Rumunsko před kterým bylo Slovinsko 25.Říjen 2008
Do Rumunska nás jelo pět...čtyři kluci a já... plus samozřejmě zbytek skupiny... :) jela jsem tam s pocitem, že nejspíše zemřu vyčerpáním, zřítím se ze skály nebo se na mě vrhnou divocí psy....naštěstí se ale veškeré katastrofické předpovědi ukázaly býti mylné. V autobuse jsem s úlevou zjistila, že jedeme ve skupině tak zhruba napůl holky napůl kluci, takže jsem zadoufala, že nebudu looser skupiny a měla jsem pravdu :) Můj batoh byl oproti ostatním směšně malý,protože mi Jindra preventivně nesl spacák, ale jen co jsme šli do prvního kopce zaplašila jsem provinilost a soustředila se na šlapání....
Jako velice užitečné se ukázaly turictické hůlky, na které jsem sice první den trochu nadávala a bolely mě z nich ruce, ale jen co jsem si na ně zvykla, o hodně mi zlehčovali postup a usnadňovali držení rovnováhy. Chodili jsme celé dny dlouho a dlouho,ale jak říkal Peťan - vždycky když už nemůžu, rozhlídnu se kolem a řeknu si - ale je to krása... a to opravdu byla.... na chůzi jsme si rychle zvykli a pojmy jako vysoko či daleko náhle nabyli uplně jiných rozměrů.... za pár dní už jsme se smáli kopečkům, kterých bych se jindy děsila k smrti.... první čtyři dny jsme procházeli skrz travnaté hory Valkan. Ze začátku se kolem vyskytovali skupinky sběračů borůvek, ale brzy jsme míjeli jen stáda ovcí a koní. Jen jsme na jednom kopci narazili na skupinu týpků čtyřkolkách, co si to tam krosili touhle variantou.
Počasí tam nám vskutku přálo a ve Valkanu jsme zmokli jen jednou a to nijak tragicky. Bylo to taky jediné štěstí pro malýho Papuho a Cardíka, kteří si sebou nevzali stan. Mě osobně to nepřijde moc praktické, protože celta je věc těžká jako kráva, ale jim to vyhovovalo a navíc vždycky bylo napínavé jaký příbytek z těch celt vymyslí nebo nevymyslí. Malej to vzal ještě uplně do extrému a na celej náš trip si vzal jen zásobu čínskejch polívek a štangli salámu - což by normálního člověka při našem výdeji energie nejspíš zabilo.
Jednou jsme šli nakoupit čerstvý sýr k bačům do salaše a byl to teda zážitek. I přes to, že jsem byla chůzí značně zničená jsem šla dobrovolně taky a zhruba půlka lidí čekala nahoře. Salaž obývali tři chlapy, takže byla jak jinak, než značně špinavá a zaneřáděná. Bačové ale byli moc milí a pohostili nás pitím z borůvek, chlebem a tím sýrem, který byl opravdu směšně levný. Jen hygienické podmínky tam opravdu za nic nestály. Já jsem pořád nemohla odtrhnout pohled od mrtvé ovce a kbelíku krve, co jim stál u postele a snažila se v té tmě tam vyfotit.
Těsně před přechodem do Retazatu jsme se míjeli se skupinou, která vyrazila z druhé strany a trochu jsme se vzájemně děsili, co nás ještě čeká. K jejich smůle jsme však nemuseli vůbec lhát, jaká to ještě bude štreka a když nám ukázali ukázkově na kopec, který jsme měli vystoupat hned ráno, tak jsme se zasmáli, že to nic není. Musím říct, že někteří z nich po této naší reakci trochu pobledli.
"Turističtější" hory Retezat - takzvané jezernaté hory jsou celkem dobře značené, takže bysme se tam bez průvodců neztratili, čehož jsme s Jindrou dvakrát využili a vyšli daleko za skupinou...těžko říct, které z těch hor byli krásnější...tady nás místo travnatých kopců a stád, čekali hory kamení, zurčící potůčky a nádherná jezera....
Za celou dobu našeho putovní jsme potkali jen jednu hospodu...no potkali...vlastně jsme si sešli zruba hodinovou cestu z naší trasy doků k chatě Kabana buta, kde nabízeli teplé jídlo. Všichni jsme se tam vděčně vrhhli na jediné menu dne a tak jsem i já s chutí snědla vepřové, které normálně vůbec nejím. Pak konečně přišlo na řadu pivo, jehož vidina sem táhla chlapce už několik dní.Nedbajíc zítřejšího výstupu do brutálního kopce na stezku se střískali ještě i s pomocí slivovice jak zákon káže a pak se odebrali za zbytkem skupiny, která mezitím zpívala u táboráku.Nejveselejším zpěvákem byl bezesporu Peťan, který vydatně kvílel za všechny a odradil tak od zpěvu většinu střízlivějších jedinců.Tuhle noc jsme celá naše parta skončili spát pod širákem. Zima tam sice trochu byla, ale nebe mělo víc hvězd než jsem kdy v životě viděla a ani se mi nechtělo usínat, jen abych se na ně mohla dál dívat. V retazatu není moc lesů, u kterých by se dalo stanovat a tak tam bylo pořádně větrno, ale na rozdíl od Valkanu tam byli mnohem širší koupací možnosti, tak jsem navzdory nepříliš pozitivním teplotním podmínkám skočila do krásné říční tůňky teprve po druhé za celou dobu vykonala očistu jak se sluší a patří. Ukázalo se, že to možná až tak nebylo potřeba, protože nás celý další den omýval déšť. Chodit tam po kluzkých kamenech s pláštěnkama na sobě opravdu nebyla žádná legrace a místy jsem se opravdu bála, že spadnu dolů. Na těch kamenech nám totiž i naše jindy tak užitečné hůlky překážely. Kupodivu jsem z toho vyvázla jen z odřeninami a všichni jsme výstupy v dešti přežili. Poslední den při dlouhém sestupu jsme pak děsili jiné turisty tím, že jsme jim říkali, jak dlouhý výstup je ještě čeká k jejich prvnímu tábořišti a vůbec jsme jim to nezáviděli. I ten sestup nám totiž zabral několik hodin. V cíli stála další hospoda a tak jim od nás pršeli hromadné objednávky jídla. To bohužel nestálo vůbec za nic a chudákovi Jindrovi pak z toho bylo opravdu dost zle a tak jsme hned po příjezdu do Brna jeli domů, zatím co ostatní šli na pořádnou večeři.
Uf konečně jsem se dokopala k tomu, abych to naponěkolikáté dopsala, tak snad jsem nic důležitého nevynechala....Na závěr se dá říct jen - MILUJU RUMUNSKO
napsal/a: radioaktivita 11:55 | výlety a podobné akce Link
