Jak jsem Ti o něm povídala

Když už jsme tedy u toho (fakticky nejsme – ale i amatérský spisovatel by měl mít fantazii), pokusím se o retrospektivu přelomu roku z krasohledu made in china. Cítím se nějak výjimečně, proto bych chtěl prve poděkovat akademii – škole života, i rodině… převážně mé sestře, která mě několikrát vyklopila z kočárku. Dost věci tak zapomínám. Nebo to je vodou? Přijde mi, že poslední dobou spoustu lidí zapomíná (…). Nuže, k tomu svátečnímu luxusu. Dovolím si jisté věci dementně zkreslovat. Ale národ sobě, mí Češi mi rozumí!

V Říši středu je všechno tak nějak obráceně. Nebo také úplně jinak. Blbě. Takže jestli se „v naší“ kultuře o vánocích narodil ježíšek… v „čínské kultuře“ naopak chcípnul pes. Ale s tím se tak nějak počítalo. Důležitý je ten překlad do strojové řeči, jak s tím pracovat. Universální binární zápis by měl samozřejmě obsahovat více jedniček, než nul, kdy:  1 = cizinec;  11 = já sám, jásám; 0 = číňan; 00 = opilej číňan. Jinak na mezinárodní společnosti je hlavni deviza ta importovaná přetvářka. Ano, vařil jsem. Ano, vánoční tabuli. A ano, sežrali mi to – doslova. Jen to echt vánoční červené zelí na víně asi v tom dalším a dalším, dalším z dalších vín, ne všem zase tak sedlo. Stává se z toho už pomalu tradice. Kolem outsourcovaných vánoc dostávám od cizích #nablito. Nevím, je toto karma?

Každopádně ze zákonů dynamiky vyplývaly jasné předpoklady, proč se těšit i na oslavu silvestra. Paralelně s tím ovšem do hry vstupují i jiné zákony, jejímiž hlavním jmenovatelem je tzv. kurvítko. Vyprávění  #O Silvestru tak z důvodu fekální plytkosti vynechám. To si naopak schovám pro místní. U nich je s podivem, jak otevřeně mluví o biologickém vylučování. Dokonce mám dojem, že si teď v mé přítomnosti, dáma promine, někdo prdnul. Naopak se chci v melancholii vrátit k tomu krásnějšímu. Se svým importovaným egem tu už po takové době bývám občas naměkko - jak tu hniju. O to víc mě potěšil novoroční koncert s pražskými filharmoniky. Potřeboval jsem si tak podvědomě připomenout, že i větší těleso může vystupovat v harmonii. Což se povedlo a já byl (dojemně) unesen. Zatím nejvíce, co jsem v #kulturním stánku budoucnosti zažil.

City tak zapracovaly a já bych tak chtěl do nového roku popřát místnímu lidu, aby díky jejich rozrůstajícímu se kosmického programu, přiletělo něco, co by je taky (do jednoho) uneslo

JOLLY BOB

Autor mar.io v 13:31 | Permalink | Komentáře

Můj kamarád JOLLY BOB se ve vší tichosti opět vrátil do Země středu. A já se hodem mincí rozhodl, že jej na nějaký čas přijedu navštívit – no huraaaá, křičeno o stejně notě, jako nedávno truchlící severokorejský lid. Je v tom totiž jistá patologie z minulých zkušeností, ať už se jedná o dopravní zácpy, tedy, zde pravý opak těch střevních, poťouchlá urbanizace, neefektivní socializace a zduřelá byrokracie, plus to dobré – v podobě statistické odchylky

VIZA. Mein Gott!! Zdejší municipality jsou si samozřejmě vědomy nutnosti kolorovat tuto zdejší sebranku zahraničním potěrem (těší mě). Ale tam v hlouby to v nich otevírá behaviorální komplex, latinsky též nazývaný „NIS PEN NIS,“ kterým uměle natahují šňůru čekajících, v podobě duplikujících se administrativních koleček.

