a až poté mazovské vévodkyně. K rozluce manželství snad přispělo i to, že Václav II. už v té době byl korunován polským králem.

Abatyše u sv. Jiří - Kunhuta poté působila až do konce života jako abatyše v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě a v dobách po vymření Přemyslovců po meči často poskytovala útočiště své neteři Elišce Přemyslovně. Dá se říct, že osiřelou dívku hodně ovlivnila. Právě Kunhutě můžeme poděkovat za Pasionál abatyše Kunhuty. Jako objednavatelka tohoto skvostného rukopisu se postavila po bok urozených mecenášek západní latinské Evropy. První text byl sepsán již okolo roku 1312 a celé dílo bylo dokončeno někdy okolo roku 1321, v době Kunhutiny smrti. Na tvorbě Pasionálu se podílel i významný dominikán a později inkvizitor Kolda z Koldic. Hlavním autorem byl zřejmě kanovník Beneš .

• Boleslav (syn Vratislava II.) (po 1062 - 11. srpen 1091) byl nejstarší syn českého krále Vratislava II. a jeho třetí manželky Svatavy Polské, kníže olomouckého údělu v letech 1087-1091.

Jeho mladšími bratry byla pozdější knížata Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I., polorodým bratrem Bořivoj II. Po smrti Oty I. Olomouckého (1086) svěřil král Vratislav olomoucký úděl svému synovi Boleslavovi. Práva Otových potomků naopak bránil králův bratr Konrád I. Brněnský. Olomoucký kníže Boleslav ale zemřel už v roce 1091.

• Svatopluk (resp. Svatopluk Olomoucký, datum jeho narození neznámé, zemřel 21. září 1109) pocházel z olomoucké větve dynastie Přemyslovců, byl nejdříve knížetem olomouckého údělu, v letech 1107-1109 pak českým knížetem.

Svatopluk byl nejspíše prvorozeným synem olomouckého údělného knížete Oty Olomouckého a Eufemie Uherské z rodu Arpádovců a otcovým nástupcem - společně se svým bratrem Otou II. Svatoplukovým dědem byl kníže Břetislav I., strýcem král Vratislav II. Když v roce 1086 nebo 1087 Ota I. Olomoucký zemřel, jeho synové byli příliš mladí na převzetí údělu (Svatopluk se zřejmě narodil až v 80. letech 11. století). Král Vratislav v roce 1090 olomoucký úděl svěřil svému synovi Boleslavovi. Eufemie Uherská se uchýlila k brněnskému údělníkovi, Otovu bratrovi Konrádovi. Konrád, který se snad pokusil hájit práva Otových synů, každopádně získal vládu nad celou Moravou. Vratislav se nakonec při obléhání Brna dostal do svízelné situace a jako svého nástupce uznal Konráda Brněnského. Někdy v této době (1091-1092) Eufemie začala spravovat Olomoucko. Svatoplukovi ho předala v roce 1095. V roce 1103 se Svatopluk účastnil spolu s knížetem Bořivojem II. tažení na Polsko, kde proti sobě o trůn bojovali Boleslav III. Křivoústý a Zbyhněv. Bořivoj získal 1000 hřiven od Křivoústého, aby nepodnikal další útoky. O tuto sumu se ale kníže s bratrancem nerozdělil.

O dva roky později, v roce 1105 uskutečnil po dohodě s Polskem a Uherskem vojenskou výpravu do Čech, která měla odstranit Bořivoje II. a umožnit Svatoplukovi stát se českým knížetem. Nepodařilo se mu ale proniknout do Prahy. V roce 1107 tedy poslal k nyní už nedůvěřivému Bořivoji II. svého vyslance, který tvrdil, že přeběhl od Svatopluka na stranu Bořivoje. Pomluvil u knížete jeho přední rádce a spojence, že se prý sami spolčují se Svatoplukem. Bořivoj rázem ztratil oporu své moci a byl nucen uprchnout do Německa. Svatopluk se stal českým knížetem. Brzy nato byl Svatopluk zajat králem Svaté říše římské Jindřichem V. Jindřich Svatopluka propustil až za slib obrovského výkupného, které si Svatopluk obstaral mimo jiné i vyrabováním četných českých kostelů a klášterů. S Jindřichem V. se ale posléze usmířil a podnikl s ním tažení do Uherska. Morava byla mezitím přepadena Poláky a Svatopluk byl nucen se z Uher navrátit a nepřítele zahnat zpět. Krátce potom vpadli na Moravu Uhři, kníže jim vytáhl vstříc, ale v noci si o větévku vypíchl oko. Rozhodl se také vyřešit delší dobu trvající mocenskou rivalitu mezi Přemyslovci a rodem Vršovců. V roce 1108 nechal Vršovce i s jejich příbuznými povraždit a zmocnil se jejich držav. Posledním Svatoplukovým krokem bylo odvetné tažení do Polska roku 1109, opět spolu s Jindřichem V. Na cestě byl přepaden neznámým jezdcem a probodnut kopím. Vrah byl nejspíše mstitel Vršovců, jeden z těch, kteří vyvraždění přežili. S neznámou manželkou měl Svatopluk syna Václava Jindřicha ( 1107/8 - 1130 ) jemuž byl za kmotra Jindřich V.

• Václav Jindřich Olomoucký (asi 1107 - 1. březen 1130) byl syn českého knížete Svatopluka a jeho blíže neznámé manželky, kníže olomouckého údělu v letech 1126–1130.

Olomouckým údělníkem se Václav stal po smrti svého strýce Oty II. Černého v bitvě u Chlumce. Co se ale týče Václavova života, prameny jsou dost skoupé. Když po čtyřech letech vlády na Olomoucku v roce 1130 Václav zemřel, území získal kníže Soběslav I. V roce 1130 tedy kníže držel nejen Čechy, ale také Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko.

• Vratislav Brněnský (před 1113 - 1156) byl syn údělného knížete Oldřicha Brněnského z dynastie Přemyslovců a jeho blíže neznámé manželky, kníže brněnského údělu v letech 1125-1126/8 a 1130-1156.

Soběslav I. v roce 1125 zbavil Brněnska svého konkurenta Otu II. Olomouckého a vrátil je právoplatnému dědici Vratislavovi. Když ale kníže Soběslav v roce 1126 zvítězil v bitvě u Chlumce, Vratislava z údělu vyhnal (nejpozději v roce 1128). Došlo k tomu v době, kdy se proti pražskému knížeti zformovala rozsáhlá opozice vedená biskupem Menhartem. V roce 1130 se Vratislav mohl do brněnského údělu vrátit. V roce 1132 se oženil s ruskou kněžnou neznámého jména. Našel mu ji uherský král Béla II. a snad šlo o součást Soběslavovi protipolské politiky. V roce 1142 se Vratislav společně s Konrádem II. Znojemským účastnil neúspěšného odpoje proti novému knížeti Vladislavovi II. Neúspěch ovšem Vratislav nezaplatil ztrátou údělu. Účastnil se i Konrádova útoku na biskupa Jindřicha Zdíka. Vratislav zemřel v srpnu nebo září roku 1156. Se svou manželkou měl syny, o nichž se ale příliš informací neví: Spytihněva a Svatopluka. Jeho nástupcem v údělu se stal Konrád II. Znojemský.

• Vladislav Olomoucký († po 1165) byl nejstarší syn českého knížete Soběslava I. a jeho manželky Adléty Uheské, kníže olomouckého údělu v letech 1137–1140.

Otec Soběslav zbavil vlády na Olomoucku předchozího vládce Lupolta a dosadil se v roce 1137 svého syna Vladislava. Byl to jakýsi důkaz, že kníže má v úmyslu stanovit syna svým nástupcem v Praze. V květnu 1138 se kníže účastnil dvorského sjezdu nového německého krále Konráda III. v Bamberku, kde si vymohl udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava. O měsíc později svolal Soběslav své stoupence do Sadské a donutil je potvrdit nástupnictví pro Vladislava. Ačkoliv tak byly splněny dva nástupnické principy, po smrti Soběslava v roce 1140 se knížetem stal jiný Vladislav, ne jeho syn, ale synovec. Toho totiž šlechta mylně pokládala syna někdejšího knížete Vladislava I. za slabého. Olomoucký údělník poté uprchl do Uher. S Vladislavem II. se Soběslavův syn setkal v roce 1146, poté o něm zprávy dlouhá léta mlčí. Kolem roku 1152 se snad oženil s dcerou Albrechta I. Medvěda. Naposledy je zmiňován v roce 1165.

• Václav II. (* 1137, † po 1192) byl český kníže (1191–1192) z dynastie Přemyslovců, nejmladší syn Soběslava I. a Adléty Uherské, bratr knížete Soběslava II. a údělníka Oldřicha.

Mladá léta za panování Vladislava II. trávil Václav zřejmě ve vyhnanství. S jistotou se o jeho mládí neví téměř nic. Teprve když roku 1173 dosedl na český trůn jeho bratr Soběslav II., dostal od něho na Moravě za úděl Brněnsko a pak po určitých nesvárech Soběslava s dalším bratrem Oldřichem Olomoucko. Po vypuzení Soběslava II. staronovým knížetem Bedřichem utekl roku 1179 do Uher. Roku 1184 se vrátil do Čech, když byl povolán od šlechty vzbouřené proti Bedřichovi, a snažil se získat český trůn. Pražský hrad ovšem ubránila Bedřichova manželka Alžběta Uherská a Bedřich s německou pomocí donutil vzbouřené pány k poslušnosti. Bedřichovým nástupcem se stal Konrád II. Ota, se kterým se Václav rychle spřátelil - spojovali je společní nepřátelé, což byli Bedřichovi bratři. Když Konrád v roce 1191 odjížděl na výpravu Barbarossova syna (budoucího Jindřicha VI., do Itálie, pověřil právě Václava správou země. Na této výpravě ovšem Konrád zemřel a Václav se tak dostal na trůn. Proti němu ale vystoupil pražský biskup Jindřich Břetislav a vymohl u císaře Jindřicha VI., aby udělil Čechy v léno Otakaru I. Za slíbenou úplatu 6 000 hřiven stříbra císař svolil, zbavil Václava českého trůnu a knížetem provolal Přemysla. Václav se po statečné několikaměsíční obraně Prahy vzdal biskupovi a na začátku roku 1192 se ujal vlády Přemysl Otakar I. Václav znovu musel uprchnout, na cestě byl zajat míšeňským markrabětem, švagrem Přemysla Otakara, a o jeho dalším osudu není nic známo. V míšeňském vězení zřejmě zemřel. Není známo, zda měl manželku a děti.

• Vladimír Olomoucký (1145 - 10. prosince před r. 1200) byl syn olomouckého údělného knížete Oty III. Dětleba a jeho manželky Durancie. Spolu se svým bratrem Břetislavem byl vládcem olomouckého údělu od roku 1189 do přelomu století, kdy bylo zřízeno markrabství moravské.

V roce 1189 se olomoucký údělník Konrád II. Ota stal českým knížetem a z vyhnanství povolal své příbuzné. Vladimír a jeho bratr pak vládly Olomoucku víc než deset let, s výjimkou let 1192-4, kdy je nahradil Jindřich Břetislav jako moravský markrabí.

• Břetislav Olomoucký († před 1201) byl syn olomouckého údělného knížete Oty III. Dětleba a jeho manželky Durancie. Spolu se svým bratrem Vladimírem byl vládcem olomouckého údělu od roku 1189 do přelomu století, kdy bylo zřízeno markrabství moravské.

V roce 1189 se olomoucký údělník Konrád II. Ota stal českým knížetem a z vyhnanství povolal své příbuzné. Vladimír a jeho bratr pak vládly Olomoucku víc než deset let, s výjimkou let 1192-4, kdy je nahradil Jindřich Břetislav jako moravský markrabí. Břetislav po sobě zanechal syna Sifrida.

• Mikuláš Opavský (okolo 1255 – 26. července 1318) byl synem Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z významného hornorakouského rodu Kuenringů. Stal se zakladatelem vedlejší linie přemyslovského rodu (opavští Přemyslovci), která vydržela až do roku 1521 a jejímž posledním zástupcem byl ratibořský kníže Valentin Hrbatý.

V říjnu 1260 se pro něj otec snažil získat nástupnické právo. Odpověď papeže byla příznivá, uznává dědické nároky dětí českého krále, které jim Otakar bude ochotný poskytnout, a dokonce mu smějí říkat otče. Papežská bula ovšem měla dodatek, podle kterého se dědická práva nevztahovala na český trůn. Přemysl toto rozhodnutí přijal celkem snadno (umožňovalo mu to ospravedlnit rozvod s Markétou Babenberskou). Mikuláš vyrůstal na pražském dvoře a otce doprovázel na jeho výpravách. V listopadu 1269 mu bylo vydělena opavská provincie, což znamenalo jistý zásah do tradičního rozdělení Moravy na tři úděly. Opavsko získalo svébytný statut, a to na úkor Olomoucka. V bitvě na Moravském poli (1278) bojoval po otcově boku. Po prohrané bitvě strávil dva roky v uherském zajetí. V létě 1281 byl Mikuláš po zaplacení výkupného propuštěn ze zajetí a vrátil se na Opavsko. Po svém návratu z uherského zajetí, kdy se na Opavsku ujal svých práv, musel Záviš s Kunhutou Opavsko opustit. V lednu 1285 v Chebu došlo také k dalšímu sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou. V lednu 1289 (ve stejnou dobu, kdy byl uvězněn Falkenštejn) přišel v jeho doprovodu na pražský dvůr Kazimír Bytomský, první z polských velmožů, kteří složili lenní slib Václavovi II. Do českých dějin se Mikuláš Opavský nejvýrazněji zapsal tím, že nechal před hradem Hluboká popravit Záviše z Falkenštejna. Když získal Václav II. polskou korunu, stal se jeho nemanželský bratr starostou krakovským a „capitanus regni Poloniae“, Václavovým zástupcem v Polsku a de facto místokrálem. Po zavraždění Václava III. v Olomouci v roce 1306 se Mikuláš pokusil opětovně opanovat Opavsko. Po jeho počátečním přijetí se proti němu pravděpodobně v roce 1308 vzbouřila místní šlechta a Mikuláše vyhnala. Povstání opavské šlechty pravděpodobně souviselo s rezignací Habsburků na boj o české království po smrti německého krále Albrechta. Mikuláš se poté uchýlil do Plumlova či do Brna, kde nechal znovu vybudovat minoritský kostel svatých Janů. V témže kostele byl 25. července 1318 pohřben „dosti jsa chud na statky, ale bohat na ctnosti“. Od roku 1308 držel pak Opavsko lehnický kníže Boleslav, který jej zabral jako náhradu za nevyplacené věno své manželky Markéty, sestry krále Václava III. Teprve krátce před svou smrtí se dočkal Mikuláš určité satisfakce, když jeho syn Mikuláš II. složil do rukou českého krále Jana lenní slib a mohl převzít opavské knížectví do přímé správy.

