Beznaděj   29.Březen 2020


Nahá to koruna ke mě se naklání,

holými větvemi stroze mne hladí.
Hrozivý havran kráká tu bez ptaní,
a v dálce světluška můj měsíc cudně haní...
Kořeny prorostou maso jež nevidí,
otrok co poroučí plive mi do krku,
hustými slinami, vůbec se nestydí,
Ústa mi šeptají, směle... však bez zvuku...
Když mrtvé je svítání, křídla mě neunesou...
napsal/a: radioaktivita 17:35 | mozna trochu poezie Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář