Po třech měcících, co jsem se vrátila z Mallorcy jako au pair, jsem tam odlétala znovu. Tentokrát ale jenom na dovolenou a pro zbylé věci. Byla jsem šťastná jako blecha, že v tom nejsem sama a že sebou má Jindru, který je nejen mým oblíbeným společníkem pro podobné podniky,ale později se také ukázal, jako zdatný nosič našich zavazadel. Už v Praze na letišti nám to vesele začalo, když jsem si s těžkým batohem sedla na jezdící schody a čekala, že mi Jindra řekne, až se budu muset zvednout.. Řekl... ale když už jsme byli skoro nahoře, takže než jsem se s tou těžkou obludou co jsem měla na zádech stihla posbírat, už jsem se válela na vrcholu eskalátoru, jako brouček ležela na krosně a nemohla se zvednout. Cesta jinak proběhla v pohodě a za nedlouho už jsme přistávali na Mallorce. Po chvilce pátrání jsme objevili autobusovou zastávku a tak jsme nasedli na autobus do Palmy. Co jsme nevěděli bylo, že je to okružní autobus, který jezdí jenom letiště, Palma a zpět... protože byla už tma a já mám víc než mizernej smysl pro orientaci, nějak jsem nepoznávala očekávanou autobusovou zastávku málem jsme dojeli zpět na letiště. Na poslední zastávce před ním na nás řidič dělal divné posunky a tak jsme vystoupili. Naštěstí to bylo zrovna na správném okraji města u obchodního domu Porto pí. Marně jsme ale hledali autobusovou zastávku a tak se stalo, že nám ujel i poslední autobus a my jsme museli najít nějaké místo  k přenocování. Šli jsme nějakou dobu podél pangeitu, ale jediné příhodné místo bylo obsazeno bezdomovci, tak jsme to vzdali a vrátili se zpátky k Porto pí. Poblíž jedné hospody jsme potkali fajn lidi a ty nám dali peníze na taxi, které nás mohlo dovézt do města, kde jsem dřív bydlela. Jenže už bylo tak pozdě, že i kdybysme tam opravdu dojeli, těžko bysme našli nějaké místo k přespání. Nakonec jsme celý spací problém vyřešili tak, že jsme se uvelebili přímo na střeše Porto pí, mezi nějaké železné obruče a doufali, že nás nikdo neobjeví. Po pár hodinách jakéhož takéhož spánku jsme vstali a šli na první autobus do Son Ferreru. Nakonec jsme ale stejně vystoupili dřív a užívali si svítání na ještě prochladlé pláži. Byla to krása a já měla radost, že jsem zase zpátky. Na pláži jsme nakonec zůstali skoro celý den - i když turisti po nás dost divně koukali. Jako jediní jsme totiž měli s sebou krosny a jiné nezbytné vybavení k přežití.Bavili jsme se pozorováním připečených turistů a plavčíka, který se neustále pokoušel pózovat...pravděpodobně aby zaujal nějakou slečnu, což se mu myslím až tak moc nedařilo Večer jsme konečně dojeli do Son Ferreru, kde jsme si roztřídili věci do jedné krosny a menšího batůžku, protože já s krosnou na zádech nikam moc nedojdu. Za úkol jsem měla tedy nosit pouze malý batoh se zásobami pitiva a věcí co jsme potřebovali mít po ruce. Byli jsme s Lavinií rádi, že se vidíme a když se Ellie ráno vzbudila a viděla, že tam jsem, měla takovou radost, že mě to skoro rozbrečelo. Nastal můj vytoužený výlet na pláž, kam se nedostane tolik turistů a jsou tam krásné jeskyně. Bylo to tam sice super, ale bohužel se tam nikde pořádně nedala koupit voda. Vzhledem k tomu, že i jídlo, co jsme měli s sebou bylo potřeba uvařit ve vodě nastalo období strádání. Koupili jsme tři 1/2 l. lahve po 3 eurech a chtěli doplnit