for you 10.Červen 2008
Když se na tebe podívám, tak mě srdce bolí,
Myšlenky se rozlétnou a pak mi rozum stojí,
Možná nejsme ten nejkrásnější pár,
Jeden druhému jsme každý něco dal i vzal,
Prožili jsme spoustu krásného a možná i trochu zlého
Ale když jsem s tebou můžu být už bez ničeho
Myslím že to je ten pocit, co jmenuje se láska
To je to něco, co mi moje srdce laská
Já nechci tě ztratit, protože už vím co mám
Chci se o tebe opřít, a nic víc nehledám
Naše seznámení neproběhlo příliš dlouze,
však při pohledu na tebe, propadám velké touze,
Touze být s tebou, protože tvůj úsměv mě hladí
Už vím jaké to je, když se dvě srdce dohromady sladí
Snad nejsme bezchybní, ale to není nic
Chci tvoje srdce, pak nežádám už víc
Možná naše nahota není tak dokonalá,
Ale vedle tvojí duše, pro mě jiná není pravá
krvavé slzy stále stékají
krvavé slzy, řekni koho to mrzí
krvavé slzy klidu mi nedají
tebe však spát sladce nechají
na kůrách starých stromů patrná je smůla
zbývající čas života – to je číslo jménem nula
zvedni oči a podívej se vzhůru
tvoje oči podniknout dlouhou - takřka nekonečnou tůru
vytáhni od opony šňůru
pak věcí bys měl vidět fůru
ale je to jak kdybys spatřil noční můru
když chceš krásnou oblohu, tak to máš fakt smůlu
nevidíš přes smog ani na nebe
už bys měl přestat myslet jenom na sebe
už dávno nejsou vidět hejna ptáků
na obloze je jen spousta šedivejch mraků
to je jen první fáze přechodu co zničí i tvůj svět
tak roztáhni tu oponu je čas pravdu uvidět
projdi se lesem plným odpadků
stejně tak mohls jít i na skládku
vidim srnu chycenou do pasti
na těch ladných nohou silně řetězy chrastí
život je plnej překážek a strastí
vyhlédni z okna do šedý reality která praští
kdysi moře nebylo černý od vylitý nafty
připadám si jak v povídkách pana Franze Kafky
všude jsou oázy hnusného betonu
měl bys už pobrat trochu rozumu
v muzeu vidím mrtvý plazy ptáky savce
ty člověk patříš mezi největší dravce
řeknu to ve zkratce
proč v muzeu nejsi ty
jako tvor co cítí však nehledí na city
krvavé slzy řekni koho to mrzí
koho bolí tyhle pasti tyhle klece pevné stěny,
krása čistší než nahé tělo mladé ženy
ničena je zabíjena za života rvána
nad tím všim už krouží jenom černá vrána
pomalu se otevírá temná brána
kam mizí svítání kouzlo překrásného rána
hubíme národy bereme svobody
svazujem kamenem a hážem do vody
už dávno přešel čas, kdy ukončit neshody
každej má v hlavě svý sobecký převody
matka zem volá po kousku pohody
kdybys nemyslel jen na prachy a tvá tář nebyla tvojí
láska s láskou dohromady v extázi se spojí
vrať se do doby kdy každý tvor měl svojí roli
ted myslíš jenom na sebe ostatní at to bolí
hluboký rány zasypáváš solí
smrt zkáza zapomnění zatracení
slovo láska v tvém slovníku asi není
nad sehnutými zády přírody dnes práská bič
člověk už dávno zahodil od svobody klíč
napsal/a: radioaktivita 22:23 | mozna trochu poezie Link komentáře (1)