• Jan - probošt vyšehradský († 26. srpen 1296) byl druhý nemanželský syn českého krále Přemysla Otakara II.

Jan si vybudoval skvělou církevní kariéru, ačkoliv se nikdy nedal vysvětit na kněze. Stal se vyšehradským proboštem a kancléřem svého polorodého bratra, krále Václava II. Rovněž zaujímal postavení ve Václavově královské radě a sehrál i důležitou roli v zisku polské koruny pro Václava II. Jan se snad mohl v roce 1296 stát i pražským biskupem, zvolen byl ale Řehoř Zajíc z Valdeka. Přesto byl Jan, podobně jako Mikuláš I. Opavský, prvorozený a legitimizovaný, ovšem rovněž nemanželský syn Přemysla Otakara II., důležitou postavou své doby. Ačkoliv Mikuláš Opavský je na rozdíl od Jana jasně čitelnou postavou, poprvé v našich dějinách se stalo, aby nemanželští synové českého krále zaujímali takto významné postavení. Vyšehradský probošt Jan zemřel v roce 1296, ve stejný den jako jeho otec - 26. srpna.

Autor LUCky.luKA v 08:26 | Permalink | Komentáře

• Ota I. Olomoucký (1045 – 9. červen 1087), řečený také Sličný, byl nejmladší syn Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu (Schweinfurtu), kníže olomouckého údělu (1061–1087) z dynastie Přemyslovců. Jak už naznačuje jeho přezdívka, Ota I. zřejmě patřil mezi nejpůvabnější příslušníky českého panovnického rodu.

Za vlády Břetislava a Spytihněva - Břetislav I. krátce před svou smrtí ustanovil stařešinský nástupnický řád, kdy se českým knížetem měl stát vždy nejstarší Přemyslovec, a Moravu rozdělil na severní část, Olomoucko, a jižní, Brněnsko. Po Břetislavově smrti (1055) se knížetem stal jeho nejstarší syn Spytihněv II., Olomoucko získali další syn Vratislav a Konrád s Otou jižní část Moravy. Olomoucký údělník Vratislav se ovšem rychle dostal do sporu s novým knížetem a musel před ním uprchnout do Uher. Konrád s Otou se museli uchýlit do Prahy. Za vlády Spytihněva II. tedy Ota působil na panovnickém dvoře jako pouhý mistr kuchyně. Když ale Spytihněv roku 1061 zemřel a k moci se dostal další z bratrů, olomoucký údělník Vratislav, byl Otovi svěřen olomoucký úděl, zatímco Konrád obdržel Brněnsko. V budoucnu měli olomoucký úděl spravovat synové Oty, Brněnsko nakonec Konrád rozdělil (měl totiž dva syny) a vyčlenil znojemský úděl.

Ota I. a král Vratislav - mladší bratři knížete a krále Vratislava proti němu tvořili jakousi opozici, protože Vratislav se postupně snažil posílit vlastní moc na jejich úkor. Moravští údělníci také stáli za zvolením svého bratra Jaromíra pražským biskupem. 1063 se Ota oženil s uherskou princeznou Eufemií, zřejmě dcerou krále Bély I. a Richenzy Polské a sestřenicí druhé manželky Vratislava II. Adléty. V roce 1078 Ota společně s Eufémií založil klášter Hradisko u Olomouce. Po Otově smrti v roce 1087 se vlády nad Olomouckem ujal Vratislav II., který ho poté svěřil svému synovi Boleslavovi. Vdova Eufemie s dětmi se uchýlila pod ochranu Konráda I. Není moc známo, že Ota I. byl dávno před císařem Karlem IV. nazvám „otcem vlasti" (pater patrie) a „otcem moravy" (pater Moravie).

Potomci - s manželkou Eufemií († 1111) měl Ota zřejmě čtyři děti, z nichž dvě zemřely ještě v dětském věku:

• Svatopluk Olomoucký († 1109), český kníže  a  N.N.
• Ota II. Olomoucký (†1126), olomoucký a brněnský údělník  a  Žofie z Bergu
• Břetislav
• Boleslav
• Konrád I. Brněnský (asi 1035 – 6. září 1092, Praha), syn Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu (Schweinfurtu), byl kníže brněnského údělu (1054–1055 a 1061–1092) a český kníže (1092) z dynastie Přemyslovců. Konrád byl bratrem knížete Spytihněva II., krále Vratislava II., Oty Olomouckého a biskupa Jaromíra.

Zřízení údělů na Moravě - Břetislav I. krátce před svou smrtí ustanovil stařešinský nástupnický řád, kdy se českým knížetem měl stát vždy nejstarší Přemyslovec, a Moravu rozdělil na severní a jižní část. Po smrti knížete Břetislava I. a nástupu jeho syna Spytihněva II. na český trůn získal Konrád do správy jednu z částí rozdělené Moravy a usídlil se v Brně (v Olomouci sídlil jeho bratr Vratislav, budoucí český kníže a král, ve Znojmě bratr Ota). Když se moravská knížata postavila na počátku Spytihněvova panování proti jeho způsobům, vytáhl český kníže proti Moravě. Konráda i Otu vzal k sobě ke dvoru, Konrád se stal nejvyšším lovčím, moravské úděly byly zrušeny.

Podpora bratra Jaromíra - po náhlé smrti Spytihněvově ujal se vlády Vratislav II. a 1061 vrátil bratrům údělná knížectví; Ota převzal Olomoucko. 1063 se Konrád aktivně podílí na zřízení biskupství v Olomouci. Po smrti pražského biskupa Šebíře vystupují Ota a Konrád ve prospěch jmenování svého bratra Jaromíra, jak ve své závěti ustanovil jejich otec. Přestože Vratislav II. obávaje se rostoucí moci svých bratrů postavil vlastního kandidáta, musel pod hrozbou vzpoury ustoupit. Konrád šel proti Vratislavově politice i nadále a o své vůli odňal olomouckému biskupství hrad Podivín a vrátil ho pod správu pražské diecéze. Proti olomouckému biskupu Janovi si počínal velmi hrubě, což nakonec vedlo k zásahu římského papeže Řehoře VII. (1075), který oba biskupy smířil.

Období boje o investituru - Přemyslovci stáli na straně císaře Jindřicha IV. v bojích oinvestituru proti papeži Řehoři VII. Po kajícném setkání Jindřicha s Řehořem v Canosse 1077 se proti císaři postavil rakouský markrabě Leopold II. Babenberský, který začal napadat území českého státu. Spojené oddíly Vratislavovy, Otovy i Konrádovy Leopoldovo vojsko porazily v bitvě u Mailberku 12. května 1082. Za podporu císaře byl 1085 Vratislav II. prohlášen českým králem pro svoji osobu.

Vratislavovo tažení na Moravu - po smrti Oty Olomouckého roku 1087 se jeho vdova Eufemie Uherská vydala do ochrany Konrádovi a Konrád tak získal celou Moravu. Odpůrci sílící Moravy v čele se Zdiradem vyprovokovali Vratislava k novému tažení proti Moravě. Byla dobyta Olomouc, kde kníže ustanovil údělným knížetem svého prvorozence z třetího manželství Boleslava. Pak oblehl Brno, kde se však postavil proti otci syn Břetislav. Když byl v půtce zabit Zdirad, získala Břetislavova strana ve vojsku převahu a Vratislav musel v této těžké situaci ustoupit. V souladu se stařešinským řádem svého otce prohlásil král Vratislav Konráda I. Brněnského za svého nástupce. Princ Břetislav odešel před zlobou otce ze země.

Doba panování - titul českého knížete získal Konrád po smrti svého bratra Vratislava II. v roce 1092, na knížecí stolec usedl 20. ledna t. r. Jeho krátkou dobu vlády poznamenala jen jediná událost, když se pokusil opět spojit pražské a olomoucké biskupství a vypravil poselství k císaři. Ten však mezitím oba biskupy ve funkcích potvrdil, a tak Konrádovi nezbylo, než velikonoční svátky 1092 světit s oběma biskupy na Vyšehradě ve vzájemné shodě. Jeho smrtí po osmi měsících 6. září 1092 se završilo období 37 let, v jejichž průběhu vládli v Čechách Břetislavovi synové.

Rodina - s manželkou Virpirkou, hraběnkou z Tenglingu, měl Konrád I. dva syny:

• Oldřich Brněnský († 1113), brněnský údělník ∞ N.N.
• Litold Znojemský († 1112), znojemský údělník ∞ Ida Babenberská
• Litold Znojemský († 15. březen 1112) byl druhým synem Konráda I. Brněnského a Virpirky z Tenglingu, kníže znojemského údělu (1092–1112) z dynastie Přemyslovců. S manželkou Idou Babenberskou († 24. dubna neznámého roku) měl syna Konráda II.

Zřejmě po smrti Konráda Brněnského v roce 1092 došlo k rozdělení údělu. Starší bratr Oldřich získal Brněnsko, Litold Znojemsko. Roku 1099 Litold uprchl společně s bratrem Oldřichem do ciziny před Břetislavem II., jehož zájmy ohledně nástupnictví Bořivoje II. Oldřich jako nejstarší Přemyslovec ohrožoval. Bořivoj, budoucí kníže, mezitím spravoval Moravu. Litold se snažil najít spojence v Rakousku, odkud pocházela jeho manželka, a z hradu Raabs podnikal útoky na jižní Moravu. Bořivoj ale nakonec Raabs dobyl a Litold musel znovu uprchnout. V roce 1101 vpadl Litoldův bratr do Čech, k bitvě Malína s novým knížetem Bořivojem ale nedošlo, čeští velmoži Oldřicha nepodpořili. Vojsko Litolda a Oldřicha složené z německých spojenců se rozprchlo. Bratři se ovšem mohli vrátit do svých údělů. Na zisk pražského knížecího stolce nejpíš rezignovali a snad proti Bořivojovi II. podporovali olomouckého údělníka Svatopluka. Po Litoldově smrti v roce 1112 připadlo Znojemsko Oldřichovi, který ale bratra přežil jen o rok. Společně s bratrem založili roku 1101 benediktinský klášter v Třebíči, kde jsou oba pravděpodobně pohřbeni.

• Oldřich Brněnský († 27. březen 1113) byl synem Konráda I. Brněnského a Virpirky z Tenglingu, kníže brněnského údělu (1092–1113 a znojemského údělu 1112–1113) z dynastie Přemyslovců.

Břetislav II., který se stal po smrti Oldřichova otce českým knížetem, chtěl proti principu seniorátu zajistit nástupnictví svému bratrovi Bořivojovi II., ačkoliv právo nástupu měl v případě Břetislavovi smrti Oldřich Brněnský jako nejstarší žijící Přemyslovec. Oldřich uplatňoval své nároky a Břetislav ho proto roku 1097 uvěznil v Kladsku. Kníže si vymohl nástupnické právo pro bratra roku 1099 od Jindřicha IV. a toho roku byl také Oldřich propuštěn.

Roku 1100 zemřel Břetislav II. a Bořivoj II. odjel z Moravy, jejíž správou byl pověřen poté, co Oldřich s bratrem Litoldem uprchli do ciziny. Bratři tak znovu získali své úděly (brněnský a znojemský). Oldřich žádal Jindřicha IV. o podporu svých nástupnických nároků a Čechy mu byly uděleny v léno. Po neúspěšném vyjednávání s Bořivojem chtěl Oldřich svést bitvu u Malína, ale jeho vojsko se rozprchlo, a tak se vzdal svých nároků na trůn. Po Litoldově smrti mu připadlo roku 1112 Znojemsko. Pochován je pravděpodobně vedle svého bratra v třebíčském benediktinském klášteře, jejž spolu podle všeho založili. Jméno jeho manželky neznáme, zanechal po sobě ale syna Vratislava a nejspíš i dceru Naději.

•    Ota II. (1085 – 18. února 1126), syn Oty I. Olomouckého a Eufemie Uherské, byl v letech 1107–1110 a 1113–1126 kníže olomouckého údělu a v letech 1123–1126 i kníže brněnského údělu.

S manželkou Žofií z Bergu měl jistě syna Otu III. Dětleba a snad ještě dvě další, mezi nimi dceru Eufemii.

Podpora bratra Svatopluka - po otcově smrti (1086 nebo 1087) musel Ota odejít s matkou i starším bratrem Svatoplukem Olomouckým do Brna ke strýci Konrádovi I., protože jim Vratislav II. odebral jejich úděl. Po uklidnění situace dostali oba bratři Olomoucko nazpět a roku 1101 podpořili Bořivoje II. při povstání, které proti němu vedl Oldřich Brněnský. Postupně se ale s pražským knížetem znepřátelili a Svatopluk Olomoucký začal usilovat o získání knížecího stolce v Praze, což se mu roku 1107 i podařilo – Bořivoj II. byl vypuzen. Ačkoli se Bořivoj ihned odvolal k císaři, lenímu pánovi českých knížat, ten rozhodl ve prospěch Svatopluka Olomouckého, protože mu byla slíbena vysoká peněžní částka; Ota II. měl ručit svým pobytem u dvora za její splacení. Zatímco bratr vyjednával u dvora, Ota II. odrazil pokus Bořivojových přívrženců o znovuzískání moci. Svatoplukovi Olomouckému se po návratu do Čech nepodařilo celou sumu získat, Ota II. však nakonec z císařského dvora šťastně uprchl, a císař měl jiné starosti, takže na dluh velkoryse zapomněl. Roku 1109 byl Svatopluk Olomoucký zavražděn. Ota II. se pokusil získat vládu po něm, avšak předáci ho odmítli a novým knížetem se stal Vladislav I. Ota se načas s novým knížetem sblížil, ale již roku 1110 byl zatčen, uvězněn a byl mu odebrán úděl. Kníže ho propustil až v roce 1113 a kupodivu se opět spřátelili. Dokonce se Ota oženil se švagrovou knížete, Žofií z Bergu (1114). Přátelství a spojenectví se ještě utužilo. Ota se podílel na několika válečných taženích, roku 1123 mu kníže přidal brněnský úděl a určil ho za svého nástupce.

Bitva u Chlumce - když se Vladislav roku 1125 těžce roznemohl, chtěl Otu II. oficiálně určit za následníka. Ale proti tomu se postavila jeho stará matka Svatava Polská. Silně na syna naléhala, aby za dědice vyhlásil mladšího bratra Soběslava I., který byl s bratrem znepřátelen a různě mu škodil. Po velkém nátlaku, k němuž se připojil i Svatavin přítel biskup Ota Bamberský, se umírající kníže s bratrem smířil, i když velice nerad. Zklamaný Ota prchl z Prahy k římskému králi a požadoval nápravu, protože podle seniorátního řádu měl nastoupit na trůn on jako nejstarší v rodě. Lothar III. se domníval, že snadno dosáhne vítězství a získá nového spojence, takže Otovy nároky podpořil. Se Soběslavem se střetli 18. února 1126 v bitvě u Chlumce, která skončila porážkou německého vojska. Při střetnutí Ota bojující v řadách Lotharových rytířů zahynul.