zásoby v dalším městě. Co jsem ale netušila bylo, že jsem se špatně podívala do mapy a ono městečko je o několik hodin chůze dál, než jsem si myslela. Takže příjemné ráno, kdy jsme ze spacáku i ze sebe sklepali mravence pokračovali zničující úmornou chůzí po skále podél pobřeží s pouhým 1/2 litrem vody pro nás oba. Jestli jsem si někdy myslela, že si prostě sednu a počkam až umřu, nebo mě někdy najde, bylo to tehdy. Chudák Jindra ještě táhl plně naloženou krosnu zásobami na následujících několik dní. Po cestě jsme ale potkávali nádherné rozkvetlé kaktusy a staré vojenské bunkry, které jsme si neodpustili alespoň trochu prozkoumat. Bohužel ne ani z poloviny tolik ,  jak bysme rádi,ale bez zásob to prostě nešlo. Naštěstí jsme po zhruba 7 hodinách chůza dorazili do města a uplně vyčerpaní se zhroutili na pláži. Protože jsme ještě nebyli daleko od Son Ferreru, nakonec jsme se tam autobusem vrátili, abysme nabrali síly a ještě o něco moudřeji přeskládali batoh. A pak jsme konečně podnikli to, co jsem chtěla celou dobu, co jsem byla na Mallorce jako au pair a šli si zarelaxovat do aqua landu... Bylo to tam opravdu skvělí a my si sjeli každou atrakci. Na tzv. tornádu jsem ale málem nepřežila, protože to se mnou smýklo a pořádně jsem se praštila do hlavy, takže jsem byla na nějakou dobu mimo. Nejlepší atrakce bylo sjídění místy skoro kolmý rampy na nafukovacim člunu. S děsem v očích jsem si sedla do předu člunu a zjistila, že přede mnou nic neni... už bylo pozdě vycouvat, tak se mi převrátil žaludek,ale bylo to skvělý a my si to tentokrát v opačných pozicích vyzkoušeli znovu. Na podruhé to už sice nebylo ono,ale stejně na to hned tak nezapomenu... Návštěva aquaparku vlasně byla jenou z mála věcí, které jsme na Mallorce podnikli jako pravý turisti. Jinak jsme se věčně plahočili po kopcích. Chtěli jsme jít podél moře,ale to jsme ještě netušili, že na Mallorce je takový terén, že to opravdu nejde. V jednom přístavním městečku jsme si vyhlédli vrcholek, který vypadal, že pak povede tam kam potřebujeme a zahájili výstup. Klikatá silnice se zdála být nekonečná a opravdu jsme tam nahoru šli snad hodinu. Když jsme se uplně vyčerpaní doplazili na vrchol, objevili jsme to, čemu Jindra toteď říká nejlepší turistická atrakce na Mallorce. Byli tam dvě opuštěné budovy vily a byla to krása. Nadšeně jsme pobíhali po troskách budov a zkoumali, jak si ti boháči, co tu dřív bydleli asi žili. Protože to bylo postavené na nejvyšším místě široko daleko, skýtal se nám opravdu nádherný pohled na přístav a moře. nakonec jsme tam zůstali po několik hodin a máme odtamtud opravdu nádherné fotky. Ještěže tak, protože díky tomu alespoň nebylo to naše krkolomné šplhání zbytečné. Dál se totiž odtamtud jít nedalo a tak jsme sešli zpět do města a hledali ubytování. To bylo taky prvně a naposledy, kdy jsme na Mallorce spali v hotelu... teda v hotelu... byl to spíš takovej penzion, který vedla starší paní a byl nádhernej. V baráčku i v našem pokoji byl krásnej starožitnej nábytek a my jsme si to pohodlí a hlavně sprchu tam ohromně užívali. Né všude, kam jsme se chtěli na Mallorce podívat jsme se opravdu dostali,ale dostávání se tam byl každopádně zážitek a viděli i zažili jsme díky tomu spoustu věcí. Hlavně místa na spaní se nám často docela povedeli a tak