dick - co s dětma... 25.Září 2008
no psycho...jako by nestačilo, že se mě moje svěřenkyně na Mallorce pokloušela líbat a neustále se mi ukazovala nahá a šahala si na prsa..... teď ještě tohle navíc....
Erik na mě zavolal, ať za nim příjdu a stáli připravení se svým kamarádem na chodbě... s výkřikem pinďouři pak na mě vyvalili ty svoje.... mno jako moc
to by mě zajímalo, na kolik je tohle normální, protože já si opravdu nevybavuju, že bych někdy něco podobnýho jako malá dělala...když už jsme jako děcka nějak objevovali nahotu, tak to rozhodně nebylo exibováním před dospělejma....
napsal/a: radioaktivita 20:59 | tak nevim Link komentáře (0)
Slovinsko po kterém přišlo Rumunsko 24.Září 2008
Jako už tolikrát, i dneska bych chtěla napsat něco o mé dovolené na Slovinsku a následně i v Rumunsku... ale nějak nemám slov...dala jsem na profil fotky a ty jako by říkaly vše a zároveň nic... jak můžu slovy popsat ten "zázrak" přírody, který na mě v obou těchto zemích čekal... ten úžas když jsem viděla krásné divoké řeky na Slovinsku... jak se jen dá popsat ten klid a harmonie, které se mě zmocnili když jsem upocená a utrmácená pozorovala stáda ovcí, koní nebo jen naslouchala tlukotu vlastního srdce či horskému větru... tolik bych toho chtěla napsat ale stejně jako jindy předtím nevím vlastně co...tak uvidíme co ze mě vypadne za myšlenku
SLOVINSKO
Na Slovinsko jsme jeli jen s Jindrou jak jinak než s cestouvkou Kudrna, ve kterou měl Jindra důvěru a tak jsem se jí svěřila do rukou i já...cesta v autobuse nebyla nic zvláštního až do momentu, kdy jsme byli upozorněni na speciální materiál, ze kterého tam mají vyrobené peníze. Nedají se roztrhnout ani nehoří. Hned jsme to zkusili a opravdu... jen se trochu seškvařili. Většinu cesty autobusem jsem prospala a byla nepříjemně probuzená do krajiny zkropené deštěm... naštěstí se ale počasí po většinu dovolené umoudřilo a díky občasnému dešti jsme alespoň měli dostatečnou hladinu vody... příroda tam byla krásná a je vidět, že se o ní na Slovinsku opravdu starají a všechny ty poplatky za sjíždění řek mají svá odůvodnění a nejdou do kapes úředníků co neví co s nima.. jediné co mě zklamalo bylo to, že jsme sídlili v kultivovaných kempech, kde se nedal rozdělat oheň... i když teď zpětně to vidím tak, že jen málokdo může říct, že po večerech sedával místo kolem vatry kolem vařiče nebo pytlíku brambůrků....i když mi dlouho trvalo, než jsem trochu pochopila pohyby lidi a bližší principy pádlování celou dobu jsem si to moc užívala ... sice mě jímala hrůza pokaždé když jsme u křoví čekali na zbytek skupiny, protože se to tam hemžilo různobarevnými pavouky, ale navzdory svým nemalým sklonům k arachnofobii jsem musela obdivovat jejich rozmanitost... .. jako bysme tam projížděli krajinou snů... jen občas přiskákala noční můra v podobě pavouků aby mě hodila zpět do reality 
musim pyšně podotknouti , že jsme se udělali jako jedni z mála až poslední den... jako bysme si chtěli vynahradit všechny promarněné příležitosti, dali jsme si to hned dvakrát za sebou...jednou v podstatě úmyslně, kdy jsme schválně najeli na obtížnější trasu jen tak pro srandu...ale sranda to přestala byt v okamžiku, kdy se převrácená loď řítila do zatáčky a Jindra se pár metrů ode mě snažil hrabat na břeh...takže jsem tam byla jen já a zatímco jsem v jedné ruce svírala pádlo, bojovala jsem se silným proudem vody abych loď udržela...každá minuta se zdála být hodinou, než Jindrovi konečně došlo, že zápas s proudem jen tak nevzdám a pomohl mi vytáhnout loď na břeh... v tu chvíly v té ledové vodě jsem poznala, že když se řekne, že člověk nemůže, tak opravdu může ještě třikrát tolik a sáhla jsem si téměř na dnovité dno svých sil...
