Svet se toci, muj zivot se toci...
vsichni se tocime...
jen je mi z toho nekdy trochu nevolno ...
nevydareny vylet 29.Listopad 2008
mno...tak jsem dnes rano vstavala v pet, vzala si taxi na letiste a zjistila, ze jsem si diky nepozornosti a debilne udelanym strankam na internetu omylem zabookovala letenku na zari, ktere uz samozrejme probehlo... smula no...tak jsem jela zase domu a muj vylet do Londyna jsem tak musela odlozit na kdo vi kdy.... tak jdu dneska zakalit.... vylet mi to sice nevynahradi, ale alespon nebudu doma depkariti..
jak jsem prijela rano domu, tak jsem mela tendenci s nikym nechtit mluvit a bejt celej den zalezla v pokoji a truchlit...tak moc jsem se tam tesila a tak moc me to mrzelo, ze jsem dokonce ani nemohla spat, i kdyz jsem dohromady naspala mozna tak ctyri hodiny...tak jsem si pustila operu a ponorila se do ni tak, ze jsem behem hodiny aspon trochu usnula....udelala jsem pak pravej opak toho, co se mi chtelo a jela se s Karen podivat na Erikovo match...zima byla teda treskuta a malem mi odpadly malicky na nohou... zato jsem si ale popovidala s Karen a ukratila ji tak dlouho chvily, nemluve o tom, ze Erik mel radost, ze mam zajem o jeho fotbalovej zapas....domu jsme prijeli total vymrzli a ja se klepala jeste o nekolik hodin pozdeji...
Pak jsem se jela druzit za Milenkou na kafe a objevila jsem v obchode treti dil Eragona, ktery si pujdu hned zitra koupit a uz se nemuzu dockat az si ho prectu ... mno den je to mnohem lepsi, nez kdybych byla doma a smutnila...uvidime co se bude dit dal....
napsal/a: radioaktivita 22:01 | skoro normalni holka Link komentáře (0):) 28.Listopad 2008
ty ju...už jsem ani nemam pořádně čas psát, kolik se toho v poslední době děje... v prvé řadě jedné známé zdrhla ze dne na den její aupair, tak jsem ji týden pomáhala a ještě nejspíš budu... děcka jsou tam uplně suproví a nejradši bych je láskou snědla, takže mi to ani nevadí a aspoň někomu pomáhám :)
jinak jsem konečně začala chodit pomáhat ke koníkům ... jupíky jupíky.... jsou hrozně úžasný, krásný a je jich tam hafo, takže nechápu, jak si někdo může zapamatovat jejich jména... nepamatuji si ani jména lidí, natož abych rozlišila koníky :D je to tam takové vtipné.... nic neumím a patřím tam hlavně když jsem tam v neděli k nejstarším lidem co tam pomáhají... :) ale je to super... člověk by neřekl, jak jsou občas legrační... i v ježdění jsem se začala zlepšovat a už nemam tendenci křičet.. říká se, že svět z koňského hřbetu vypadá jinak, a něco na tom asi bude :) prostě koníci jsou teď takové moje štěstíčko
zítra jedu do Londýna konečně za tou kamarádkou, tak jsem na to zvědavá.... v sobotu večer jdeme na nějaký zasnubovací večírek či co :) mno když tam nebude sranda, tak ji tam uděláme....
napsal/a: radioaktivita 19:59 | skoro normalni holka Link komentáře (0)
vztahy 13.Listopad 2008
Je moc zvláštní , pozorovat vztahy z pohledu třetího člověka. Mě se tahle příležitost naskytla dvakrát.
Jednou to bylo ve vztahu mého nejlepšího kamaráda a mé nejlepší kamarádky. To jsem samozřejmě nebyla zrovna neúčastněná a často jsme vzájemně řešily vztahy naší „trojky“. Zvláštní ale je, že všichni tři pohromadě, jsme spolu moc času netrávili. Bylo zajímavé poslouchat je oba dva, jak na stejnou situaci koukali každý úplně jiným pohledem. Oba byli tak trochu pohádkáři, takže si tam ještě lecos přimysleli a přidali. Na těch dvou jsem pochopila, jak důležitá je komunikace pro harmonický vztah. Kamarádka si mi často stěžovala na věci, co on dělá či nedělá a jak by si to vlastně představovala. Zajímavé ale bylo, že ty věci co on nedělal pro ní, pro mě dělal sám od sebe. Možná mu prostě nedala dost najevo, co má ráda a potřebuje. Stejně tak ale i ona zůstávala slepá, vůči jeho potřebám. Bylo tam hodně lásky, ale tak málo porozumění vůči tomu druhému, že to prostě nemohlo fungovat.
