| DALŠÍ BLOG »

Každé město má své kouzlo… Praha, Londýn i Dublin ….. a u každého města to kouzlo spočívá v něčem trochu jiném a tak to vyhovuje trochu jinému typu lidí.  Mě osobně uchvátila atmosféra Dublinu. Londýn je krásné město, kde je ale spousta černochů a lidí z arabských zemí. Oproti tomu Dublin překypuje hlavně Španělama, Francouzem a podobnýma národnostmi a tak na vás dýchne trochu jiná atmosféra. Taky Irové jsou jiní. Najde se mezi nimi více lidí, kteří svou přátelskost jen nehrají, ale opravdu takový jsou.

Jediné co mi v Londýně vyhovovalo víc, byli taneční kluby. V Dublinu jsou totiž všechny prostory hrozně drahé a tak je všechno hrozně malé a lidi jsou tam nasardinkovaní jeden na druhém. Zdá se ale, že to většině lidí ani nevadí. Já osobně tedy upřednostňuju, když se pro mě v hospodě najde volná židle, ale pro to stačí přijít prostě dřív. Stejně jako v Londýně se vše zavírá když je dle mého soudu zábava v plném proudu, ale tak to tady prostě chodí a zase na druhou stranu, člověk se díky tomu aspoň trochu vyspí. J

 

Doprava je tady teda šílená. Na autobusy se nedá spoléhat. Pravda, sice vždycky přijedou, ale jeden nikdy neví kdy. Je těžké odhadnout čas ve který autobus přijede na požadovanou zastávku, protože se musí odhadovat z času výjezdu autobusu z konečné a někdy na zastávce není napsané ani číslo autobusu, který tam staví, natožpak aby tam byl nějaký jízdní řád. Přímo v Dublinu se to sice tolik nestává, ale v okrajových částech to není vůbec nic neobvyklého. Lidé žijící přímo v Dublinu proto (a taky i z finančních důvodů) hodně jezdí na kole, což má bezesporu svoje kouzlo. Po celém městě jsou rozmístěné vždy plné stojany na kola. Hodně lidí tu taky chodí večer běhat.

 

Přijde mi škoda, že přitom kolik je v Dublinu přistěhovalců tu nejsou žádné kurzy angličtiny zadarmo. Jazykových kurzů je tu sice spousta, ale něco to stojí. Jako všechno tady. Dublin je rájem pro lidi, co jezdí na koni,ale často jen teoreticky, protože jízdy jsou tu velice drahé i ve skupině, o soukromých ani nemluvím. Na druhou stranu díky výborně fungující internetové komunikaci se dá snadno najít někdo, kdo vás naučí anglicky výměnou za to, že vy ho naučíte něco, v čem jste dobří. Pokud ovšem máte co nabídnout.

 

V Irsku je krásná příroda a z centra Dublinu se pravidelně pořádají zájezdy na různá místa po celém Irsku. Tyto zájezdy se kupodivu opravdu vyplatí spíš, než jet tam na vlastní pěst autobusem, pokud tedy člověk zrovna nemá vlastní auto. Irové však mají tu schopnost, že udělají turistickou atrakci opravdu ze všeho. Nevím jestli je to dobře nebo ne,ale přijde mi, že mi máme v Čechách kolikrát mnohem hezčí a zajímavější věci k vidění, jen to nikdo tolik nekomercializuje. Jedno se Irům ale musí nechat. Dobře se o svoje památky starají.

 

Lidi jsou tady víc v „pohodě“. Co se schůzek a podobných věcí týče, tak to nikdo nějak nedramatizuje. Je zcela běžné, že tu lidi chodí pozdě. Co mi ale vadí je, že  pokud člověk o něco stojí, obvykle musí vyvinout značné úsilí, aby toho dosáhl. Každý vám slíbí, že vám zavolá, ale pak to neudělá, nebo jim to trvá hrozně dlouho. Je mi záhadou proč, protože když se jim pak sami ozvete, nezřídka kdy zjistíte, že jejich odpověď na věc co jste chtěli je pozitivní. Jen vám to prostě nezavolali.

Jinak mě docela překvapilo, jak moc se tu distancujou od angličanů. Ve školách se často vyučuje Irsky a i když v Dublinu je Irština spíš mrtvý jazyk, tak snad všude ve školách se učí.

napsal/a: radioaktivita 14:44 | já jako au-pair Link komentáře (0)

tak už to tak vypadá, že jsem dala dohromady první show.... Derrenovi se líbí tak snad to bude dobré tedy... jinak radio hleda dalsi prezentery, lidi co umi delat grafiku a tak podobne.... takze pokud by tohle četl někdo kdo žije v Dublinu a má zájem, stačí se ozvat. Za odvedenou práci pro rádio, vás Derren může učit anglicky. (Není to žádnej laik - native speaker a 12 let učil pro jazykovku). stránky rádia jsou :  www.babylonradio.com mě najdete pod radiem mezi presenters a pokud chcete, můžete si poslechnout ve středu ve 23:00 irského času nebo v 00:00 českého času mojí show... moje angličtina je tam dosti ubohá, tak se snažim moc nemluvit, za to ale hraju spoustu dobrý český hudby OVERTONESSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSS yeah napsal/a: radioaktivita 12:55 | Link komentáře (0)

mno tak se nám hodiny táhnou ke druhé hodiny ranní a já mám dilema,jestli ještě čumět do počítače, jít uklidnit můj nenažraný žaludek k ledničce a nebo si jít konečně zacvičit... tenhle týden totiž cvičení moc nezvládam, jelikož na návštěvu dorazila babička...mno masakr..se starýma lidma je těžký pořízení a s touhle obvzlášť...neustále se snaží komunikovat,ale zapomocí takovejch kravin, že jí na to opravdu nemám co říct...horší ale je, že očekává odpověď a když nereaguju, tak si myslí, že ji nerozumím a vysvětluje mi to znovu a znovu, dokud jí to neodkývu k její spokojenosti. Navíc je ještě napůl hluchá, takže hrozně křičí, což mě teda nepřivádí zrovna do extáze.

Jinak novinky za celý týden jsou asi takové

Konečně jsem se setkala s Alex a je moc fajn... vyměnili jsme si nějakou hudbu, skype a hurá hurá na světě je kamarádka ze stejného města jako jsem já :) zvláštní pro mě ale je, že má o poznání horší angličtinu než já Musím tak některé věci říkat z jednodušeně a vysvětlovat jí význam slov, po případě ji opravovat. Je to hrozně zvláštní a i když konkrétně dneska mam pocit, že anglicky neumim, tak je to důkazem že nějak snad jo :)

Včera jsem se seznámila s Danielkou, která přijela před dvěmi týdny a s nějakými jejími kamarády. Jeden chlapec dokonce studoval v Plzni, tak jsme trochu poklábosili o starých dobrých časech na Slovanech. Prvně jsem s nima zašla do zdejší české hospody Czech inn a bylo to uplně brutálně divný. Český lidi, typ hospody, jídlo.... připadala jsem si hrozně nesvá a měla pocit, že je někde chyba, tak jestli tam příště půjdu, tak nejspíše jenom kvůli fotbálku co tam mají. Jinak mě jak Daniela tak kluci lákali k nim domů na přespání, takže mám další variantu případného úniku z domova :)

Na to jsem šla do buddhistického centra, kde jeden týpek promítal fotky ze své cesty tibetem. Moje toužící buňky se vysoce rozvibrovali, když jsem to všechno viděla a slyšela co kde a jak,ale vzhledem k tomu, že ho to vyšlo na víc než 3000 euro to pro mě zatím opravdu není reálné.

Dneska se konala další schůzka rádia, tak jsem se poctivě zůčastnila a rozhodila tam letáky o chystající se buddhistické přednášce. Dost jsem se těšila na týpka, co jsem ho tam potkala minule, protože je hrozně hovornej a vzhledem k tomu, že se živí jako zvířecí psycholog, tak je to dost zajímavej člověk. Na místo toho tam však byli trochu jiný lidi, takže jsem poznala pár novejch tváří a s Thomasem se snad sejdu příští týden. Dala jsem jim poslechnout nahrávku své první show - respektive prvního pokusu a bylo mi řečeno, co mam vypilovat, tak jsem teď pilovala a pilovala až se ze mě kouřilo, tak doufam, že to stačí a už to v životě neuvidim :) zítra to pošlu Darrenovi, tak doufam, že to projde. Na internetových stránkách už mam i profil, tak mě snad neodvrhnou:) no nic... jdu předstírat, že už spím tak , jako to obvykle normální lidi v noci dělají... :D

napsal/a: radioaktivita 02:59 | skoro normalni holka Link komentáře (0)

Do Rumunska nás jelo pět...čtyři kluci a já... plus samozřejmě zbytek skupiny... :) jela jsem tam s pocitem, že nejspíše zemřu vyčerpáním, zřítím se ze skály nebo se na mě vrhnou divocí psy....naštěstí se ale veškeré katastrofické předpovědi ukázaly býti mylné. V autobuse jsem s úlevou zjistila, že jedeme ve skupině tak zhruba napůl holky napůl kluci, takže jsem zadoufala, že nebudu looser skupiny a měla jsem pravdu :) Můj batoh byl oproti ostatním směšně malý,protože mi Jindra preventivně nesl spacák, ale jen co jsme šli do prvního kopce zaplašila jsem provinilost a soustředila se na šlapání....

Jako velice užitečné se ukázaly turictické hůlky, na které jsem sice první den trochu nadávala a bolely mě z nich ruce, ale jen co jsem si na ně zvykla, o hodně mi zlehčovali postup a usnadňovali držení rovnováhy. Chodili jsme celé dny dlouho a dlouho,ale jak říkal Peťan - vždycky když už nemůžu, rozhlídnu se kolem a řeknu si - ale je to krása...  a to opravdu byla.... na chůzi jsme si rychle zvykli a pojmy jako vysoko či daleko náhle nabyli uplně jiných rozměrů.... za pár dní už jsme se smáli kopečkům, kterých bych se jindy děsila k smrti.... první čtyři dny jsme procházeli skrz travnaté hory Valkan. Ze začátku se kolem vyskytovali skupinky sběračů borůvek, ale brzy jsme míjeli jen stáda ovcí a koní. Jen jsme na jednom kopci narazili na skupinu týpků čtyřkolkách, co si to tam krosili touhle variantou.