napodruhé se zase Jinra nemohl rozhoudnout na kterou stranu pojedeme a tak jsme najeli na větev přímo uprostřed řeky... bohužel byla silně zaklíněná a tak nás na naší gumové lodi proud zmáčkl a já se tak nemohla dobrých pár minut vydrápat z lodi... zachránila mě až jiná baraka, která do nás narazila a tím se převrátila a nás uvolnila...kupodivu posádka druhé převrácené lodi z naší srážky neměla takovou radost jako já. Jediné co mě za tenhle náš výlet možná trochu mrzí je, že nám nedovolili si sjet těžší úsek řeky, kteří si dálo jen tak jako třešničku jen pár lodí. Sice jsme se nám to pak už šlo opravdu dobře, jenže bohužel nejsem holka svalnatá a tak jsme měli problém se zastavováním u břehu. Proud byl občas mos silný a tak nám to chviličku trvalo, což je na divoké vodě někdy problém. Stejně se mi ale ještě teď se mi po řekách tam stýská a určitě se tam jednou znovu vypravím.
napsal/a: radioaktivita 00:22 | výlety a podobné akce Link komentáře (0)
hudba dohrála 23.Září 2008
Lezim v posteli, vedle me přede kočka a je to přesně takovej z těch večerů, kdy je mi smutno i sladko zároveň...posloucham romantickou kvílivou hudbu a přemýšlím, proč to vlastně poslouchám, když do veselejší nálady mě to nepřivede..když mam deprese přivádí mě tahle hudba k pláči, ale i kdybych teď chtěla plakat, už žádné slzy nemám.... jsem člověk kterého rozbrečí i smutná reklama na opuštěná zvířata, ale poslední měsíc mám pocit, že jsem všechny svoje slzy vyplakala, nebo se někam ztratily, jako by zapomněly, že jsou mojí součástí a zůstali s mou starou bolestí, i když bych je i teď někdy potřebovala, aby se mi ulevilo na srdíčku a taky se trochu pročistily slzné kanálky...za poslední tři roky se můj život stokrát obrátil na ruby a všechno v něm se kompletně změnilo...jediné co trvá jsou vzpomínky na věci, které však už často vidíme jinak a už nikdy to nebude totéž, jako ty okamžiky prožívat .... ty stejné věci ve mě budí uplně jiné emoce a je to jen důkaz toho, jak všechno pomíjí a tak teď přemýšlím, o co se vlastně můžu v životě opřít... je na čase si uvědomit, že jediná opora kterou potřebuju jsem já a pokud jí budu hledam v něčem nebo v někom jiném nikdy ji nenajdu na dlouho... během posledních let jsem prožila spoustu lásky, bolesti, zklamání a štěstí, samoty .. uvědomila jsem si, že jsem tak moc lpěla na tom, kým se byla a na tom, jak jsem sama sebe rozebírala, že jsem přitom nepostřehla, že ve skutečnosti jsem se mezi tím stala někým jiným a najednou jsem nevěděla, co si s tou osobou počít...snad se mi tu podaří opravdu poznat osobu, kterou jsem stala teď a přestat se snažit být takovou, jakou jsem si myslela že jsem, chtěla jsem být, nebo takovou, jakou mě chtěli mít ostatní...vždyť nikdo není dokonalý a měla bych se smířit s tím, že ani já ne... ...kvílivá hudba právě dohrála...
napsal/a: radioaktivita 23:12 | skoro normalni holka Link komentáře (1)další dny tady 06.Září 2008
hurá hurá hurá.......konečně dorazila Zuzanka byli jsme spolu hned koupit listky na Nohavicu, což je super, protože se mi ho v Čechách nikdy nějak nepovedlo koupit včas
jsem si zrovna stěžovala rodince, že tady nejsou žádný čajovny a pak jsme jednu v Dublinu přeci jen objevili....je to Tea Garden, čerstvě otevřená a vlastní to tam Slováci.....jj... holt budou naše národy učit Brity a spol, jak se vlastně zachází z čajem...
jsem byla dost překvapená, když jsem zjistila, že tu lidi hodně nesnáší Earl Grey , což je můj nejmilejší černej čaj na světě a vždycky jsem ho pila s pocitem, že je typicky anglickej
holt jim v tom asi nevoní ten bergamot...
včera vnoci byla v domě "house" party...no trochu psycho mít dům plnej cizích 17letých lidí co okusují rozkoší alkoholu.... mě docela mrzelo, že nejsem zvaná se připojit,ale zase na druhou stranu nevim, jak by to pak ovlivnilo Steffino chování vůči mě jako "autoritě"... tak jsem jim šla akorát ve dvě vynadat, ať se ztiší... když si neužiju já - tak oni taky ne
včera k nám taky konečně poprvé od mého příjezdu zavítalo typické irské počasí, což znamená že leje, leje, fouká vítr a leje.... ale já nesmutním, jelikož je to zatím přežitelná dávka s stejně budu až do středy sedět doma na prdce...
