Úvodem bych ráda připoměla, že se nepovažuju za věřící.  Náboženství a jakýkoliv fanatismus pokládám za krajně nebezpečný a mozkovymývací.

Poslední dobou, zvláště pak tento týden se musím zamýšlet, nepromlouvá-li se mnou vyšší síla. Nesčetně krát jsem mnoha lidem vykládala historku o záchodech na internátu Brno Čichnova. Nedaleko kukaně, kde se hlásil příchod byly toalety, kde hrálo rádio Petrov. Jak to tak během studentských let bývá, tu a tam jsem se dopotácela na internát plna piva. Abych si ulehčila, využívala jsem výhodné pozice oněch toalet. Zajímavé bylo, že vždy v tuto chvíli (mé opilosti) hrála písnička, která  mi měla co říct. Jeden přílad za všechny:  Štval mě svět, štvalo mě, že delší dobu sexuálně abstinuju a ani s linií jsem nebyla spokojená. Tehdy mi k "odpivovávání" se vyhrávala písnička: Keď ťa prudia ludia, ked si obezný...všetko je len zanědbaný sex...  Rezignovaně jsem pokývala hlavou a raději se klidila na pokoj.

Tuhle jsem se vracela z Orlických hor od svého kamaráda, který je shodou okolností mým expartnerem. Přiznám se bez mučení, že ho mám pořád tak nějak ráda, ale ono být přátelé nám sedí víc... Seděla jsem ve vlaku a během cesty si přelazovala na různá rádia. Snad v každém kraji, zrovna ve chvíli, kdy jsem naladila libovolné rádio hráli písničku It must have been love od Roxette.

A tuhle znovu! Včera! Pokoušela jsem se o úklid (je mi záhadou, proč ačkoli uklízím vždy se od někud objeví nepořádek a můžu nanovo), hněvala se na svého exmilence a v tom zahráli písničku od Alice Cooper  Poison. Samo o sobě by to nic neznamenalo, jenže moderátor po dohrání písně začal povídat, kterak autor složil tuhle písničku o ženě, která mu akorát škodila ale tak nějak ji nedokázal odolat. Aby to nebylo málo, o něco později začali hrát písničku na podobné téma...

Nevím, jestli je to reálně možné a nějaká vyšší síla se mnou opravdu promlouvá nebo se jen jedná o shodu náhod ale!: Drahé rádio, jestli mě budeš i nadále moralizovat, tak si pustím CD nebo MP3! Já se buznit nenechám! Ne zadara! Ne rádiem! :) 

Začal nový školní rock a snad ze všech koutů se na nás začaly valit zprávy o škole. O prvňáčcích, studentstvu... Všech těch věcí ohledně vzdělávání byl plný internet a vzpomínání vína neuteklo ani pivoposezení.

S kamarádkou jsme začaly vzpomínat na naši alkoholem zavlažovanou pubertu, na dny ve škole a s nádechem mírné senility na to, jak nám tehdy bylo dobře.

Nevím, jak se mi ta myšlenka připletla do hlavy, ale pak, při návratu domů, jsem začala přemýšlet jaké by to bylo, kdybychom se sešli ve třídě. Já a mí přátelé žáci 3.B. S jistotou mohu podotknout, že bych nechtěla, ale opravdu nechtěla takovouto třídu učit. Já s přirozenými sklony k anarchii, V a N s kolektivem a potřebou zavlažovat hrdlo i  o přestávkách alkoholickými nápoji, PS s neustále neukojeným libidem a všemi těmi mužskými vlastnostmi by jistě vzal za vděk společnosti nejmenované osoby jež sice není kamarádem ale přesto jsme si v určitém ohledu blízcí, A s vrozenou nutností rebelie by jistě kopulovala se svým partnerem K přímo na katedře. Snad jen M a PV by byli studenty, jejichž chování nezávání despotismem, alpáctvím a pubertou. Jim bych pravděpodobně coby učitelka nosila do třídy květy a hýčkala si je.

Když tak nad tím přemýšlím, pak to o těch vránách bude asi pravda. 

Když tak nad tím přemýšlím, tak ačkoli jsme všichni za ty rocky v lavicích potkali všemožné typy učitelů z nichž jména některých v nás dodnes zanechávají hrůzu a odpor, pak stát za katedrou asi taky nebude žádná sranda... :)

V mém životě se mi stává čas od času pozoruhodná věc: lidé si patrně o mě myslí, že jsem vědma. Díky vehemenci, se kterou se přede mnou nafukují, protože nemám ponětí o běžných činostech jejich dnů a odmítavému postoji ke větě: "Víš, ale já můžu vědět jen to, co mi řekneš a když mi to neřekneš opravdu si to z paty nevycucám." mám pocit, že mi věští nadpřirozené schopnosti.

Dnes, půl hodiny potom, co jsem vyplnila požadované informace pro statistický úřad je na čase, abych se podělila o pravdu i s vámi: NEJSEM VĚDMA! Neumím číst myšlenky, nechci umět číst myšlenky, neumím věštit budoucnost (s vyjímky logicky nadcházejících věcí či událostí - ožeru se =budu mít kocovinu, venku je hnusně =asi bude pršet...) a co vás trápí z karet nevyčtu a horoskopy jsou podle mě naprosté hlouposti. Takže například: Když mi neřeknete, že máte v práci problémy, já neznám nikoho z vašich kolegyň a kolegů a měsíc se nevidíme - OPRAVDU nevím, že máte v práci problémy.

Ostatně, přiznám i svou sobeckost, která navazuje na již zmíněné - mám dostatek osobních problémů - umět tedy číst z karet a být tedy vědmou - raději si vyvěštím, jak pomoci sama sobě.

Vím, že ačkoli člověk své sdělení napíše sebejednoušeji - vždy se najde někdo, kdo ho nepochopí. Z vlastní zkušenosti vím, že když někomu napíšete čekej na Hlavasu, na schodech, před hlavním vchodem - pochopí to, jako stůj u toho vedlejšího, který je bez schodů. No, každopádně! Jestli jste nepochopili, co jsem v předchozím odstavci napsala, zavolejte mi - pokusím se vám to vysvětlit a jestli ani to nepomůže, polibte mi šos!

Před časem jsem dostala kuchařku po babičce z roku 1920. Nadšeně jsem se vrhla vstříc novým kuchařským zítřkům. Dovol mi tedy drahá čtenářko, drahý čtenáři podělit se s tebou o své dnes nabyté zkušenosti.

Kuchařka praví:

Mladá čistá slepice od předešlého dne zabitá (je lepší může-li si 2-3 dny zaležet.) rozseká se na menší porce, každý kousek se zvlášť kolem dokola posolí, málo posype sladkou paprikou, vloží na rozpálený omastek na němž jsme zpěnily na koláčky cibuli, máme-li jedno rozrkáj. červené jablíčko rajské, zprudka se zapeče a při podlévání do měkka zdusí, šťáva musí být hnědá, pak se zakvedlá 1/2 l dobré kys. smetany s moukou 4 lžíce, dle pottřeby přisolí. K ní dušená řýže neb brambory.

Ruměnka vaří:

Slepici jsem ponechala svému osudu u matičky ve Starém Městě a rozkrájela na kousky kuřecí prso od řezníka na náměstí. Řeznice mi odpřísáhla, že kuřata berou z Jablůnkova a že dioxinového pozdravu z Německa se bát nemusím. Řeznice je osoba, jíž je třeba ve vlastním zájmu věřit a usmívat se na ní. Navíc se mi nestalo, že bych u nich koupila jiné než kvalitní maso. Takže snad není důvod k obavám. 

Maso jsem nakrájela kostičky a jiné tomu podobné tvary, vložila do malé misky, posolila, zalila paprikovým olejem, posypala sladkou paprikou a nechala několik hodin naložené v ledničce. V mezičase jsem se vydala do obchodu pro zakysanou smetanu. Koupila jsem 12% v kelímku spolu s jinými zbytnými nezbytnostmi.

Problém nastal, když jsem chtěla určit, co je koláček cibule. Od včera mi zbyla půlka malé cibule, proto jsem se rozhodla, že ať už je koláček co chce, já tam hodím tu půlku. Do kastrolu jsem tedy nalila ten laciný olivový olej, který se doma kdesi objevil, chutná jako slunečnicový a mi je líto ho vyhodit když je dobrej má ještě tři roky trvanlivost. Přidala jsem naložené kuřecí maso, dvě rajčata a misku od masa vypláchla vodou, kterou jsem zalila směs v kastrolu.

Po uplynutí příslušné doby jsem se chopila kelímku se zakysanou smetanu. Protože bio zakysanou smetanu jednouše neznám, rozhodla jsem se, že dvě lžíce na mnou vařené množství (dvě porce) musí stačit a nemýlila jsem se. Jenže problém byl v tom, že jakmile jsem směs mouky a zakysané smetany vmíchala do dušených rajčat a masa, udělaly se mi knedlíčky. Finsky jsem zaklela (perkele = k čertu =zní to jako do prdele akorát to je slušnější a člověk působí osvíceně), vybrala kousky kuřecího masa, popadla ponorný mixér a pohromu zpacifikovala. Po zásahu, za který by se nemusela stydět ani paní Rettigová (ikdyž ta by se asi styděla) jsem maso vrátila zpět.  Poté jsem vzala lžičku a na dezertní talíř si nalila omáčku. Velmi mi chutnala, proto jsem celý proces opakovala tři krát. Jako přílohu jsem si zvolila brambory, naškrábala, osolila a ve vodě uvařila. No a teď tady těžce oddychuju po velmi vydatném a ještě více dobrém obědě.

