moje práce operátorky 20.Srpen 2010
Zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy. Když jsem přišla na svůj první pohovor, ze kterého se vyklubala maskovaná pozice telemarketingu, okamžitě jsem se sebrala a odešla. O několik měsíců zoufalého hledání práce později už jsem na pohovor přišla úmyslně. Je to jen dočasné, říkala jsem si. Buď jak buď, telemarketing už brigádně dělám pátým měsícem a zatím to nevypadá, že to skončí. Práce to není zdaleka tak hrozná jak jsem se obávala, ale rozhodně to není pro každého. Je třeba splňovat limity udělaných objednávek a denně mluvit se spoustou nepříjemných a naštvaných lidí a nenechat se tím vytočit. Vzhledem k tomu, jak jsem temperamentní to místy vysoce nezvládám. Do toho ještě máme šetřit číslama, takže se snažíme každého jenom trochu váhavého zákazníka vložit do call backu a prodat mu to později, což je asi věc, která mi vadí nejvíc. Když se lidí ptáme, jestli s nám chtějí mluvit a oni řeknou že ne, je třeba na ně dál tlačit. Bohužel z toho vznikají občas vysoce nepříjemný situace jedna paní co na mě dneska zuřivě nadávala mi řekla, že o tom jak jsme hrozní a nedáme jí pokoj napíše článek. A tak jsem si řekla, že k tomu mám taky co dodat. Přestože chápu, že naše volání lidi opravdu moc nebaví, mohli by si uvědomit, že si za to vlastně svým způsobem můžou sami a to tím, že si pořádně nečtou podmínky toho, co podepisujou. Ve smlouvě totiž mají automaticky zaškrnuté, že si přejou být kontaktování v souvislosti s reklamními akcemi a když si požádají o vyškrtnutí, není to vůbec žádný problém. Jsme všichni lidi a je to naše práce a já prostě musím z něčeho žít. Tuhle práci nejsem psychicky schopná dělat na víc hodin než dělám a tak ke konci měsíce sotva přežívám a vlastně ani skoro nikam nechodím, protože si to jednoduše nemůžu dovolit. Bylo by fajn, kdyby to byli ostatní schopní respektovat a pokud jsme na ně příjemní a ochotní je vyslechnout a poradit jim, tak nás neposílat do míst kde ani slunce nesvítí. Trocha úsměvu nebo aspoň následování základních vzorců chování slušnosti totiž ještě nikoho nezabila. napsal/a: radioaktivita 15:54 | tak různě Link komentáře (0)
učíme se bruslit 08.Srpen 2010
Tak jsem si řekla, že bych sem po sto letech zase mohla napsat jak se mám a co dělám... nechci být sprostá a tak začnu jen tak zlehka... dneska jsme byly s Léňou bruslit a jako obvykle, to byl zcela jedinečný zážitek. Poprvé jsme jeli po tmě a zběsile ječeli, na podruhé jsem pět minut klopýtala na přechodu, dokud se mi nevysmáli všichni v čekajícím autě a nepřevedl mě přes ten přechod nějaký cizinec a dneska se Lence totálně zaseklo kolečko. zážitky jsou to veselé a já jen čekám kdy nás to bude stát nějakou tu rozbitou tlamu a zlomenou končetinu. Jinak bruslení všem velice doporučuji, protože zvlášť z kopce, v tunelech a v davu lidí, je to pro kolohnáty docela adrenalin. Tak či tak mě to zlehka rozveselilo po mé ošklivé hádce se spolubydlícím a teď se příjemně unavená chystám spát. Takže dobrou napsal/a: radioaktivita 21:44 | muj dalsi novy zacatek Link komentáře (0)
