Jak jsem se setkala se schizofrenií 29.Říjen 2010
Schizofrenie je nemoc, která má více "odrůd" a může se tak projevovat různými způsoby, ale já můžu napsaj jen o tom, s čím jsem se setkala já. Nejsem žádná psycholožka a vím o tom jen to co jsem zažila. Říká se, že lidský mozek v sebeobraně elimuje vekou část toho špatnéhoco za život zažijeme. Držíme si tak tak potřebou míru příčetnosti aukazuje je to, že čas je opravdu nejlepší lék. Je tomu něco mále přesrok, co jsem si prožila svoje malé soukromé peklo a říkám si, že možnástojí za to některé ty vzpomínky zachytit, než je čas odvaje úplně astane se z nich jenom slátanina nejasně vyvstávajících obrazů. Když jsem se vracela z Irska s tím, že se přestěhuju a budu studovat vBrně, ještě jsem netušila jaký začátek mě to vlastně čeká. Původně byljeden z důvodů, proč jsem si vybrala Brno ten, že tu bydlí můj bývalýpřítel a já bych tak měla snažší začátek, protože začátků o samotě jsemv té době už měla plné zuby. Problém byl v tom, že po třech letech cojsme spolu průběžně písemně komunikovali mi na jednou přišlo, že jehozprávy občas nedávají přílišný smysl a nevěděla jsem, co si o tommyslet. Jsem zvyklá na to, že je v některých věcech dost jiný nežvětšina ostatních kluků, ale když už mi psal o tom, že si myslí, že mupolicie odposlouchává hovory na mobilu a někdo ho sleduje, přišlo mi toponěkud přitažené za vlasy. Nicméně nebyla jsem s ním v ČR více než roka tak jsem to výrazněji neřešila. První výraznější čas který jsme spolu ztrávili byl na festivalu. Šílenějsme se pohádali a já nechápala co se děje. Jednu chvíli byl uplně vpohodě a druhou chvíli zase extrémě vyšiloval kvůli něčemu, co by jindymoc neřešil a dokonce si nepamatoval co jsem mu řekla před půl minutou,a přišel mi to prezentovat jako jeho vlastní nápad. Abych bylakonkrétní - když se nám jeho téměř dospělí bratr v tlačenici sochrankou zatoulal, což je na festivalech celkem normální, tak kolemprojela sanitka. Co následovalo jsem si do té doby neuměla představit.Hystericky začal svého bratra hledat s tím, že se mu určitě něco staloa i když jsem šla do stavu zdravotníků se zeptat, jestli nedošlo kúrazu a jestli náhodou neviděli někoho kdo odpovídá jeho popisu asetkala se se zápornými odpověďmi tvrdil mi, že je to celé konspirace aže mi určitě lžou. Čím víc jsem se snažila ho nějak uklidnit, tím bylvzteklejší a tak to nakonec vyšumělo. Jeho bratr byl samozřejmě uplně vpořádku. Za zmínku ještě stojí, že na této akci průběžné postrácel dvatelefony, notebook a nějaké další drobnosti. V té době jsem si myslela, že se prostě změnil a nevěděla jsem, jestlitakového kamaráda vůbec chci, protože se mi celkově vůbec nelíbilo jakse místy choval a jak se mnou mluvil. Nicméně nakonec to vyšumělo a o měsíc později jsem se za nim jelapodívat na jinou akci, kterou pomáhal organizovat a prezentoval mi jíjako veleúspěšnou super věc. Žel bohu to tak vůbec nebylo a dostal se sjejí pomocí jen do dluhů a průšvihů. Mezi tím přišel o práci, protožese jí dostatečně nevěnoval a ztratil co se dalo. I když byl v celkemdost nepříjemné situaci, místy měl vyloženě záchvaty dobré nálady ajindy zase naopak. V té době jsem s ním ještě netrávila tolik času,abych si všimla jako moc pije. Později se ke mě doneslo že taky skoronejí a nespí. Každopádně to bylo poprvé kdy mě napadlo, že jeho výkyvynálad a přemíra aktivity a zběsile zavádějících názorů by možnávyžadovali pomoc psychologa, že tady asi nebude něco uplně v pořádku.Všichni ostatní měli za to, že je na drogách, ale já jsem věděla, že toon by neudělala. Konečně to přišlo. Přestěhovala jsem se do Brna a byli jsme domluvení,že se zase po pár týdnech uvidíme. Během prvního dne jsme se několikrátdomlouvali na čase kdy přijede a pořád byl na cestě a sliboval. Vefinále dorazil kolem půlnoci. Pořád jsem to všechno tak nějak brala,ale začínala jsem na něj být opravdu rozzlobená. Druhý den dopoledneode mě odjel a v průběhu večera mi volali jeho kamarádi, že je vhospodě, chová se opravdu divně a neví co s ním mají dělat, tak ať tampřijedu. Sudala jsem ze sebe pyžamo a valila přes půlku Brna. Seděl tamu piva a místy byl uplně v pohodě normální kluk a pak se z ničeho niczačínal chovat divně, aby následně tvrdil, že to vlastně bylo schválně,že nás vlastně zkoušel. V té době byl šíleně platonicky zamilovaný do nějaké slečny, ale už sinebyl tak uplně jistý, která ta slečna to vlastně je a míchali se muvšechny jeho bývalé lásky do hromady. Jednu chvíly byl na mě naštavný,protože si myslela, že jsem to já kdo mu posílá SMS a že jsem ta pravá,ale schválně ho tahám za nos a přestírám, že to nejsem já. Během dobykdy mu chodili ony SMS o kterých se domníval, že mu je píšu já, jsemsamožřejmě seděla vedle něho. To už jsem o něj měla vážně strach anehnula jsem se od něj na krok. Poprvé mi také vytanulo na mysli slovoschizofrenie, protože se jeho chování měnilo z minuty na minutu a byloto jako by to byl místy někdo uplně jiný, než koho znám. Ten den jsemsi také všimla, že si neslyšitelně mumlá něco pro sebe a ve všem covidí spatřuje nějaké znamení. Pořád nám psal nějaké značky na papírky astrašně ho rozčilovalo, že v nich nevidíme žádný smysl. Nakonec todopadlo tak, že jsem si ho vzala domů. Z části proto, že jsem honechtěla nechat bez dozoru a zčásti proto, že se domů bál, protože bylpřesvědčený, že ho pár lidí sleduje a chce mu ublížit. Doma nespal víc jak pět minut v kuse, nechtěl nic jíst ( z části zobavy, že je to otrávené) a já jsem se snažila ho dávat do kupy. Vůbecjsem nevěděla jak se mam chovat a vlastně ani co si mam myslet. Bylajsem zmatená z toho, jak se jednu dobu choval jako blázen a ve vteřinězase působil uplně normálně a tvrdil mi, že to na mě jenom hraje. Kdyžto vypadalo, že konečně usnul šla jsem na pět minut do kuchyně umýtnádobí a když jsem se vrátila, pokoj byl prázdný. Co bylo ale ještěhorší bylo to, že on nikde nebyl, nicméně všechny věci včetně obleční abot mu v bytě zůstali. Nejdřív jsem si myslela, že se mi jenom někdeschoval a tak jsem hystericky běhala po bytě a snažila se ho najít. Pakmi došlo, že musel po lešení vylézt ven z bytu. Měla jsem u sebe jehotelefon a tak jsem hystericky volala jeho kamarádům pro případ, že byse někde ukázal a nebo že by věděli, kam tak mohl jít hledat útočiště.V trenýrkách ale daleko utéct nemohl. Po několika hodinách pátrání hojeho bratr, který mezitím přijel, našel v rukou policistů. Stál zabarákem a rozbil sklo ve sklepě, do kterého ho někdo zamknul, když sepřede mnou snažil ukrýt. Bál se, že ho chci zabít a nechtěl mi vsebeobraně ublížit. Nezmohla jsem se na nic jiného, než že jsem hoobjala a vzala zpátky domů. Na noc jsme sundali kliku z okna a jehobratr si lehl na karimatku před dveře ložnice, aby už nemohl utéct.Druhý den jsem se mu vydal domů pro psa, po kterém tak strašně toužil akdyž jsem se po půl hodině vrátila, nechtěl mě pustit do místnosti.Když jsem se tam nakonec probojovala, stál tam s mým páskem utáhnutýmokolo krku jako s obojkem a přečnívající konec držel vzhůru. Vůbec jsemnechápala co se děje a odmítala opustit pokoj dokud si pásek nesundá,protože jsem měla strach, že se chce oběsit. Ten den jsem ho už začalapřipravovat na to, že ho v pondělí odvezeme nemocnice k psychiatrovi na"návštěvu". Tvrdil mi že je v pořádku a že jen potřebuje na chvilku odvšecho vypadnout, ale já ho pod argumentem že je když je v pořádku, takmi to jen doktor potrvrdí a pak pojedeme na výlet. V té době si užkonstatně mumlala něco pro sebe, měl záchvaty úzkosti, paranoie a dotoho změny nálad, kdy se chvíly smál (tomu co mu říkají hlasy) achvílemi brečel. Do toho mi tvrdil že miluje mě, pak jiné slečny, pakmě žádal o ruku a takhle pořád dokola. Během těch dvou dnů co jsem sním ztrávila jsem se naučila držet ho daleko od papíru aby senerozrušoval tím, že na něj bude kreslit pro mě nepochopitelná znamení,byť se ho často dožadoval. Nepouštěla jsem mu žádné filmy, u kterýchjsem měla pocit, že by ho mohli rozrušit a po té, co ho vykolejilo sStmívání už jsem se omezila pouze na Přátelé, protože ty jediní ho ipřes jeho nechuť je stále sledovat, udržovali v pohodě. Nejspíš z tohodůvodu, že v nich není moc emotivního vypětí, které by se na nějpřenášelo. Pondělí přišlo pomalu a takřka na poslení chvíli, protože po třechdnech kdy jsem se nepřetržitě starala o psychicky nemocnou osobu, jsembyla totálně na zhroucení. Nikdy jsem se o nic podobného nezajímala,tak mi nezbývalo, než se chovat jen podle svého uvážení tak, aby mu toubližovalo co nejméně. Dnes už vím, že bludy se nikomu vyvracet nemajía že se vše má prostě odkývat. Z části jsem to tehdy dělala a z částine. Místy jsem plakala, místy ho utěšovala a jindy mu vynadala, ať užtohle nedělá. Cestou do nemocnice se neustále schovával za přední sedadlo, aby honikdo neviděl. Když jsme tam dorazili, byl už zase úplně normální. Vpohodě jsme se bavili a snažili se doptat kam vlastně máme jít a comáme dělat. Po dlouhém pátrání a následném ještě delším čekání jsme sekonečně dočkali návtěvy psychiatra. Slyšel nás jak se bavíme a smějemea tak si ho celkem znuděně pozval dovnitř. Měl tam jít sám, ale beze měvstoupit odmítla a tak jsem se tam ocitla s ním jako němý pozorovatel.V tu chvíly se i psychiatr začal tvářit vážněji. Zatímco doktor kladlotázky, já jsem se jejich prostřednictvím dozvídala věci, které jsem doté doby ani nevěděla, nebo si je mohla jenom domýšlet. On mluvilnejistě, někdy téměř šeptal a jeho oči neustále nervózně těkali směremke mě, čekajíce an moje potvrzení jeho slov. Už si ho tam nechali a to byl jenom začátek jednoho z nejhorších období mého života. napsal/a: radioaktivita 17:23 | tak různě Link