Počasí tam nám vskutku přálo a ve Valkanu jsme zmokli jen jednou a to nijak tragicky. Bylo to taky jediné štěstí pro malýho Papuho a Cardíka, kteří si sebou nevzali stan. Mě osobně to nepřijde moc praktické, protože celta je věc těžká jako kráva, ale jim to vyhovovalo a navíc vždycky bylo napínavé jaký příbytek z těch celt vymyslí nebo nevymyslí. Malej to vzal ještě uplně do extrému a na celej náš trip si vzal jen zásobu čínskejch polívek a štangli salámu - což by normálního člověka při našem výdeji energie nejspíš zabilo.

Jednou jsme šli nakoupit čerstvý sýr k bačům do salaše a byl to teda zážitek. I přes to, že jsem byla chůzí značně zničená jsem šla dobrovolně taky a zhruba půlka lidí čekala nahoře. Salaž obývali tři chlapy, takže byla jak jinak, než značně špinavá a zaneřáděná. Bačové ale byli moc milí a pohostili nás pitím z borůvek, chlebem a tím sýrem, který byl opravdu směšně levný. Jen hygienické podmínky tam opravdu za nic nestály. Já jsem pořád nemohla odtrhnout pohled od mrtvé ovce a kbelíku krve, co jim stál u postele a snažila se v té tmě tam vyfotit.

Těsně před přechodem do Retazatu jsme se míjeli se skupinou, která vyrazila z druhé strany a trochu jsme se vzájemně děsili, co nás ještě čeká. K jejich smůle jsme však nemuseli vůbec lhát, jaká to ještě bude štreka a když nám ukázali ukázkově na kopec, který jsme měli vystoupat hned ráno, tak jsme se zasmáli, že to nic není. Musím říct, že někteří z nich po této naší reakci trochu pobledli.

"Turističtější" hory Retezat - takzvané jezernaté hory jsou celkem dobře značené, takže bysme se tam bez průvodců neztratili, čehož jsme s Jindrou dvakrát využili a vyšli daleko za skupinou...těžko říct, které z těch hor byli krásnější...tady nás místo travnatých kopců a stád, čekali hory kamení, zurčící potůčky a nádherná jezera....

Za celou dobu našeho putovní jsme potkali jen jednu hospodu...no potkali...vlastně jsme si sešli zruba hodinovou cestu z naší trasy doků k chatě Kabana buta, kde nabízeli teplé jídlo. Všichni jsme se tam vděčně vrhhli na jediné menu dne a tak jsem i já s chutí snědla vepřové, které normálně vůbec nejím. Pak konečně přišlo na řadu pivo, jehož vidina sem táhla chlapce už několik dní.Nedbajíc zítřejšího výstupu do brutálního kopce na stezku se střískali ještě i s pomocí slivovice jak zákon káže a pak se odebrali za zbytkem skupiny, která mezitím zpívala u táboráku.Nejveselejším zpěvákem byl bezesporu Peťan, který vydatně kvílel za všechny a odradil tak od zpěvu většinu střízlivějších jedinců.Tuhle noc jsme celá naše parta skončili spát pod širákem. Zima tam sice trochu byla, ale nebe mělo víc hvězd než jsem kdy v životě viděla a ani se mi nechtělo usínat, jen abych se na ně mohla dál dívat. V retazatu není moc lesů, u kterých by se dalo stanovat a tak tam bylo pořádně větrno, ale na rozdíl od Valkanu tam byli mnohem širší koupací možnosti, tak jsem navzdory nepříliš pozitivním teplotním podmínkám skočila do krásné říční tůňky teprve po druhé za celou dobu vykonala očistu jak se sluší a patří. Ukázalo se, že to možná až tak nebylo potřeba, protože nás celý další den omýval déšť. Chodit tam po kluzkých kamenech s pláštěnkama na sobě opravdu nebyla žádná legrace a místy jsem se opravdu bála, že spadnu dolů. Na těch kamenech nám totiž i naše jindy tak užitečné hůlky překážely. Kupodivu jsem z toho vyvázla jen z odřeninami a všichni jsme výstupy v dešti přežili. Poslední den při dlouhém sestupu jsme pak děsili jiné turisty tím, že jsme jim říkali, jak dlouhý výstup je ještě čeká k jejich prvnímu tábořišti a vůbec jsme jim to nezáviděli. I ten sestup nám totiž zabral několik hodin. V cíli stála další hospoda a tak jim od nás pršeli hromadné objednávky jídla. To bohužel nestálo vůbec za nic a chudákovi Jindrovi pak z toho bylo opravdu dost zle a tak jsme hned po příjezdu do Brna jeli domů, zatím co ostatní šli na pořádnou večeři.

Uf konečně jsem se dokopala k tomu, abych to naponěkolikáté dopsala, tak snad jsem nic důležitého nevynechala....Na závěr se dá říct jen - MILUJU RUMUNSKO

 

napsal/a: radioaktivita 11:55 | výlety a podobné akce Link komentáře (0)

Řekni co na smrti tak hrozného je

Jak život přišel tak jednou i smrt příde

Náš jediný úkol je smát se a žít

Ne jen smutnit a ve vzpomínkách dlít

 

Říká se, že pláčeme pro ty co odešli, ale to je lež

Truchlíme jen pro sebe , tak s jinou teorií k čertu běž

Někdy cítíme se vůči nim vini

Jindy jednoduše chceme být dál s nimi

 

Smrt je  plná možností nikdy nevíš co se stane

Někdo ji čeká s radostí jiní se modlí ať je nikdy nedostane

Můžete říkat, že jsem bez srdce ale smrt nic není

I když lidi umíraj, život dál se na nás kření

 

Nechci se pořád jen bát toho co přijde

Zatnu pěsti a budu věřit, že mi všechno vyjde

Že po smrti je smrt či ráj

Né však peklo jak mi mnozí vykládaj

 

 

napsal/a: radioaktivita 02:38 | mozna trochu poezie Link komentáře (3)

Máloco ženu vyděsí tolik, jako když se jí o týden zpozdí menstruace. I když to všechny nesnášíme a často nám to nedělá dobře, tělo se potřebuje zbavit „špatné krve“  a když to nedělá, je to obvykle známkou toho, že se něco děje. Máloco se pak vyrovná té úlevě, když  se o požděná menstruace konečně dostaví. Za život jsme si skoro každá prošli něčím takovým a já jsem tak brouzdala na internetu  a hledala, čím je opožděná menstruace způsobená. Většinou se totiž všude píše,  že jsme těhotné J

 

 

Takže příčin které jsem vysondovala je ještě trošku víc tak je sem napíšu – a třeba to někomu pomůže, nebo ho to uklidní.

 

1. stres – někdy je na nás toho prostě moc a naše tělo to nezvládá
2. jiná žena J - pokud trávíme hodně času s nějakou jinou osobou ženského pohlaví, může se stát, že se nám naše menstruace srovnají na stejnou dobu. Neptejte se mě jak je to možný, ale prostě je to tak… nevím co na to doktoři, ale stalo se to i mě, takže tomu věřim J
3. změna prostředí… třeba z cestování, ze změny jídelníčku, životního stylu a tak podobně
4. vysazení antikoncepce – po vysazení antikoncepce se může stát, že nejprve přijde jen maličko, nebo se hodně opozdí a to i v případě, že první dvě menstruace po vysazení byly v pořádku. Než se tělo vzpamatuje z látek které se v antikoncepčních prostředkách vyskytují trvá zpravidla kolem půl roku a tak můžeme mít nepravidelnou menstruaci a podobně.
5. cisty – to je bohužel jedna z horších možností a pravděpodobně důvod, proč se všude doporučuje vyhledat lékaře do týdne (někde do dvou)..
6. menopauza a před menopauza – tu tady rozvádět nebudu, protože nejsem doktorka J
7. těhotenství – pro klid duše je občas opravdu lepší ten těhotenský test koupit a přesvědčit se, že nejsme těhotné. Pokud jsme z této možnosti ve stresu, je menší pravděpodobnost, že „už to konečně dostaneme“ J

 

Vždycky je lepší si zajít k lékaři, ale pokud jsme třeba měsíc na dovolené u moře a tu možnost moc nemáme, tak většinou není důvod k panice (pokud jsme zrovna neměli nechráněný styk na pláži). Právě ta dovolená totiž mohla způsobit to, že se menstruace opozdila.

 

napsal/a: radioaktivita 10:11 | tak různě Link komentáře (0)

Tenhle týden byl neuvěřitelném shonu…..Všechno začalo jak jinak, než pondělkem… měla jsem domluvený pohovor v jazykové škole, kde jsem mela dostávat hodiny angličtiny zadarmo s tím, že pro ně něco pomůžu přeložit do češtiny, nebo jim zatančím na nějaké párty. Ještě než jsem tam vůbec vyrazila, potkala jsem se na netu s Adamem, se kterým jsem už ani nečekala, že se kdy sejdu mno ale nakonec jsme se spontánně se domluvili na tom,že pak budeme někde bloumat… mno pohovor začal vskutku zajímavě avšak beze mě…ještě půl hodiny po tom, co už jsem na něm totiž měla být, jsem zoufale běhala po všech možných okolních uličkách a nemohla to najít. U mě klasika no. Nakonec jsem tam zavolala a oni si mě vyzvedli u jakého si kostela, kterých je v Dublinu všude plno a vypadají vesměs stejně..no bylo to kompletně mimo veškerá očekávání…řadovej baráček se sotva znatelnou cedulkou a dva fakt sympatický týpci…. Po pětiminutovém rozhovoru mi byla nabídnutá vlastní hodinová show v rozjíždějícím se rádiu…mno mazec… byla jsem v takovém soku, že jsem se sotva zmohla na to, abych ze sebe vykoktala, ze to beru a domluvila se s nim na hodinách angličtiny, které za to budu zadarmo dostávat… a to se rádio ještě ani nerozjelo.