BANKA. Prokletí deštných pralesů!! Snad nikdy v životě jsem neviděl tolik kopií kopií, které bylo zapotřebí pro směnu 3 kusů bankovek. Nemluvě, že k ověření počtu bylo nezbytné, chronologicky: 3x kontrola v ruce, 2x strojově, 1x prostorový chichot z okolních přepážek (+ jakože kontrované pomrkávání z mé strany, ho ho ho), 1x finální kontrola v ruce, že člověk zblblý televarietní zábavou přestává dýchat v očekávání návštěvy ředitele ústavu s dramatickým výstupem.

SLOVNÍ ZÁSOBA. Dle mého je sofistikovanost vyjadřování čínského plemene postavena na podobném schématu jako novodobé americké rapové písničky. Tedy neustálé opakování foneticky dobře znějících nesmyslů, důrazné gestikulace negací (kdy jako zbraň vystupuje ´nechutnost´) a pak slova, které v sobě nesou nějaký tlumočící význam – ty jsem částečně rozkódoval, abych se s nimi pochlubil.

„ba ha-ha-hm ha“ – nejsem si jistý, ale udělám to (úplně špatně)

„lálá“ – (rozeplý) poklopec

„méo“ – nejfrekventovanější slovo vůbec, znamená ´ne,´ s odkazem na blbec

A zlatá formulka: „weeeeeeei“ – toto slovo je hlavní komunikační kanál, klíč, a obstojíte s ním v jakékoliv úvodní situaci od objednání si jídla až k vášnivému telefonnímu omylu (pak doporučují pokračovat vzestupně podle mého výkladového slovníku). Nemluvě o tom, že jedinci, kteří přejdou na Temnou stranu síly, mohou s tímto zaklínadlem uprostřed ulice způsobit hotové ochromení života. Doprava ustane, začnou padat letadla a všichni v jeden moment Vás začnou vyhledávat pohledem: (@_@).

Můj dnešní štempl „© Nasrat!“ se mi bude udělovat těžko, protože si tu připadám jak na suché latríně, kde po čase dojde pouze k mechanickému zlepšení, namísto toho tolik očekávaného logického posunu. Tak snad jen menší eufemismus… Velmoc?? Běžte si dělat prdel z někoho jiného, tečka!

S láskou

Blue!

Autor mar.io v 18:01 | Permalink | Komentáře

Začalo to nevinně! Já, pár mých imanigárních kamarádů + někdo další, jsme podnikli cestu do Thajska. Zkusit vypašovat nějaký Jupiií, nahlídnout do grupen sexu s minimálně 5ladyboyema a opalovat se nahoře bez. Zaplatil jsem letenky ze sousedovy karty – pač, ta moje česká si prošla menopauzou už někdy v říjnu a tak už nic nebránilo tomu, aby se naše zorničky roztahovaly do aleluja.

Uběhlo pár dní i nocí s rukama ve slipech a dovolená se nachýlila do svého úplňku. Podotýkám, že jako správný skaut jsem měl sbaleno ještě předtím, než mě něco takového napadlo a tak cesta do Hong Kongu, místa tranzitu, začala!

Bydlím kousek, v Říši středu, co by kamenem dohodil, proto nám - bez vinny, nedělá sebemenší problém tam být pečený vařený. Navíc to bylo levnější, ho ho ho.

Odlet byl večer, bylo tak pár hodin na to chovat se jako turista. Dáš si dobré jídlo, zkazíš pár lidem nadějnou fotku, koupíš si plavky (pro změnu, panské), dáš si dobré jídlo a pak někde skončíš s pivem v ruce, aby se ti lépe dobíhal poslední autobus na letiště.

Já už doběhnul spousty lidí. Doběhnul jsem tak i ten autobus i tu obsluhu na odchodu u check-inu AirAsia.motherf*ckers.com, kde mi vstřícně sdělili, bonbony jsou v ceně a že naše letenky nebyly zaplaceny(???)… 1:2! No nic, domu jsme se vrátit nemohli, protože (ty vogo zase) jsem neměl viza - takový vojeb po čínsku a tak se prostě zůstalo v HKG (ho ho ho, hong kongu).

A tady to asi teprve začíná. Všude bylo /narychlo/ obsazeno, jelikož lkjhgfdoifghjghjkhg se konaly závody dračích lodí – s tím, že můj dračí dech, ani pionýrský slib nebyl brán, jako dostatečná akreditace se někde ubytovat. Zbývalo tak pár posledních presidentských apartmá. No, bylo to těžké rozhodování, pro člověka, který nemá rád slávu a někdy by raději bral i tu bramborovou medaili, jen aby mu (lační novináři) dali pokoj.

Ale stalo se! Osud nezměníš (mar.texi, ozvy se, přepínám). A vono, v důsledku, pláže jsou i v HKG a tam kde jsem bydlel (pro ty, co mají rádi mapy a buzolu - wanchai) nebyla o ladyboye nouze.)

Já byl tedy po celou dobu v pohodě. Ta honička začíná úplně někde jinde. UKRADLI MI TELEgraFON(!!), který jsem si koupil zde, v Říši středu (protože to byla nutnost!!!!!!!!!). Nabídli mi ho místní překupníci, kteří mi dokonce potvrdili, že v něm vypadám supercool (alias „š:vej“) a kvůli mým modrým očím mi udělali cenu, takže proč zase ne, žejo.

Ale jak jsem zjistil až záhy. Supercool jsem v něm nevypadal jenom já. Jeho předchozí majitel-ka, v něm vypadala možná mnohem lépe a tak nějak víc, no, uvolněněji! Naneštěstí, já už se nejspíš asi nikdy nedozvím, jak se jeho majitelka oblíkala do práce, či na rodinných oslavách. Za to vím, jak vypadala po ránu, po koupeli i pod peřinou, když měla trochu čas – no, spíše to byla podnikatelka, pokud si rozumíme.

Takže pro ty, kterým se zdá být dnešní nadpis poněkud mentálně vzdálený, můžu nabídnout alternativní konec. Utíkal jsem před hongkongskou policií po vykradení banky!

JOLLY BOB

PS: myslím, že mé penis zážitky budete moct brzy najít i na u:tube, pod hesly jako: super naked run hotel hong kong.

PPS: tak zas příště.))

Autor mar.io v 20:04 | Permalink | Komentáře

K tomu, abych se vrátil ke svému zbytnělému cyklu z_cesty, stačí opravdu málo… není zač, zamálo. Dnes 7. dne, 7. měsíce lunárního roku – neb tam právě jsem, uvědomil jsem si několik skutečností.

Zaprvé! Dnes slavíme v Zemi středu svátek zamilovaných. Ne, není to Svatý Vuittoýn, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naopak je to pravé a původní povídání s barvitým příběhem, O… to je teďka jedno, který mě ale zklamal svou interpretaci v bolševicky načesaném žurnálu českých Haló Novin – jakožto povinně úsměvného průvodce po každé zemi, kde včera znamená dnes.

Stručně řečeno, v tom komunistickém diktátu bylo… H*vno! A můj kamarád Blue!, si o tom mysli, že soudruzi z citovaného nevýznamníku tím chtěli jen někoho bujaře „© Nasrat!“ Vono totiž, co je mi do nějaké Mao-Žuej a jejího vyližprdelníka, lámané o dvou souvětích, když mi neporadí, jak ve třech krocích, jednom chvatu a říhnutí dostat svou Macák (pozn. „macák“ je automaticky vygenerovaný paskvil pod hlavičkou MS WORD, budiž)

Pídil jsem se tedy dál na vlastní pěst (dále jen pěst). Což je zapotřebí, když se potřebujete dostat přes pokřikování „heloumajfrend-potejtou?“ od místních zelinářů, až po hlídané zóny internetu, ano, toho Internetu! A tak se to událo…

Zadruhé! Procitnul jsem ze své navoněné bídy a snu o osmi hodinové budoucnosti. Je to horší, než se zdálo. Chci-li lásku (nebo ser na lásku a mrdej bedny), dotyky musí jít stranou… ale kam v houževnaté budoucnosti??

Zde už to nejde převádět do analogu – a kvůli sexu se pohybovat v úzkém hostitelském pásmu (rty a anus). Budoucnost je v digitalizaci, cloud computingu (viz., tam někde, mikroláska-ři) a mastných flecích na dotykových obrazovkách. Tak přece!  Odkaz geeků s umaštěnými vlasy je nesmazatelný.

Ale myslím, že teorém na téma mikroláska tu už mělo svých 15 a půl minuty slávy a nemusíme vyvolávat ani bájnou Libuši, aby nám řekla, co kde zase vidí. Bohatě si vystačíme se záznamy jednoho vychcánka (skrytá reklama na pivo Harbin /smile/, ho ho ho) a pro lepší kontextuální uchopitelnost zkrácených do mnohem sprostějších tagů:

zlevněný; iPhone IV; white; black; kryty iPhone; aplikace; dotykový display; Samsung Galaxy; wi-fi; volný čas; maximální; interpersonalní komunikace; žádná; naplnění; hry; rekord; on-line; sex; wlog; rande; rendez-vous; kavárna; připojení; internet; sedět; malá obrazovka; mlčet; otisk prstů; další level

Tedy, zatřetí! Vracím se domu, nostalgicky naladit nějaký analog (rty a anus), již brzy

JOLLY BOB

(ps: svátek letos připadal na 6.8.2011)

Autor mar.io v 12:27 | Permalink | Komentáře

/CENZUROVÁNO/

______________________________________________________

Jako výkonná instituce těchto stránek jsme se rozhodli k cenzuře toho příspěvku a to z důvodu výskytu explicitních výrazů jako jsou: z rázu rozbité topení, mráz po zádech, vítr v kalhotech, připodobnění černých děr k duchům, neexistence náhody/existence osudu – modelové trajektorie.

Po zvážení všech skutečností a možných dopadů autorových bláhových důkazů, domněnek a lehce otřesitelném domečku z karet, jsme se ustanovili tomuto tématu utnout názorový tipec.

Výnos soudu provedl Blue! v 11:37:16 (GTM+8): Obžalované téma bylo shledáno vinným ve všech bodech obžaloby a odsuzuje s k „© Nasrat!“ s neodkladnou platnosti. Proti rozsudku se nelze odvolat. Komentáře nejsou možné, tečka!

pan majitel

Autor mar.io v 16:27 | Permalink

Budoucnost mi dává signály, kdy se náš projev smrskne v pouhá gesta a možná pár citoslovných slabik, hn? Ouha! Možná je to tím, že se čas zrychluje, fiiií? Nebo čím dál víc prostupuje ona bezpohlavnost, která má ráda vše pohromadě, muck! A tohle je má zpověď o „tu tu“.

Můj zdejší stereotyp spočívá především v neustálém cestování. Tu krok sem, tu dva (k)roky úplně jinam. Vydýchávám tu tak místní kulturu dopravy přímo s epickým napětím. Problém je ten, že více či méně sem byl motorismus dovlečen spolu s ekonomickým růstem. Tedy z pohledu dějin a evoluce, zčistajasna, ach jo!

Ono to je jako, když jim podáš berličku na lepší odpich, zpočátku, těžkopádného tělíčka, jenže než vlastně všichni přijdou na to, k čemu taková věc slouží a co se od nich čeká, budou se s ní nejdříve šťourat a drbat na zadku, než vůbec pochopí její pravý smysl. No, nesmíme jim to mít za zlé, každý se s něčím podobným ve svém vývoji dostal do křížku. Ovšem tím, v jaké masovosti se s tím setkávám zde, zavání mi to hotovým fenoménem jedné doby.

