muj prijezd do prdelakova gortroe 13.Březen 2009
Tak jsem sekonečne nastěhovala do svého nového domova. Uvědomila jsem si,že je to poprvé v životě, co opravdu bydlím sama a ironicky takypoprvé v životě, kdy mam kolem sebe tolik prostoru – až nevimco s nim. Jsem tak nějak zvyklá přežívat v jednom pokoji, takasi chudák obýváček bude dosti opomíjený. Jinak je to bytečekopravdu nádherný a strašně miluju svoji zahrádku z fontánkou.Tam kde nejsou keře je vystlaná kamínky, takže se ani nemusímstarat o sekání trávy a tak. Zkrátka nic mi tu nechybí, mamobrovskou postel a nábytek jsem pravděpodobně nikdy neměla hezčí.Je to tady dokonce pro jednoho snad až velké, tak se těším, ažpřístí týden přijede na návštěvu Augustin.
Jen to loučení s rodinou a s nímbylo pro mě tak nějak bolestivé. Eric prý plakal, když přišeldomů a já už tam nebyla, tak jsem z toho dost dojatá. Opravdu měměl rád, ačkoliv si na mě většinou vybíjel svoje špatnénálady. Rozloučit s rodinou jsme se byli v čínské restauraci,takže jsem se konečně podívala někam jinam, než do “levných”bufetů. Večeře byla naprosto výborná a já se překonávala vmnožství snězené potravy. Docela jsem koukala, jak to do měpadalo. Do toho všeho jsme si ještě se Steffi dali víno, takžejsme šli domů mírně líznuté. Jako dáreček na rozloučenoujsem pak ještě dostala knížku, což se mi tady v tom zapadákověrozhodně vůbec neztratí a šek na nákup. Vzhledem k tomu, že miKaren zaplatila I nějaké jídlo s sebou, tak byla rodina ke mě narozloučenou víc než štědrá a věřím I tomu, že s nimazůstanu dlouho v kontaktu. Vlastně.. Eric se příští týden jedena návštěvu ke Karen 2, tak se určitě přijde podívat I zamnou, jelikož bydlím dvě minuty od ní. Ta je na mě taky hodnějšínež si zaloužím. Pozvali mě na večeři, dali věci co mi domachyběly a slíbili pomoc kdykoliv budu potřebovat.
Jinak práce tady je taková zajímavá.Naštěstí je sice vyčerpávající, ale ne zabíjející, takžezatím žiju. I když musím teda říct, že hlavně zápěstí měs ohánění se vidlema bolí teda třeskutě. Zatím jen dopolednekydám hnůj a čistím koně a odpoledne čistím a krmím, alezhruba za týden mi bylo slíbeno, že už by mě mohli začít učitna poníkovi. No jsem na to zvědavá, jestli mě bude učit Eugeneosobně, nebo kdo. Protože být učená profesionálním trenéremdostihových koní, to je něco co je sice výborné, ale děsí měto k smrti :) Kord když toho zatím moc neumím a budu zdrchaná zpráce. Jinak dopoledne nás tam pracuje hodně, protože jsou tamjezdci, kteří nám jen zrána pomůžou vykydat stáje a pak jezdíkoně. Odpoledne jsem tam jen já a Patric. Dost by mě zajímalo, cosi o mě myslí, Všichni se mě tady pořád ptají, jestli se měpráce líbí, jestli jsem v pohodě a tak. Oproti ostatním jsem asistrašně pomalá, ale tak už během dneška jsem cítila zlepšení.Ono vždycky všechno vypadá, že už to rychleji nepůjde anakonec se to dá, tak snad to tak bude I tentokrát. Koně mi zasetak rozdílný od těch v equestrian centru nepřijdou a jsou uplněstejně praštěný. Strašně mě pobavil jeden, co zlobil, tak jsemho za to pleskla a on na mě vyplázl jazyk s takovým neskutečněšibalským výrazem :) Kromě koní jsou tam taky kravičky, sekterýma teda naštěstí nepracuju, ale jsou strašně roztomilý.Včera jsem viděla kravátko, co se před půl hodinou narodilo adneska už stálo na svých rozklepaných nožičkách a vypadalotrochu míň umolousaně. Bylo mi ho chudátku líto, protože jsemviděla vypalování (asi značkování) starších kravátek, takjsem si řikala, že neví co ho čeká. Asi mi upadne zápěstíauik... nechám zatím psaní
napsal/a: radioaktivita 21:03 | muj dalsi novy zacatek Link
