Jak jsem Ti o něm povídala

S inspirací závěru posledního článku, mého kamaráda Boba a jeho rubriky „z_cesty“, mě napadlo zrecyklovat oblíbenou otázku, jsme-li ve vesmíru sami. Náš život ve smogovém pokroku, trochu evokuje svatební závoj nažhavené nevěsty. Ale co věno, máme my, pozemské bytosti na bázi uhlíku, už co nabídnou?

V úvodu lze podotknout, že v našem (známém) vesmíru není moc způsobu na život - ve hmotě. Může to být pouze uhlík (ano ten, proti kterému tak urputně bojuje naše strojově přesná byrokracie EU) a křemík, obojí v různých variacích. Nemohu si tak odpustit jízlivou poznámku na adresu evropského dvora. Zřejmě jde o infiltrované „roboty“ (na bázi křemíku) z jiného konce galaxie, kteří se nás snaží utopit v našich vodnatých mozcích. Ale toto je samozřejmě jen nepodložená spekulace, jak jinak! Vlastně mám trochu odlišný názor na okolní inteligentní život a ke skoro padesátileté myšlence programu SETI, jsem zcela skeptický!

Celé toto pídění mi připomíná podivnou soutěž, prý ze života, Hledá se Táta a Máma (raději bez odkazu), kde pomocí lokálního broadcastového vysílání se jednotlivý soutěžící snaží udat zbylému časoprostoru. A pomoci jim k tomu má právě vyslaný prvotní (krátký a opakující se) signál - který napoví.))  

No a výsledek? Za celou historii jednotlivých sérií se „soutěžícím“ nepodařilo najít vhodného partnera.  Prvotní signál sice zaznamenal odezvu (z pohledu diváka vlažný úspěch), ale zcela se minul záměru najít inteligentní bytosti s ochotou komunikovat. Není divu! Chápu to ze svého pohledu, kdy já – člověk se základní znalostí matematiky, bych na nic podobného také neodpověděl!

Vrátím se tak k programu SETI. Pravděpodobnost o kontakt s „Něčím“ inteligentním, co by za to stálo je mizivá. Stojí tak před námi otázka, je-li lepší pokračovat v pokusech navazování kontaktu s „hloupými“ bytostmi, nebo celý tento projekt ještě na nějakých pár desítek, až stovek tisíc let odložit.

Zdá se mi, že naše doba je do značné míry stále opojená sama sebou (vodnatými mozky!) a svými pokroky, kdy význam pojmu „soudnost“ jde zcela jistě stranou. Přikláním se tak na stranu hlasů, které tvrdí, že byla obrovská a nenapravitelná chyba slézat ze stromů. Dokonce se nebudu bát (při)tvrdit. Byla chyba na ty stromu vůbec lézt. Měli jsme raději všichni zůstat na dně (při zemi) oceánu. A proč?

Události na Planetě zemi za posledních pár stovek miliónů let nám dali pěkně zabrat. Náš vývoj bohužel nebyl kontinuální a za tuto dobu zde došlo k početnému prostřídání dominantních druhů. Naše startovní dráha, co se týká (pro nás) hypotetické konkurence ve vesmíru, je tak značně pozadu a to v řádech, který je pro naší faktickou druhovou linii nepřestavitelné.

Musíme se tak smířit s myšlenkou, kdy pro (hypotetické) okolní pozorovatele vystupujeme spíše jako zanedbatelný vzorek v Petriho misce, než partneři hodni vstřícnému kontaktu. Nehledě na případné kritéria, dostat se do takovéto vyšší společnosti. I z mého laického pohledu bych se nebál tvrdit, že lpění na hmotě, na které si tak potrpíme, je soudobým přežitkem.

Svůj dnešní štempl „© Nasrat!“ uděluji plastelíně Formelo, za pokrucování našeho raného myšlení - kde se má vše točit kolem hmoty. Raději se přikláním k imaginárním kamarádům ve formě (duševní) energie, která nám dává sílu do života. Také si neodpustím podpásový kopanec k neopodstatněnému programu SETI, což je v tomto mé případě už pouhou formalitou. Naproti tomu bych raději viděl přeorientování kapacit k širšímu zkoumání života v oceánech. To je náš vesmír, to je snad to, na co svou inteligencí stačíme, doufám.

S láskou

Blue!

Autor mar.io 12.Leden 2011 v 13:57 | Permalink