Rumunsko před kterým bylo Slovinsko 25.Říjen 2008
Do Rumunska nás jelo pět...čtyři kluci a já... plus samozřejmě zbytek skupiny... :) jela jsem tam s pocitem, že nejspíše zemřu vyčerpáním, zřítím se ze skály nebo se na mě vrhnou divocí psy....naštěstí se ale veškeré katastrofické předpovědi ukázaly býti mylné. V autobuse jsem s úlevou zjistila, že jedeme ve skupině tak zhruba napůl holky napůl kluci, takže jsem zadoufala, že nebudu looser skupiny a měla jsem pravdu :) Můj batoh byl oproti ostatním směšně malý,protože mi Jindra preventivně nesl spacák, ale jen co jsme šli do prvního kopce zaplašila jsem provinilost a soustředila se na šlapání....
Jako velice užitečné se ukázaly turictické hůlky, na které jsem sice první den trochu nadávala a bolely mě z nich ruce, ale jen co jsem si na ně zvykla, o hodně mi zlehčovali postup a usnadňovali držení rovnováhy. Chodili jsme celé dny dlouho a dlouho,ale jak říkal Peťan - vždycky když už nemůžu, rozhlídnu se kolem a řeknu si - ale je to krása... a to opravdu byla.... na chůzi jsme si rychle zvykli a pojmy jako vysoko či daleko náhle nabyli uplně jiných rozměrů.... za pár dní už jsme se smáli kopečkům, kterých bych se jindy děsila k smrti.... první čtyři dny jsme procházeli skrz travnaté hory Valkan. Ze začátku se kolem vyskytovali skupinky sběračů borůvek, ale brzy jsme míjeli jen stáda ovcí a koní. Jen jsme na jednom kopci narazili na skupinu týpků čtyřkolkách, co si to tam krosili touhle variantou.
Počasí tam nám vskutku přálo a ve Valkanu jsme zmokli jen jednou a to nijak tragicky. Bylo to taky jediné štěstí pro malýho Papuho a Cardíka, kteří si sebou nevzali stan. Mě osobně to nepřijde moc praktické, protože celta je věc těžká jako kráva, ale jim to vyhovovalo a navíc vždycky bylo napínavé jaký příbytek z těch celt vymyslí nebo nevymyslí. Malej to vzal ještě uplně do extrému a na celej náš trip si vzal jen zásobu čínskejch polívek a štangli salámu - což by normálního člověka při našem výdeji energie nejspíš zabilo.
Jednou jsme šli nakoupit čerstvý sýr k bačům do salaše a byl to teda zážitek. I přes to, že jsem byla chůzí značně zničená jsem šla dobrovolně taky a zhruba půlka lidí čekala nahoře. Salaž obývali tři chlapy, takže byla jak jinak, než značně špinavá a zaneřáděná. Bačové ale byli moc milí a pohostili nás pitím z borůvek, chlebem a tím sýrem, který byl opravdu směšně levný. Jen hygienické podmínky tam opravdu za nic nestály. Já jsem pořád nemohla odtrhnout pohled od mrtvé ovce a kbelíku krve, co jim stál u postele a snažila se v té tmě tam vyfotit.
Těsně před přechodem do Retazatu jsme se míjeli se skupinou, která vyrazila z druhé strany a trochu jsme se vzájemně děsili, co nás ještě čeká. K jejich smůle jsme však nemuseli vůbec lhát, jaká to ještě bude štreka a když nám ukázali ukázkově na kopec, který jsme měli vystoupat hned ráno, tak jsme se zasmáli, že to nic není. Musím říct, že někteří z nich po této naší reakci trochu pobledli.
"Turističtější" hory Retezat - takzvané jezernaté hory jsou celkem dobře značené, takže bysme se tam bez průvodců neztratili, čehož jsme s Jindrou dvakrát využili a vyšli daleko za skupinou...těžko říct, které z těch hor byli krásnější...tady nás místo travnatých kopců a stád, čekali hory kamení, zurčící potůčky a nádherná jezera....
Za celou dobu našeho putovní jsme potkali jen jednu hospodu...no potkali...vlastně jsme si sešli zruba hodinovou cestu z naší trasy doků k chatě Kabana buta, kde nabízeli teplé jídlo. Všichni jsme se tam vděčně vrhhli na jediné menu dne a tak jsem i já s chutí snědla vepřové, které normálně vůbec nejím. Pak konečně přišlo na řadu pivo, jehož vidina sem táhla chlapce už několik dní.Nedbajíc zítřejšího výstupu do brutálního kopce na stezku se střískali ještě i s pomocí slivovice jak zákon káže a pak se odebrali za zbytkem skupiny, která mezitím zpívala u táboráku.Nejveselejším zpěvákem byl bezesporu Peťan, který vydatně kvílel za všechny a odradil tak od zpěvu většinu střízlivějších jedinců.Tuhle noc jsme celá naše parta skončili spát pod širákem. Zima tam sice trochu byla, ale nebe mělo víc hvězd než jsem kdy v životě viděla a ani se mi nechtělo usínat, jen abych se na ně mohla dál dívat. V retazatu není moc lesů, u kterých by se dalo stanovat a tak tam bylo pořádně větrno, ale na rozdíl od Valkanu tam byli mnohem širší koupací možnosti, tak jsem navzdory nepříliš pozitivním teplotním podmínkám skočila do krásné říční tůňky teprve po druhé za celou dobu vykonala očistu jak se sluší a patří. Ukázalo se, že to možná až tak nebylo potřeba, protože nás celý další den omýval déšť. Chodit tam po kluzkých kamenech s pláštěnkama na sobě opravdu nebyla žádná legrace a místy jsem se opravdu bála, že spadnu dolů. Na těch kamenech nám totiž i naše jindy tak užitečné hůlky překážely. Kupodivu jsem z toho vyvázla jen z odřeninami a všichni jsme výstupy v dešti přežili. Poslední den při dlouhém sestupu jsme pak děsili jiné turisty tím, že jsme jim říkali, jak dlouhý výstup je ještě čeká k jejich prvnímu tábořišti a vůbec jsme jim to nezáviděli. I ten sestup nám totiž zabral několik hodin. V cíli stála další hospoda a tak jim od nás pršeli hromadné objednávky jídla. To bohužel nestálo vůbec za nic a chudákovi Jindrovi pak z toho bylo opravdu dost zle a tak jsme hned po příjezdu do Brna jeli domů, zatím co ostatní šli na pořádnou večeři.
Uf konečně jsem se dokopala k tomu, abych to naponěkolikáté dopsala, tak snad jsem nic důležitého nevynechala....Na závěr se dá říct jen - MILUJU RUMUNSKO
napsal/a: radioaktivita 11:55 | výlety a podobné akce Link komentáře (0)
Slovinsko po kterém přišlo Rumunsko 24.Září 2008
Jako už tolikrát, i dneska bych chtěla napsat něco o mé dovolené na Slovinsku a následně i v Rumunsku... ale nějak nemám slov...dala jsem na profil fotky a ty jako by říkaly vše a zároveň nic... jak můžu slovy popsat ten "zázrak" přírody, který na mě v obou těchto zemích čekal... ten úžas když jsem viděla krásné divoké řeky na Slovinsku... jak se jen dá popsat ten klid a harmonie, které se mě zmocnili když jsem upocená a utrmácená pozorovala stáda ovcí, koní nebo jen naslouchala tlukotu vlastního srdce či horskému větru... tolik bych toho chtěla napsat ale stejně jako jindy předtím nevím vlastně co...tak uvidíme co ze mě vypadne za myšlenku
SLOVINSKO
