V pátek jsme se spontánně rozhodli oslavit slibované hezké počasí tím, že vyrazíme na vodu. Zprvu to vypadalo jednoduše. Zamluvíme kajaky, ubytování a hurá na odemykání Sázavy. Nakonec se to protáhlo na několik hodin shnánění volných kajaků a pokoje na přespání. Všechno jsme nakonec ale zvládli, takže jsme v sobotu dopoledne stanuly před řekou. První problém vyvstal hned po tom, co jsme se pokusili nastoupit do lodi. Ono což o to, do lodi umí nasednout každý, ale s přetažením špricek jsme bojovali asi hodinu. Doteď nemůžu pochopit, jak to někdo dokáže natáhnout bez cizí pomoci... oba jsme byli navztekaní a chvílema už jsem se bála, že to budeme muset zabalit, nebo jet bez nich... naštěstí jsme to ale nakonec zvládli - já povzbuzovala a snažila se nepřekážet, Jindra zuřivě bojoval s odstředivou silou. A tak konečně mohl náš výlet nabrat na obrátkách. Úspěšné nastoupení do lodi jsem oslavila špatným odhadnutím směru toku řeky, ale z toho sem si hlavu  až tak nedělala.  Začala jsem se učit jízdě na kajaku...tedy...ehmm... jízdě... spíš sem se nechala unášet proudem a snažila se loď udržet aspoň trochu rovně. První tři kilometry mě natolik vyčerpaly, že sem měla pocit, že tuhle cestu prostě nemůžu přežít. Voda byla krásně ledová a teplotu ještě zvýrazňoval chladivý vítr, díky kterému jsme zakusili jízdy proti proudu bez pomoci pádlování. Zkrátka - podmínky pro začátečníka to byly skvělé a tak jsem nešetřila pochvalnými slovy a vzdávala hold větru.  Svou radost z cesty jsme dávala najevo větami typu "já už nikam nejedu, budu spát v lodi na řece". Když už sem byla na pokraji sil, začali jsme se přibližovat k Týnci a svitla mi naděje na postel a sprchu. V tom sem nemohla uvěřit vlastním očím. Ze vzdálenosti několika desítek metrů se k nám začali hrozivě přibližovat  labutě. Se zuřivým sykotem začali pronásledovat Jindrovu loď. Nevěděla jsem jestli se mám smát, bát se, nebo plakat vyčerpáním. Zvládla jsem to všechno najednou a zběsile přitom pádlovala co nejdál. Naštěstí Jindra s těma divokýma bestiema statečně bojoval. Zastrašoval je pádlem a syčel hrozivěji než ony :). A tak jsme překonali i poslední překážku a mohli se konečně dojet ubytovat a odpadnout. Druhý den po 12 hodinách spánku všechno vyhlíželo mnohem pozitivněji. Jak počasí, tak moje pádlování:) dokonce i ty špricky jsme za pomoci loktů a přisedávání nasadili vcelku rychle a tak jsme se vyrazili vstříc peřejím. Komlikace v pohodové cestě nastala jen jednou, když nás málem stáhnul proud kam neměl a tak jsem se musela vysoukat z lodi a přetáhnout ji do bezpečí. Zbytek cesty byl laláč a já se těšim , až si to někdy se svými  nově nabytými pádlovacími zkušenostmi zopakuji.
napsal/a: radioaktivita 12:26 | výlety a podobné akce Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář

radioaktivita 24.09.2008 01:13:44

po dlouhe době jsem si přečetla tenhle článek a můsím se smát...špricka je z neoprénu a ten je po namočení mnohem pružnější.... a my to natahovali na sucho :D