Pod vínem   29.Březen 2020


Vlku můj z pohádek...

Vodníku z vesmíru...
Topíš se v obleku ušitém na míru, 
když z pramenů bytostných krás rudé víno piješ,
vodníku prosím tě, bojím se když svými slovy šiješ.
Nedrž se svých lásek, kterým věty do hlav vkládáš,
nedrž se, když význam jejich vlastně jenom drze hádáš...
napsal/a: radioaktivita 17:50 | mozna trochu poezie Link komentáře (0)



Opilý vodník  


Visí tu na vlásku myšlenky beze snů,

Kapička průzračná co v přítmí zaniká,
Žiješ tak krátce, opilý obrázku,
Vodníku, jež pod kapkou se schováváš
Usínáš nad ránem a v rozbřesku procitáš
napsal/a: radioaktivita 17:48 | mozna trochu poezie Link komentáře (0)



Srdíčka z papíru  


Hněteme obláček, maličký vesmíru

Trháš mi srdíčka, tenoučká... z papíru.
A ve středu ticha, ztěžka se dýchá,
když protkáváš mne očima...
napsal/a: radioaktivita 17:46 | mozna trochu poezie Link komentáře (0)



Studna  


Za střípky věží bez ptaní, drze se schová svítání

a já zas pro jednou připadám si...
hloupá...
Oba jsme trochu neklidní,
jen kousek sebe nabídni,
hluboko pod rosou květiny pláčou...
Dla jsi mi první však né poslední,
protrhnuls hráze z kamení,
Vlna pod přáními se houpá...
Kapela z dálky nesmělá, 
když držíš křídla anděla, 
čelo naplní se vráskou
Jinak to ani neumí,
tůň ta se vodou naplní,
noc zase připadá mi dlouhá...
Ozvěna tlukotu doznívá,
a studna co je trochu žíznivá,
Snad neuvadne pod svou krásou.
napsal/a: radioaktivita 17:43 | mozna trochu poezie Link komentáře (0)



Pod žebry moře  


Jiskřičku z nebe, pečetíš mezi věty

V obálce sebe, hledíme na planety
Inkoustu tu kape, má duši bez pozlátek
Směle si tápe, závazně bez návratek
Zářivost Tebe, ohluší kastaněty
štěstí co zebe, kapka co protne světy
Básnířku tvoříš, hněteš ji z nejistoty
Tiše ji boříš pod žebry mořem, co bouří v její změti
napsal/a: radioaktivita 17:38 | mozna trochu poezie Link komentáře (0)



Beznaděj  


Nahá to koruna ke mě se naklání,

holými větvemi stroze mne hladí.
Hrozivý havran kráká tu bez ptaní,
a v dálce světluška můj měsíc cudně haní...
Kořeny prorostou maso jež nevidí,
otrok co poroučí plive mi do krku,
hustými slinami, vůbec se nestydí,
Ústa mi šeptají, směle... však bez zvuku...
Když mrtvé je svítání, křídla mě neunesou...
napsal/a: radioaktivita 17:35 | mozna trochu poezie Link komentáře (0)