Na Slovinsko jsme jeli jen s Jindrou jak jinak než s cestouvkou Kudrna, ve kterou měl Jindra důvěru a tak jsem se jí svěřila do rukou i já...cesta v autobuse nebyla nic zvláštního až do momentu, kdy jsme byli upozorněni na speciální materiál, ze kterého tam mají vyrobené peníze. Nedají se roztrhnout ani nehoří. Hned jsme to zkusili a opravdu... jen se trochu seškvařili. Většinu cesty autobusem jsem prospala a byla nepříjemně probuzená do krajiny zkropené deštěm... naštěstí se ale počasí po většinu dovolené umoudřilo a díky občasnému dešti jsme alespoň měli dostatečnou hladinu vody... příroda tam byla krásná a je vidět, že se o ní na Slovinsku opravdu starají a všechny ty poplatky za sjíždění řek mají svá odůvodnění a nejdou do kapes úředníků co neví co s nima.. jediné co mě zklamalo bylo to, že jsme sídlili v kultivovaných kempech, kde se nedal rozdělat oheň... i když teď zpětně to vidím tak, že jen málokdo může říct, že po večerech sedával místo kolem vatry kolem vařiče nebo pytlíku brambůrků....i když mi dlouho trvalo, než jsem trochu pochopila pohyby lidi a bližší principy pádlování celou dobu jsem si to moc užívala ... sice mě jímala hrůza pokaždé když jsme u křoví čekali na zbytek skupiny, protože se to tam hemžilo různobarevnými pavouky, ale navzdory svým nemalým sklonům k arachnofobii jsem musela obdivovat jejich rozmanitost... .. jako bysme tam projížděli krajinou snů... jen občas přiskákala noční můra v podobě pavouků aby mě hodila zpět do reality 
musim pyšně podotknouti , že jsme se udělali jako jedni z mála až poslední den... jako bysme si chtěli vynahradit všechny promarněné příležitosti, dali jsme si to hned dvakrát za sebou...jednou v podstatě úmyslně, kdy jsme schválně najeli na obtížnější trasu jen tak pro srandu...ale sranda to přestala byt v okamžiku, kdy se převrácená loď řítila do zatáčky a Jindra se pár metrů ode mě snažil hrabat na břeh...takže jsem tam byla jen já a zatímco jsem v jedné ruce svírala pádlo, bojovala jsem se silným proudem vody abych loď udržela...každá minuta se zdála být hodinou, než Jindrovi konečně došlo, že zápas s proudem jen tak nevzdám a pomohl mi vytáhnout loď na břeh... v tu chvíly v té ledové vodě jsem poznala, že když se řekne, že člověk nemůže, tak opravdu může ještě třikrát tolik a sáhla jsem si téměř na dnovité dno svých sil...
napodruhé se zase Jinra nemohl rozhoudnout na kterou stranu pojedeme a tak jsme najeli na větev přímo uprostřed řeky... bohužel byla silně zaklíněná a tak nás na naší gumové lodi proud zmáčkl a já se tak nemohla dobrých pár minut vydrápat z lodi... zachránila mě až jiná baraka, která do nás narazila a tím se převrátila a nás uvolnila...kupodivu posádka druhé převrácené lodi z naší srážky neměla takovou radost jako já. Jediné co mě za tenhle náš výlet možná trochu mrzí je, že nám nedovolili si sjet těžší úsek řeky, kteří si dálo jen tak jako třešničku jen pár lodí. Sice jsme se nám to pak už šlo opravdu dobře, jenže bohužel nejsem holka svalnatá a tak jsme měli problém se zastavováním u břehu. Proud byl občas mos silný a tak nám to chviličku trvalo, což je na divoké vodě někdy problém. Stejně se mi ale ještě teď se mi po řekách tam stýská a určitě se tam jednou znovu vypravím.
napsal/a: radioaktivita 00:22 | výlety a podobné akce Link komentáře (0)
putování po Mallorce - aneb boj o přežití 16.Duben 2008
Po třech měcících, co jsem se vrátila z Mallorcy jako au pair, jsem tam odlétala znovu. Tentokrát ale jenom na dovolenou a pro zbylé věci. Byla jsem šťastná jako blecha, že v tom nejsem sama a že sebou má Jindru, který je nejen mým oblíbeným společníkem pro podobné podniky,ale později se také ukázal, jako zdatný nosič našich zavazadel. 