Byla jsem s Vlaďkou v Praze. Jely jsme na Petřín. Seděly jsme v lanovce, po chvilince tam přišel pán, který mluvil se svou paní francouzsky. Podle toho jsme usoudily odkud je. Byl upravený, něco přes třicet a slušelo mu to. Za několik minut, kdy už byla lanovka více zaplněná k nám přistoupil i pán s patrně vnukem. Mluvili spolu česky, je tedy na snadě, že se jednalo o čecha. Přisedl mě, odžduchl na Vlaďku a roztáhl si nohy. Celou tuhle proceduru opakoval 4krát, protože se s dítkem několik krát zvedl a šel podívat na výhled. Pána jsem nenapomenula, protože lanovka byla plná cizinců a nechtěla jsem jim dělat divadlo. Jen jsem se snažila nonverbálně upozornit. Když lanovka dojela na místo určení, čech se dral ze dveří a cestou nahoru se poškrábal na zadku. Francouz galantně, tak aby nezavazel počkal až všechny ženy opustí místnost, pomohl partnerce, usmál se a pak vystoupil.

Proč se tak málo našich mužů chová jako ten Francouz?

Během posledního snad měsíce jsem z několika úst příslušníků mužského pohlaví slyšela přání být ženou. Ačkoli jsem ženou opravdu ráda donutilo mě to zamyslet se, jaké by to bylo kdybych byla muž. Pokud je má dedukce chybná, ráda příjmu oponenturu. V některých případech vycházím z reálných zkušeností. A opakuju, že nejsem zapšklá subvražedka. Mám mužskou společnost ráda. Tímto blogem (bude-li to někdo číst) chci jenom poukázat, že ačkoli je fajn být ženou a má hodně úskalí být mužem není nic růžové. A protože mi určitě někdo bude nadávat do feministek znovu opakuji: Mám ráda mužskou společnost, jsem ráda ženou. :)

Kdybych byla mužem, nebylo by mi na snad z každé mediální a nemediální strany nuceno, jak mám vypadat nebo do jaké šablony se mám situovat. Jaký krém, jaké šaty a jakou vonavku k tomu potřebuju.

Kdybych byla mužem a přiznala se někomu k bisexualitě, nestala bych se sexuální atrakcí. Ženy by mě hned v houfech nenutily do trojky a nepředstavovaly si jak se na nás budou koukat natož aby mě do něčeho podobného nutily. A to i přestože bych zdůraznila že trojky opravdu nemám ráda.

Kdybych byla mužem a v pětadvaceti neměla potřebu plánovat děti, rodinu a toužila raději po protějšku se kterým by můj život byl spokojenou cestou životem nepřišla bych nikomu divná.

Kdybych byla mužem mohla bych bodře dávat k dobru kterak moje pohlaví nestárne. Co na tom, že fotrovatí a časem se z mnoha stane monstrum na gauči s ovladačem v ruce.

Kdybych byla mužem a koupila si časopis určený pro své pohlaví, byla bych ušetřena závalu různejch komplexů a produktů k jejich odstranění.

Kdybych byla mužem, můj pohlavní orgán by byl natolik zprofanovaný a napsalo by se o něm tolik, že bych se uspokojila a zároveň mohla žít v bludech jako je poznávání ženského orgasmu podle "vlhkosti" a dávat svou "šikovnost" v obdiv.

Kdybych byla mužem a chtěla jít do jednoho obchodu, pro konkrétní rifle měla bych na výběr z dvou druhů. Nebyla bych tedy nucena zkoušet si 8riflí abych zjistila že mi ve finále ani jedny neodpovídají.

Kdybych byla mužem, protagonisté ve službách určených pro mě by neměli vyloženě afektovaný hlas (reklama na Avion shopping park).

Kdybych byla mužem a tejden se neholila na několika maličko místech, kde se to čeká, jednalo by se o módní strnisko. Nebyla bych považovaná za nechutný hovado.

Kdybych byla mužem a neměla ráda infantilní zdrobněliny, nebyla bych považovaná za bezcitnou potvoru.

Kdybych byla mužem, naštvala svůj protějšek kerej by mi pak nadával byla bych považovaná za chuděrku pod útokem hysterky.

Kdybych byla mužem a šla se svou partnerkou do nákupního centra, byla bych všeobecně považovaná z hrdinku. Co na tom, že jdu "obhlídnout terén" a ukájet své promiskuitní myšlenky.

Kdybych byla mužem a přiznala se, že jsem svého času byla schopná vychlemtat 1o panáku rumu aniž bych se zřídila a v další hospodě si taky něčeho přihnout, nebyla bych považovaná za hrůzu tohohle bytí ale za bohéma ke kterému to tak nějak patří.

Kdybych byla mužem a byla vulgární a hrubá, nepohoršovala bych tolik lidí. Pro některé bych byla jako chlapák.

Kdybych byla mužem, lépe by se mi masturbovalo.

Kdybych byla mužem, nemenstuovala bych.