• Ota III. Dětleb (1122 – 12. květen 1160) byl synem Oty II. Černého a jeho manželky Žofie z Bergu, kníže údělu olomouckého v letech 1140–1160.

Po neúspěšném pokusu jeho otce stát se knížetem a otcově smrti v bitvě u Chlumce, byl otcovými přáteli odvezen do Ruska. Do údělu olomouckého se Ota vrátil až v roce 1140, po smrti Soběslava I. Poté se společně s českou šlechtou a ostatními moravskými údělníky zúčastnil odboje proti Vladislavovi II. Olomoucký biskup Jindřich Zdík vyhlásil nad relebanty interdikt. Odboj byl nakonec poražen a následujícího roku vpadl kníže Vladislav na Moravu. Také zásahem papežského legáta se všichni zúčastnění usmířili a nikomu nebyl úděl odňat. S vědomím Oty III. Dětleba posléze napadl Konrád II. Znojemský biskupa Zdíka, jenž ale uprchl. Později s knížetem a králem Vladislavem II. Ota III. spolupracoval. Odjel s ním na II. křížovou výpravu (1147) i do Polska (1157) a zúčastnil se i veleúspěšného tažení do Itálie (1158). Zemřel 12. května 1160, jeho manželka Durancie ho přežila zhruba o půl roku. Zůstali po něm jistě dva synové Vladimír a Břetislav. Ti pak museli několik desítek let čekat, než získali olomoucký úděl.

• Potomci - Ze svazku Oty III. Dětleba s Durancií se narodilo nejméně šest dětí:
• Svatava (zm. před r. 1160)
• Vladimír (nar. 1145, zm. před r. 1200)
• Břetislav (zm. před r. 1201)
• Eufemie (zm. po r. 1160)
• Hedvika (zm. po r. 1160)
• Marie (zm. po r. 1160)
• Konrád II. Znojemský († po 1161) byl synem Litolda Znojemského a Idy Babenberské, kníže znojemského údělu (1156– asi1161) z dynastie Přemyslovců.

Po smrti Konrádova otce Vladislav I. na Znojemsko dosadil svého bratra Soběslava (I.), kterému ale v roce 1123 toto území odebral a nastolil zde Konráda, tehdy ještě nezletilého. Dynastické rozpory mezi vládnoucími Přemyslovci a znojemskými údělnými knížaty vyvrcholily roku 1128 zajmutím Konráda II. Soběslavem I. pro spiknutí a uvězněním na hradě Grojči v Lužici. V roce 1134 Soběslav I. Konráda propustil a sjednal jeho sňatek s Marií Srbskou, dcerou Uroše I. a sestrou uherské královny, který se konal v červnu 1134. V roce 1140 se českým knížetem stal Vladislav II., což bylo opět porušením nástupnického zákona, podle něhož měl na trůn jako nejstarší Přemyslovec nastoupit Konrád II. Znojemský. Roku 1142 Konrád s podporou ostatních údělníků oblehl Prahu, ale Vladislav II. se obrátil o pomoc na římského krále Konráda III. Před tímto vojskem se Konrád Znojemský stáhl. Údělnící se s Vladislavem v roce 1143 smířili, ovšem přepadli a málem zabili biskupa Jindřicha Zdíka za jeho podporu Vladislava. Konrád Znojemský pak musel načas uprchnout ke králi Konrádovi III. před Vladislavovým hněvem, který uspořádal trestnou výpravu na Znojmo. Jindřich Zdík byl za svou věrnost odměněn vynětím biskupských statků a jejich lidí z pravomoci údělníků. V roce 1156 zemřel Vratislav Brněnský a Konrád se stal vládcem i brněnského údělu. Snad také podpořil Vladislava II. při tažení do Polska.

• Potomci -
• Konrád II. Ota (1136/1141 - 1191), český kníže ∞ Hellicha z Wittelsbachu
• Helena Znojemská (1141? - 1202/1206), polská kněžna ∞ Kazimír II. Spravedlivý
• Oldřich (1134–1177) byl synem českého knížete Soběslava I. a Adleyty, knížetem Olomoucka (1173–1177).

Po smrti otce musel Oldřich s dalšími sourozenci emigrovat ze země. Asi se uchýlil do Uher či Polska. Později pobýval v Říši, kde doufal získat podporu krále proti svému bratranci Vladislavovi II., což se mu nakonec částečně povedlo v roce 1152. Český kníže to ale včas rozpoznal a naoko mu nabídl smír, Oldřich mu uvěřil a vrátil se domů. Zde Oldřich získal do správy Hradecko, ale brzy poznal, že skutečnou moc nezíská a možná přijde i o nově nabytý kraj. Proto již 1153 znovu prchl do Polska a pak (1157) do Říše, kde se snažil získat podporu, ale dlouho nebyl úspěšný. Císař Fridrich I. Barbarossa ho jen trpěl jako pojistku proti českému vládci. Nová šance se naskytla až 1173. Císař sesadil nového českého knížete Bedřicha a Čechy nabídl Oldřichovi. Ten však nabídku nepřijal s tím, že větší právo na vládu má jeho starší bratr Soběslav II., dosud v Čechách vězněný, a tak se i stalo. Soběslav II. bratrův čin ocenil udělením olomouckého údělu, největšího z moravských údělů. Postupně ale Oldřich začal nesouhlasit s bratrovou politikou (konfrontační styl vůči císaři) a rozpory měli asi i v jiných oblastech. Z přesně neznámých důvodů byl Oldřich v roce 1177 na bratrův příkaz zatčen a ještě téhož roku umírá ve vězení.

• Spytihněv Brněnský († 1199) byl syn Vratislava Brněnského z dynastie Přemyslovců a jeho manželky ruského původu. V letech 1189-1192 a 1194-1198 byl knížetem brněnského údělu, jeho spoluvládcem byl bratr Svatopluk Jemnický.

V roce 1189 se na pražský trůn dostal Konrád II. Ota, vládce moravských údělů. Uvolnilo se tak místo pro Spytihněva a jeho bratra. Jejich moc ale nejspíš byla knížetem Konrádem dost omezena. Po smrti Konráda Oty v Itálii v roce 1191 podporoval jeho dědice, nejmladšího syna Soběslava I. Václava II. Brzy ovšem zahájili další Přemyslovci vzpouru - Přemysl Otakar, Vladislav Jindřich a biskup Jindřich Břetislav. Václav II. byl obležen na Pražském hradě a nakonec uprchl. Stejně tak Spytihněv Brněnský. Oba byli zajati v Míšeňsku, z vězení se ale podařilo dostat pouze Spytihněvovi, Václav tam zřejmě zemřel. Spytihněv se poté spojil s biskupem Jindřichem Břetislavem a v roce 1193 společně vtrhli do Čech, aby z trůnu sesadili Přemysla Otakara I. Vojska se střetla u Zdic, kde většina šlechty knížete Přemysla zradila. Biskup v prosinci 1193 obsadil Pražský hrad a v roce 1194 i Moravu, kam dosadil zpět údělníky včetně Spytihněva. Přitom ale olomoucký a brněnský úděl ještě rozdělil - z Brněnska byl vydělen jemnický úděl, kam nový kníže dosadil Spytihněvova bratra Svatopluka. V květnu 1197 opět vtrhl do Čech Přemysl Otakar, Spytihněv ale jeho vojsko zahnal zpět. Téhoř roku zemřel kníže Jindřich Břetislav. Jeho nástupcem se sice stal Vladislav Jindřich, ten ale přenechal vládu Přemyslovi. Ten sice žádného údělníka nevyhnal, jejich moc byla beztak vlastně jen formální, ale Spytihněva nechal oslepit. V roce 1198 nebo 1199 pak bezdětný Spytihněv zemřel.

• Svatopluk Jemnický († 1200) byl syn Vratislava Brněnského z dynastie Přemyslovců a jeho manželky ruského původu. V letech 1189-1192 a 1194-1198 byl knížetem brněnského (respektive jemnického) údělu. Jeho bratrem byl brněnský údělník Spytihněv Brněnský.

O druhém synovi Vratislava Brněnského se toho ví méně než o jeho bratru Spytihněvovi. O něm je alespoň známo, že podporoval knížata Václava II. a poté Jindřicha Břetislava. V roce 1189 se zřejmě stal bratrovým spoluvládcem na Brněnsku, které získali od nového knížete Konráda II. Oty. Konrád ale měl oba Přemyslovce pod kontrolou. Moravští údělnící včetně těch brněnských vlastně už dlouho ztráceli na významu. Není jasné, kde se zdržoval Svatopluk, zatímco jeho bratr s knížetem Václavem II. uprchli před Přemyslem Otakarem I. (1192). Přemysl ale o trůn v dalším roce zradou šlechty přišel. V polovině roku 1194 Spytihněvovi a Svatoplukovi vrátil úděl další kníže, Jindřich Břetislav. Ten zřejmě Brněnsko rozdělil a na vydělené Jemnicko dosadil Svatopluka. Když se v roce 1197 na trůn znovu dostal Přemysl Otakar, žádného z údělníků nevyhnal. Spytihněva Brněnského ale nechal oslepit a ten v roce 1198 nebo 1199 zemřel. Není známo, co se potom dělo se Svatoplukem, jen že zemřel okolo roku 1200. Svatoplukem Jemnickým tak vymřela po meči brněnská větev rodu Přemyslovců. Je možné, že Svatoplukovou dcerou byla Hedvika, manželka slezského Piastovce Vladislava Odonice

• Břetislav Olomoucký († před 1201) byl syn olomouckého údělného knížete Oty III. Dětleba a jeho manželky Durancie. Spolu se svým bratrem Vladimírem byl vládcem olomouckého údělu od roku 1189 do přelomu století, kdy bylo zřízeno markrabství moravské.

V roce 1189 se olomoucký údělník Konrád II. Ota stal českým knížetem a z vyhnanství povolal své příbuzné. Vladimír a jeho bratr pak vládly Olomoucku víc než deset let, s výjimkou let 1192-4, kdy je nahradil

Autor LUCky.luKA v 10:13 | Permalink | Komentáře

•   Jaromír zvaný též Gebhart (kolem 1040 – 26. června 1090, Ostřihom) byl pražský biskup (1067–1090) z rodu Přemyslovců, čtvrtý syn knížete Břetislava I. a Jitky.

Od mládí byl Jaromír určen na duchovní dráhu a jako nástupce pražského biskupa Šebíře, ke kněžskému povolání ale nejevil mnoho chuti, miloval spíš hony a válku. Vzdělával se v cizině, po smrti knížete Spytihněva se vrátil a byl bratry přemluven, aby se dal vysvětit za jáhna. Jeho povolání se mu však brzy znechutilo a uprchl do Polska. Po smrti biskupa Šebíře (1067) byl svými bratry Konrádem a Otou povolán zpět a předveden před knížete Vratislava se žádostí, aby mu udělil slíbené biskupství. Vratislav se obával, že by Jaromír získal příliš velkou moc a nechtěl vyhovět. Již roku 1063 zřídil biskupství v Olomouci a tím omezil moc pražského biskupa a nyní chtěl, aby se pražským biskupem stal jeho kaplan Lenc. Narazil však na odpor svých bratrů i některých českých pánů a ustoupil. Jaromír přijal 30. června 1068 v Mohuči od Jindřicha IV. investituru a 6. července byl mohučským arcibiskupem Sigbertem posvěcen na kněze. Vratislav poté odpověděl založením vyšehradské kapituly, která byla podřízena přímo papeži. Nepřátelství mezi Vratislavem a Jaromírem pokračovalo a postupně se do něj byly zapleteny i Říše a papež. Jaromír se především snažil o zrušení olomouckého biskupství a obnovení jediné diecéze. Když v roce 1070 vypukl mezi ním a olomouckým biskupem majetkový spor, se kterým se oba obrátili na papeže Alexandra II., vznětlivý Jaromír nečekal na rozhodnutí, roku 1071 odjel na Moravu a nechal biskupa Jana tělesně týrat. Alexandr II. vyslal do Čech legáta a Vratislav svolal soud, ke kterému se však Jaromír nedostavil. Když mu legát zakázal vykonávat biskupský úřad, uprchl do ciziny. Nový papež Řehoř VII. se sice s Jaromírem smířil, ale spory se táhly dál až do roku 1075, kdy Řehoř VII. na zvláštní synodě rozhodl, aby byly sporné statky rovným dílem rozděleny mezi oba biskupy. Císař Jindřich IV. měl k Jaromírovi takovou důvěru, že ho 11. června 1077 jmenoval svým nejvyšším kancléřem a spory pak dočasně utichly. Když roku 1085 na sněmu v Mohuči nasadil Jindřich IV. Vratislavovi královskou korunu, potvrdil též na Jaromírovu žádost starou základní listinu pražského biskupství a Morava tak byla znova spojena s Čechami pod jediným biskupem. Již roku 1088 ale rozhodl Vratislav o obnovení olomouckého biskupství. Jaromír odjel protestovat do Říma, zemřel však cestou v Uhrách, kde se zastavil u svého přítele, krále Ladislava I.

• Lupold nebo také Lupolt Olomoucký (asi 1102 - 1143) byl syn českého knížete Bořivoje II. a jeho manželky Helbirgy Babenberské, dcery rakouského markrabího Leopolda II. V letech 1135–1137 byl knížetem olomouckého údělu.

Soběslav I. sice Lupoltovi dal v roce 1135 do správy Olomoucko, ale už o dva roky později ho o toto území připravil a olomouckým knížetem jmenoval svého syna Vladislavovi. Měl to být být politický důkaz toho, že Soběslav syna považuje za svého nástupce na trůně v Praze. V letech 1140-1142 se Lupolt účastnil společně s dalšími údělnými knížaty rebelie proti novému knížeti Vladislavovi II., Soběslavovu synovci. O rok později, v roce 1143, Lupolt umírá.

•   Jindřich Přemyslovec († 1. srpna po 1169) byl synem českého knížete Vladislava I. a Richenzy z Bergu. Po celý život podporoval svého staršího bratra Vladislava a zúčastnil se společněs ním křížové výpravy do Svaté země. Ve Svaté zemi se stal členem řádu johanitů, společně s manželkou Markétou byl jedním z mnoha dobrodinců nově založeného premonstrátského kláštera v Doksanech.

Mladší knížecí syn - poté, co Soběslav I. po smrti knížete Vladislava I. obdržel lénem české knížectví, žil zřejmě Jindřich společně s bratry v blízkosti strýcova pražského dvora. Po Soběslavově smrti v roce 1140 se stal knížetem Jindřichův starší bratr Vladislav II. Ten se ovšem musel brzy vypořádat se vzpourou nespokojené šlechty a moravských údělníků. Věrnost novému knížeti zachovali jeho bratři Jindřich a Děpolt společně s biskupem Jindřichem Zdíkem a některými šlechtickými předáky. Koncem dubna 1142 došlo u Vysoké na Čáslavsku k vojenskému střetu mezi knížetem a vojskem vzbouřených nespokojenců v čele s Konrádem Znojemským. V bitvě kníže utrpěl drtivou porážku a přišel o mnoho bojovníků. Po prohrané bitvě se Vladislavovi podařilo probít se společně s bratry zpět do Prahy a společně s Jindřichem Zdíkem odjel žádat o pomoc do říše. Děpolt po dobu bratrovy nepřítomnosti společně s kněžnou Gertrudou bránil Pražský hrad a Jindřich byl vyslán sbírat vojáky do Budyšína. Vladislav byl v říši úspěšný a vracel se zpět společně s římským králem Konrádem a jeho vojáky, což zapřičinilo Konrádův ústup na Moravu.

Svatá země - po pádu Edessy byla na počátku roku 1146 vydána papežská bula vyzývající k osvobození Východu od pohanů. Agitace se ujal opat Bernard z Clairvaux, kterému se podařilo pro kruciátu získat také německého krále Konráda. Společně s Konrádem se kruciáty hodlal zúčastnit také český kníže Vladislav s bratrem Jindřichem, bratrancem Spytihněvem a Vladislavem Vyhnancem. Na výpravu se vydali zřejmě koncem května ze shromaždiště v Řezně, kde se sešli s válečníky ze zemí německých a Lotrinska. Prošli bez větších potíží územím uherského krále Gejzy a po Konrádově přísaze, že nepozvedne zbraň proti byzantské říši, bylo vojsko vpuštěno na území císaře Manuela. Až k Soluni cesta probíhala bez rozmíšek s místními obyvateli. Poté křižáci začali drancovat byzantská města a konflikt vyeskaloval u hradeb Konstantinopole, kdy Konrád zřejmě pohoršený doprovodem byzantskými policejními oddíly odmítl přepravu přes Helespont a byl ubytován v předměstském paláci. Palác a přilehlé okolí bylo záhy křižáky zcela vydrancováno a císař se pokoušel přesvědčit Konráda k utužení vojenské morálky jeho výpravy. Konrád kontroval pohrůžkou vpádu do Konstantinopole a situaci musela urovnat císařovna Irena. Po příchodu francouzských křižáků začaly spory mezi německou a francouzskou částí výpravy a i Konrád s Ludvíkem VII. nepřekypovali ochotou ke spolupráci. Konrád s vojskem v polovině října vyrazil oproti císařově radě napříč Malou Asií a 25. října se u Dorylea setkal se seldžuckým vojskem, jež nepřipravené a unavené křižáky zcela rozdrtilo. Zdá se, že přežila snad desetina, která se probila k Nikáji a tam se spojila s Francouzi. Část Konrádových křižáků se odhodlala k návratu domů a mezi nimi byl i český kníže Vladislav se svými vojáky. Není zcela jisté, zda Češi na počátku výpravy odcházeli z Řezna společně s Konrádem a táhli s jeho hlavním vojskem. Zdá se, že důležitých bojů se nezúčastnili a nepanuje ani jistota, že se zúčastnili bitvy u Dorylea. Podle byzantských pramenů se český houf po Doryleu setkal se zbídačenými křižáky Konráda III. v Nikáji a poté se rozhodl pro návrat domů. Knížete Vladislava údajně při cestě domů přijal v Konstantinopoli císař Manuel. Vladislav mu přislíbil stejně jako ostatní křižáčtí páni, že všechna jím dobytá území budou byzantským lénem. V roce 1148 se čeští křižáci přes Rusko vrátili zpět domů. Bratra Vladislava Jindřich a Děpolt podpořili i během císařské výpravy do Polska v roce 1157, kde se zúčastnili bojů na obranu práv Vladislava Vyhnance. V době Vladislavovy nepřítomnosti na přelomu let 1158/1159 byl regentem knížectví.V letech 1163 - 1169 se Jindřich údajně vypravil do Svaté země znovu a stal se v Jeruzalémě členem řádu johanitů a po příchodu řádu na české území byl jeho velkým příznivcem a dárcem. Jindřich Přemyslovec zemřel po roce 1169 a zanechal po sobě vdovu Markétu, která zemřela před rokem 1186. Syn Jindřich Břetislav se stal pražským biskupem a českým knížetem a obě dcery byly postupně prelátkami v Doksanech.

•         Vladislav Jindřich (asi 1160/1165 – 12. srpna 1222, Znojmo) byl český kníže v roce 1197 a markrabě moravský (1192-1194 a 1197-1222), druhorozený syn Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.

Mládí - Vladislav Jindřich prožil své mládí v době rozepří uvnitř přemyslovského rodu. Poprvé se připomíná ve svědečné řadě knížecího privilegia v roce 1187. V roce 1191 se účastnil povstání svého staršího bratra Přemysla proti knížeti Václavovi II. Skutečným režisérem událostí byl ve skutečnosti pražský biskup Jindřich Břetislav, který roku 1192 zajistil u římského císaře, aby Vladislav Jindřich obdržel do správy Moravu, kdežto jeho starší bratr Přemysl vrchní knížecí vládu v Čechách. V roce 1192 Vladislav Jindřich pobýval ve Frankfurtu nad Mohanem již jako moravský markrabě. Kontroloval však zřejmě jen Znojemské a možná i Brněnské údělné knížectví. O rok později se ocitl kníže Přemysl v potížích, ve kterých mu ale jeho bratr patrně nijak nepomohl. Po odchodu Přemysla do vyhnanství roku 1193 se novým knížetem stal dosavadní pražský biskup Jindřich Břetislav. V roce 1194 kníže Vladislava Jindřicha při svém tažení na Moravu zbavil úřadu a moci nad Moravou. Vladislav Jindřich byl odveden na Pražský hrad, aby ho měl kníže pod kontrolou. Příští léta tedy žil pod dozorem v Praze a po nezdařeném pochodu Přemysla na Prahu se ocitl v roce 1197 ve vězení.

Vladislav Jindřich knížetem - když 15. června 1197 Jindřich Břetislav zemřel, česká šlechta osvobodila Vladislava Jindřicha a 23. června 1197 si jej zvolila za knížete. Knížecí titul si samozřejmě nárokoval také Vladislavův starší bratr Přemysl Otakar I., který v prosinci roku 1197 znovu vtrhl do Čech. Schylovalo se k válce mezi bratry, když se jejich vojska 6. prosince 1197 setkala. Tehdy Vladislav Jindřich po poradě s biskupem Danielem a velmoži, aby zabránil bratrovražednému boji, se večer před bitvou sešel se svým bratrem. Tímto smírem se ukončilo čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn a zemi nastaly konečně klidnější časy.

Markrabě moravský - Vladislav Jindřich se stal znovu po rodinné dohodě z 6. prosince 1197 moravským markrabětem. Zatímco jeho panování v Čechách bylo jen epizodní, na Moravě vládl dohromady (s přestávkou) 27 let. Z počátku však opět ovládal jen Znojemsko a možná i Brněnsko. Znojmo bylo také jeho sídelním městem, respektive zdejší hrad. Zde si vydržoval dvůr, na kterém měl podobné úředníky, jako tehdejší knížata. Olomoucko se ocitlo po smrti zdejších údělníků ve správě Přemysla Otakara I. Teprve mezi lety 1209 až 1213 pak byla vláda na celé Moravě sjednocena pod Vladislavem Jindřichem. Dle Zlaté buly sicilské z roku 1212 byla zřejmě Vladislavovi Jindřichovi Morava svěřena jako říšské léno do dědičného držení. Dle jiných Vladislav Jindřich obdržel od císaře symbolicky část Saska, aby se nadále mohl řadit mezi říšská knížata. Titul markraběte však znamenal rovnocennou úroveň s tituly říšských knížat. Roku 1204 nebo 1205 založil markrabě s olomouckým biskupem Robertem cisterciácký klášter na Velehradě. Chtěl tímto naznačit spojitost s Velkou Moravou a klášter se měl současně stát hrobkou moravských markrabat. Politicky Vladislav Jindřich zpravidla spolupracoval se svým bratrem, knížetem a později králem českým. Jsou však známá jeho vlastní samostatná rozhodnutí. Například obsadil vojensky zlaté doly v oblasti dnešních Zlatých Hor, které patřily vratislavským biskupům. To vyvolalo i stížnosti samotného papeže. Roku 1213 založil nejstarší královské město na Moravě Uničov a zřejmě ještě před tím Bruntál (tehdy také na Moravě). Markrabě také podporoval těžbu a rýžování zlata. Roku 1216 vyhlásili s bratrem dokument, ve kterém byl stanoven princip primogenitury (prvorozeného) pro nástupce trůnu. Tím měly být odstraněny spory a intriky, k nimž docházelo během volby panovníka. Přemysl zřejmě bratrovi přislíbil, že na Moravě budou panovat Vladislavovi potomci, zatímco českými králi budou potomci Přemyslovi. Až do svého skonu prokazoval loajalitu vůči svému bratrovi a na základě jejich dohody ho podporoval proti císaři. To, zda byl král Přemysl vrchní autoritou i na Moravě, je ovšem sporné. Vladislav Jindřich potvrdil některé Přemyslovy listiny v Čechách, ale Přemysl více Vladislavových Jindřichových pro Moravu. Jeho největším ziskem pro Moravu byla vnitropolitická stabilita. Za Vladislava Jindřicha se Morava stala také druhým centrem přemyslovských držav. Tyto državy se tak změnily de facto na diarchii, v zahraničí však vystupující jako jeden celek. Původní údělná Morava se proměnila v markrabskou Moravu a konstituovala se jako země. Vladislav Jindřich se oženil s Heilwidou, snad z rodu rakouských pánů z Trnavy. Zemřel bez potomků a nástupnictví v markrabství tak spadlo do rukou krále Přemysla Otakara I. (respektive do budoucna druhorozeným synům českého krále). Vladislav Jindřich byl pochován ve velehradském cisterciáckém klášteře. Jeho ostatky však byly později zničeny, snad v době husitské.

• Vladislav (1207–1227) byl třetí syn českého krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské, moravský markrabě v letech 1224–1227.

Po smrti moravského markraběte a králova bratra Vladislava Jindřicha v roce 1222 převzal Přemysl Otakar vládu i nad Moravou. Vladislav Jindřich totiž nezanechal potomky, kteří se zřejmě měli stát moravskými markrabaty, zatímco potomci Přemysla měli právo na královský titul. Král tedy zvýšil počet inspekčních cest na Moravu, přičemž s sebou brával i své syny, zejména svého následníka Václava. V jeho nepřítomnosti jej pak zastupoval na Moravě olomoucký biskup Robert. Někdy v červenci 1224 (neví se přesné datum) ustanovil král markrabětem moravským svého syna Vladislava. Ten ovšem zemřel už v roce 1227 a ani on nezanechal potomka. Na jeho místo s určitým časovým zpožděním (způsobené spory s Rakouskem) usedl nejmladší syn Přemysla Otakara I. Přemysl.

• Přemysl (1209 - 16. říjen 1239) byl moravský markrabě v letech 1228-1239, nejmladší syn krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské.

Přemysl se stal moravským markrabětem roku 1228, s určitým zpožděním způsobeným spory s Rakouskem, po smrti svého bezdětného bratra Vladislava v roce 1227. Markrabě se proti svému nejstaršímu bratrovi, králi Václavovi I., vzbouřil v roce 1233 a znovu v roce 1237. Příčinou sporu bylo předání Břeclavska Oldřichu Korutanskému, synovi nejstarší sestry Václava a Přemysla Judity. Václav tehdy s početným vojskem přitáhl na Moravu a Přemysl uprchl do Uher ke králi Bélovi IV. Právě přičiněním Bély a královny vdovy Konstancie se bratři smířili a Přemysl se v roce 1238 mohl na Moravu vrátit, i když jeho vláda byla omezena jen na Olomoucko a Opavsko. Stejně jako jeho bratr měl i moravský markrabě výborné vztahy s matkou, které pomáhal založit klášter Porta Coeli. Po své smrti v roce 1239 byl Přemysl v tomto klášteře také pohřben - stejně jako později i jeho matka, královna-vdova Konstancie. Přemysl se sice 25. září 1232 oženil s Markétou, dcerou Oty I. z Meranu a Beatrix Burgundské, vnučky císaře Fridricha Barbarossy, ale manželství zůstalo bezdětné. Protože ani další z bratrů Vladislav (1207-1227) nezanechal potomky, jedinou nadějí na pokračování přemyslovského rodu byli synové krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty.

•         Vladislav (1227 - 3. leden 1247) byl nejstarší syn českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské, starší bratr Přemysla Otakara II. Vladislav byl moravský markrabě v letech 1246-1247 a krátce také rakouský vévoda.

Následník trůnu - Kunhuta Štaufská dala Václavovi dědice tři roky po svatbě, která se konala v roce 1224. Zhruba šest let po prvorozenci se narodil i druhý syn, Přemysl. Oba bratři pak měli ještě tři sestry. Není jasné, jestli se dcery narodily v době mezi syny, žádné zprávy o tom nemluví. Přemysl tak mohl i nemusel být dítětem nejmladším. Podle všeho byl Vladislav vychováván jako dědic trůnu, zatímco Přemysl byl určen pro církevní kariéru. Po smrti bratra Václava I., bezdětného moravského markrabího Přemysla, v roce 1239 byli synové českého krále a jeho manželky jedinými mužskými potomky přemyslovského rodu.

Zásnuby a sňatek s Gertrudou Babenberskou - král Václav vedl ve třicátých letech spory se svým bratrem Přemyslem, markrabím na Moravě, i s rakouským vévodou Fridrichem Bojovným. Bratra ovšem donutil k poslušnost a co se týče rakouského vévody, císař Fridrich II. Štaufský vévodu Fridricha uvrhl do říšské klatby (1236) a pověřil Václava vedením války s ním. Český král se zmocnil Dolních Rakous i Vídně. Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla ovšem k usmíření Václava s Fridrichem. Fridrich Bojovný pak zaslíbil svou neteř Gertrudu právě prvorozenému synovi českého krále Vladislavovi. Jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje. Fridrich Bojovný ovšem nabídl Gertrudu, svou potenciální dědičku, přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. České vojsko sice zůstalo nepodpořeno a poraženo, Václav ovšem docílil sňatku markraběte Vladislava s Gertrudou (1246). Rakouský vévoda Fridrich téhož roku zemřel v bitvě na Litavě. Vladislav se ovšem z titulu rakouského vévody příliš dlouho neradoval, protože zemřel bez potomků už o půl roku později. Ačkoliv mu bylo teprve dvacet let, čili ve věku, kdy se běžně neumírá, žádné zprávy nenasvědčují tomu, že by jeho smrt byla nepřirozená. Vdova Gertruda se pak ještě dvakrát vdala, ani jeden z jejích manželů se ovšem v Rakousku neprosadil.

Po Vladislavově smrti - Václava I. smrt jeho dědice zdrtila a postupně ztrácel v Rakousku vliv, což se nelíbilo šlechtě ani mladšímu synovi, teď už jediné naději na pokračování českého královského rodu Přemyslovců. Šlechta chtěla nahradit v úřadech Václavovy oblíbence a ctižádost mladého Přemysla, který se na Moravě stal bratrovým nástupcem, se jim jistě hodila. Uprostřed bojů mezi manželem a synem zemřela v roce 1248 i královna Kunhuta. Král ovšem nakonec vzpouru svého syna a šlechty potlačil a Přemysl se po krátkém věznění stal znovu markrabětem.

•   Alžběta Přemyslovna (před 1305 - před VI/1347) byla nemanželskou dcerou posledního přemyslovského krále Václava III. a neznámé matky.

9. ledna 1332 získala tato Alžběta papežský dispenz, aby mohla přestoupit z cisterciáckého kláštera v Pohledu do benediktinského kláštera u sv. Jiří v Praze. Vzhledem k datu listiny a přibližnému věku, v jakém tehdy Alžběta musela být, je tedy pravděpodobnější, že byla dcerou Václava III., ne Václava II. Z této listiny také víme, že v době Alžbětina narození byl Václav III. ještě svobodný, což znamená, že se musela narodit před Václavovým sňatkem s Violou Těšínskou. Levobočná dcera dostala jméno po své tetě, po otcově sestře Elišce nebo také Alžbětě Přemyslovně, aby se zdůraznila sounáležitost Alžběty s královským dvorem. Dispenz, jak bylo uvedeno, se týkal přestupu z kláštera v Pohledu. Nejspíš právě tam byla Alžběta vychovávaná a zůstala zde i v dospělosti. Jako důvod žádosti o přestup byla uvedena debilitas corporis - nejspíš nějaká obecná fyzická slabost či onemocnění. Alžběta si přála přestoupit k benediktinkám u sv. Jiří, protože tento řád byl méně přísný. Ačkoliv jí bylo formálně umožněno přijmout v klášteře jakoukoliv hodnost či úřad, muselo být jasné, že u sv. Jiří se abatyší nestane. Fyzická slabost něco takového předem vylučovala. V roce 1340 olomoucký biskup Jan Volek (nemanželský syn Václava II., který u papežského stolce vyřizoval výše zmíněnou dispenz) založil první ženský benediktinský klášter na Moravě v Pustiměři. Pustiměřská fundace byla založena k uctění Volkovy nevlastní sestry Elišky Přemyslovny, s níž ho až do Eliščiny smrti v roce 1330 pojil vřelý sourozenecký vztah. Spolufundátorem byl markrabě Karel. Právě Alžběta se v klášteře zasvěceném ke spáse tetiny duše stala první abatyší, ve věku zhruba 35 let. Alžběta zemřela před začátkem června 1347 a kromě příslušníků opavské větve rodu Přemyslovců byla poslední Přemyslovnou.

•  Jan Volek († 27. září 1351) byl nemanželský syn českého krále Václava II. a jinak neznámé Anežky. Od roku 1334 až do své smrti byl biskupem olomouckým.

Přemyslovský levoboček a církevní kariéra - poté, co byl roku 1306 zavražděn Volkův polorodý bratr Václav III., se Jan Volek sblížil se šlechtou. Toto spojenectví mu napomohlo v roce 1318 k úřadu probošta vyšehradského a s ním spojenému postavení kancléře českého království. Dříve zastával i další církevní úřady, ale jen nižší. V letech 1322–1323 musel pobývat v exilu, protože ho král Jan Lucemburský podezíral ze zrady a spiknutí s královnou Eliškou. Ale po roce se s ním Jan usmířil a vrátil Volka do úřadu. Díky funkci kancléře byl spíše diplomatem a politikem, než duchovním. Od října 1327 měl Volek papežský dispenz, aby mohl přijmout biskupský úřad bez ohledu na svůj nelegitimní původ. Kancléřem zůstal do roku 1334, kdy musel rezignovat právě kvůli biskupské funkci, protože se uvolnilo biskupství olomoucké. Funkci kancléře fakticky vykonával až do roku 1335 a měl podíl na vypracování Visegrádské smlouvy. V roce 1333 byl ve skupině české šlechty, která přivedla z Itálie mladého kralevice Karla. Ten si se svým strýcem rozuměl a dosadil jej do funkce biskupa olomouckého. S Karlem IV. spolupracoval i po jeho nástupu na trůn, a byl několikrát pověřen správou Moravy za Karlovy nepřítomnosti a mimo jiné také dopravou říšských korunovačních klenot do Čech. Jan Volek byl zakladatelem kláštera v Pustiměři.Tato fundace byla určena k uctění památky Elišky Přemyslovny a měla sloužit ke spáse duše její a jejích předků. Spolufundátorem byl markrabě Karel, který věnoval novému klášteru další statky. V Karlově listině také vystupuje jistá Autor LUCky.luKA v 11:37 | Permalink | Komentáře

• Vladivoj († leden 1003) byl český kníže v letech 1002–1003.

Původ - jeho původ není zcela jasný, ale pravděpodobně byl synem Doubravky Přemyslovny a polského knížete Měška, mladší bratr polského knížete a krále Boleslava Chrabrého. Snad byl nějakým zapomentým potomkem přemyslovského rodu, Jedná se ovšem pouze o spekulaci zakládající se na tom, že v dané době mohl na knížecí stolet usednout pouze Přemyslovec. Je jisté, že Doubravka Měškovi porodila syna Boleslava a dceru Dorotu, u Vladivoje ovšem tato jistota chybí. Zřejmě ovšem byl příbuzný Přemyslovců a zároveň Piastovec. Měškovi synové (přinejmenším tedy Boleslav Chrabrý) by byli v tom případě z matčiny strany vnuky českého knížete Boleslava I. a bratranci Boleslava III., Jaromíra a Oldřicha .

Na českém trůně - po útěku Boleslava III. byl Vladivoj dosazen Boleslavem Chrabrým na český knížecí stolec. Podle kronikáře Thietmara Merseburského byl v Čechách přijat „jednomyslně pro příbuzenství a velkou sympatii“. V Čechách ovšem tou dobou existovaly přinejmenším dvě skupiny velmožů, z nichž jedna byla proněmecká a druhá propolská - první z nich byla v dané době zřejmě v menšině. V listopadu 1002 Vladivoj v Řezně přislíbil, údajně „v důsledku moudré rady“, věrnost králi Jindřichovi II. a odměnou obdržel Čechy v léno. Stal se tak prvním českým vladařem, který si nechal Čechy udělit od římského panovníka, což mělo za následek, že byl český stát pak považován za součást Svaté říše římské. Římští panovníci se tedy budou v budoucnu častokrát dovolávat toho, že mají pravo rozhodovat o tom, kdo bude sedět na českém trůně a zasahovat do české politiky. Historička Barbara Krzemienská je toho názoru, že Boleslav Chrabrý v této době už zřejmě obsadil Moravu a Vladivoj si lenním slibem chtěl pojistit alespoň český trůn (navíc se poté nemusel obávat Jindřichova vojska). Podle kronikářů byl Vladivoj notorický alkoholik, "vždy žízní trápen byl tak, že ani hodinu bez pití trvati nemohl", a již počátkem roku 1003 se upil k smrti. Po smrti Vladivoje byl díky vojenské pomoci Jindřicha II. na český knížecí stolec dosazen kníže Jaromír, brzy však musel prchnout před Boleslavem III. a Boleslavem Chrabrým.

• Bedřich (* okolo 1141/2 - 25. března 1189) byl syn krále Vladislava II. a český kníže z rodu Přemyslovců od konce roku 1172 do září 1173 a od konce června 1178 do 25. března 1189. Jeho vládou začal čtvrtstoletí trvající státní úpadek, část problémů ale souvisela už s vládou jeho otce, jehož ztotožnění se s politikou říše se ukázalo jako příliš úzké.

První období vlády - král Vladislav II. si zajistil podporu šlechty a na sklonku roku 1172 předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi. V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. O nejvyšší post v zemi se tak hlásili synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Ten však předal otěže moci staršímu bratrovi Soběslavovi, vládnoucímu s knížecím titulem.

1178/1189 - v létě 1178 ztratil Soběslav II. podporu Fridricha I. Barbarossy, čehož využil Bedřich, uplatil císaře a obdržel od něj Čechy v léno. V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Nejprve došlo v lednu 1179 mezi Bedřichem a Soběslavem k bitvám u Loděnice (u Berouna) a v Praze Na bojišti, ze kterých vyšel vítězně Bedřich. Na Moravě mezitím posiloval moc Konrád II. Ota z linie znojemských Přemyslovců, jemuž se podařilo spojit moravské úděly v jeden celek. Roku 1182 povstala proti Bedřichovi šlechta a moravský údělník byl zvolen vládcem i v Praze. Bedřich našel spojence v císaři Barbarossovi, který jako lenní pán pozval znesvářené strany na říšský sněm do Řezna. Kronikář Jarloch píše, že Čechové se nejprve odmítali dostavit, ale potom dali na čísi radu a před císaře předstoupili. Fridrich Barbarossa. Konrád Ota se od té doby tituloval jako moravský markrabí a usiloval o nezávislost na pražském knížeti. Proto historici často vykládali události řezenského sněmu jako státoprávní akt, jímž Fridrich Barbarossa zřídil moravské markrabství, které vyjmul z pravomoci českých knížat a podřídil je říši. To však nebylo přímo řečeno. V každém případě císař jen přilil v situaci závažných rozporů mezi Přemyslovci pověstný olej do ohně. Oslabený stát byl pro Barbarossu jistě snáze ovladatelný. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo. V roce 1184, když byl Bedřich v Německu, pokusil se Soběslavovec Václav dobýt Pražský hrad, který ale ubránila kněžna Alžběta.

Knínské úmluvy - Bedřich společně se svým nevlastním bratrem Přemyslem (pozdějším Přemyslem Otakarem I.) hodlali zasáhnout proti přílišné samostatnosti moravského markraběte a vytáhli na Moravu. Poplenili Brněnsko i Znojemsko. Roku 1185 došlo u Loděnice snad k nejhorší bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách. Vítězem se stal Přemysl, ale jeho vojsko utrpělo takové ztráty, že místo aby pronásledoval poražené, vrátil se nazpět do Čech. Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat. Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. Pokud skutečně Fridrich Barbarossa připojil Moravu lenním vztahem přímo k říši, nyní tato podřízenost skončila. Kromě toho se řešila nástupnická otázka - nástupcem Bedřicha se měl stát právě Konrád II. V březnu 1187 vyvrcholily rozpory Bedřicha s jeho bratrancem – pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Císař jmenoval biskupa říšským knížetem, což znamenalo přímou podřízenost německému panovníkovi. Stát se tak rozpadl na České knížectví, Moravské markrabství a pražské biskupství. Bedřich se krátce před smrtí chystal podpořit císaře na III. křížové výpravě, ale 25. března 1189 zemřel. Nahradil jej Konrád II. Ota a Čechy s Moravou byly opět sjednoceny.

Rodina - roku 1157 se Bedřich oženil s Alžbětou Uherskou, dcerou Gézy II. a Eufroziny Kyjevské, se kterou měl šest dětí:   -  Vratislav († 1180)

• Žofie Přemyslovna (* před 1176-1195)  ∞  1186 Albrecht I. Míšeňský (1158-1195)
• Helena-Eirene  ∞  1164 Petr Komnénovec (Petraliphas Komnenos), syn byzantského císaře Manuela I.
• Olga († asi 1163)
• Markéta († asi 1183)
• Ludmila Přemyslovna, bavorská vévodkyně   ∞   1189 Albrecht III. z Bogenu († 1198)          ∞  1204 Ludvík I. Kelheimský/Bavorský (1173-1231)

• Svatá Anežka Česká ( kolem r. 1211 – 6. března 1282) byla nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, česká princezna a abatyše kláštera Na Františku.

Nabídky k sňatku - Anežka byla ve třech letech (spolu se sestrou Annou) dána na výchovu do cisterciáckého kláštera v Třebnici a Doksanech kde získala rozsáhlé vzdělání. V té době byla pravděpodobně zasnoubena s polským Konrádem, synem Jindřicha Bradatého a vévodkyně Hedviky. Konrád však zemřel a obě sestry se vrátily na Pražský hrad. Poté byla Anežka na dva roky poslána na vychování k řeholníkům do Doksan. Přemysl Otakar I. začal usilovat o spojení se Štaufy a zaslíbil Anežku devítiletému synovi císaře Fridricha II., budoucímu Jindřichovi VII. Místem výchovy budoucí císařovny se pro příštích šest let stal rakouský dvůr Leopolda VI. Vévoda Leopold ale nakonec získal Jindřicha pro svou dceru, Markétu Babenberskou. V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila do Prahy. Následujícího roku přijelo na pražský dvůr poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta. Zasnoubení s Anežkou proběhlo, ovšem v roce 1229 ho Jindřich zrušil. O Anežku se znovu začal zajímat Jindřich VII., nyní již ženatý s Markétou Babenberskou. Posledním nápadníkem byl Jindřichův otec Fridrich II. V té době už ale nežil Anežčin otec a Václav I. nechal své oblíbené sestře svobodu rozhodnutí. Anežka Fridricha odmítla.

Církevní řády - v církevních ctižádosti Anežku nejvíc ovlivnila její sestřenice Alžběta Durynská. Společně s bratrem, Václavem I., založila v Praze špitál sv. Františka (1232) a roku 1234 vstoupila do nového kláštera klarisek, kterého se stala představenou. Podílela se na založení mužského rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou (1252, nese rysy jediné specificky české řehole), který brzy začal působit i v cizině. Roku 1237 se Anežka neúspěšně pokusila o založení vlastního řádu, založeného na přísném dodržování řádových regulí františkánského řádu. V roce 1238 se postavení abatyše vzdala, úřad však zůstal neobsazen až do její smrti. Po zbytek života se nechala titulovat jako starší sestra. Anežka sama usilovala o osobní a nezištnou svatost s pokorou a láskou ke službě nemocným, chudým i spolusestrám. Z let 1235 až 1242 známe víc než dvacet listin psaných papeži Řehoři IX., ve kterých jsou dotazy, prosby a náměty k praktickým i teologickým aspektům vedení řádu. Energickou ženou zůstala Anežka i ve společenském životě. Roku 1249 se výrazně podílela na usmíření svého bratra s jeho synem Přemyslem. Ve sporu svého synovce Přemysla Otakara II. s chráněncem papežské kurie Rudolfem I. Habsburským stála jednoznačně na straně svého rodu. V roce 1277 přijala do kláštera Přemyslovu dceru Kunhutu. Ačkoliv byl Přemysl v církevní klatbě, během jeho válečného tažení před bitvou na Moravském poli se za něj v jejím klášteře konaly modlitby. Nejspíš právě zvýšená aktivita nakonec zlomila Přemyslovnu, která se dožila úctyhodných 71 let. Její povinnosti v klášteře Na Františku převzala praneteř Kunhuta. Legendy o Anežce, proslulé dobročinností a milosrdenstvím i zájmem o státní záležitosti, vznikaly vzápětí po její smrti. Byla průkopnicí v organizování chudinské a nemocniční péče na české půdě. O kanonizaci Anežky České usilovala už Eliška Přemyslovna a poté i Karel IV., ale jejich snaha se nesetkala s úspěchem. Teprve roku 1874 byla nezdolná žena prohlášena za blahoslavenou a 12. listopadu 1989 ji papež Jan Pavel II. svatořečil.