Jen tak tak jsem se stihla dopravit na schůzku s Adamem a celou tu dobu jsem byla uplně mimo…pořád jsem jen mluvila a smála se a vůbec nechápala. Čas jsme vyplnili posedáním po lavičkách, načež jsem prohlásila, ze si musíme dát nej carott cake co mají v jedné kavárně a asi hodiny jsme tu kavárnu hledali a bloudili kolem. Vždycky jsem si myslela, že tady už to někde je a ono nic. Divím se, že mě chudák nezabil. Nakonec jsme to ale našli, i když se ukázalo, ze cake zrovna nemaji a kafe tam nestálo za nic…. Adam pak odešel na luas a ja se sešla se Zuzu a Philipem a jak už tradičně, zašli do Govindy na véču. Nakonec Philip ještě koupil flašku vina, tak jsem se trochu lízla a jela dom… porad nemůžu uvěřit, že jsem se zapletla do rozjízdějiciho se radia…čistá radost ….mno hukot no Zbytek týdne byl překvapivě busy, když jsem střídavě dávala dohromady svou hudební knihovnu, chodila na angličtinu, kde jsem se seznámila s dalšíma lidičkama mno a taky jsem se konečně sešla s Luci, se kterou jsme to plánovali už asi měsíc. Jen ty koníci mi nějak nevyšly. Na hodinu jsem sice šla,ale byla tam jiná paní než posledně, takže se s ní pořádně nedalo domluvit na té brigádě.

Taky jsme zašli s Karen do kina na filmeček The boy in striped pyjamas mno a byl to masakr.. posledních deset minut jsme obě probuleli a když to skočilo, rozhodli jsme se vplížit ještě na nějakej jinej film.Mno nakonec jsme měli jen jednu možnost a to jít na film Anton. Ukázalo se však, že jsme jen marně doufali, že nám to zvedne náladu, jelikož celý děj byl značně depresivní. Neviděli jsme první půl hodinu , tak jsem z toho byla trošku zmatená a navíc to je irský film což znamená, že to pro mě bylo něco jako pro Karen sledovat Pelíšky, jelikož o irské občanské válce vím velký kulový.

napsal/a: radioaktivita 12:00 | skoro normalni holka Link komentáře (0)

Stojím v dešti

Bolestné kapky padají z nebe

Křičí tu ticho

Uvnitř sebe dotýkám se tebe

 

Bouře plane

Syrové slzy stékají po tváři

Šlehavý vítr bodá

Temnotu bouře prozáří

 

Čelím světu

Blesky hoří na obloze

Divoká hra světel

Hromy mluví ze mně stroze

 

Piju déšť

Ničivá smršť zuří uvnitř duše

Jsem tou bouří

Co slyšíš jen hluše

napsal/a: radioaktivita 11:29 | mozna trochu poezie Link komentáře (0)

mno tak včera malá (16) let zase uspořádala doma menší párty s bandou známejch...tentokrát jsem byla ale vyzvaná k tomu, ať se přidam, tak jsem se chopila piva a v pyžamu se připojila ke slečnám co měli na sobě mraky mejkapu a chlapcům co fakt mysleli jen na ten sex...

začalo to tak, že jsem šla na záchod a překvapila jsem tam čůrajícího týpka ... lehce v šoku jsem vycouvala a šla si radějc udělat čaj.. v domě řvala hudba brutálním způsobem, takže o spánku nemohla být řeč a tak jsem se raději připojila, postávala kolem a snažila se zvyknout si na jejich akcent...nakonec se zadařilo a sem tam jsem s někym i trochu hodila řeč... i když úroveň zábavy byla lehce dementní... veškeré vtipy byli ryze sexuální a já nestačila zírat, co mají děcka za sebou...i když je fakt, že některým bylo skoro jako mě :) vedle toho jak se ale chovali, jsem si připadala jako stařena...  bylo tam ale pár zajímavých momentů, kdy jsem vyhecovala nažranýho týpka, aby vypil na ex sirup - jelikož prohlašoval, že je to víno :D mno nedal to všechno, ale kloubouk dolů...není divu, že se nám pak vyzvracel na koberec. Jelikož jsem byla taková ta "autorita", co mohla párty kdykoliv rozpustit, tak jsem bojovala za přežití Andyho whisky, které bylo pro tyhle typany opravdu více než škoda... sice jsem při tom jak jsem toho týpka od té whisky odhodila takovym způsobem, že  málem rozbil všechno co bylo kolem, ale nakonec to dobře dopadlo :) jedním z vrcholných momentů zábavy pro většinu lidí evidentně bylo, když do kuchyně vešla slečna a všichni začali křičet, že měla 4 sekundy a pak mi vehementně posunkami vysvětlovali, že to znamená 4 sekundový sex,aneb zásun , výsun, zásun výsun s chlapcem, co následně taky dovalil a podle toho jak se slečna tvářila se bojim, že se tak i stalo.. kluk byl teda ale naprostý hovado.. jedinej moment, kdy jsem byla fakt nasraná byl, když tento nově příchozí hovaďák usoudil, že bude sranda mi stáhnout spodek od pyžama a nenapadlo ho, že pod nim asi nic nemám...naštěstí jsem zrovna měla takový pyžamo, že se jakž takž v čas zaseklo. I tak mi ale trvalo dost dlouho, než jsem se uklidnila. Zkrátka druh zábavy tam byl místy dost zajímavý. Holky se evidentně předhánili v tom, která z nich protrhne svým jekotem všem ušní bubínky (a to jsem si o sobě myslela, že jsem byla v 17 uječená)..