Už v Praze na letišti nám to vesele začalo, když jsem si s těžkým batohem sedla na jezdící schody a čekala, že mi Jindra řekne, až se budu muset zvednout.. Řekl... ale když už jsme byli skoro nahoře, takže než jsem se s tou těžkou obludou co jsem měla na zádech stihla posbírat, už jsem se válela na vrcholu eskalátoru, jako brouček ležela na krosně a nemohla se zvednout. 
Cesta jinak proběhla v pohodě a za nedlouho už jsme přistávali na Mallorce. Po chvilce pátrání jsme objevili autobusovou zastávku a tak jsme nasedli na autobus do Palmy. Co jsme nevěděli bylo, že je to okružní autobus, který jezdí jenom letiště, Palma a zpět... protože byla už tma a já mám víc než mizernej smysl pro orientaci, nějak jsem nepoznávala očekávanou autobusovou zastávku málem jsme dojeli zpět na letiště. Na poslední zastávce před ním na nás řidič dělal divné posunky a tak jsme vystoupili. Naštěstí to bylo zrovna na správném okraji města u obchodního domu Porto pí. Marně jsme ale hledali autobusovou zastávku a tak se stalo, že nám ujel i poslední autobus a my jsme museli najít nějaké místo k přenocování. Šli jsme nějakou dobu podél pangeitu, ale jediné příhodné místo bylo obsazeno bezdomovci, tak jsme to vzdali a vrátili se zpátky k Porto pí. Poblíž jedné hospody jsme potkali fajn lidi a ty nám dali peníze na taxi, které nás mohlo dovézt do města, kde jsem dřív bydlela. Jenže už bylo tak pozdě, že i kdybysme tam opravdu dojeli, těžko bysme našli nějaké místo k přespání. 
Nakonec jsme celý spací problém vyřešili tak, že jsme se uvelebili přímo na střeše Porto pí, mezi nějaké železné obruče a doufali, že nás nikdo neobjeví. Po pár hodinách jakéhož takéhož spánku jsme vstali a šli na první autobus do Son Ferreru. Nakonec jsme ale stejně vystoupili dřív a užívali si svítání na ještě prochladlé pláži. Byla to krása a já měla radost, že jsem zase zpátky. Na pláži jsme nakonec zůstali skoro celý den - i když turisti po nás dost divně koukali. Jako jediní jsme totiž měli s sebou krosny a jiné nezbytné vybavení k přežití.Bavili jsme se pozorováním připečených turistů a plavčíka, který se neustále pokoušel pózovat...pravděpodobně aby zaujal nějakou slečnu, což se mu myslím až tak moc nedařilo 
Večer jsme konečně dojeli do Son Ferreru, kde jsme si roztřídili věci do jedné krosny a menšího batůžku, protože já s krosnou na zádech nikam moc nedojdu. Za úkol jsem měla tedy nosit pouze malý batoh se zásobami pitiva a věcí co jsme potřebovali mít po ruce. Byli jsme s Lavinií rádi, že se vidíme a když se Ellie ráno vzbudila a viděla, že tam jsem, měla takovou radost, že mě to skoro rozbrečelo. 