• Anežka Přemyslovna († 7. červen 1228) byla dcera krále Vladislava II. a jeho první manželky Gertrudy Babenberské, česká princezna a abatyše kláštera sv. Jiří na Pražském hradě.

Abatyše Anežka nechala s pomocí svého nevlastního bratra Přemysla Otakara I. přestavět baziliku sv. Jiří na Hradě. Vznikl tak tympanon v jižním portálu kostela, na němž jsou vyobrazeni Přemyslovci, jejichž osobnosti se vztahují k historii kláštera: první abatyše Mlada, Berta, sama Anežka a Přemysl Otakar I. Anežka byla pohřbena ve svatojiřském klášteře v kapli Panny Marie – sv. Anny.

• Anežka Přemyslovna (po 1227 - 10. říjen 1268) byla dcera českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské, manželka Jindřicha Jasného a míšeňská markraběnka.

Za míšeňského markraběte Jindřicha se Anežka provdala okolo roku 1245. Jindřichovou první manželkou byla Konstancie, dcera rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského, se kterou měl syny Albrechta, durynského lantkraběte, a Dětřicha, lantkraběte landsberského. Po smrti Konstancie se jeho druhou manželkou stala právě Anežka, děti se ovšem z manželství nenarodily. Jindřich své země rozdělil v roce 1262 tak, že Albrecht obdržel Durynsko a Dětřich Plisensko s městem Lipskem. Pro sebe si ponechal Míšeň. Anežka zemřela roku 1268 a byla pohřbena v klášteře Altzella. Jindřich oženil ještě potřetí, uzavřel nerovné manželství s Alžbětou z Maltic.

• Anežka Přemyslovna (5. září 1269 – 17. května 1296, Praha), česká princezna a rakouská vévodkyně, byla druhou dcerou Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské.

Po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli potvrdila královna vdova Kunhuta Uherská Přemyslův slib, který dal římskému králi Rudolfu I. Habsburskému o svatbě jejich dětí. Již počátkem roku 1279 byla Anežka formálně provdána (zasnoubena) za Rudolfova syna Rudolfa, rakouského vévodu. Anežčin mladší bratr Václav II. se současně zasnoubil s Gutou Habsburskou. Společně s matkou a bratrem byla Anežka zřejmě později vězněna Otou Braniborským na Bezdězu, odkud se jí a Kunhutě podařilo uprchnout. Faktem je, že Anežka není v pramenech o věznění na Bezděze nikde zmiňována, ale je vysoce pravděpodobné, že tam společně s Kunhutou, Václavem a chůvou Eliškou byla.

V roce 1290 porodila Anežka svému choti Rudolfovi syna Jana. Ještě téhož roku přijel Rudolf na návštěvu ke švagrovi Václavovi na pražský dvůr. Hlavním důvodem této návštěvy byla složitá politická situace po uvěznění Záviše z Falkenštejna a Závišův budoucí osud. Rudolf ovšem náhle a těžce onemocněl a rychlé nemoci také podlehl (ačkoliv se nepřekvapivě objevily i spekulace, že byl na pražském dvoře otráven). Na Pražském hradě tak pochovali muže, který měl být římskoněmeckým králem a snad i císařem. Anežka se brzy vrátila ke dvoru svého bratra a rovněž předčasně zemřela. Je možné, že příčinou smrti šestadvacetileté ženy byla tuberkulóza, rodová choroba posledních Přemyslovců. Byla pohřbena v Anežském klášteře. Anežčin syn Jan zavraždil roku 1308 svého strýce římského krále Albrechta I., protože mu upíral právo na dědictví po rodičích.

•                 Anna Přemyslovna (15. října 1290 – 3. září 1313) byla nejstarší přeživší dcerou českého krále Václava II. a Guty Habsburské, manželkou Jindřicha Korutanského a českou královnou.

Dvě sestry - nejstarší dcera Václava II. se vdala za Jindřicha Korutanského počátkem roku 1306. Stalo se tak, neboť v případě Jindřichovy smrti měly připadnout jeho statky Přemyslovcům. V srpnu 1306 byl zavražděn Annin bratr Václav III., který zanechal zemi ve správě Jindřicha Korutanského. Málo významnému šlechtici tak spadlo království do klína, ovšem nevedl si úspěšně. Po dvou týdnech ho na trůně vystřídal Rudolf Habsburský a Jindřich s Annou utekli do Korutan. Jindřich znovu vystřídal Rudolfa po jeho smrti roku 1307 a tentokrát se nenechal připravit o trůn tak snadno. Zájmy Jindřicha a Anny ohrožovala především Annina neprovdaná sestra Eliška.

Jindřichova další manželství - Jindřich Korutanský se oženil ještě dvakrát, podruhé ještě v roce 1313 s Adlétou Brunšvickou. Ačkoliv Jindřich už v době svého druhého sňatku nebyl českým králem a smrtí své první manželky ztratil nároky na český trůn, obě jeho další ženy měly titul českých královen - sám Jindřich se panovnického titulu nevzdal. Jindřich si od nového sňatku samozřejmě sliboval především dědice, ale Adléta mu porodila dvě dcery a zemřela již roku 1320. Jindřichovou třetí a poslední manželkou se v roce 1328 stala Beatrix Savojská. Jindřich Korutanský se stále ještě ve svých pětašedesáti letech domníval, že mu Beatrix porodí mužského dědice, ovšem marně. Vzhledem k tomu, že starší dcera Jindřicha a Adléty, rovněž Adléta, byla méněcenná, stala se mladší Markéta, zvaná Maultasch (Pyskatá) jedinou dědičnou korutanských držav. Ve skutečnosti ale nebylo prokázáno, že by Anna sestře opravdu usilovala o život.

Jak klesala obliba Jindřicha, stoupaly Eliščiny ambice. Jindřich nechtěl pustit Elišku z hradu a uskutečnit plánovaný sňatek s Janem Lucemburským, té se ovšem podařilo utéct. Jan se nakonec nesetkal s přílišným vojenským odporem a Jindřich s Annou podruhé utekli do Korutan. Anna Přemyslovna zemřela bezdětná v září 1313 na jednom z korutanských hradů, ve věku 22 let.

•      Eliška Přemyslovna (20. ledna 1292 – 28. září 1330) byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna (jako poslední Přemyslovec na českém trůně).

Boje o trůn - Václavovi II. jeho první manželka Guta porodila včetně princezny Elišky deset dětí. Kromě budoucí královny z nich dětství přežili Václav III., Anna Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka. Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna, přičemž existuje teorie, že se Eliška měla stát následnicí své tety u sv. Jiří, čemuž samozřejmě zabránily následující události. Její psychická nevyrovnanost, jak se jeví z let, kdy byla královnou, snad mohla být způsobena tím, že o matku přišla už v pěti letech a byla svědkem otcova pomalého umírání. Když byl roku 1306 zavražděn Eliščin bratr Václav III., z Elišky jakožto jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek se stal důležitý aktér mocenských bojů. Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským, manželem Anny Přemyslovny, a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Ten dokonce Elišku vystěhoval z Pražského hradu. Roku 1307 se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich a sestra Anna. Ti ji chtěli provdat za bezvýznamného pána z Bergova Otu z Löbdaburgu, protože pro jejich vládu byla neprovdaná Přemyslovna rizikem. Tentokrát se však Jindřich nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan do Čech přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a českou pokladnici Kutnou Horu, což dočasně posílilo královu vratkou moc.

Svatba ve Špýru - proti Jindřichovi se začala utvářet opoziční skupina mocných pánů, jež své naděje na změnu vládce spojila s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku se synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Janem Lucemburským. Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška do měsíce představena ve Špýru. Hrdá, půvabná a údajně snědá (jako její děd Přemysl Otakar II.) přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila. Zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna i to, že ženichovi bylo čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší (původně navrhoval, aby se provdala za jeho bratra Walrama, toho ale odmítli čeští zástupci). Svatba s Janem se konala 1. září 1310 ve Špýru, poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy. Jindřich Korutanský s manželkou znovu utekli do Korutan. Korunovace v té době ještě oblíbeného Jana a Elišky se konala 7. února 1311.

První léta manželství - manželství Jana a Elišky začalo dostávat povážlivé trhliny: v prvních relativně klidných letech manželství se narodily pouze dvě dcery a zklamaný Jan začal trávit stále více času v cizině. Eliška měla představu, že Jan obnoví velikost českého státu z doby jejího otce. Jan naopak narazil na tvrdou realitu českých zemí a odbojnou šlechtu. Eliška se navíc snažila uplatňovat svůj vliv v politice, nakonec i samostatně bez Jana. Eliška nesnášela svou nevlastní matku Elišku Rejčku i jejího životního druha Jindřicha z Lipé, který se začal objevovat po boku dvojnásobné královny vdovy. V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha totiž mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Lucemburka a ctižádostivou královnu Elišku.Královna Jindřicha nechala v roce 1315 zatknout. Janovi tím přivodila nemalé problémy a král se nakonec sblížil s Jindřichem i Eliškou Rejčkou.

Válka královen - situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Rejčkou vcelku výstižně charakterizuje pojem „válka královen“. Spory mezi šlechtou a králem postupně přerostly v otevřenou válku mezi ní a králem. Jan přistoupil na požadavky české šlechty, která vyvolala jeho odpor k zemi, které ale na mezinárodní scéně nakonec přinese nemalou prestiž. Roku 1319 se manželství rozpadlo úplně. Jan přepadl hrad Loket a vzal Elišce tři nejstarší děti. Královna společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka, obsadila Prahu, Janovo vojsko ovšem bylo silnější. Eliška se odebrala na Mělník. Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim třetí syn, Jan Jindřich a později ještě dvojčata. Snad to byl Jindřich z Lipé, kdo králi řekl, že se ho Eliška Přemyslovna snaží společně se svým nevlastním bratrem, Volkem, připravit o korunu ve prospěch prvorozeného syna Václava. Mohla to být pravda, ovšem nikdy se to nepotvrdilo a Jan Volek doznal na mučidlech. V létě 1322 právě po mučení nevlastního bratra Jana Volka Eliška dokonce před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě a zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan ovšem manželku donutil k návratu zastavením výplaty důchodů. Eliška tak žila hlavně z podpory příbuzných, výjimečně vedle Jana vystupovala jako královna. Poslední Přemyslovna, byť se pokoušela například o svatořečení Anežky České, nebyla kvůli své hrdé a vznětlivé povaze schopná velkých politických skutků. Zemřela na tuberkulózu v osmatřiceti letech na Vyšehradě v domě Jana Volka. 1. října 1330 byla pohřbena na Zbraslavi.

• Potomci -
• Markéta Lucemburská  ∞  Jindřich II. Dolnobavorský
• Jitka/Bona Lucemburská (1315-1349)  ∞  Jan II. Francouzský, budoucí francouzský král
• Václav/Karel IV. (1316 – 1378), český král a římský císař  ∞  1323 Blanka z Valois              ∞ 1349 Anna Falcká

  Autor LUCky.luKA v 12:32 | Permalink | Komentáře

•             Dagmar Dánská (asi 1186 – 24. květen 1213, Ribe) nebo také Markéta Přemyslovna byla česká princezna, dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské, která se později sňatkem s dánským králem Valdemarem II. (1170-1241; vládnoucí od roku 1202) stala dánskou královnou.

Námluvy - Markéta měla jednoho bratra, Vratislava, a sestry Božislavu a Hedviku. Zažila nejprve zvolení svého otce českým knížetem, poté ale, když Přemysl Otakar I. její matku zapudil, musela spolu s ní hledat útočiště v Míšeňsku. Na míšeňský dvůr, kde Markéta vyrůstala, však roku 1204 přišli vyslanci dánského krále Valdemara II. s žádostí o ruku prý půvabné Markéty. V roce 1205 se Adléta mohla vrátit do Prahy, neboť manželství princezny Markéty Přemyslovi slibovalo spojenectví dánského krále.

Dánská královna - svatba s Valdemarem II. proběhla ve městě Lübeck roku 1205. Při té příležitosti Markéta přijala jméno Dagmar. Valdemar byl své ženě prý často nevěrný, ovšem Markéta si údajně v krátkém čase velmi získala poddané svou krásou a laskavostí. Dodnes je jednou z nejvzpomínanějších dánských královen. V roce 1209 se jí narodil syn Valdemar. Markéta-Dagmar zemřela při porodu druhého syna v 1212 nebo 1213. Stará lidová balada říká, že na smrtelné posteli Markéta žádala Valdemara, aby se podruhé oženil s Kirsten, dcerou Karla von Rise, a ne s "krásnou květinou" Berengarií Portugalskou (dánsky: Bengerd). Jinými slovy předpovídala boje o trůn mezi Berengariinými syny, které můžou přivést Dánsko do potíží. Po Markétině smrti se Valdemar v roce 1214 oženil se zmíněnou Berengarií Portugalskou. Důvodem bylo udržení dobrých vztahů s Flandrami. Královna Dagmar je pohřbena v kostele v Ringstedu, po jednom boku Valdemara II., zatímco královna Berengarie je pohřbena po jeho druhém boku. Valdemar II. v roce 1218 zvolil svého nejstaršího syna svým spoluvládcem. Avšak roku 1231 byl princ Valdemar při lovu v Refsnæsu smrtelně postřelen. Dagmar byla pochována v kostele v Ringstedu na Sjællandu v hrobě s prostým náhrobkem. V tomto kostele se nachází i malba představující královnu při modlitbě. V jejím hrobě byl v roce 1683 nalezen kříž, vyrobený v Byzanci na přelomu 10. a 11. století. Jeho originál je uložen v Kodani. V roce 1928 byla v Ringstedu odhalena pamětní deska, na které je vyobrazena královnina podoba a Dagmar s poddanými. Deska je dvojjazyčná a nápis na ní je v češtině a dánštině.V Ribe, v místě bývalého hradu Slotsbanke, kde Dagmar zemřela, stojí její pomník vytvořený sochařkou Anne Marie Carl-Nielsen představující i scénu její smrti.

•     Božislava (nejpozději 1197 - patrně dříve – ?) byla druhorozenou dcerou Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské.

Roku 1198/1199 mohla být zasnoubena s rakouským vévodou Leopoldem VI., pravděpodobněji se však jednalo o její starší sestru Markétu. Zasnoubení bylo pak zrušeno roku 1202 nebo 1203. Provdala se blíže neznámého roku za hraběte Jindřicha I. z Ortenburgu (* okolo 1170 † 15. února 1241).

• Děti:
• Alžběta († 1272), ∞ Gebhard IV. († 1279), lantkrabí z Leuchtenbergu
• Jindřich II. († 4. února 1257), hrabě z Ortenburgu
• Anna († 1239), ∞ Friedrich IV. († 30. srpna 1274), hrabě z Truhendingenu
• Osanna († 17. ledna 1288), ∞ Konrad z Ehrenfelsu
•     Anna Lehnická nebo také Anna Česká (1201/1204-23. června 1265) byla dcerou Přemysla Otakara I., manželkou Jindřicha II. Pobožného a slezskou kněžnou.

