Uhni z_cesty (déjà vu)
Budoucnost mi dává signály, kdy se náš projev smrskne v pouhá gesta a možná pár citoslovných slabik, hn? Ouha! Možná je to tím, že se čas zrychluje, fiiií? Nebo čím dál víc prostupuje ona bezpohlavnost, která má ráda vše pohromadě, muck! A tohle je má zpověď o „tu tu“.
Můj zdejší stereotyp spočívá především v neustálém cestování. Tu krok sem, tu dva (k)roky úplně jinam. Vydýchávám tu tak místní kulturu dopravy přímo s epickým napětím. Problém je ten, že více či méně sem byl motorismus dovlečen spolu s ekonomickým růstem. Tedy z pohledu dějin a evoluce, zčistajasna, ach jo!
Ono to je jako, když jim podáš berličku na lepší odpich, zpočátku, těžkopádného tělíčka, jenže než vlastně všichni přijdou na to, k čemu taková věc slouží a co se od nich čeká, budou se s ní nejdříve šťourat a drbat na zadku, než vůbec pochopí její pravý smysl. No, nesmíme jim to mít za zlé, každý se s něčím podobným ve svém vývoji dostal do křížku. Ovšem tím, v jaké masovosti se s tím setkávám zde, zavání mi to hotovým fenoménem jedné doby.
Civilizovaná doprava zde absolutně propadla! Momentálně ji tak nahrazuje pouhá simulace, lépe řečeno hra, s názvem ANUS (Automotive Noise of Urban Stress), jejíž pravidla jsou frivolní a meze se jí nekladou. Simulace jedné z mnoha dopravních partií tak vypadá následovně.
Po osmiproudé silnici (4+4) jede v jednom směru 5-6 aut v řadě a v početném zástupu. Ti co potřebují odbočovat vpravo, jedou vlevo a ti, co jedou vpravo, drží kótu - nezájmu, stále vpravo! Začínají tak námluvy doprovázené zvukovou kulisou troubení („tu“ sem a „tu tu“ tam). Ale pozoruhodnější je, jaký poker face si dovedou hráči udržet. Žádné ukvapené emoce, žádné výbuchy hněvu, pouze přímý pohled za obzor. Což dle mého názoru má svou určitou symboliku, po jejímž významu zatím marně tápu. A přes to všechno se zainteresovaní hráči dokážou ze své patové situace vylízat a zdárně odbočit. V této fázi, jedna z partií končí, říká se jí Vylízaný anus - postupka, a začíná spanilá jízda vnitrobloky, kdy hráč dává světu na obdiv sebe sama. Vítězně potrubuje na vše v okolí, co vykáže byť sebemenší pohyb jeho směrem. Dle morseova zápisu, jde o melodii z filmu o opici, praseti a třech samurajích na cestách za dobrodružstvím.
No, jak říká jeden reklamní slogan: „Život je hořký, bohudík.“ Pivo je tu levné a pod svou rafinovanou kulisu mě dokáže s popěvkem na rtech krásně usadit. Ve svém houpacím křesle pak omámen přemýšlím, jestli kulisa „tu tu“ není pouhé vizuální gesto, mimikry, vysílané do vesmíru, dávajíc svůj pokrok na obdiv před okolními pozorovateli. Tak na viděnou!
JOLLY BOB
poznámka: výpověď převzata ze starého blogu (viz. déjà vu)