Po letech se mi dostává tentokrát nezúčastněného pohledu na „starý pár“. Žiju se dvěma lidmi, kteří se kdysi asi milovali, mají spolu dítě, bydlí spolu a nic o sobě neví. Fascinuje mě pravděpodobně úmyslná zaslepenost matky z rodiny, která není schopná vnímat, co se kolem ní opravdu děje. I když si občas nejsem jistá, jestli to přede mnou jen tak „nehraje“. Nevnímá, že Andy sice tvrdě pracuje a potřebuje odpočinek, zároveň však ale s ní doma být nechce a tak dobrovolně chodí dál na spoustu dní do práce jen proto, aby nemusel být doma. Nechápe, že potřebuje taky trochu něhy a citů a obrňuje se proti němu. Teď má svoje děti, ale ty brzo vyrostou, odejdou z domu a ona zůstane úplně sama. Andy si už teď chce najít jinou přítelkyni a jí pak až vyroste i Erik moc času na hledání nezbyde. Snaží se dělat všechno správně, ale zároveň nechce vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Tak se stalo, že ztratila přítele, z její dcery je díky špatné výchově zlodějka a lhářka a její devítiletý syn se chová na pět, ale je s ním nakládáno skoro jako s patnáctiletým. Teď se snaží řešit problémy, které má s dcerou a nepřipouští si, že by měla hlavně pořešit svůj vztah se synem, protože ten se na ni jinak jednoho krásného dne vykašle.
Má pocit, že Andy se nedostatečně angažuje ve výchově, zároveň ale veškeré jeho snahy bojkotuje a ten tak zůstává s pocitem bezmoci a zbytečnosti. I se Steff nakládá jako s dospělou v okamžicích, kdy by asi neměla a naopak ji bere jako dítě když je čas dát jí určitou svobodu.
Jenom doufám, že jednou nedopadnu, jako ona…
napsal/a: radioaktivita 11:54 | skoro normalni holka Link komentáře (0)Orientace 09.Listopad 2008
Moc ráda bych řekla, že bych si přála mít lepší smysl pro orientaci. Po včerejšku však můžu říct jen jedno. Přála bych si, abych měla aspoň nějaký...
V dublinském buddhistickém centru jsem už byla dostkrát a tak jsem se tam rozhodla vydat poprvé na vlastní pěst. Vyrazila jsem z centra města na sever a hledela Black Church. Bohužel věci pro mě nejsou tak jednoduché jak se zdají a tak se moje procházka protáhla na dvě hodiny. Nevěděla jsem kde sem, kam jdu ani jak se dostanu zpátky. Nicméně vytrvala jsem. Vždycky jsem si řekla... jé tady je to povědomé, tady to někde musí být. Bohužel povědomé to tam bylo spíš proto, že jsem tamtudy už jednou šla,ale z jiné strany. Tak či tak se mi podařilo dostat zpátky k řece do centra města, což mi při mém směru cesty na sever, přišlo divné, takže jsem volala Zuzu, jestli náhodou v Dublinu není nějaká tajná řeka. Nebyla. Do buddhistického centra jsem se tak vůbec nedostala, za to jsem měla dvouhodinovou procházku abych se opět záhadným způsobem dostala do výchozího bodu.
napsal/a: radioaktivita 13:02 | skoro normalni holka Link komentáře (0)
moje ráno 05.Listopad 2008
Většin a lidí vám řekne, že nesnáší rána... já ale nevím proč. Jasně, musí se vstávat a je práce či škola před námi - popřípadě kocovina s námi, ale přesto. Ráno je mojí oblíbenou částí dne. Člověk se probudí méně či více odpočatý a než na něj skočí všechny ty dojmy z předchozího dne nebo má sílu přemejšlet nad tím co bude, je takový svěžejší. Pokud nás pak do hlavy nepraští až moc tvrdá realita, je to fajn...
Po probuzení pak většinou přichází taková ta rutina...vyčistit zuby, kafe, čaj, snídaně trochu protahování a tak podobně...to je bájo....rituály obvykle lidi uklidňují a mě každopádně pomahaji se v klidu pomaličku probrat.Nevíme co nás za celý den potká a to je prýma...
napsal/a: radioaktivita 09:51 | skoro normalni holka Link komentáře (0)