Civilizovaná doprava zde absolutně propadla! Momentálně ji tak nahrazuje pouhá simulace, lépe řečeno hra, s názvem ANUS (Automotive Noise of Urban Stress), jejíž pravidla jsou frivolní a meze se jí nekladou. Simulace jedné z mnoha dopravních partií tak vypadá následovně.

Po osmiproudé silnici (4+4) jede v jednom směru 5-6 aut v řadě a v početném zástupu. Ti co potřebují odbočovat vpravo, jedou vlevo a ti, co jedou vpravo, drží kótu - nezájmu, stále vpravo! Začínají tak námluvy doprovázené zvukovou kulisou troubení („tu“ sem a „tu tu“ tam). Ale pozoruhodnější je, jaký poker face si dovedou hráči udržet. Žádné ukvapené emoce, žádné výbuchy hněvu, pouze přímý pohled za obzor. Což dle mého názoru má svou určitou symboliku, po jejímž významu zatím marně tápu. A přes to všechno se zainteresovaní hráči dokážou ze své patové situace vylízat a zdárně odbočit. V této fázi, jedna z partií končí, říká se jí Vylízaný anus - postupka, a začíná spanilá jízda vnitrobloky, kdy hráč dává světu na obdiv sebe sama. Vítězně potrubuje na vše v okolí, co vykáže byť sebemenší pohyb jeho směrem. Dle morseova zápisu, jde o melodii z filmu o opici, praseti a třech samurajích na cestách za dobrodružstvím.

No, jak říká jeden reklamní slogan: „Život je hořký, bohudík.“ Pivo je tu levné a pod svou rafinovanou kulisu mě dokáže s popěvkem na rtech krásně usadit. Ve svém houpacím křesle pak omámen přemýšlím, jestli kulisa „tu tu“ není pouhé vizuální gesto, mimikry, vysílané do vesmíru, dávajíc svůj pokrok na obdiv před okolními pozorovateli. Tak na viděnou!

JOLLY BOB

poznámka: výpověď převzata ze starého blogu (viz. déjà vu)

Autor mar.io v 23:13 | Permalink | Komentáře

Po dlouhé době se mi dostalo pod ruce další pokračování cyklu „Halo noviny z_cesty“ – ano, nezapomněl jsem se přitom aspoň na chvíli natáhnout po své rudé vlaječce a zamávat ve větru mého mohutného zahýkání. S vysvětlivkou pro neznalé. Žiju v budoucnosti, mám se dobře, právě jím banán! Jo a svým nedůležitým pohledem vnáším svědectví o životě za železnou pikolou ve formě expozice na částečnou paměť ke starému (vy kurvy, to vám nezapomenu) blogísku (RIP).

Jak je jistě zřejmé už z prvního odstavce, jde slušně řečeno o pouhou snůšku pojmů, dojmů a jednoho banánu. Ach ten banán! I v něm by mohla být mysteriózní pointa na závěr.)

V mých občasných exkurzích po místních kolektivech jsem si všimnul jistého (dalšího) fenoménu. Ve zdejším biotopu je každý člen obdařen svým snem, popřípadě vírou (v Něco – de facto vše s atributem snu). Podotýkám, otázky směrem k mému snu už mě začínají unavovat. Marně se jim snažím vysvětlit, že tu jejich vodu z vodovodu nepiju a tudíž jsem už dávno vystřízlivěl - s oboustranným údivem, marně!

 Tak kupříkladu, jeden se chce za deset let odstěhovat do Kanady, kde chce tvrdě(ji) pracovat a bla bla bla, kecy v kleci. Další věří v brzké vdavky, nicméně na mou pusu nepůsobila zrovna autenticky. Takže pokud u ní nedojde v nejbližší době k nějaké dotykové inflaci, půjde o hodně specifický sen. A nakonec mého namátkového seznamu, našel jsem osobu se silnou vírou ke spiritualismu (Cože?! V Zemi středu??).