Sežerte mě! :)

Když mi bylo 11 moje matička se nechala udolat mnohaletému nátlaku a zaplatila dovolenou k moři. Dnes bych to brala jako krutou pomstu, protože jsme jeli do Bibione. Tehdy jsem ale byla retardované dítko a tamní zmrzlina spolu s pizzou a jinými retardovanými dítky na mě udělali dojem.  Co si kromě tehdejší gastronomie pamatuju je že na stejném turnusu byla matka s dcerou, která trpěla Downovým syndromem či jak se to píše. Ta dcera se celé dny smála. Někdo by možná namítl/a, že daná holka mohla být zhulená, ale nevím jak vy já když se jednou za dva rocky zhulím tak se kolem mě všechno rozpíjí, proto mi to se smíchem připadá jako pověra.

Dnes jsem si na mentálně postiženou dceru  vzpomněla. Kráčela jsem po Karviné a několik krát jsem vyprskla smíchy. Nevím, jestli to tak máte, ale mi obvykle k smíchu stačí maličkost, která s podnětem naprosto nesouvisí. Třeba dneska jsem se deset minut hihňala spinningovému týmu na náměstí, protože jsem si vzpomněla na svojí  dnes už exspolužačku která definovala spinning jako sport kdy lidi v uzavřeném prostoru jezdí na kolech za naprosto neposlouchatelného randálu, nechaj se u toho komandovat a když chcou čerstvý vzduch otevřou si okno. Od této definice jsem neměla daleko k představě těchto dívek a dam nalepených se svými stroji kolem oken. ANO! Uznávám není  na tom nic vtipné, ale já se na tom náměstí jako jediná bavila.

A podobným stavem trpím už pár dní. Tuhle jsem šla kolem výkopu a byli tři nejdrsnější muži, jací jen mohou naše výkopy brázdit a jeden z nich měl na sobě staré tričko Kelly Familly, vedle něj stál kolega s Lunetic a tuto ladnou trojici doplnoval kolega s Hanou Montánou. Protože kamarádčině neteři je 12, jsem poučena kdo je Hanča Montánová. Nic mi tedy nebránilo nic mi tedy nebránilo naprosto spontálně vyprsknout smíchy a dušeným bujarým veselím se neustále otáčet. Patrně jsem jimi byla zařazena do nepěkné škatulky. Ten den se moje situace opakovala ještě jednou a to když dva náckové šli vedle sebe a jeden se zeptal: Nejsem přece blbé hovado, ne?. Znovu jsem vyprskla smíchy. Naštěstí  i brzy odbočila.

Jak tak nad tím přemýšlím datluje si tady: Není on ten Dovnův syndrom nějakým projevem normálnosti. Co když i tamtu dceru tamté paní v tamté Itálii rozesmívaly drobnosti, které my nejsme schopni pochopit zahledění do našich mikrokosmů?

Nevím, jak jste na tom vy, ale já občas trpím prazvláštní mentální poruchou. Říkám tomu syndrom blbého kecu. Myslím, že rčení: "Pustila si pusu na špacír" všechno nádherně vystihuje, ačkoli význam je naprosto jinej. Je to chvíle, kdy něco povídám, vím že to jsou hlouposti ale z jakéhosi prazvláštního důvodu to nejde zastavit.

Tento syndrom bych rozdělila na vědomý, nevědomý a na pokračování. Nevědomý syndrom blbého kecu spolehlivě spouští alkohol. Druhej den ráno se vzbudím, mám chut se vrátit v čase a dát si pár facek. Jo! Jasně, co se týká vracení v čase a mlácení sebe sama je takovejch chvil více. Třeba jistě vím, že jsem byla nezvykle kokotoidní dítě, ale tohle je něco jiného. Kdyby mi někdo před opilostí pověděl, co povídám já tak mu vynadám a druhej den si říkám, co to do mě k čertu zase vlezlo. Nejhorší na tomhle stavu je, že to v tu chvíli myslím vážně. Díky tomuhle prazvláštnímu stavu mívám druhý den postalkoholovou depresi.

Nejhorší ze všech je však syndrom blbého kecu na pokračování. To znamená, že jsem si uvědomila vlastní demenci a mám z ní komplex, takže se ji snažím odčinit, jenže čím více se snažím, tím více jsem dementní. Klasickým příkladem je bratr mojí kamarádky. V životě jsem jej neviděla střízlivá, protože většinou nás po párty rozvážel. Na mé narozeniny si přijel pro sestru a já v silně podnapilém stavu ho čapla a že si chci povídat. O čem jsme si povídali absolutně netuším. Nevím. Slavila jsem své 25tiny ve velkém stylu. Ví se, jen, že jakmile přišel do další společnosti, měl smrtky v očích a byl celý pobledlý strachem. Návštěva urychleně odjela. Ačkoli se z něj má kamarádka snažila vydolovat, co jsem mu povídala (já fakt byla hodně opilá a nevím) odmítal o tom zatvrzele mluvit. O dva měsíce později přišel Silvestr, my dva nějakou náhodou vedle sebe proleželi noc a povídali si. Druhý den ráno prý se smrtkama v očích vylezl opět do společnosti a tentokrát byl prý výřečnější řekl: Už nikdy!!. Přitom jsem nebyla nějak děsivě opilá. A nejsem si vědoma čehokoli šílenějšího. Sotva se nebožák mírně otřásl, začali jsme si psát po icq. Přiznám se, buznila jsem ho, ale JÁ FAKT NENÁVIDÍM KÝČOVITÉ KECY O LÁSCE.  Naše poslední komunikace byla před dvěma týdny. Byla jsem u kamarádky, on byl doma a bál se vyjít z pokoje, což ovšem způsobovalo radost přítomným :). Večer nás pak vezl domů a já měla potřebu vyjasnit si s ním vše co se stalo což způsobilo krásnou blbokecovou krasojízdu. Ale co, aspoň jsem mu udělala radost. Byl rád, že mě konečně vysadil z auta a zase aspon půl rocku neuvidí. 