jsme jeden den spali za městem zavěšení v lesíku na Hamakách a šokovali tak, jednoho cyklistu, jinou noc jsme zase spali u rozbořenýho bunkru postavenýho z typických kamenů, kterých je na Mallorce spousta. Většinou to bylo tak, že jsme uplně vyčerpaní šli, a snažili se dlouho najít jakékoliv místo kolem, vhodné na přespání a k uvaření jídla.I tady jsme si rozdělali vtipně oheň v oblasti, kde se to vlastně nesměla i kdy jsme celou cestu tam potkávali varující cedule  před nebezpečím požáru. Co nám ale zbývalo, když jsme se potřebovali po úmorné cestě do 12 kilometrového kopce najíst. Tentokrát jsme s sebou ale vody měli vždycky dost, protože od prvního dne našeho skoro zabíjejícího putování jsem jí vždycky musela nést aspoň 3 litry a to i v místech, kde mi Jindra říkal, že jsem blázen a že jí tam určitě snadno koupíme. Já už ale nic podobnýho nechtěla a nikdy ani nechci znovu zažít i když musim říct, že zkušenost to byla dobrá to ráno po přespání v bunkrech nastalo naše první střetnutí s všudypřítomnými Mallorskými divokými kozami. Jindra si je nadšeně fotil,ale pak se proti nám jeden kozel fakt výhružně rozběhl a to jsme vzali nohy na ramena. Já vim, vypadá to jako legrace,ale zkuste si to. Naštěstí jsme s sebou měli pepřák a tak jsme se nakonec proplížili i kolem poslední kozy, číhající uprostřed cesty. Ironie je, že jsme asi dva dny strávili pokusem , dostat se do Mallorské přírodní rezervace,ale vůbec se nám to nedařilo, protože se mezi horama nedalo projít. Nakonec jsme tedy výlet do rezervace odložili a udělali si výlet na nejvyhlášenější pláž ostrova Formentor. Dojeli jsme do přístavu, co byl poblíž a pěškobusem vyrazili na pláž. Byla to ale mnohem horší a taky mnohem delší cesta, než jsme čekali a tak jsme ještě za tmy hledali místo podél silnice, kde bysme mohli přespat, když už jsme to skoro vzdali a začali uvažovat o spánku na nebezpečném svahu vedle silnice, objevila se příjezdová cesta k nějakému zdejšímu milionářskému sídlu. To už opravdu byla skoro tma, a tak nám spadl kámen ze srdce a uvelebyli jsme se přímo u vjedu na soukromé pozemnky. Co si myslel člověk, co tamtudy dvakrát projel, zatímco jsme tam squotovali netuším a dost by mě to zajímalo, naštěstí ale nic neřekl a my se tak relativně pohodlně vyspali a opět na sobě pohostili pár mravenců. Druhý den jsme konečně dorazili na pláž a samozřejmě bylo hnusně. Naštěstí i hnusně znamená na koupání, tak jsme si tam odpočinuli a odpoledne vyjeli zpátky do Son Ferreru, abysme se pak znovu pokusili dostat do oné lákavě vypadající přírodní rezervace. Mezi tím, jsme ale ještě navštívili delfináriumdokonce jsme v něm potkali i několi čechů,ale nějak jsme se s nima nebavili. Naše výprava do rezervace byla nakonec úspěšná,ale nastalo zklamání, kdy jsme zjistili, že to je vlastně příroda jako všude kolem, doplněná umělými vodopády a pěkně předraženým vstupem. I tak se mi tam ale líbilo a jako jediní jsme si tam s Jindrou vydatně užívali koupání v umělých jezírkách s vodopády, kde bylo fakt moc krásně. Za pár dní jsme toho z Mallorcy viděli víc, než lidi co tam žijou 10 let a určitě to byla nejdrobrodružnější a nekrásnější dovolená, co jsem zatím měla napsal/a: radioaktivita 09:31 | výlety a podobné akce Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář