jak se to dela? 29.Listopad 2008
obcas mam takovy divny stavy...
jsem koukala nedavno na film, kterej jsem videla uz asi stokrat a uplne me rozhodila scena, ktera se mnou jeste nikdy tak moc nehnula... asi si vazne potrebuju najit pritele, ale se mnou je to tezky... proste jsem narocna a pak... ani nevim, co mam delat... zajimalo by me, jak se bali chlapci... ala bravickovsky navody totiz na kluky s mozkem, ktery se libi me, stejne asi nefungujou a si navic neumim na nic hrat.... vzdycky kdyz se zabouchnu chovam se jako idiot a sama na sebe se pak nemuzu ani podivat...vzdycky na rovinu rikam co si myslim a citim a doufam, ze se mi na oplatku dostane toho sameho...jak naivni a hloupe, ze? uvedomuju si to a presto to delam....rady ostatnim se mi davaji dobre,ale co delat, kdyz jde o me?... teorie mi jde dobre,ale kdyz jsou ve hre pocity, je to horsi...
napsal/a: radioaktivita 23:31 | skoro normalni holka Link komentáře (1)mno...tak jsem dnes rano vstavala v pet, vzala si taxi na letiste a zjistila, ze jsem si diky nepozornosti a debilne udelanym strankam na internetu omylem zabookovala letenku na zari, ktere uz samozrejme probehlo... smula no...tak jsem jela zase domu a muj vylet do Londyna jsem tak musela odlozit na kdo vi kdy.... tak jdu dneska zakalit.... vylet mi to sice nevynahradi, ale alespon nebudu doma depkariti..
jak jsem prijela rano domu, tak jsem mela tendenci s nikym nechtit mluvit a bejt celej den zalezla v pokoji a truchlit...tak moc jsem se tam tesila a tak moc me to mrzelo, ze jsem dokonce ani nemohla spat, i kdyz jsem dohromady naspala mozna tak ctyri hodiny...tak jsem si pustila operu a ponorila se do ni tak, ze jsem behem hodiny aspon trochu usnula....udelala jsem pak pravej opak toho, co se mi chtelo a jela se s Karen podivat na Erikovo match...zima byla teda treskuta a malem mi odpadly malicky na nohou... zato jsem si ale popovidala s Karen a ukratila ji tak dlouho chvily, nemluve o tom, ze Erik mel radost, ze mam zajem o jeho fotbalovej zapas....domu jsme prijeli total vymrzli a ja se klepala jeste o nekolik hodin pozdeji...
Pak jsem se jela druzit za Milenkou na kafe a objevila jsem v obchode treti dil Eragona, ktery si pujdu hned zitra koupit a uz se nemuzu dockat az si ho prectu ... mno den je to mnohem lepsi, nez kdybych byla doma a smutnila...uvidime co se bude dit dal....
napsal/a: radioaktivita 22:01 | skoro normalni holka Link komentáře (0):) 28.Listopad 2008
ty ju...už jsem ani nemam pořádně čas psát, kolik se toho v poslední době děje... v prvé řadě jedné známé zdrhla ze dne na den její aupair, tak jsem ji týden pomáhala a ještě nejspíš budu... děcka jsou tam uplně suproví a nejradši bych je láskou snědla, takže mi to ani nevadí a aspoň někomu pomáhám :)
jinak jsem konečně začala chodit pomáhat ke koníkům ... jupíky jupíky.... jsou hrozně úžasný, krásný a je jich tam hafo, takže nechápu, jak si někdo může zapamatovat jejich jména... nepamatuji si ani jména lidí, natož abych rozlišila koníky :D je to tam takové vtipné.... nic neumím a patřím tam hlavně když jsem tam v neděli k nejstarším lidem co tam pomáhají... :) ale je to super... člověk by neřekl, jak jsou občas legrační... i v ježdění jsem se začala zlepšovat a už nemam tendenci křičet.. říká se, že svět z koňského hřbetu vypadá jinak, a něco na tom asi bude :) prostě koníci jsou teď takové moje štěstíčko
zítra jedu do Londýna konečně za tou kamarádkou, tak jsem na to zvědavá.... v sobotu večer jdeme na nějaký zasnubovací večírek či co :) mno když tam nebude sranda, tak ji tam uděláme....
napsal/a: radioaktivita 19:59 | skoro normalni holka Link komentáře (0)
vztahy 13.Listopad 2008
Je moc zvláštní , pozorovat vztahy z pohledu třetího člověka. Mě se tahle příležitost naskytla dvakrát.