Bylo jen otázkou času, kdy mi z mé podané ruky začne věštit. Nutno říci, s mírným začervenáním přiznávám, ano, byla z mé levé dlaně chvílemi celá hin. Ale kdo by nebyl, vidět mě nahého na tři kristovi kříže dopředu. Ve výsledku ovšem úplně přeskočila můj kvalitní budoucí život (pcha!), nebo mou inteligenci („prý“ je to ta prostřední čára - ??). Namísto toho začala hrotit můj osobní život (ale kdo se jí prosil, že!?).

Nebudu ho zde naplno rozmazávat, bohatě stačí, že už tento článek píšu jenom ve slipech. Nicméně jedno z těch stěžejnějších témat bych mohl připojit ke zdejší výzvě. Dle oné spirituální hledačky v mé dlani mi vychází 2, slovy dvě, manželství a bohužel mezitím i rozvod - škoda mohla být sranda. Tak tedy k té výzvě, když už je to vše na jedno brdo. „HLEDÁM SVOU -PRVNÍ- ŽENU, zn: kufr s sebou!“ Jinak, může mít samozřejmě i nějaké to postižení, atd. Ono nakonec, když už přehmat, tak pořádný, žejo.  Takže, pokud o někom víte, můžete ho se všemi pro a proti, uvést do komentářů.

A kde je banán? Zkuste hádat.)

JOLLY BOB

Autor mar.io v 18:39 | Permalink | Komentáře

Příroda je krásná v mnoha ohledech, jak estetických, tak i těch praktických. Jedno nad druhým převažuje jen v případě, že si odmítáš připustit svou chybu a z hecu necháváš otevřené balkonové dveře, abys jí byl blíž. Tak říkajíc, maloměšťáčky, nejblíž, vole! Kupříkladu já si teď dokážu skrz své tělo spočítat, kolik večerů jsem zde již strávil.

Z podstaty vím, že ta píčan (přesmyčka slova čína a toho cejchu bludného kruhu!) mi tu saje krev v průměru 3,14x  za noc. Což je za prvé slušné skóre, na něco tak otravného a za druhé to na mém těle dělá pitoreskní obrazec mapy in natura! Takže pokud poslední zarudlý puntík mého turnusu neskončí na zadku (a vzhledem k jeho velikosti je šance velmi, ale velmi malá!), stávám se branou k blahobytu a rozluštění jádra pudla (made in china, samozřejmě!).

Přemýšlel jsem tak díky tomu i o charitě. Ostatně, sám jsem o ní již párkrát zakopnul, když jsem si zde šel koupit jídlo do pizzerie. Takový slavnostní cirkus západního stylu, kdy se tu návštěvníci snaží, co nejexotičtějším způsobem nabrat (už pouhé) zbytky z talíře, samozřejmě, vnější stranou vidličky. Ale řekl jsem si Ne! Tam u nás doma ještě chvilku potřebujeme třídního šaška, na kterém si budeme léčit své komplexy. Co naplat, že mu již brzy zmizí akné a vojede nám starou!

To mi připomíná. Kurev je tu taky dost, což je vtipné, jelikož se to tu maskuje jak kolíčky na šňůře. Je tu jakýsi vyšší princip, který když rozluštíš v jeho fungování, bude ti rádo „podrženo“. Ach, hotová avantgarda a ráj na zemi. Jejímž spouštěčem je naprosto bestiálně intonační posazení slova „Macádž!?“, které je sem tam prezentováno s hustým zapálením a pubickým obroporostem. Nejspíš, aby si to návštěvník mohl přebrat, tak říkajíc, podle sebe. Za mě musím říct, ochutnal jsem rybu tisíce chutí a tohle bude podle mne podobná podpásovka!