Polská kněžna - kněžna Anna se provdala za Jindřicha II. Pobožného někdy mezi lety 1214-1220. Přemysl Otakar I. chtěl patrně tímto sňatkem neutralizovat vliv Děpolticů na dvoře Jindřicha I. Bradatého, jehož sestra Adléta byla manželkou vyhnaného Děpolta. Kněžna Anna měla s Jindřichem II. Pobožným kolem dvanácti dětí. Její manžel zemřel v bitvě u Lehnice 9. dubna 1241. Anna jako kněžna-vdova byla zřejmě rok regentkou, i když v této věci panují určité pochybnosti. Jediným svědectvím je totiž legenda vzniklá na začátku 14. století a dvě kněžnou Annou listiny vydané roku 1242. Brzy se však vlády ujal její nejstarší syn Boleslav Lysý. Ten vládl spolu se svými mladšími bratry, zejména s Jindřichem, do roku 1248, kdy došlo k rozdělení (dolního) Slezska. Boleslav spolu s Konrádem vládl v Lehnici a Jindřich s Vladislavem ve Vratislavi, kde měla své sídlo i kněžna Anna. Od té doby často vystupuje na listinách svého syna Jindřicha III. Vratislavského. Kněžna Anna používala vlastní pečeť: ANNA DEI GRACIA ZLESIE DVCISSA IVNIOR.

Anna jako fundátorka - již roku 1242 předala kněžna Anna opatovickým benediktinům les v Krzešově(locum in silva, que Cressebor nuncupatur). Na konci 13. století byli na toto místo přivedeni cisterciáci. Po smrti svého manžela převzala náklady na dokončení stavby františkánského kláštera ve Vratislavi. Roku 1253 přivedla do špitálu sv. Alžběty ve Vratislavi řád, který v Praze založila její sestra Anežka - křižovníky s červenou hvězdou. Na této fundaci se podíleli i její synové. Špitál byl umístěn na místě dvora kněžny Anny na levém břehu řeky Odry. Špitál obdržel pouze část pozemku kněžny. Druhá polovina byla dána na založení kláštera klarisek, které přišly rovněž z Prahy roku 1257. Kostel konventu byl vysvěcen vratislavským biskupem roku 1260. Klariský klášter se stal pohřebištěm slezských piastovských knížat a kněžen ve středověku a novověku.

•    Božena Česká/Přemyslovna zvaná také Beatrix (po 1227 - 27. května 1290 Vratislav) byla dcera českého krále Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské, manželka Oty III. a braniborská markraběnka.

Roku 1243 se česká princezna vdala za braniborského markraběte Otu III., Braniborsku tak připadlo Budyšínsko. Z tohoto manželství se narodilo zřejmě šest dětí, čtyři synové a dvě dcery. Od doby svého sňatku se Ota stal věrným příznivcem a spojencem svého švagra Přemysla, který se v roce 1253 stal králem. Ota III. zemřel roku 1267 a manželka Božena jej přežila o více než 15 let. Spojencem Přemysla II. byl ostatně i syn Oty a Boženy, Ota V. Dlouhý. Ten sice nechvalně proslul svým spravováním českého království poté, co jeho strýc v roce 1278 zemřel v bitvě na Moravském poli, a vězněním malého Václava II., do určité míry to ovšem bylo tendenční líčení Zbraslavské kroniky. Václav se dost možná v Německu setkal i se svou tetou Boženou, která v té době zřejmě ještě žila.

•         Markéta Přemyslovna (21. února 1296 – 8. dubna 1322) byla dcerou českého krále Václava II. a Guty Habsburské, od roku 1303 manželkou Boleslava III. Lehnického, českou princeznou a lehnickou kněžnou.

V době sňatku (rok 1303) bylo Markétě sedm let a ženichovi dvanáct. Ženichovým poručníkem a správcem jeho zemí byl český král, Markétin otec Václav II. Markéta byla až třetí Václavovou dcerou, a tak měl její manžel po zavraždění Markétina staršího bratra Václava III. v roce 1306 jen malou šanci na získání českého trůnu. Nutno podotknout, že se Markéta na rozdíl od starších sester (Anny a Elišky) a královny vdovy po Václavovi II. Elišky Rejčky, do bojů o český trůn nezapojovala. Jelikož se Boleslav nedočkal věna, od roku 1308 držel Opavsko, které zabral jako náhradu. Roku 1311 opanované území předal po dohodě s novým českým králem Janem Lucemburským za úplatu (8000 hřiven) zpět Mikuláši Opavskému. Tamní šlechta se však téhož roku 1311 proti Mikuláši Opavskému, Markétinu (nemanželskému) strýci, vzbouřila. Markétin manžel Boleslav Lehnický byl během následujících let spojencem českého krále a to i v domácích válkách mezi králem a jeho šlechtou. V letech 1321-1322 za doby Janovy nepřítomnosti byl dokonce i správcem českého království. Markéta zemřela právě v období správcovství při třetím porodu a společně s nemluvnětem byla pochována na Zbraslavi. Z manželství zůstali naživu dva starší synové a oba zanechali početné potomstvo.

• Eufemie (nar. asi 1115) byla dcera Oty II. Olomouckého (Černého) a jeho manželky Žofie z Bergu, sestra Oty III. Dětleba. Své jméno získala po babičce z otcovy strany.

Tradičně se uvádí, že se Eufemie v letech 1143-1144 vdala za ruského knížete Svatopluka Mstisławowicze a že manželství bylo bezdětné. Polský historik Dariusz Dąbrowski ale předpokládá, že v době sňatku by se Eufemie už blížila k třicítce a že manželkou Svatopluka byla spíše její historickým pramenům blíže neznámá sestra.

•           Marie Česká (asi 1124/5 – po 1172) byla dcera českého knížete Soběslava I. a jeho manželky Adleyty (Adléty), česká princezna a rakouská a bádenská makraběnka a bavorská vévodkyně.

Německý historik Tobias Weller tvrdí, že svatba Marie České s rakouským makrabětem Leopoldem IV. byla dojednána o Svatodušních svátcích roku 1138 v Bamberku. Soběslav I. měl právě v Bamberku žádat Konráda III. o udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava. Na oplátku měl český kníže uznat Konráda jako krále. Tuto dohodu měl stvrdit právě sňatek Soběslavovy dcery s Leopoldem, Konrádovým nevlastním bratrem. České princezně bylo v době sňatku zhruba patnáct let, jejímu manželovi asi třicet. Konrád ovšem svůj slib nesplnil, když Soběslav I. roku 1140 zemřel. Na českém knížecím stolci tehdy uznal jiného Vladislava, ne Soběslavova syna, ale synovce, který se stal knížetem (a později králem) jako Vladislav II. Potomci Soběslava I. a jeho bratra Vladislava I. se pro příští desetiletí stali soupeři v boji o český trůn. Manželství Leopolda a Marie skončilo smrtí rakouského markraběte a od roku 1139 bavorského vévody v roce 1141. Bezdětná vdova se nakonec provdala podruhé, za Heřmana III. Bádenského, se kterým pak měla dceru Gertrudu. Zemřela někdy po roce 1172. Pohřbená je v klášteře v Backnangu.

•       Helena Znojemská (asi 1141 - 1202/1206) byla manželka knížete celého Polska Kazimíra II. Spravedlivého, krakovská a sandoměřská kněžna zřejmě v letech 1161 - 1194, mazovská kněžna v letech 1186-1194, regentka v Krakově, Sandoměři a Mazovsku za své nezletilé syny Leška Bílého a Konráda Mazovského v letech 1194-1199/1200.

Helena byla dcerou údělného knížete Konráda II. Znojemského z rodu Přemyslovců a Marie, dcery srbského župana Uroše Bílého. Polský diplomat a historik Jan Długosz přišel s hypotézou, že Helena byla dcerou haličského knížete, z kroniky Wincenta Kadłubka ovšem jednoznačně vyplývá, že starším bratrem polské kněžny byl český kníže Konrád II. Ota. Přesné datum sňatku Heleny s nejmladším synem Boleslava Křivoústého Kazimírem II. je nejisté. Uvažuje se o rozmezí let 1160 až 1165 (nejpozději 1166). V manželství se narodilo sedm dětí, z toho pět synů. Kazimír zemřel 5. května 1194, přičemž jejich dva přeživší synové byli ještě nezletilí. Regentské vlády v Malopolsku a Mazovsku se ujala Helena spolu s krakovským biskupem Fulkem a krakovským vévodou Mikulášem. Začaly však krvavé boje mezi Kazimírovými syny a jeho starším bratrem, Měškem III. Starým, které trvaly až do roku 1198, kdy se regentka Helena dovolala pomoci velkopolského knížete. Měšek měl získat Krakov, synové Kazimíra Kujawu. Silný politický takt a inteligenci kněžny Heleny oceňuje ve své kronice i Wincent Kadłubka, ktetý ji jistě znal osobně. Helena Znojemská zemřela mezi leti 1202 a 1206. Jan Długosz tvrdí, že žila ještě v roce 1212, to ovšem jistě pravda není.

• Potomci - ze svazku Kazimíra II. a Heleny se narodilo sedm dětí:
• neznámá dcera, Vsevoloda Kyjevského
• Kazimír (narozen ok. 1165, zm. 1168)
• Boleslav (narozen po 1168, zm. 1182/1183)
• Odon, zemřel v dětstí
• Adléta († 1211)
• Lešek I. Bílý, krakovský kníže
• Konrád I. Mazovský
•         Ludmila Přemyslovna (asi 1170 Olomouc - 5. srpna 1240 Landshut) byla jednou z dcer českého knížete Bedřicha a arpádovské princezny Alžběty.

Ludmila se narodila okolo roku 1170 a roku 1184 se provdala za hraběte Alberta z Bogenu (1165-1197) z bavorského Podunají. Albrecht zemřel roku 1197 a Ludmila se o sedm let později, na podzim roku 1204, provdala znovu. Manželem a otčímem jejich tří synů z předchozího manželství se stal bavorský vévoda Ludvík (1173-1231). Ludmila porodila Ludvíkovi syna Otu, pečovala o chudé a výrazně ovlivňovala bavorskou politiku ve prospěch svého strýce Přemysla Otakara I. Vévoda Ludvík byl roku 1231 zavražděn na mostě v Kelheimu. Vražda zůstala dodnes neobjasněna, podezřelým byl císař Fridrich II. Vdova Ludmila založila na manželovu počest před branami Landshutu cisterciácký klášter Seligenthal, kam pozvala jeptišky ze slezské Třebnice. Klášter byl zamýšlen jako rodinná hrobka Witttelsbachů. Je zde pohřbeno několik generací včetně samotné Ludmily, která v klášteře strávila poslední léta svého života.

• Hedvika (* ?, † snad 21. března neznámého roku) byla třetí dcerou Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské.

Byla řeholnicí v klášteře Gernrode v Německu, později snad u sv. Jiří v Praze. Není jisté, zda se datum úmrtí uvedené v nekrologiích (svatojiřské a doksanské) nevztahuje spíše k dceři Vladislava II., který byla jeptiškou u sv. Jiří.

• Anežka Přemyslovna (15. červen 1305 - 1336/1337^?) byla kněžna javorská a svídnická, nejmladší dcera českého a polského krále Václava II.

Anežka se narodila z druhého manželství Václava II. s polskou dědičkou Richenzou, dcerou zavražděného Přemysla Velkopolského. Král Václav zemřel šest dní po Anežčině příchodu na svět na tuberkulozu a králem se stal zanedlouho zavražděný Václav III. Po Václavovi nastoupil na český trůn Jindřich Korutanský a po něm Rudolf Habsburský. Rudolf se oženil s Anežčinou matkou Rejčkou, díky níž měl nárok i na polskou korunu, ale náhle skonal již po roce panování. Poté se Rejčka stala bohatou královnou vdovou a po čase blízkou přítelkyní Jindřicha z Lipé. Anežka sdílela matčin osud až do své svatby v roce 1316. V období neshod mezi králem Janem Lucemburským a představiteli české šlechty byla Anežka matkou provdána za slezského knížete Jindřicha Javorského. Ženichovo území sousedilo se severočeskými statky královnina milence, jehož lze tušit jako iniciátora sňatku. Manželství zůstalo bezdětné a ovdovělý Jindřich se podruhé již neoženil a zůstal sám až do své smrti o devět let později. Manželé mají společnou náhrobní desku, jež je uložena na radnici ve Slezském Lvůvku.

• Svatava Česká († po 1146), v Německu známa jako Luitgarda, byla dcerou českého knížete Vladislava I. a Richenzy z Bergu. Jméno dostala po své babičce, královně Svatavě.

V červenci 1124 byla ještě za vlády svého otce provdána za bavorského šlechtice Fridricha z Bogenu, purkrabího v Řezně. Politicky se ale nakonec jednalo o nepříliš důležitý sňatek. Svatava možná zemřela bezdětná už příštího roku, možná až po roce 1146.

• Střezislava byla manželkou Slavníka, českého šlechtice a zakladatele dynastie a Slavníkovců. Někteří historici předpokládají, že pocházela z přemyslovského rodu, pravděpodobně byla dcerou Vratislava I. a Drahomíry. Jinou teorií je, že příbuzným Přemyslovců byl Slavník.

Podle legendisty Bruna z Querfurtu byla Střezislava důstojná a vznešená: „Prospívajíc ve škole ctnosti, nebyla dobrou strážkyní svého muže, neboť zatímco horlila o čistotu a důvěrně se oddávala modlitbě, poskytla mu příležitost hřešit ne s jednou, nýbrž mnohými ženami.“ Podle Kosmovy kroniky zemřela v roce 987. Střezislava měla s manželem 5 synů, mezi nimi Soběslava a Svatého Vojtěcha.

Autor LUCky.luKA v 15:25 | Permalink | Komentáře

•           Václav III. (6. října 1289, Praha – 4. srpna 1306, Olomouc) byl sedmý král český, král polský (1305–1306) a uherský (1301–1305), poslední český panovník z dynastie Přemyslovců.

Původ - Václav III. byl druhorozeným synem Václava II., českého a polského krále, a Guty Habsburské, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského. Pocházel z dvojčat (sestra Anna zemřela v útlém věku). Přeživšími sourozenci byli (druhá) Anna Přemyslovna, Eliška Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka.

Uherská koruna - 12. února 1298 byl Václav ve Vídni zasnouben s jedinou dcerou uherského krále Alžbětou. Ondřej III. se nedočkal dalšího potomstva a roku 1301 zemřel. Rod Arpádovců jím vymřel po meči. Bylo nutné najít nového panovníka, v jehož těle by kolovala arpádovská krev. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta z Anjou a hledali jinou možnost. V úvahu připadal Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec desetileté osiřelé Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále. Václav II., přes nesouhlas královské rady, začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu a uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem. 27. srpna 1301 byl dvanáctiletý Václav III. po mnoha jednáních ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem a v hierarchii uherských králů získal jméno Ladislav V.

Faktický vliv však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska. Už v září 1301 se v Budíně objevil papežský legát Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI., zastupující zájmy Karla Roberta a tlumočící názor, že jen papežská kurie má právo rozhodnout o uherském králi. Později papež Bonifác VIII. Václava II. osočil, že se neprávem zve polským králem a zároveň jej vyzval, aby do půl roku předložil doklady synových nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce. Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále Filipa Sličného, který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Všechny poddané Václava III. zprostil přísah věrnosti. Václav II. samozřejmě odmítl. Jeho syn v Uhersku začal rychle ztrácet podporu šlechty ve prospěch Karla z Anjou a nakonec zůstal obležený v Budíně. Roku 1304 ho otec musel vojensky hájit a Václav III. za otcovy vydatné armádní pomoci odjel i s uherskou korunou a rukojmími do Čech.

Samostatná politika - roku 1304 Přemyslovci vládli území většímu než samotná Svatá říše římská, během dvou let se jejich moc zhroutila úplně.Po smrti otce roku 1305 zdědil Václav III. českou a polskou korunu. Proti králi se dvěma korunami ovšem stál Albrecht I. Habsburský v říši a v Polsku Vladislav I. Lokýtek. Mladý král zrušil zasnoubení s Alžbětou v říjnu 1305, údajně čtyři dny po svatbě s Violou Těšínskou. Jednalo se o nerovný sňatek, jehož důvody nejsou příliš zřejmé. Ačkoliv pozdější kronikáři popisují Violu jako půvabnou, důvodem zřejmě nebyla právě její krása. Snad sehrála roli strategická poloha Těšínska na cestě z Prahy do Krakova. Alžběta byla tou dobou ve Vídni pod habsburskou kuratelou. 10. října Václav ještě použil titul uherského krále a to na listině v Bruntále. Poté se titulu vzdal a společně s uherskými korunovačními klenoty jej předal bratranci Otovi Dolnobavorskému, který se v převlečení vydal do Uher. Václav uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil některá území (Chebsko, Plísensko a Míšeňsko), čímž si uvolnil ruce pro udržení polské koruny. Na jaře 1306, snad ke konci února či v březnu dobyl Vladislav Lokýtek královský hrad v Krakově držený českou posádkou (přestože již 26. ledna 1306 uzavřel v Toruni s „plnomocníky českého krále“ příměří, které mělo trvat „až do sv. Michala“, tedy do 29. září téhož roku). Mladý král začal na přelomu června a července 1306 sbírat zemskou hotovost. Někdy po 5. červenci (toho dne ještě v Praze vydal listinu ve prospěch pražského měšťana a kutnohorského obchodníka) vytáhl z Prahy. Nevíme, kterého dne dorazil do Olomouce; jisté je, že ve čtvrtek 4. srpna 1306 po poledni odpočíval v Olomouci v domě bývalého olomouckého děkanství (v sousedství dnešního dómu sv. Václava) a byl zabit - neznámo kým, ale vina dlouho zůstala na jistém Konrádovi z Botenštejna - třemi ranami do hrudi. Byl zavražděn v necelých sedmnácti letech, dožil se tak nejnižšího věku ze všech českých panovníků. Svými současníky nebyl příliš vysoko ceněn. Zbraslavská kronika o Václavovi píše, že v opilosti rozdával královský majetek a vůbec byl příliš rozmařilý. Možná byl ale autor kroniky k Václavovi příliš kritický - bujaré pitky pořádal i jeho otec, o tom však kronikář mlčí. Ve skutečnosti byla jeho krátká vláda vcelku rozumná a prozíravá, mohla přinést během několika let výsledky, ke kterým se Václav II. už nestihl dopracovat. Špatná pověst opilce a povaleče však už Václavovi III. zůstala.

4. srpna v Olomouci - vražda šestnáctiletého Václava III., kterým vymřela legitimní větev Přemyslovců, sice zůstává neobjasněná, pravděpodobné ovšem je, že Konrád z Botenštejna (z Mulhova) vrahem nebyl. Pravý vrah možná podplatil stráže, aby Konráda (který snad chtěl ohlásit vraždu) ubili. Strážím snad stačilo i to, když ho viděli s nožem. Za iniciátory vraždy byli často označováni Habsburkové nebo Vladislav I. Lokýtek, kteří z Václavovy smrti těžili. Josef Žemlička naopak tvrdí, že mezi českými historiky spíše převládá názor o jakési kolektivní vině české šlechty, ale zřejmě se jednalo o promyšlenou akci určité zájmové skupiny. Václav byl nejprve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci (1306-1326), odkud jej o dvacet let později nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků otce Václava II. Přemyslovské pozůstatky se bohužel ztratily nejen v průběhu husitských válek, kostra Václava III. se nedochovala vůbec.

• Vilemína, také Viléma nebo Blažena (zemřela snad 24. srpna 1281) byla údajně dcerou Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Jméno Blažena je český přepis jejího dřívějšího jména „Felix“ (tj. česky Blažena). Jediným písemným pramenem svědčícím o její existenci je milánský inkviziční spis z roku 1300, který vznikl během procesu se stoupenci této charismatičky (zde se uvádí pod jmény Guillelma, Guilemina nebo Gulgielma Boema).

Vilemína měla přijít do Itálie kolem roku 1262 se svým synem a zde brzy získala okruh stoupenců. Dokázala prý uzdravovat různé nemoci, dle výpovědí se snad sama měla jednou označit za převtělení Ducha svatého. Po své smrti v roce 1281 byla převezena do kláštera Santa Maria di Chiaravalle, kteréžto místo se stalo centrem jejího kultu, v čele skupiny jejích vyznavačů stála Mayfreda (z rodu Viscontiů), která byla jako heretik spolu s dalšími upálena v roce 1300. Spáleny byly v této době i exhumované pozůstatky Vilemíny.

•       Jindřich Břetislav (? – 15. června 1197, Cheb) byl český kníže (1193–1197) a biskup pražský (1182–1197) z dynastie Přemyslovců. Syn Jindřicha, bratra krále Vladislava II., a jeho manželky Markéty. Po návratu z univerzity v Paříži byl zvolen 25. března 1182 biskupem pražským, v Mohuči byl svěcen salcburským arcibiskupem Vojtěchem 23. května.

Jindřich Břetislav byl již v mládí velmi ctižádostivý muž. V biskupském úřadě se snažil zlikvidovat duchovní podřízenost moci světské a vybírání daní od duchovních. Roku 1186 se vystupňovaly jeho rozpory s příbuznými a vydal klatbu na svého bratrance Děpolta II., který spravoval území na Chrudimsku, Čáslavsku a Vraclavsku. Kníže Bedřich Děpolta bránil, ale biskup se odvážil s výhružkami i na něho. Na počátku roku 1187 odjíždí Jindřich Břetislav za císařem Friedrichem Barbarossou se stížností proti knížeti. Fridrich odkládá rozhodnutí na jednání říšského sněmu do Řezna. Bedřich sám se jednání neúčastní, jen vzkazuje, že Jindřich neměl právo si na svého knížete stěžovat. To německé duchovenstvo a císař považují za urážku a Jindřich Břetislav získává 5. března 1187 zlatou bulu, v níž je prohlášen říšským knížetem na českém panovníkovi nezávislým. Když umírá u Neapole 9. září 1191 Bedřichův následník Konrád II. Ota, stojí Jindřich Břetislav v boji o trůn proti dosazenému Václavu II. na straně mladého Přemysla Otakara I. V lednu 1192 je vyslán znovu za novým císařem Jindřichem VI., aby český trůn vyprosil pro Přemysla Otakara. Za slíbenou úplatu 6 000 hřiven stříbra císař svolil, zbavil Václava českého trůnu a knížetem provolal Přemysla. Nový kníže se zdráhá úplatu Jindřichu VI. platit. V nepříjemné situaci se chtěl biskup vyhnout potížím poutí do Santiaga de Compostela, ale císař jeho průvod v Německu zastavil a přinutil vrátit se do Čech. Když je do podzimu 1192 zaplacena jen část úplatku, musel se dát Jindřich Břetislav císaři do zástavy, střídavě pobýval na císařském dvoře a na císařském hradu v Chebu. Přemysl Otakar I. pro osvobození svého biskupa nic neudělal.

Nakonec se císař s Jindřichem Břetislavem dohodl, že mladého knížete zbaví trůnu. V červnu 1193 pak biskupovi propůjčil hodnost českého knížete výměnou za slib zaplacení císaři neuvěřitelné sumy 6 tisíc hřiven stříbra. Jindřich Břetislav se pak v srpnu 1193 vypravil do Čech. Zde je uvítán s nelibostí, Přemysl proti němu táhne s vojskem. V rozhodující chvíli se však od něho odvrátila šlechta a u Zdic přeběhla k Jindřichovu průvodu. Přemysl podporován pražskými měšťany se v Praze opevnil a statečně se bránil takřka do Vánoc, kdy kvůli vlastní bezpečnosti utíká do ciziny. Jindřich Břetislav upevňuje svoji moc. Posledního protivníka, moravského markraběte Vladislava Jindřicha, vzal s sebou do Prahy po vojenském tažení na Moravu v létě 1194. Nyní soustředil ve své osobě veškerou moc v zemi, kterou mu ovšem dal německý císař. Poslušen císařovým rozkazům táhne jako přisluhovač cizí moci proti míšeňskému markraběti Albrechtovi. České vojsko tam loupí a drancuje, za což se biskup musí dělat později veřejné pokání. 6. prosince 1195 vyhlásil Jindřich VI. další křížovou výpravu, v níž Jindřich Břetislav slíbil účast. Vzhledem k nepokojům v Neapolsku se výprava zdržela a Jindřich Břetislav mezitím vážně onemocněl. Dne 13. března 1197 vjel do Prahy papežský legát kardinál Petr z Kapue. Jeho úkolem bylo získat podporu pro křížovou výpravu a napravit poměry mezi českým duchovenstvem. Čeští kněží museli obnovit slib čistoty, zdrženlivosti ve styku s ženami. V té době se už Jindřichu Břetislavovi přitížilo a toho chtěl využít Přemysl Otakar I. k znovuzískání trůnu, jeho vojsko bylo vyhnáno brněnským knížetem Spytihněvem. Kníže se nechal přenést do klidnějšího Chebu, kde 15. června 1197 zemřel. Byl pohřben v Doksanech, bazilice klášteře premonstrátek, kde byly prelátkami jeho sestry.

•      Richsa Česká (asi 1165 - 19. duben 1182) byla dcera českého knížete a krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.

Richsu její nevlastní bratr, kníže Bedřich ve dvanácti letech v roce 1177 provdal za devatenáctiletého Jindřicha, bratra rakouského vévody Leopolda V. Oba Babenberkové byli Bedřichovými bratranci - jeho matka Gertruda byla sestrou jejich otce Jindřicha II. Německý historik Tobias Weller tvrdí, že Bedřich si tímto sňatkem chtěl zajistit spojenectví svých rakouských příbuzných v budoucích střetech se Soběslavem II. Richsa pět let po svatbě manželovi porodila syna Jindřicha, ale krátce na to, 19. dubna 1182, v sedmnácti letech zemřela. Byla pohřbena v klášteře Heiligenkreuz. Její muž se podruhé neoženil a zemřel v roce 1223.

Autor LUCky.luKA v 16:27 | Permalink | Komentáře

Lucemburkové byli druhou českou královskou dynastií. Zemím Koruny české vládli v letech 1310–1437. Od roku 1196 vládli v lucemburském hrabství, v roce 1387 získali uherský trůn. V letech 1373–1415 drželi Braniborsko. Lucemburkové drželi říšskou korunu od roku 1308 až do roku 1437 (s výjimkou let 1313-1346 a 1400-1410).

Původ a mocenský růst -

Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ od bájné víly Meluzíny. Skutečnou zakladatelkou rodu však byla hraběnka Ermesinda (asi 1186 – 1247), jediný potomek hraběte Jindřicha IV. Slepého. Lucemburkové pocházejí z jejího manželství s Walramem, hrabětem Limburským (proto byli někdy označováni i jako rod limburský). Původní državou rodu bylo nevelké hrabství lucemburské na západní hranici Svaté říše římské, dnes území velkovévodství Lucemburského a belgické provincie Luxembourg. Mocenský vzestup Lucemburků na přelomu 13. a 14. století souvisel se strategickým spojenectvím s Francií, jejíž zájmy v Říši zastupovali. Prvním úspěchem bylo zvolení Balduina Lucemburského na stolec trevírského kurfiřta - arcibiskupa. Ten se tak stal jedním z nejmocnějších mužů říše.

Roku 1308 se rodu lucemburských hrabat dostalo největší cti: Jindřich VII. Lucemburský byl po násilné smrti Albrechta Habsburského zvolen králem v římskoněmecké říši. Poté, co jeviště dějin dramaticky roku 1306 opustili Přemyslovci, byl Jindřichovi roku 1309 nabídnut český trůn pro jeho jediného syna Jana. V Janovi Lucemburském se protnuly hned tři nástupnické principy: otec mu udělil Čechy v léno, oženil se s Eliškou Přemyslovnou a šlechta ho uznala za krále. Kariéra Janova otce byla krátká a oslnivá: roku 1312 byl korunován císařem, ale o rok později zemřel. Jan Lucemburský v českých zemích zůstal cizincem, posloužily mu ovšem jako odrazový můstek pro výrazné ovlivňování evropské politiky.

Zlatý věk: doba karolinská -

Janův syn Karel IV. se jako první český král stal císařem Svaté říše římské. Praha se stala vedle Říma a Paříže přední evropskou metropolí. Vznikla zde nejstarší univerzita na sever od Alp. Dobu panování Karla IV. a Václava IV. označujeme za dobu karolinskou a znamenala největší rozkvět Čech v dějinách státu.

Boje o moc -

Podle závěti svého otce udělil Karel IV. mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi v léno Moravu a pamatoval na všechny své příbuzné. V té době bylo lucemburské příbuzenstvo početné, což se brzy mělo změnit. Karel měl tři syny: Václava IV., Zikmunda a Jana Zhořeleckého; Jan Jindřich rovněž tři: Jošta, Prokopa a Jana Soběslava. Po smrti Karla a Jana Jindřicha se stupňovala rivalita Václava IV. a Zikmunda, moravští bratranci zase bojovali mezi sebou o vládu nad Moravou a zapojovali se i do bojů o český trůn. O císařský trůn bojovali obě větve zároveň: Václav IV., Zikmund a Jošt Moravský, a s nimi Wittelsbach Ruprecht Falcký. "Vítězem" se stal Zikmund, který všechny své rivaly přežil o mnoho let. Vládu v Čechách ale mohl nastoupit až po skončení válek s husity. Zemřel jako poslední legitimní Lucemburk ve Znojmě 9. prosince 1437.

Nástupnictví -