Jednou to bylo ve vztahu mého nejlepšího kamaráda a mé nejlepší kamarádky. To jsem samozřejmě nebyla zrovna neúčastněná a často jsme vzájemně řešily vztahy naší „trojky“. Zvláštní ale je, že všichni tři pohromadě, jsme spolu moc času netrávili. Bylo zajímavé poslouchat je oba dva, jak na stejnou situaci koukali každý úplně jiným pohledem. Oba byli tak trochu pohádkáři, takže si tam ještě lecos přimysleli a přidali. Na těch dvou jsem pochopila, jak důležitá je komunikace pro harmonický vztah. Kamarádka si mi často stěžovala na věci, co on dělá či nedělá a jak by si to vlastně představovala. Zajímavé ale bylo, že ty věci co on nedělal pro ní, pro mě dělal sám od sebe. Možná mu prostě nedala dost najevo, co má ráda a potřebuje. Stejně tak ale i ona zůstávala slepá, vůči jeho potřebám. Bylo tam hodně lásky, ale tak málo porozumění vůči tomu druhému, že to prostě nemohlo fungovat.
Po letech se mi dostává tentokrát nezúčastněného pohledu na „starý pár“. Žiju se dvěma lidmi, kteří se kdysi asi milovali, mají spolu dítě, bydlí spolu a nic o sobě neví. Fascinuje mě pravděpodobně úmyslná zaslepenost matky z rodiny, která není schopná vnímat, co se kolem ní opravdu děje. I když si občas nejsem jistá, jestli to přede mnou jen tak „nehraje“. Nevnímá, že Andy sice tvrdě pracuje a potřebuje odpočinek, zároveň však ale s ní doma být nechce a tak dobrovolně chodí dál na spoustu dní do práce jen proto, aby nemusel být doma. Nechápe, že potřebuje taky trochu něhy a citů a obrňuje se proti němu. Teď má svoje děti, ale ty brzo vyrostou, odejdou z domu a ona zůstane úplně sama. Andy si už teď chce najít jinou přítelkyni a jí pak až vyroste i Erik moc času na hledání nezbyde. Snaží se dělat všechno správně, ale zároveň nechce vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Tak se stalo, že ztratila přítele, z její dcery je díky špatné výchově zlodějka a lhářka a její devítiletý syn se chová na pět, ale je s ním nakládáno skoro jako s patnáctiletým. Teď se snaží řešit problémy, které má s dcerou a nepřipouští si, že by měla hlavně pořešit svůj vztah se synem, protože ten se na ni jinak jednoho krásného dne vykašle.
Má pocit, že Andy se nedostatečně angažuje ve výchově, zároveň ale veškeré jeho snahy bojkotuje a ten tak zůstává s pocitem bezmoci a zbytečnosti. I se Steff nakládá jako s dospělou v okamžicích, kdy by asi neměla a naopak ji bere jako dítě když je čas dát jí určitou svobodu.
Jenom doufám, že jednou nedopadnu, jako ona…
napsal/a: radioaktivita 11:54 | skoro normalni holka Link komentáře (0)Bravo báseň II. - rok po té 11.Listopad 2008
Už je to rok co jsi mě za roku vzal,
Je tomu rok kdy naposled jsi mě miloval
Ted sedím u okna a nevyhlížím tebe
Vždycky pohádky se nestávají a hvězdy padají z nebe
Je to téměř rok co si slzy do mých očí dal
Je tomu rok , kdy jsi mi iluze vzal
Hvězdy nám neplní přání a když padají k zemi umíraj
Teď jsem jen svou paní, hledajíc jiného co by mě miloval
Už je to rok co mě pocit souznění u srdce naposled hřál
Je tomu rok, co mě vítr z tvojí stezky svál
Když zapadne slunce vyjdou hvězdy co stále na obloze hoří
Před tím než vyhasnou nové naděje v nás tvoří
btw. tohle berte s rezervnou :) tříminutová básnička z autobusu :)
Kdo z nás přesně ví jak a proč vznikne zrnko prachu
Je to zázrak co neoceníme, jen utíráme od úsvitu do soumraku
Prach jsou dvě částečky ničeho co spojí se v jedno a stvoří cosi
Prach se rozpadá i vzniká jen tak a bez pomoci
noční výlet 10.Listopad 2008
Vzbudím se ze sna a bříško moje skučí
Hlad děsivý je to co tělo moje mučí
Otevírám oči a moje kroky slepě tápou
Plížím se do kuchyně, ruce mé k ledničce se sápou
Když konečně ji otevřu, mé oči se rozzáří
Srdce poskočí a radost rozleje se po tváři
Vidím tam sýry, párky, kečup i zelí
Nemůžu se dočkat až spapám si to na posteli
Ležím a tlačím, pusinka vesele si mlaská
Zrovna jím kyslelé až šev u kalhot praská
Pak trochu sladkého, zapít to mlékem a zajíst třešní
Takové blaho, o tom se jinému snad nesní
Tak můžu klidně ulehnout a znovu sladce spát
Spí se mi dobře, protože o snídani nechávám si zdát
Orientace 09.Listopad 2008
Moc ráda bych řekla, že bych si přála mít lepší smysl pro orientaci. Po včerejšku však můžu říct jen jedno. Přála bych si, abych měla aspoň nějaký...
V dublinském buddhistickém centru jsem už byla dostkrát a tak jsem se tam rozhodla vydat poprvé na vlastní pěst. Vyrazila jsem z centra města na sever a hledela Black Church. Bohužel věci pro mě nejsou tak jednoduché jak se zdají a tak se moje procházka protáhla na dvě hodiny. Nevěděla jsem kde sem, kam jdu ani jak se dostanu zpátky. Nicméně vytrvala jsem. Vždycky jsem si řekla... jé tady je to povědomé, tady to někde musí být. Bohužel povědomé to tam bylo spíš proto, že jsem tamtudy už jednou šla,ale z jiné strany. Tak či tak se mi podařilo dostat zpátky k řece do centra města, což mi při mém směru cesty na sever, přišlo divné, takže jsem volala Zuzu, jestli náhodou v Dublinu není nějaká tajná řeka. Nebyla. Do buddhistického centra jsem se tak vůbec nedostala, za to jsem měla dvouhodinovou procházku abych se opět záhadným způsobem dostala do výchozího bodu.
napsal/a: radioaktivita 13:02 | skoro normalni holka Link komentáře (0)
Temné sídlo motýlů 07.Listopad 2008
Chtěla jsem aby život byl pohádka a poznala jsem, že není
Pak deprese klepala mi na vrátka a bolestné bylo probuzení
Velká noční můra přiletěla do mé smyšlené reality bez trnů
Tak těžce se tam usadila, že myslela jsem, že navždycky ochrnu
Slzy mi tváře pokropily, já nevěděla jestli zemřít nebo žít
Ruce hledaly čeho by se zachytily, nechtěla jsem se na dno potopit
Stála jsem děsem oněmělá a kolem vířila křídla té můry
Tak jsem se bolesti otevřela a mým štěstím se staly chmury
Jednou patřila jsem probleskovat duhu v temnotě těch křídel
Najednou byli tam motýli, vylétající z děsivých můřích sídel
Páří se propleteni, že nevím kde můra začíná či motýl končí
Vidím dokonalost kde dříve viděla jsem agonii a mé srdce s nimi tančí
Já už se opravdu musím jen smát… dneska jsem uklízela extrémně pečlivě kuchyň a pak přišla Karen z nákupu a povídá, že jako super, že je vidět, že jsem uklízela, ale že vidí nějakou stopu od hadru na stole a židle ji přišli, že lepí…opravdu nevím jak už jinak bych to mohla dělat…užít pečlivě čistící prostředek a pak jiným hadrem ho zase odstranit…tak či tak mi židle lepivé nepřišly o nic víc než jindy a „šmouhu čistoty“ na stole jsem opravdu neviděla, ač má snaha byla veliká…. Říkám si, jak to musí být frustrující zabejvat se takovehlema kravinama :D Původně jsem tu chtěla au pair prodloužit tak do dubna, ale možná si fakt najdu normální práci někde přímo v Dublinu. Sice už jsem se z Kareniny nespokojenosti přestala stresovat ale mam strach, že tuhle moc fajn ženskou přestanu mít časem ráda … no nic jdu utřít prach :D napsal/a: radioaktivita 12:58 | já jako au-pair Link komentáře (0)
aupair v Dublinu 05.Listopad 2008
tak už mi byl uveřejněn druhý článek :)
http://www.nazkusenou.cz/au-pair-v-irsku-a181.html
napsal/a: radioaktivita 13:40 | já jako au-pair Link komentáře (0)
Většin a lidí vám řekne, že nesnáší rána... já ale nevím proč. Jasně, musí se vstávat a je práce či škola před námi - popřípadě kocovina s námi, ale přesto. Ráno je mojí oblíbenou částí dne. Člověk se probudí méně či více odpočatý a než na něj skočí všechny ty dojmy z předchozího dne nebo má sílu přemejšlet nad tím co bude, je takový svěžejší. Pokud nás pak do hlavy nepraští až moc tvrdá realita, je to fajn...