Prvně zmíněný druh syndromu je mučivý. Uvědomuju si, že blbě kecám ale pusa šla na špacír. Říká něco jiného a já jakobych to neuměla zastavit. Vypouštím verbální fekálie. To jsem takhle jednou měla dostaveníčko v Brně s mládencem. Bylo to první dostaveníčko, seděli jsme a sosali si svoje piva když v tom do mě něco divného vstoupilo. Řekla jsem mu ty vole. Tady by to bylo ještě dobré, jenže já detailně začala rozebírat ono rčení, omlouvat se mu že určitě jsem na jeho adresu nechtěla říct že byl kdysi sexuálně aktivní a tedkom ho zbavili mužství apod. Pak už jen stačilo přidat pár alkoholových historek. Nemusím snad nikomu vykládat, že druhé rande nebude a já doufám, že se v životě neuvidíme.

At už to mám s blbejma kecama jak chci, doufám, že tohle takhle neberete :) Pokud ano, domluvte mi. Smažu tento článek.

Před časem jsem se na facebooku přidala do skupiny: Jejich tempo je vražedné, jejich působiště je Kaufland. Důchodci. V den, kdy jsem klikala na: Staňte se fanouškem jsem netušila jaký poprask z toho časem bude.

Důchodkyně a důchodci jsou rázem v očích medií a to i "seriozních" největšími nebožátky. Proč se na to někdo nepokusí podívat trochu jinak? Opravdu se mají špatně? Je chyba v naší generaci? Můžeme za to my?

Jsem ze starší rodiny, mojí matce je 61 a je nejmladší ze sedmi sourozenců. Její přátele jsou starší a tak jsem se naučila lidi rozlišovat podle osobnosti, ne věku. Naše sousedka paní Fukalová mi byla po smrti mé babičky takovou adoptivní a s matiččiným kamarádem Kantkem si rozumím, nemám problém si povykládat i s jinými jejími přáteli ačkoli nás dělí minimálně 3o let a když jsem byla loni pomáhat v klubu zahrádkařů matičce s oslavou 6o dali jsme po pulce jak zamlada ačkoli tady věkový rozdíl narostl.

Podle mého názoru si člověk musí svou úctu zasloužit. A opravdu nemůžu opravdu nemůžu respektovat ty NAPROSTO NEVYCHOVANÉ osoby, které vídám ráno v autobuse do Židenic. Ve čtvrtky, kdy jsou v Kauflandu slevy mi v autobuse projde po noze, nebo do mne žduchne aspoň deset "z nich" ještě ani jednou jsem neslyšela krátké dvouslabičné: Pardon, nebo delší Omlouvám se.  A i při některém jednání mi přestává rozum stát. Když vidím dědečka, který má opravdu zdravotní problémy, nebo starší paní která na tom není o moc lépe a jediné místo je to moje. Pustím je, ale čemu nerozumím je PROČ já jako dáma bych měla pouštět sednout čilého 65letého muže, který se pomalu násilím dobývá mého místa. Už téměř od narození nás jako malé maminka učí prosím, děkuji. Když mne tedy začne poučovat o slušném chování upozorním ho na tyto nedostatky. Jsem pak chuligánkou autobusu. Nedávno jsem taky tančíce ve směru zabočení autobusu byla svědkyní jak se vizuelně mladší muž nechal pustit od vizuelně starší paní. CO to je sakra za vychování?  V ony inkrimimované čtvrtky sebou postarší lidé tahají tašky, které já bych snad v životě ani nezvedla a tuhle se na mě jeden starší jinak od pohledu čilý pán koukal at mu snad 1oo kilovou tašku vynesu do schodů! Proč toho tolik kupuje? Jak si může dovolit muž chtít od ženy, aby za něj tahala tašky? 

Nebudu nikoho soudit, kvůli nákupům v Kauflandu, sama tam nakupuju ikdyž pro chleba, uzeniny, zeleninu a kosmetiku chodím do malých obchodů, které mi toto zboží v lepší kvalitě nabízejí za nižší ceny. Není to ovšem tak dávno, co jsem si byla nakoupit v Kauflandu. Za mě přicupitala důchodkyně. To, že do mě žduchla z vozíkem bych přežila, ale když začala vykládat zboží na pás, vzala takové to na rozdělení nákupu a naprosto agresivně začala odsunovat z nějakého divného důvodu (na pásu za mnou bylo totiž hodně místa) můj nákup.