Nicméně to nepopírá fakt, že jsem zde z hecu! To jádro pudla mne opravdu zajímá a jsem zvědav, kam mě slepá víra v Jho, dovede. Totiž, zatím to vypadá, že žiji uprostřed bublajícího bahna. Bubliny se tu přelévají ze strany na stranu, ale né a né prasknout. Připisuji to faktu, ó tajemnému, fluidu, pod jehož mocí vše zvětrává. Proto s husí kůží očekávám neurčitou erozi, kde z bublavého bahna vystoupí (oooooó) tajemně krásné města, zalité glazurou i s jeho kurevskou morálkou, aby dala ornamentální znak nové dynastii.

Ovšem o jednom jsem skálopevně přesvědčen, práce je zde stále jak na kostele! Své blouznivé historky si tak nechám až teprve na staré kolena, kdy si budu moct dovolit balancovat na hranici demence. Svým vnoučatům, nebo smečce koček, budu vyprávět příběhy o Vyližpičínech, ještě za dob kdy nepodléhali excesům a žili jako lidi. Jó to byla doba! Do té si budu vytírat zadek, čím mne napadne a drbat svůj svrab z hecu lásky, jedné věčné památky. Kurva!

JOLLY BOB

poznámka: výpověď převzata ze starého blogu (viz. déjà vu)

Autor mar.io v 16:02 | Permalink | Komentáře

I v mém věku neopracované kamene, uplynuly prázdniny jako voda. No, i když v mém případě, jak moč přefiltrovaného piva a puštěné okapovou rourou. Slyšíš? Syčí hezky!  Nuže, sponzorem dnešní urinoterapeutické show budiž Shenzhen Kingway Brewery Company (best malt and germany technology). Což samo o sobě zavání levnou rafinovanou prasárnou. Naštěstí v tom ležíme už nějakou tu dobu, tak ať si zvykají Roubaz.

Milan (vylitej pupek, pozn. JB) byl poslední dobou v křeči. Bůh ví, kde to vzal. Možná z toho žrádla kolem sebe. Lidi to na něj házeli jak do kafilérie po nákaze morem. Nejspíš měli dojem, že až ho vezmu pryč, bude jim scházet, nebo co! A tak jsme se vlastně potkali. Bylo mu blbě a já měl po ruce pivo, respektive pouze nachmelenou vodu. Někdy s přídomkem Best, jindy zase Light a hotovým Černým Petrem pak spojení obou.

Bydlíme spolu v bytě, residenční čtvrti. De facto to znamená jediné. Dole před chromovanými vraty sedí uniformovaný číňan s nalepeným úsměvem a okřikuje děvky, co se snažily vyrachtat v bazénu a jeho obsah přeměnit na suspenzi inseminačního láku. Poeticky označovanou též za „živou vodu.“ Ale co je horší, že s tím okřikováním jsme se s Milanem setkali i doma, na hajzlu! Někdo se mně tam snaží upozornit, že můj 12-ti vrství ultra silk touch toaletní papír, nám bude leda tak k prdu, a to do puntíku mon Dieu!

Ten někdo se k nám vetřel z poza železné opony, čti pochromované brány (pozn. mar.tex), a nalepil nám nad sanitu vzkaz, cituji „1000% Do not throw paper into toilet!“ Z čehož mám menší frustraci, doprovázenou flusztrací Milana. Tfuj! Myšlenky, honící se mi hlavou jsou všelijaké a mohu vás ubezpečit, že ani jeden výstup by vás v nedělní škole nenaučili. Proto, je-li mezi vámi člověk erudovaný v této věci, nechť zde nechá svou stopu! V opačném případě se pak nejspíš budu muset obrátit na Romana Týce a jeho uskupení "Z toho ven" (100 hoven, pozn. mar.tex), aby mi pomohli s novou fabulující mystifikací.

Předem Dekuji za podněty!

JOLLY BOB, mar.tex

poznámka: výpověď převzata ze starého blogu (viz. déjà vu)

Autor mar.io v 16:02 | Permalink | Komentáře