Každopádně to bylo zajímavé a jsem ráda, že jsem to neproležela v posteli...

napsal/a: radioaktivita 00:29 | skoro normalni holka Link komentáře (0)

Dneska se mi hrozně stýskalo po domově a přátelích a jako kdyby to všichni tušili, byli na mě moc hodný. Autobusák mi poradil kde vystoupit na zastávce a příjemně si se mnou povídal mno a nakonec ani to hledání Kilronan centre nebylo tak těžký. Dorazila jsem tam o dost dřív, tak jsem se kochala pohledem na koně a jejich jezdkyně. (Docela mě překvapilo, že kolem nebylo vidět téměř žádné chlapy.) Tak či tak jsem se  konečně dočkala a vyšel na mě krásnej bělouš jménem Smog. Docela jsem se bavila, protože jako jediný ze všech koní tam pořád prděl a kakal. Zkrátka je to moje láska na první pohled. Zvládal vše tak jak má téměř bez toho, abych mu zadávala povely. Nevím jestli je to dobře. Na jednu stranu je evidentně vytrénovaný,ale na druhou mam pocit, že takhle se ho nenaučím dost dobře ovládat. Každopádně ale věděl co má dělat líp než já. Nějak mi chybí anglická slovní zásoba kolem koní a tak jsem jen upřeně sledovala ostatní a snažila se dělat to, co oni . Jak to ale s mým bystrým zrakem bývá, hodně mi toho uniklo... :D Neměla jsem zrovna pocit, že by mi ta hodina něco dala,ale i přesto být na koni je takový potěšení, že už se těším až tam půjdu příští týden znovu. Byla jsem se zeptat, jestli je možný abych pomáhala s koňma výměnou za nějaké volné jízdy a mám počkat na odpověď do příštího týdne. Vypadá to ale pozitivně, tak si sama držím palečky ať to vyjde. Stejně mi ke spokojenosti tady chybí nějaká pořádná fyzická práce - ne že bych někdy nějakou dělala teda. Dokonce i cesta zpátky byla super, protože mě nějaký lidi vzali autem skoro až domů...chudáci. Bylo to totiž mimo jejich trasu a asi s tim nepočítali, když mi nabídli odvoz k zastávce. Žádná ale nebyla poblíž, tak to nakonec dopadlo jak dopadlo....mno nic. Jdu snít o koníkách ...

napsal/a: radioaktivita 22:22 | skoro normalni holka Link komentáře (0)

spánek je krásný a kouzelné je snění

když lehnu do postýlky tak nad ten pocit není

zavřu oči a upadám do jiného světa

tiše jen zavrním a už moje duše někde létá

 

postýlka moje, voňavá a čistá

hřeje mé tělo, zatímco mysl se ke snění chystá

když zajde slunko a na vše padne stín

vyčistit zuby, umýt a hezky rychle do peřin

 

toužím jen obléct si pyžámko a zavrtat se do pelíšku

pak už jen políbení na dobrou noc a zfouknout u postele svíčku

chci být medvíkem a celou zimu sladce spát

když prospím celý život, tak nemám čeho litovat

napsal/a: radioaktivita 13:49 | mozna trochu poezie Link komentáře (0)

ach jo...mno tak už jsem se dneska po třetí pokusila cvičit a vždycky někdo přišel domů.... kdybych měla v pokoji dost místa byl by klid...navíc vždycky po přerušení ze žalu žeru čokoládu.... teda né že bych byla tlustá,ale už zjišťuju, že mi přestávají být ty kalhoty, co jsem si koupila když jsem sem přijela, z čehož nemam radost, páč jsem z nich měla radost....

dneska jsem si byla koupiti nové botky aby šli aj na koníky aj na normální nošení, tak je zítra jdu vyměnit za větší...jsem zase zapomněla, že mam levou nohu větší než pravou a   je mi jen jedna bota  zítra jedu poprvně na koníky na nějakej statek tady poblíž, tak se chci vědět, jak to najdu, když ani neznam jméno zastávky... mno snad poradí autobusák...jestli ne tak holt smůla no...

jinak jako o otci z rodiny postupně začínam zjišťovat čím dál  zajímavější věci... jsem si řikala, že je hustej,ale teda kolik toho má za sebou...dneska mi ukazoval jizvy jak mu někdo probodl ruku zkrz na zkrz a vypadlo z něj, že si nepamatuje tři roky svýho života, jelikož byl na drogách...  dokonce píše knížku, tak doufam, že se dočkám toho, až ji dopíše a dá mi jí přečíst....

sakra...mam v sobě dneska hafo energie a nevim do čeho jí vložit...

napsal/a: radioaktivita 22:37 | skoro normalni holka Link komentáře (0)

strach je mnou a  já jsem jím

sdílej ho se mnou ať se tu sama nebojím

bojím se samoty a mám strach z ticha

děsí mě když vedle mě i někdo jiný dýchá

mám obavy z umírání, však bojím se i žít

pojď se se mnou bát a o strachu snít

 

děsím se usínání a mám strach z probuzení

strach tu pořád je, jak milenec mě plení

něžně mě hladí, pálí a bolí

strach je slastí, hříchem a v ráně solí

je tím co mě pohlcuje, mé tělo po něm šílí

žiju jím a on se mnou můj život sdílí

 

mám strach ze všeho, ze všech i z toho strachu

obávám se modrého nebe a ještě víc černých mraků

děs mě objímá, líbá a hladí

strach je tím co mě nažhaví i všechen žár zchladí

jen on je moje štěstí, radost a touha

je to moje velká láska, moje slastná zhouba 

 

 

 

 

napsal/a: radioaktivita 21:23 | mozna trochu poezie Link komentáře (0)

Naše planeta zdá se být přelidněná.Není tu dost místa pro všechny, tak musíme čekat, až na nás dojde ředa.

Čekáme vždy a všude. Mě třeba vždycky rozčilovali fronty v obchodech..Zrovna spěcháte na schůzku, nebo prostě potřebujete na záchod. S nákupem za pár korun si stoupnete do co nejkratší fronty.Často si však nevšimnete, že pán před vámi má plný košík a ještě se vrací pro pivo. Někdo před sebou může spatřit sympaticky vypadající stařenku, která platí stravenkami, nebo si jednoduše nevzala dost peněz. Čas od času máte přeci jen štěstí a nikdo takový před vámi nestojí. S poměrně spokojeným úsměvem si vystojíte dlouhou frontu, když vám přímo před nosem zavřou pokladnu s odkazem na ohromující řady lidí okolo. Takže když už se nezasekne pokladna, nebo vás náhodou  nepodezřívají z krádeže (což se mi už taky jednou stalo), máte ještě spoustu dalších možností, jak přijít o volný čas.

Kromě těchto front, trávíme spoustu času třeba čekáním ve frontě na záchod, což je třeba ve škole výborný způsob, jak přijít o přestávku. Čekáme  na dopravní prostředky, ve  frontách tramvajenky, na poštách a někdo je nucen čekat i než poteče teplá voda, nebo se uvolní místove sprše.

Zkrátka jen čekáme a čekáme… jednou jsem se pokoušela zpočítat, kolik času pročekám během jednoho týdne a narůstající číslo mě tak vyděsilo, že jsem toho raději zase rychle nechala.

Čekání je součástí dnešního způsobu života a je jen na nás jak ho strávíme. Jestli se budeme zlobit na zpožděný vlak a zkazíme tím sobě a pár lidem okolo den, nebo jestli to jednoduše akceptujeme. Když si k čekání pustíme mp3, zavoláme někomu, s kým už jsme delší dobu nemluvili, nebo se prostě jen ponoříme do soukromého světa našich myšlenek zjistíme, že je to vlastně není až tak strašné. Někteří lidé mají hysterické záchvaty z toho, že musí půl hodiny čekat na tramvaj a když se dostanou domů, sednou si k televizia tráví čas sledováním otupujících televizních programů.  Tak by mě zajímalo, jestli to opravdu stojí za to rozčilování. Zkuste se nad tím trochu zamyslet...

 

napsal/a: radioaktivita 11:11 | skoro normalni holka Link komentáře (0)

Někdy, když se rozhlédneme kolem sebe, máme občas pocit, že všechny zkušenosti které jsme jako lidstvo nabyli za válek, se pomalu vytrácejí. Stačí se někdy podívat  na televizi, kde se mimo jiné objevují i střety skinheadů a neonacistů s jinými organizacemi. Spousta dnešních mladých lidí se dává nasměr neonacismu, aniž by věděli, co to slovo opravdu znamená.

 Někteří z nich nevěří, nebo  ani nechtějí věřit v hrůzy koncentračních táborů, ghett, vyhnanství………

 

   Lidé z této hrozné doby pomalu umírají, atak jsem velice ráda, že se nám všem dostalo možnosti  pohovořit si s pamětnicí. Škoda jen, žetuto možnost nemají i všichni ostatní lidé.IVšak kolik lidí by se opovážilo oponovat člověku, který koncentrační tábor zažil.Kolik lidí by mu bylo do očí schopno tvrdit, že tyto věci se nikdy nestaly,nebo nebyly zdaleka tak hrozné jak se tvrdí. O to šílenější, oč strašnější byly zážitky lidí v koncentračních táborech, je skutečnost, že někteří lidé nebyly za své zločiny potrestáni. Stali se milujícími manželi, rodiči….Bezmrknutí oka však posílali židovské rodiny na smrt.

   I v prostředí Terezínského ghetta, bylo těžké připustit si, že jsou lidé něčeho takového schopni. Zde pro nás byl takéo mnoho silnější zážitek z filmu „Poslední motýl“. http://www.csfd.cz/film/4969-posledni-motyl) Bylo zvláštní sledovat  osudy židů, ne nepodobné skutečnosti. Pozorovat jejich boj o život v ulicích, kterými jsme před chvílí procházeli.

   Zajímavý byl také pocit, že jsme ubytováni v bývalých nacistických kasárnách a  vinou vojáků, kteří zde byly ubytováni zahynuly stovky lidí.

Vojáků, kteří se podíleli na takřka divadelním představení, které zde bylo sehráno židy, za účelem uspokojení delegace Červeného kříže. Jak snadno a jak ráda se tato delegace nechala oklamat. Svým způsobem chováme obdiv k nynějším obyvatelům tohoto města, protože pro nás by nebylo lehké zde žít s vědomím toho, co se v těchto místech událo.

   Byly jsme doslova zaplaveni spoustou informací o zvěrstvech, které byly za druhé světové války napáchány.  Je velká škoda, že nám nebylo poskytnuto dostatečné množství času, abychom si stihli všechno zapamatovat, prohlédnout, poslechnout. Velice nám vyhovovalo, že jsme byly ubytováni přímo nad výstavou děl, dočasných obyvatel terezínské pevnosti, kam jsme měli po celou dobu  naše pobytu volný přístup. Hluboce na nás zapůsobily jejich obrazy a literární díla, které více než cokoliv jiného vypovídaly o jejich životech. Bohužel jsme však na některé zajímavosti neměli mnoho času. Zbytečně moc jsme ho strávili nad zpracováním zadaných témat. I když mnohé věci byly zajímavé, spoustu z nich jsme jich již slyšeli. Taky díky krátkým přestávkám, přednášky našich spolužáků působily ke konci již trochu únavě.

Pevnost Terezín, byla postavena Jozefem II. , díky jejítakticky výhodné pozici. Nikdy však nenašla příležitost k uplatnění veválce, pro kterou byla postavena.

 

Terezín byla zástávka před jistou cestou na smrt. Byly semsváženy tisíce židů z celé Evropy. Původní obyvatelstvo bylo odstěhováno atak se toto město stalo ghettem.

 

Řešení židovké otázky:

Tak nazývaly nacisté genocidu,  která byla zahájena nástupem Hitlerak moci. Spousta nacistů ani nevěděla co tento termín ve skutečnostiznamená.

 

Konečné řešení židovské otázky lze shrnout do čtyřzákladních stupňů .

 

1. izolace židů od místního obyvatelstva
2. zabavení jejich majetku
3. přesídlení
4. fyzická exterminace (likvidace)

napsal/a: radioaktivita 10:49 | skoro normalni holka Link komentáře (1)

Tak jsem se konečně probudila do krásného dne, který byl zároveň i dnem mého volna... Celý jsem ho procourala po ulicích Dublinu, kdy jsem chodila sem a tam jako blázen, abych si co nejlépe zapamatovala co přesně je kde a pospojovali se mi tak v hlavě místa, kde už jsem byla.... po několikahodinovém chození si tak troufám prohlásit, že už někam i trefím Vlastně jsem se původně měla taky konečně sejít s Luckou, která nedorazila, protože jí bylo špatně mno a pak se Zuzankou, která přišla samozřejmě pozdě moje touha po kávě tak bohužel zůstala nenaplněná a rovnou jsme vyrazili na koncert na který jsem se tak dlouho těšila... Na uvítanou jsme dostali každej balíček Bebeček a konečně jsme se ocitli v Button factory, což je opravdu více než příjemné místo pro koncíky... dost mě to potěšilo, jelikož jsem se obávala malého odkyslíkovaného prostoru s nízkými stropy, na které jsem z Dublinu byla doteď zvyklá I když jsem věděla, že je v Dublinu spousta Čechů, stejně mě zaskočilo, když jsem jich viděla tolik pohromadě...Zuzanečka ulovila místo na sedačce u zdi, abych si měla kam uložit svůj putovní batůžek, což bylo super, protože když jsem si na tu sedačku stoupla, rázem jsem překonala své výškové postižení a krásně viděla na pódium.... publimkum si trocu zahučelo a zapískalo a konečně se objevil ten, kvůli kterému jsme došli...dramatická pauza..... Jaromír Nohavica... Bála jsem se, že na koncer dorazí lidi jen proto, že bude česky a bude to taková "česká párty",ale ukázalo se, že jeho písničky opravdu většina lidí znala, takže to bylo fakt příjemné a čas od času jsme si i zazpívali:) jak jinak, než že největší úspěch slavili dětské písně o kozlovi a podobně.... Každopádně koncík super, a jsem hrozně ráda, že jsem se konečně dostala na koncert Nohavici před davy jeho lískuchtivých fanoušků...v Dublinu,ale přeci napsal/a: radioaktivita 10:34 | já jako au-pair Link komentáře (0)

Poslední články

• Venuše
• Pod vínem
• Opilý vodník
• Srdíčka z papíru
• Studna
• Pod žebry moře
• Beznaděj
• dál
• Motýl
• ...

Archiv

• 2020 Duben (1)
• 2020 Březen (6)
• 2017 Leden (1)
• 2016 Prosinec (1)
• 2015 Červenec (1)
• 2012 Prosinec (1)
• 2012 Listopad (1)
• 2012 Srpen (1)
• 2011 Listopad (1)
• 2011 Březen (3)
• 2010 Prosinec (1)
• 2010 Listopad (1)
• 2010 Říjen (1)
• 2010 Září (3)
• 2010 Srpen (2)
• 2010 Březen (3)
• 2009 Srpen (1)
• 2009 Červenec (2)
• 2009 Červen (3)
• 2009 Květen (7)
• 2009 Duben (4)
• 2009 Březen (5)
• 2009 Únor (6)
• 2009 Leden (2)
• 2008 Prosinec (9)
• 2008 Listopad (16)
• 2008 Říjen (16)
• 2008 Září (4)
• 2008 Srpen (1)
• 2008 Červen (4)
• 2008 Duben (3)
• 2007 Květen (4)
• 2007 Duben (7)

Blogy přátel

• Killik
• Papundekl_HAPS
• PetasBoy

Poslední návštěvy

• Smudlicek1991 (2x)
• roman.soson (1x)
• Zhavee.reci24 (1x)
• lasisnista (1x)
• jura3421 (1x)
• daohang (1x)
• Barbara81 (1x)
• KravMagaAusterlitz (3x)