Po probuzení pak většinou přichází taková ta rutina...vyčistit zuby, kafe, čaj, snídaně trochu protahování a tak podobně...to je bájo....rituály obvykle lidi uklidňují a mě každopádně pomahaji se v klidu pomaličku probrat.Nevíme co nás za celý den potká a to je prýma...
napsal/a: radioaktivita 09:51 | skoro normalni holka Link komentáře (0)debilnií dovětek debilního dne 03.Listopad 2008
Tak když Karen přišla, tak jsem ještě dostala vynadáno, že nebyly zatažený závěsy. Já jsem už ale po večeři upadala do mikrospánku s snažila se udržet vzhůru, abych počkala na Erika a dala mu něco k jídlu než půjde spát. Opravdu jsem nemyslela na to, jestli jsou zatažený závěsy v zadu v místnosti do zahrady a vepředu jsem je nechala, abych viděla až Erik přijede a pak je tam zapomněla, když jsem uklízela jeho věci a tak. Začínám mít pocit, že dopadnu jako v Anglii, kde jsem nemohla spát ze stresu, že jsem v kuchyni možná zapomněla na lince špinavou lžičku od čaje. K tomu všemu ještě včera nebyla vypojená konvice ze zásuvky a zamčený zadní dveře do zahrady. Ach jo… když já jsem včera šla spát dřív než všichni ostatní a to uplně neplánovaně. Prostě jsem vytuhla a pak se jen zvedla zhasnout světlo v pokoji. Věděla jsem, že za půl hodiny má dojít domů Steff a hned na to Karen. Ode dneška si budu pamatovat, že tohle je práce na ne zábava.Míchat přátelství a práci dohromady fakt většinou není dobrý.
Tak dneska byl teda pěkně shity day. Jak se mi tu fakt líbí, tak dneska mam všeho dost. Erikovi bylo špatně, když šel ke svojí babičce na návštěvu. Špatně hlady. Takže teď vypadam, jakože se o něj vůbec nestaram a nedávam mu najíst. Pravda ale je, že si ho babička vyzvedla o dvě hodiny později než měla a já měla spoustu práce a zapomněla na čas. Zeptala jsem se ho, jestli chce něco jíst jen jednou a nic nechtěl. Měl jít pak asi do půl hodiny za babičkou, tak jsem to už neřešila. Hlavně je dost těžký si uvědomit, že je mu devět a není ani schopnej přijít a říct, že má hlad nebo něco… prostě psycho. Navíc jak jsem pracovala v kuchyni a nebyla s nim v obýváku, tak jsem si neuvědomila, že se nepřevlíkl po fotbale. Takže průšvih číslo dva v jednom. Fascinuje mě, jak ho Karen nechá, aby byl drzej, mluvil sprostě, o všem s nim diskutuje, nechá ho odmlouvat, ale jinak se k němu chová jako kdyby nebyl schopnej vůbec ničeho a on pak opravdu není. Divim se, že se umí zavázat tkaničky – i když teda to mu taky zrovna moc nejde.
Karen nebyla spokojena ani s úklidem, protože po Erikovi zůstali v obýváku nějaký papírky a shrnutej přehoz na gauči. Jenže já už byla vyřízená a chtěla jsem to udělat ráno. Mno vyhodit cokoliv co je Erikovo když si tim nejsem jistá se mi nikdy nechce, protože mi kolikrát vynadá i za to, že pohnu s jeho legem abych utřela prach. Další problém byl, že jsem nesundala oblečení z topení. Obvykle je problém, že ho sundam dřív, než se Karen zdá, že je tam dostatečně dlouho a já nevěděla,kdy tam dala tohle, tak jsem ho tam prostě nechala s tím, že když tam zůstane přes noc, nic se nestane. Chjo..