Nastal můj vytoužený výlet na pláž, kam se nedostane tolik turistů a jsou tam krásné jeskyně. Bylo to tam sice super, ale bohužel se tam nikde pořádně nedala koupit voda. Vzhledem k tomu, že i jídlo, co jsme měli s sebou bylo potřeba uvařit ve vodě nastalo období strádání. Koupili jsme tři 1/2 l. lahve po 3 eurech a chtěli doplnit zásoby v dalším městě. Co jsem ale netušila bylo, že jsem se špatně podívala do mapy a ono městečko je o několik hodin chůze dál, než jsem si myslela. Takže příjemné ráno, kdy jsme ze spacáku i ze sebe sklepali mravence pokračovali zničující úmornou chůzí po skále podél pobřeží s pouhým 1/2 litrem vody pro nás oba. Jestli jsem si někdy myslela, že si prostě sednu a počkam až umřu, nebo mě někdy najde, bylo to tehdy. Chudák Jindra ještě táhl plně naloženou krosnu zásobami na následujících několik dní. Po cestě jsme ale potkávali nádherné rozkvetlé kaktusy a staré vojenské bunkry, které jsme si neodpustili alespoň trochu prozkoumat. Bohužel ne ani z poloviny tolik , jak bysme rádi,ale bez zásob to prostě nešlo. Naštěstí jsme po zhruba 7 hodinách chůza dorazili do města a uplně vyčerpaní se zhroutili na pláži. 
Protože jsme ještě nebyli daleko od Son Ferreru, nakonec jsme se tam autobusem vrátili, abysme nabrali síly a ještě o něco moudřeji přeskládali batoh. A pak jsme konečně podnikli to, co jsem chtěla celou dobu, co jsem byla na Mallorce jako au pair a šli si zarelaxovat do aqua landu... Bylo to tam opravdu skvělí a my si sjeli každou atrakci. Na tzv. tornádu jsem ale málem nepřežila, protože to se mnou smýklo a pořádně jsem se praštila do hlavy, takže jsem byla na nějakou dobu mimo. Nejlepší atrakce bylo sjídění místy skoro kolmý rampy na nafukovacim člunu. S děsem v očích jsem si sedla do předu člunu a zjistila, že přede mnou nic neni... už bylo pozdě vycouvat, tak se mi převrátil žaludek,ale bylo to skvělý a my si to tentokrát v opačných pozicích vyzkoušeli znovu. Na podruhé to už sice nebylo ono,ale stejně na to hned tak nezapomenu...
Návštěva aquaparku vlasně byla jenou z mála věcí, které jsme na Mallorce podnikli jako pravý turisti. Jinak jsme se věčně plahočili po kopcích. Chtěli jsme jít podél moře,ale to jsme ještě netušili, že na Mallorce je takový terén, že to opravdu nejde. V jednom přístavním městečku jsme si vyhlédli vrcholek, který vypadal, že pak povede tam kam potřebujeme a zahájili výstup. Klikatá silnice se zdála být nekonečná a opravdu jsme tam nahoru šli snad hodinu. Když jsme se uplně vyčerpaní doplazili na vrchol, objevili jsme to, čemu Jindra toteď říká nejlepší turistická atrakce na Mallorce. Byli tam dvě opuštěné budovy vily a byla to krása. Nadšeně jsme pobíhali po troskách budov a zkoumali, jak si ti boháči, co tu dřív bydleli asi žili. Protože to bylo postavené na nejvyšším místě široko daleko, skýtal se nám opravdu nádherný pohled na přístav a moře. nakonec jsme tam zůstali po několik hodin a máme odtamtud opravdu nádherné fotky. Ještěže tak, protože díky tomu alespoň nebylo to naše krkolomné šplhání zbytečné. Dál se totiž odtamtud jít nedalo a tak jsme sešli zpět do města a hledali ubytování. To bylo taky prvně a naposledy, kdy jsme na Mallorce spali v hotelu... teda v hotelu... byl to spíš takovej penzion, který vedla starší paní a byl nádhernej. V baráčku i v našem pokoji byl krásnej starožitnej nábytek a my jsme si to pohodlí a hlavně sprchu tam ohromně užívali. 
Né všude, kam jsme se chtěli na Mallorce podívat jsme se opravdu dostali,ale dostávání se tam byl každopádně zážitek a viděli i zažili jsme díky tomu spoustu věcí. Hlavně místa na spaní se nám často docela povedeli a tak jsme jeden den spali za městem zavěšení v lesíku na Hamakách a šokovali tak, jednoho cyklistu, jinou noc jsme zase spali u rozbořenýho bunkru postavenýho z typických kamenů, kterých je na Mallorce spousta. Většinou to bylo tak, že jsme uplně vyčerpaní šli, a snažili se dlouho najít jakékoliv místo kolem, vhodné na přespání a k uvaření jídla.I tady jsme si rozdělali vtipně oheň v oblasti, kde se to vlastně nesměla i kdy jsme celou cestu tam potkávali varující cedule před nebezpečím požáru. Co nám ale zbývalo, když jsme se potřebovali po úmorné cestě do 12 kilometrového kopce najíst. Tentokrát jsme s sebou ale vody měli vždycky dost, protože od prvního dne našeho skoro zabíjejícího putování jsem jí vždycky musela nést aspoň 3 litry a to i v místech, kde mi Jindra říkal, že jsem blázen a že jí tam určitě snadno koupíme. Já už ale nic podobnýho nechtěla a nikdy ani nechci znovu zažít 
i když musim říct, že zkušenost to byla dobrá to ráno po přespání v bunkrech nastalo naše první střetnutí s všudypřítomnými Mallorskými divokými kozami. Jindra si je nadšeně fotil,ale pak se proti nám jeden kozel fakt výhružně rozběhl a to jsme vzali nohy na ramena. Já vim, vypadá to jako legrace,ale zkuste si to. Naštěstí jsme s sebou měli pepřák a tak jsme se nakonec proplížili i kolem poslední kozy, číhající uprostřed cesty.
Ironie je, že jsme asi dva dny strávili pokusem , dostat se do Mallorské přírodní rezervace,ale vůbec se nám to nedařilo, protože se mezi horama nedalo projít. Nakonec jsme tedy výlet do rezervace odložili a udělali si výlet na nejvyhlášenější pláž ostrova Formentor. Dojeli jsme do přístavu, co byl poblíž a pěškobusem vyrazili na pláž. Byla to ale mnohem horší a taky mnohem delší cesta, než jsme čekali a tak jsme ještě za tmy hledali místo podél silnice, kde bysme mohli přespat, když už jsme to skoro vzdali a začali uvažovat o spánku na nebezpečném svahu vedle silnice, objevila se příjezdová cesta k nějakému zdejšímu milionářskému sídlu. To už opravdu byla skoro tma, a tak nám spadl kámen ze srdce a uvelebyli jsme se přímo u vjedu na soukromé pozemnky. Co si myslel člověk, co tamtudy dvakrát projel, zatímco jsme tam squotovali netuším a dost by mě to zajímalo, naštěstí ale nic neřekl a my se tak relativně pohodlně vyspali a opět na sobě pohostili pár mravenců. Druhý den jsme konečně dorazili na pláž a samozřejmě bylo hnusně. Naštěstí i hnusně znamená na koupání, tak jsme si tam odpočinuli a odpoledne vyjeli zpátky do Son Ferreru, abysme se pak znovu pokusili dostat do oné lákavě vypadající přírodní rezervace.
Mezi tím, jsme ale ještě navštívili delfináriumdokonce jsme v něm potkali i několi čechů,ale nějak jsme se s nima nebavili.
Naše výprava do rezervace byla nakonec úspěšná,ale nastalo zklamání, kdy jsme zjistili, že to je vlastně příroda jako všude kolem, doplněná umělými vodopády a pěkně předraženým vstupem. I tak se mi tam ale líbilo a jako jediní jsme si tam s Jindrou vydatně užívali koupání v umělých jezírkách s vodopády, kde bylo fakt moc krásně.
Za pár dní jsme toho z Mallorcy viděli víc, než lidi co tam žijou 10 let a určitě to byla nejdrobrodružnější a nekrásnější dovolená, co jsem zatím měla
napsal/a: radioaktivita 09:31 |
výlety a podobné akce
Link komentáře (0)