To už jsem nevydržela a otočila se: Trpíte nějakou poruchou, která vyvolává agresivitu?

ona: Ne! Ale potřebuju si udělat místo!!!

já: A vás v děství neučili, že pokud něco chcete máte o to slušně poprosit? Dívala jste se za sebe?

Paní patrně došly argumenty a tak tiše vyskládavala zboží, během půl minuty do mě začala žduchat vozíkem. Musela jsem se znovu otočit: Víte o tom, že násilí je trestné? Navíc se pěkně ztrapnujete (byla nám věnovaná pozornost)

babku asi chytlo černé svědomí: Promiňte,dámo.

Nedovolila bych si lidi odsuzovat, nebo kategorizovat, ale může mi někdo poradit, jak mám respektovat a vážit si takových lidí?

Zamysleli jste se někdy nad názvy kosmetiky? Co na sebe šploucháte, mažete a jinak aplikujete?

Napadlo mě to u toaletní vody, začala jsem se ptát ve svém okolí. Když jsem řekla, že název toaletní voda ve mě evokuje prostředek, jímž ráno odesílám do hlubin kanalizace gastronomické vzpomínky na včerejší den, byla jsem osočena z perverze.

Pak se mi dostal do ruky katalog Oriflame. 

Tak například - Intenzivní ochranný noční krém. Před čím mě chrání? A funguje to třeba přes den před blbci? A jak moc intenzivní je ten ochranný krém? A pokud je opravdu ochranný, proč si supermarkety na noc najímají ochranky? Nestačilo by doprostřed supermarketu postavit kelímek tohoto přípravku?

Vyhlazující masážní olej na nehty - Masáží se dá vyhlazovat? Hlavou se mi honí myšlenka, jak by to vypadalo, kdyby tenhle olejíček měli k dispozici diktátoři 2o. století. Došlo by k nehtovému holokaustu?

Nebo každý druhý krém je rozjasňující - k čemu tedy, za předpokladu že mastičky, o nichž se zmiňuji jsou opravdu účinné a používané hromadou žen, potřebujeme pouliční osvětlení? Neměla bych si po namazání posvítit sama? 

Zvláčňující je taky hojně používané slovo. Je opravdu vláčnost u mé pokožky to, čeho chci dostáhnout? Podle většiny výkladových slovníků je vláčný nepevný, ohebný... Opak slova pevný. Když se si namažu nohy "zvláčňujícím krémem na nohy", budu pak moct chodit? Když Přemysl Oráč vláčel pluhem své políčko, tak jej pěkně zoral...

Zklidňující krém pro intimní hygienu - Trpí snad intimní hygiena nějakými depresemi?  A když tím namažu obal, opravdu se uklidní?

Pojem, který mě však rozesměje ze všeho nejvíc, je krém uvolňující radikály. Raději nedomýšlím, co by se stalo, kdyby se dostal do věznice. Roztekly by se mříže?

Jak tak nad tím přemýšlím - dámy. Nenecháváme se zbytečně dojit? Neplatíme horentní sumy za naprosto zbytečné a neúčinné prostředky?

Nějakým záhadným způsobem jsem se dostala k debordelizaci hudbotéky. Můj milovaný Santana zapřičinil, že jsem se o dvacet sekund později přistihla, kterak poskakuji po pokoji a pak písnička přestala. Trochu jsem se uklidnila a láskyplně začala oprašovat svá CD.

V tom jsem objevila TO CD! Italské zamilované hity! Trikolora v zářivých barvách jak černobyl. Sakra! Kde se to tu vzalo?! Prvních dvacet minut jsem marně vzpomínala, kdy jsem byla dostatečně otrávena alkoholem, abych něco podobného koupila byt i za pět korun v levných knihách coby podložku pod pití. Dokonce jsem si ani nevzpomněla, že bych dostala méně sofistikovaný dárek od svých přátel, jež mě občas rádi obdárovavají snad pečlivě vybranými kýči. Nic. Nevzpomněla jsem si.

Po druhém šálku rumu s čajem (nešlo než nezačít takhle brzo z rána) jsem se odhodlala pustit si to CD. Tož, južanská horká krev. Santana už  mě přenes někam k jihoamerickému pobřeží tož proč se nepředstavit třeba někde v Itálii...

S trochou respektu jsem CD zasunula do přehrávače. Jako první na pořadí bylo Ti Amo. Že tenhle název nevěstí nic dobrého už v češtině potvrdila jeho italská verze. Sotva se rozezněly první tóny, do jižních moří jsem se opravdu duchem přenesla.

Jen jsem si nepředstavila jak se procházím po značkových výprodejích s nějakým fešným italem a pak si pojídáme pizzu obdivujeme renesanční Florencii zatímco on mi recituje Petrarchu /vzhledem k mé neznalosti italštiny by vyšlo nastejno kdyby mi recitoval básničky typu Šel dědeček na zahrádku natrhat si šnytlik..., ale i lež může být občas fajn/, ale viděla jsem se na pláži v Bibione, kolem mě bylo dvacet lehátek s opocenými Milunami a Jardy, kteří s kapesníčkem na hlavě místo čepky tahají z termotašky jednoho lahváča za druhým a sdělujou babkám a dědkům vedle jak brzo choděj na pláž aby si dali dobře ručník...

Cukla jsem vyděšeně sebou! Sakra! Mami! Cos to zase koupila! Nebo žeby se jednalo o boží trest, že jsem se neukájela vzpomínkami na českého Petra Voltra, kterak mi čte mého milovaného Nezvala, popíjíme spolu Adraku a kouříme vodárnu a posloucháme Glenna Mulera? V tom případě Petře promiň, omlouvám se, už nikdy na nikoho jiného nepomyslím. Snad :)

Chtěl bych zas vidět svou Adélku,
kterou mám strašně moc rád;
hladit ji napříč i na délku
a na ňadra pusu jí dát...

Petrarcha to sice není, ale mě to radost udělalo :)

Sedím si takhle v trávě, jím hrušku,

kouknu se na rameno a koukám - dyť já tam mám mušku!

To se tak občas stává,

že člověk muchama olezlej je jako kráva!

Krásné odpoledne přeje Ruměnka

Slunko pařilo plnou silou, nejedno čelíčko se orosilo potem, jako stůl rumama při oslavě 18 narozenin, blondýna  v televizi s úsměvem od ucha k uchu hlásila, že prý druhý den bude hic hiců a k tomu ještě největší tenhle rock (bych chtěla vidět, jak by se tlemila, kdyby měla podkrovní pokoj jako já). Tuž sem polapila Hercuila (takhle jsem pojmenovala svůj notebook), nahodila ajsíkjů a začala Evi bombradovat odkazama. Už delší dobu mi vrtalo v palici koupaliště v Ostravě - Porubě. Prý největší ve Sřední evropě. Na internetu to vypadalo pomalu, jak obrázky dovolené v Karibiku. Vstupné na den 80Kč a pravděpodobnost, že mě potká někdo známý téměř nulová. Ještě jsem se rozhodla poptat Inženýra (doublep na libimseti), jak se tam dostanu. Odpověděl, že tramvají. Pěkně jsem poděkovala, odpověděla, že budem na trávě, tak ať se za náma staví a šla se zeptat někoho méně vzdělanějšího.

Evi souhlasila a tak jsme druhý den k jedenácté dopoledne stály nastoupené před hlavasem v Karviné, jako děcka v tělocviku a usmívaly se na sebe natěšeně, jako měsíček na hnůj. Každá sebou občanku, kartu pojišťovny, plavací potřeby, svačinku a 200kč - kdyby nás nějaký pjerun chtěl očorovat, aby z toho nic moc neměl a člověk toho taky moc neutratí.

Vylezly jsme na Svinově a že budem potřebovat jízdenku. Návrh, že bysme ji koupily v automatu jsem zavrhla, protože na stránkách Ostravského dopravního podniku je viditelnější a větší Formulář na hlášení poruch automatů než link na vyhledání spojů. Kdo mi nevěří, ať si to pěkně vygooglí. A protože s omezeným obnosem k dispozici se riskovat nechtělo ani Evi, tak jsme si daly kolečko kolem Svinova - ono najít trafiku, kde prodávaj lístky není až taková bžunda. Spasilo nás až informační centrum. Naběhly jsme tam jako slepice na zrní když hopsodinka. Kočena na nám poradila, že si máme koupit denní jízdenku, že prý na tom ušetříme. Přišlo mi to nějaké pofiderné, ale revizor nás nechytl, každá kačka k dobru - aspoň zbyde na štamprličku.

Vymotaly jsme se ze Svinova a nastoupily do tramvaje, abych čirou náhodou z Brna nezapomněla, jaké to je, když lidi v MHD smrdí sedl si před nás děda Tvarůžek (tak jsem ho pojmenovala) a pán za nás pán, pro kterého antiperspirant je pravděpodobně nějaká nadávka, že ho ještě nepoužil...

No nic, každopádně po chvile mučení jsme vydechly na čerstvém pařáku. Cedule nikde žádná, naštěstí (?) odevšud se řinul dav lidí, tak jsme se daly za davem. Jestli někdo, někdy tvrdil, že za davem jít je nejjednodušší cesta - tak pěkně kecal. Ten dav se začal dělit. Cedula furt nikde žádná, my v těch místach poprvé tak jsme se daly zbaběle za větším davem. Udělaly jsme dobře. Na koncu ulice byla takový větší vstup, tak jsme vysolily prachy a hjo dovnitř. Jenom jsem tak trochu v zápalu vody čekala, že Evi je za mnou. Nebyla. Obě bez mobilu, skoro peněz, no - chvilu mi nebylo vedro - polil mě studený pot. Naštěstí se kočena za chvilu ukazála, že prý měla problém se vstupem. Tak mě potěšilo, že ji vidím až jsem ji chtěla obejmout a vyznat lásku. Asi by se děvucha lekla, tak jsem si emoce nechala pro sebe.

Ze začátku jsme byly trochu sklamané z velikosti bazénu - člověk čeká přecejen něco většího - ale co, třeba si přeopalovat špeky, že si nandem místo. Jelikož a protože Eva se stydí a já nemám postavu na grilovaní se u bazénu, bylo jasné, že musíme najít nějaké odlehlejší místo a aby sme zase nemusely dávat tůry k bazénu. Ideál místo se našlo, svlíkly jsme se, vybalily manátky, poprosily nejbližšího slušného dědu, ať nám to pohlídá a hurá do vody. Mokrá, studená, ale osvěžující.

Pak zas na deku, pak zas do vody. Bazenová klasika. Mě však dráždil ten tobogán. A protože jsem byla otravná, jak male děcko, když mu mama nechce koupit zmrzlinu (což mi ostatně jde), že na ten tobogán půjdem. Já D E M E N T si myslela, že to bude stejná psina, co v Bohumínském Aquaparku. Houby! A ještě k tomu s voctem! Fronta byla dluha, jak cip, ještě k tomu většinou same male děcka, nebo stařici, takže se nebylo na co divat, aby to líp utíkalo (no paxe tam naštěstí jeden fešák objevil ale co z toho, když už jsem byla na koncu fronty). Prvně Eva, pak já. Když už byla skoro dule, natěšeně jsem nakočila. Svištěla jsem dolů tak rychle, že Šumachrovi by spadla závistí čelist a otlučenost mojí palice se rovnala zásahu fízlů na Čekteku, nehledě na to, že nějakým záhadným způsobem jsem svoji kamarádku dohnala a tak jsme si společně zapolykaly andělíčky!

Pro otřepání se jsme se šly na chvilu zas grilovat. Pak pozbíraly saky paky a jely domů. České dráhy opět nesklamaly a tak jsme si půl hodiny mohly prohlížet rekonstrukci Svinovského nádraží.

No aspoňže bylo fajn. Půjdu ráda příště, jen na tobogán mě ještě pár dní nikdo nedostane! 

Před časem jsem psala o tom, co jsem se naučila za rocky svého života. Dneska bych se ráda podělila s tím, co jsem se naučila ve 24. Nechci si hrát na chytrou, nebo poučovat - chci si jen popsat do svého virtuálního debilníčku.

Takže vzhůru do vylívání. Ve svých 24 jsem se naučila, že...

... maminka a pán bůh mají VŽDYCKY pravdu, jen ten pán bůh toho moc nenamluví...

... všichni jsme dementní, jenom někteří jsou v tom mizerní a jiní hotoví géniové (ostatně jako ve všem)...

... nejsou lidi zlí, ani lidi hodní - jsou jen lidé, kteří se milují a uznávají víc a lidé, kteří se milují a uznávají méně...

... stejně, jako já mám právo na svobodný názor a občanskou povinnost upozornit na nebezpečné jednání, tak ostatní mají stejně svobodné právo chovat se jako idioti, dělat fatální osudové chyby a nechat si lhát...

... na světě je tolik lidí, aby každý uměl něco jiného a měl jiné zkušenosti a bylo by škoda se nepoučit...

... poučit nás může i člověk, kterého pokládáme za největšího hlupáka, buď překvapí, nebo v něm poznáme některé naše chyby, což je k nedocenění...

Poslední dobou si začínám ujíždět na zdravé stravě, takže někdy chvíle se mnou můžou být opravdu pekelné.

Třeba tuhle jsem přivedla naši drahou Martičku do rozpaků když jsem se nudila u pokladny a zadívala se na nákup paní přede mnou vypadalo to asi takhle: Á bonbonky, haribo - gumové - no jo E330 nejškodlivější Ečko, které je zakázané v půlce světa, aha - rybičky v plechovce - no to je výtečné akorát loterie při troše sluníčka při skladování máme nádherný botulotox - no jenom škoda že je smrtelně jedovatý. Hm, salátek - výborná volba - dokonce s padesáti procentní slevou - to je paráda. Zdravé, akorát jak tak koukám na ty kraje tak jsou řezané nožem a pochybuju, že to byl keramický nůž - takže bez vitamínů. Tmavý rohlíček no vzhledem k tomu, že to nebude žitno pšeničné, takže akorát tak obarvený obyčejný rohlík a ten tavený sýr na tom bude určitě mooooooc dobrý zvláště když tavené sýry jsou vlastně sýrový odpad ...

Paní přede mnou začala nervozně přešlapovat a já si uvědomila, že bych si asi vlastní postřehy mohla nechat pro sebe, třeba by to jednou nemuselo dopadnout dobře :) 

No každopádně paní teď už ví, že vše co se zdravým zdá zdravé být nemusí :) Takže jsem měla vlastně naučnou fci :)