Aspoň že ježdění dneska bylo v pohodě. Ale už se pomalu vzdávam naděje, že se mi tam podaří zastihnout toho správnýho člověka a domluvit tam nějakou práci. Asi to zkusim někde jinde. Tady lidi nejsou schopný zavolat. Když jsem se pak vracela, tak mi samozřejmě autobus nezastavil, i když mě ten řidič viděl. Asi měl zpoždění hajzl. No a teď tu utahaná jako kotě čekám, až Erika přiveze jeho babička zpátky. Původně měla přijet v půl osmé,ale ještě tu není. Normálně lidi volají, když mají zpoždění,ale tady by to byl asi zázrak. Už včera jsem kvůli tomu, že se o dvě hodiny opozdila nejela na schůzku rádia mno a teď tu čekam, chci jít spát a ani nemluvim o tom, že Erik měl bejt v posteli už v půl desátý. V deset jsem vzdala čekání a volala jsem kdy dorazí a bylo mi řečeno, že do půl hodiny. Mno evidentně nic a budu ráda, když se dočkam do půlnoci. Navíc se mě ještě ptali, jestli mam pro něj připravenej oběd do školy. Takže si evidentně fakt myslí, že mu nedávam najíst. Nevidim důvod, proč bych mu měla připravovat sendvič do školy večer, když to přes noc bude hnusný a tady obvykle lidi jídlo co není uplně čerstvý vyhazujou. No prostě jsem to nepochopila a už se těšim až tenhle podělanej den skončí a já se vzbudim do Nového. To bych ale napřed musela moci jít spát. Místo toho čekám a čekám… a pochybuju, že bude snadný Erika dostat do postele, když nebyl dva dny doma a nehrál si se svejma hračkama….
Halloween week 02.Listopad 2008
Tak je za mnou další zajímací týden. Zuzanečka mě navnadila na Haloween, takže i když normálně tyhle věci moc ráda nemam, tak ta něj jsem se opravdu těšila… měli jsme začít tak nějak pařit už v sobotu spolu s Danielkou,ale nakonec musela pracovat, takže jsem v tom byla jen já a Danča. Jo a jejích asi miliarda spolubydlících. Akce začala nenápadně na bytě s jednou flaškou vína,ale jak se začali trousit spolubydlící, začali se s nimi trousit i další flašky vína a pivo, takže nakonec se to trochu zvrhlo… Danča mě přemluvila abych ji ukazala něco s břišních tanců a nakonec jme tam tancovali tři, ještě s jejím kamarádem Ondrou. Bylo to divoký,ale mě se místy z rovna v takhle nevhodnou dobu začalo Stejskal po ČR,t ak jsem pak spíš sledovala Daneši exhibicionistické sklony a dobře se bavila J Šli jsme spát v pět a já se samozřejmě trapně vzbudila po třeh hodinách spánku a pak šla uplně vyřízená na Angličtinu, kde jsem maximálně bojovala s kocovinou.Derren mi dal ale super vyprošťováka, tak jsem nakonec byla vcelku ready na výlet. Jeli jme do Bray, s tím, že pak vylezeme na kopec,ale nakonec se ukázalo, že Danielka neví kde přesně máme vystoupit a museli jsme se vracet, když jsem u řidiče zjistila, že jsme naší zastávku už minuly. Byla zima jak prase, tak než jsme dorazili na pláž odkud byl cílový kopec alespoň vidět, byli jsme zmrzlí jako sobolí ho.na. Brzy se mělo začít stmívat, tak jsme to vzdali a zůstali na pláži. Tím, že foukal silný vítr tam byli úplně úžasný vlny a mě tak prvně okouzlilo moře v Irsku. Konečně se vyplatilo mít sukni a tak jsem zula botky, nechala si jinak všechno oblečení a šla se nechat omývat vlnami. Danča mě sice chvilku tahala zpátky s tím, že budu nemocná,ale nešlo odolat. Toť vše z našeho výletu , jelikož byla tma a zima, tak jsme jeli domů. Po cestě jsme sledovali lidi oblečený na Halloween a taky ohně co se zapalovali na okrajích města. Halloween pořádně zklamal a nakonec na něj mam ještě horší názor, než jsem měla před tím. Přišlo mi, že je to jen omluva pro pálení starýho bordelu (i když těžko říct kde lidi každoročně berou tolik věcí na spálení) mno a pro holky je to omluva oblíknout se jako děvky. My se klepali v kabátech a slečny měli sotva ty kratásky a žilečka. Tak jsme se vykašlali na Halloween a jeli domů popíjet. J
napsal/a: radioaktivita 23:53 | skoro normalni holka Link komentáře (0)
