Sleduji stálost jak rozpadá se a furt mění

Titulky běží jen ten správný film tu nikdy není

A i když na žití je návod nikdo neumí v něm číst

Život to není závod nejde o to první v cíli být

 

Už rukou nechci čmárat mraky po obloze,

Nechci se ztrácet ani jezdit v papírovém voze

Kde vzít tu odvahu jen sám sebou být

Přestat se vracet a jen přítomností žít

 

Jsem unavená ze všech nářků a snění

Jsem unavená z reality co pořád se jen mění

 

Jdouc slepě jdouc ve tmě pomalu se ztrácíš

Zachránit tě nepřijdou, na stejná místa se furt vracíš

Sundej si šaty a ukaž jaký jseš

Každá kůže má záplaty to je fakt co nepopřeš

 

Sbírám své kousky z puzzlí co tvořily nás

Žiju sama sebou nehledám co neříkáš

Nezlobím se nikdy a někdy jsem až zuřivá

Utápím se v tom, jak jsem živá neživá

Jsem unavená, z reality která není

Jsem roztrpčená z toho čemu říkáš snění

 

Nestálá je cesta kterou se vydávám

Neznámá je touha, se kterou zůstávám

Nechci změnit svět, chci být jen lepší člověk

Nechci slyšet odpověď nechci podávat zpověď

 

Stojím tady s nožem, krájící krajíc osamění

Žádný smíš či můžem – dřív bylo to a teď už není

Deset prstů na klavíru ke skladbě co měla být duet o nás

Dveře skřípou, pant se zadřel – dovnitř nevejdeš a už se nedovoláš

 

Jsem osamělá, z lidí co se mění

Jsem rozmrzelá z toho co je a co není

 

Z očí do očí se díváš – nejsem to já komu teď lžeš

 

napsal/a: radioaktivita 15:19 | mozna trochu poezie Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář