zděšená na koníkovi 11.Prosinec 2008
no tak dneska to bylo zajímavé... potvrdily se mi dvě věci... že moje intuice pracuje a že na ježdění na koni člověku musí dobře padnout boty.... ráno jsem šla pomáhat ke koním a moje chuděrky za pár šupů už to nevydrželi a rozpadly se...takže jsem si půjčila nějaké boty pro veřejnost, ale bohužel s mojí trapnou velikostí nohy mi žádný neseděly...mno tak jsem měla botičky minimalně o dvě čísla větší než potřebuju, což teda nebylo uplně potěšující... jak jsem se tak potloukala kolem koní, tak jsem si hladila J.P. a řikala si, že bych se mohla zeptat, jestli na něm dneska nemůžu jezdit, protože byl tulivý a ještě jsem na něm neseděla...hlavně jsem měla pocit, že na něm dneska skončím... a taky že jo. Když jsem se ptala jakej na mě zbyl koník tak to byl on. Úsměv mi ale po chvíly ztuhnul na rtech. Kůň mě vůbec neposlouchal, absolutně ingnorovla mé pokusy o cokoliv a ve finále se dal do cvalu když neměl. Nohy mi zběsile plandaly v mých obrovských vypůjčených botách, takže jsem ho nemohla ovládat jak bych potřebovala a on pořád nabíral na rychlosti. To samo o sobě by ještě nebylo tak hrozný, kdyby sebou furt neházel, neškubal hlavou a neměl tendenci záludně měnit směr... no síla.Prvně jsem se na koni fakt dost bála a myslela jsem si, že spadnu. Mno nakonec jsem to přežila,ale byla jsem z toho v šoku po zbytek lekce. Když jsem pak čekala, jestli ho mám odvést nebo jestli po mě na něj půjde další jezdec, tak sebou furt mlel a já ho za to pleskala a plnou vahou se do něj opírala ve snaze udržet ho tam kde má. No síla. Doufam, že se na jeho hřbet hned tak znovu nedostanu. napsal/a: radioaktivita 21:35 | skoro normalni holka Link
