31.Květen 2009,10:50
Rok s rokem se sešel a když se tak na to dívám zpátečně, tak jsem se od loňska dosti změnila. O chování ani tak nejde, jako o vzhled a styl. Dá se říct, že jsem se konečně svým způsobem přestala bát rodiny a začala pořádně rebelovat. Sice pořád slýchávám, že vypadám jak noční můra, ale mě se to líbí. Vlastně mě dost dožírá moje sestra, která mi skoro pořád dokola říká, že vypadám ve všem, co si koupím hrozně a vzápětí mě prosí o to, abych ji něco někdy půjčila. Taky se dle mě dost opičí, ale nechce si to přiznat. Ale čert to ven, však ona z toho jednou vyroste a najde si svůj vlastní styl.
Taky jsem si všimla, že dost zanedbávám některý kamoše, ale to dá přece napravit. Za chvilku je tu léto a prázdniny, takže většina, která je ještě školou povinná, bude mít jistě víc volna, takže se nějak domluvíme a něco podniknem. Dost mě to žere, že se s některejma nevídám, ale snad to chápou, že když jsem prací zaměstnanej člověk, že moc času na ně opravdu nemám. A to nepočítám ten bláznivej nápad zeptat se vedoucí, jestli bych mohla ještě brigádně pracovat na poště na balíkách, protože mi přijde, že mi peníze mizí přímo před očima, takže s takovou si na to auto brzo nevydělám.
Spousta lidí si myslí, že moje nejoblíbenější barva je zelená, ale jsou částečně na omylu. Miluji zelenou, černá je až druhá v pořadí. I když jsem v černým mám na sobě nějakou věc, která je zelená. Je to taková malá úchylka. Něco malýho, co mě drží v reálném světě. Ano, jsem stále věčnej pesimista, ale to se asi v následující době nezmění.
Jo, tak přestala jsem konečně kouřit. Teda přestala.. jak se to vezme, prostě nekouřím přes pracovní týden, cigarety doma nemám a ani si je nekupuju. Pokud mi ale někdo nabýdne na nějaký akci, tak proč ne. Si dám jednu či dvě a hotovo. Dál už mi to nechutná. Nemám potřebu si nějak dál ničit zdraví. Co je týče alkoholu, tak jsem v poslední době přešla víc na pivo, protože tvrdej alkohol můj žaludek nějak nesnese. Po těch pár absintech to bylo opravdu hrozný. Ale přišla jsem na to, že když si namýchám něco dobrýho a alkoholickýho, tak to přežiju a vydržím víc, než jsem kdy vydržela. Poslední rekord na poslední akci? Já ani pořádne nevím, ale něco kolem patnácti za pět hodin to asi bude. Božínku.
No jo, nějak jsem se tu rozepsala. Když jsem tu zase nenapsala nic zajímavýho zatak dlouhou dobu, tak se nedivím, že mám zase chuť se nějak vyspovídat, ale myslím si, že by to pro dnešek stačilo, takže zase někdy příště.. třeba to bude ještě zajímavější.. jujky :-D
01.Květen 2009,22:14
Tolik se mi toho honí hlavou a ani nevím, kde začít a jak to napsat. Vzpomněla jsem si dneska na těchle pár vět: "Luci, mám tě rád. Jsem se do tebe zamiloval." "Fajn. Řekneš mi to ještě jednou až budeš střízlivej, jo?" Ani nevím, jestli si to pamatuju správně, ale tak nějak to bylo. Víc už si nějak nedokážu vybavit. Nějak rychlejc zapomínám. Trošku mě to štve, protože na hezké a výjimečné věci by se mělo vzpomínat ještě dlouho a s úsměvem.
Když se zpětně koukám na těch pár řádků, co jsem napsala, tak mi dochází, že už je to pěkně dávno, když jsem měla chuť napsat a vyvěsit někam všechno, co se i zrovna honí hlavou. Přišlo mi, že mě nikdo neposlouchá, tak jsem o sobě chtěla dát vědět. Změnila jsem se a to v mnoha věcech. Když se vrátím do loňska, tak se teď cítím volnější a líp se mi dýchá. Změnila jsem se. Pomalu jsem všechno hodila za hlavu.
Už zase nevím, co dál. Co napsat. Zdá se mi, že na něco čekám. Jo, až udeří vedle mě blesk. To by stálo za to. Už tak trochu plácám a nějak mi to přestává klasicky myslet. Radši skončím.
07.Březen 2009,22:32
Ó můj bože... kam jsem se to zahrabala? Už dlouho jsem opravdu nezažila tak skvělej večer. Tolik dnů lítám v depresích a úplně jsem zapomněla na zaručenej lék. Na tanec a chlast. Není prostě na to se pořádně napít a zatrsat si. Čím víc se pije, tím líp se tančí. Pak svět se motá a motá a motá. Takže na rodinný akce beru kazeťák, ať se nenudím, jak tomu bylo posledně na horách. Pít je vždycky co.
Byla jsem včera v hospodě s kamoškou z práce a dá se říct, že jsme si to pořádně užily. Snad to někdy budem moci zopakovat. Vždycky jsem měla proti pivu tak trošku averzi, ale najednou musím uznat, že je to v celku dobrý pití.
Plácám pátý přes devátý a v celku mě to baví. Zase jsem přišla na věc, která mě docela baví. Jen budu muset přesvědčit sestru, ať se ke mě přidá, ale to půjde velmi těžko, když je celý dny nalepená u počítače. Kde ty staré časy doprdele jsou?
21.Leden 2009,20:48
K čemu jsou moje sliby, když je nikdy nedodržím? Proč žiju, když moje existence vlastně ničí život ostatním? Nedokážu být dokonalá a dokonalost mě ničí. K čemu dýchat, když můžu klidně zemřít?
Ano, ty pesimistický bláboly bych mohla psát pořád dokola každej den a stejně by mi to bylo k ničemu. Každej by řekl, že si vůbec nevážím toho, co ve svým životě mám. Jasně, mám rodinu, přátele, známý i tu blbou práci, ale v poslední době se cítím sama. Dost sama. K čemu mi je potom společnost lidí, když mě to po psychické stránce neuspokojuje? Prostě a čistě, nemám náladu se zbytečně přetvařovat a hrát si na něco, co opravdu nejsem. Nemám potřebu doprošovat o společnost, když o ní nestojím..
Mám ráda svůj klid a samotu. Líp mi je tak, jak uznám za vhodný..
30.Září 2008,21:53
Každý to přece párkrát za život udělá. Podívá se beztrestně za svým životem. Ohlédne se přes rameno na tu vyšlapanou cestu za sebou. Někdy se i zastaví a sleduje své pomalu mizející stopy v dobách minulých. Pohled zpět do minulosti mnohdy ukáže, jak velkých chyb se člověk dopustil a co naopak ho zase potkalo krásného. Pak se může usmát a jít dál...
Fajn, já se nechci usmát. Není totiž nad čím. Je tu dost chyb a víc než toho dobrého. Ohlédnout se můžu, ale stále mám to nutkání se vrátí a prostě všechno změnit. V poslední době si negativa vůbec nepřipouštím. Jsem šťastně zamilovaná a to mi stačí na zahnání všech špatných myšlenek, ale vždy existuje moment, kdy se mi slzy objeví v očích. V tu chvíli si uvědomím, že už mezi ně nepatřím. Že to skončilo a já se nemůžu vrátit. Jsem pro ně cizí.
Ano, mluvím o té naší divadelní společnosti. Člověk si zvykne trápit spoustu času s tak skvělými lidmi, že si najednou nedokáže uvědomit fakt, kdy to všechno tak náhle zmizelo. Můžu si beztrestně číst, co píšou na svých webových stránkách, ale vím, že jim nemůžu odpovědět. Měla jsem ty konverzace ráda a stále mám, ale najednou to už není můj svět a dost mě to i (dá se to tak říct) "bolí a mrazí" zároveň.
Od té doby, kdy 23. srpna Petr přišel a řekl, že všechno končí, jsem snad nestrávila ani jeden den bez chvilkové myšlenky, že snad právě teď zavolá nebo napíše. Jsem opravdu blázínek, když si myslím, že snad někdo takového formátu si na mě někdy vzpomene. Je pravda, že ze začátku jsem cítila jistou formu nenávisti a zloby, ale každý jednou vyroste z dětských pocitů a v jeho dospělejší části mozku mu docvakne, že zlost je v tomhle případě zbytečná. Jsem dospělí (jak mi je stále vtloukáváno do hlavy mým mladším přítelem) a sváry i tahanice patří zpět do dětských let. My přece můžeme řešit vše diplomaticky a bez nějakých problémů.
Můžu to zkusit. Napsat mu, ale nemůžu počítat s odpovědí. Má teď svůj život a jistě nechce, abych mu do něj zasahovala, ale měl by vědět, že já vzpomínky nemažu. Čísla, smsky, e-maily a fotky jo, ale né obrazy, zvuky a vůně, které jsou utkvělé v mé mysli. Ty tam zůstanou ještě pěkně dlouho. Vše špatné je zapomenuto, ale krása žije dál. Jednou mu snad znovu stisknu ruku v přátelském pozdravu. To mi může zůstat planým přání, obyčejnou nadějí...
Pak se při dalším ohlédnutí zpět k minulosti můžu usmát, bezstarostně se otočit a pokračovat ve své cestě životem dál...
24.Červenec 2008,20:57
Ano, trošku zvláštní nadpis, které je úplně normální v poměru k mému infantilnímu chování. Spousta lidí, kteří mě znají, by si teď mohla říct, že se zase pokouším nějak upoutat jejich pozornost tím, že zase budu psát o tom, jak už mě to tady na tom světě nebaví a že jsem se rozhodla s tím vším skoncovat. Teď se mýlí, protože jinak by v nadpise stálo: Říci "Sbohem"!
Ne, pokouším se touhle cestou rozloučit a popřát krásný zbytek prázdnin těm, který jsem to nestihla. Nebudu teď doma skoro pět týdnu, mám jaksi dlouhou dovolenou. Prvně Chorvatsko, pak letní tábor v Otaslavicích. Budou mi někteří chybět, hlavně ti, se kterými se doopravdy neuvidím celých pět týdnů. Trošku melancholie, ale dá se to přežít.
I když ale nebudu připojená na netu, tak nebudu ve psaní zahálet. Pokusím se si zapsat všechno, co se zajímavého se stane, a pak to sem přilepit. Ať taky ostatní z toho něco mají. Spousta lidí se ráda patlá v mým životě, takže tohle by snad pro mě bylo lehčí. Každopádně mám všechny ráda a doufám, že se za pět týdnů uvidíme.
20.Červenec 2008,21:38
Dílo s českým názvem Zápisky mrtvých, což vlastně není přímo přesný překlad, ale zní to líp, je takovou menší předělávkou jednoho nedokončeného pokusu o trošku krvavější drama, jenž jsem pojmenovala The Vampire Kiss (Polibek upíra). Jen pouhý rozdíl mezi názvy Zápisky mrtvých a Polibek upíra ukazuje, že obě díla jsou úplně o něčem jiném a zároveň spolu nemají nic společného. Ale zdání klame. Ve skutečnosti jsou si díla naprosto totožná svým obsahem,jen se liší dramatičností děje a množstvím prolité krve.
Zdá se však, že předělat původní dílo do lepší a okázalejší formy je složitější než jsem si představovala. Už úvodní prolog je vlastně formou chaotického zápisu o hlavní postavě,jenž je formulována monologem třetí neurčité osoby, která neočekává žádný zpětnýkontakt. Původní pojetí opravdových zápisků, jenž obyčejný poutník zaznamenává vlastní krví životní cestu hrdinky, je trošku podobné hororovým podtextům a odvádí pozornost od děje, jelikož poutník do toho vkládá své pocity a emoce až příliš. Chci to předělat na obyčejný příběh, který bude prokládaný částmi poutníkova deníku stejně jako je zpracován prolog. Bude to hodnocení momentální situace a pozastavení se nad tím, co by se mohlo stát, kdyby se hrdinka rozhodla věc udělat jinak. Bude to spíš takové rozšíření původní verze.
Zatím jste si mohli první tři části prologu (Život či fantazie?, Další bezesná noc a Oheň a síra)přečíst v kategorii Myšlenky, slova a věty, kde to bylo pojato jako provokace k dané situaci v mém životě. Bohužel však nesplnily očekávání a nikoho nepřinutily se nad tím pořádně zamyslet a něco k tomu napsat. Teď už jsou zařazeny pod správnými názvy do kategorie, kam patřily už od začátku, a to do Že by příběh na pokračování? Postupem času se pokusím přidat další části, jenž dokončí takové malé shrnutí celého díla. Pro informaci už budou jen dvě.
Ano, mnohým jsem slíbila, že se zaměřím na dokončení děl Léto a Láska z divadla, ale nějak mi moje fantazie zase ulítla do jinačí části lidského vnímání, že prvně zkusím pokračovat v předělávce a pak potom, co z toho vyleze, se vrátím ke zbytku.
19.Červenec 2008,23:42
Dnešek byl jak typický stereotyp, který už je tak ohraný, že to v jistých chvílích vyvolává dojem poškrábané desky, jenž se zadrhla a hraje stále dokola ve vyjeté rýze. Stejná práce, stejné místo, stejný čas a obyčejný život jedné tiché duše. Říkám si, jestli to mám vůbec zapotřebí si takhle žít. V prázdném bytě občas člověka napadají různé myšlenky, jenž v choré mysli nezanechají skoro žádné patrné stopy, že tam vůbec byly.
I když jsem si předem naplánovala dost činností, že by mi to mělo zaplnit celý den, najednou mi zbylo tolik času, že jsem ani nevěděla, co dělat dál. Pokoušela jsem se něčím zabavit, najít něco proti nudě, ale nic mě neuspokojilo. Pak mi zbylo jen bezduché chození po bytě a kontrolování každé drobnosti, kterou jsem mohla přehlídnout. Jediné, co jsem opravdu nechtěla, bylo myslet. Někdy to dost bolí.
Musela jsem se vrátit aspoň ke čtení. Mám rozečtenou jednu knihu od autora jménem Garth Nix. Typický spisovatel fantasy příběhů, které jsou plné magických bytostí, neohrožených hrdinů a kouzel a kde dobro vždy zvítězí nad zlem. Čtu Abhorsenku, které sice není nejhorší, ale znám i lepší. Je to takový malý zákusek před spaním. Někdy by to bylo "zajímavý", kdyby takový byl i reálný svět.
Večer jsem zase sledovala oblohu. Dnes měsíc vystřídala hustá dešťová mračna, která křižovala nebe tak, že nebylo vidět nic jinýho. Taká skoro romantika, jen kdyby se to sledovalo ve dvou. Klasická chvíle na normální povídání, všechno vyvolává příjemné prostředí a jemná atmosféra bezpečí. Stačil by pes nebo kočka. Takový tvor by si s vámi v klidu poseděl a né, jak ty moje malý potvory, který při každé příležitost opustit svoji klec, začínají zdrhat. Chtělo by to něco inteligentního.
17.Červenec 2008,20:38
Počasí mě dneska zase docela překvapilo. Deštivo, deštivo a deštivo, to že má být léto? Ale zase na druhou stranu se to někdy hodí, aby trošku sprchlo a nebylo pořád takový děsný dusno. Taky není na škodu ani malá procházka v dešti. Čistý vzduch, všude kolem voda a optimistická nálada. Skvělá příležitost na tanec. Kdo to nezkusil, tak nezná.
Docela jednoduchý. Najít si příjemný místo, kde vás nikdo neruší. Mít se sebou skvělou muziku, u který se zaručeně uvolníte. Naladění na správné vlně, která je plná jen optimistickým myšlenek, že jich já mám zatraceně málo. Jo, takhle jsem se dneska pobavila, když jsem se vracela od Zuzanky, se kterou se strávila příjemný odpoledne.
Chybělo mi spousta věcí, ale teď jsem nějak lehčí a uvolněnější. Zmizela ta zatracená tíha myšlenek a já prožila docela příjemnej den.
16.Červenec 2008,20:51
Už několikrát mi bylo nezávisle na sobě od spousty lidí řečeno, že bych se měla změnit hlavně ve svém chování a pohledu na svět. Kdysi jsem jednu takovou změnu podstoupila, ale nebylo to tak do hloubky, aby to byla nějak patrná změna. Dnes jsem se zbavila minulosti pomocí ohně a spálila jsem všechno, co mi ji připomínalo. Vrátila jsem se domů začmoudlá až za ušima a byla jsem cítit, jako kdybych prolezla komínem v udírně.
Následovalo pár dalších změn. Jednou bylo promazaní telefonních čísel a některých zpráv v mým mobilu, druhou zase podobná průprava v e-mailových schránkách a poslední byla tady na webových stránkách. Vymazala jsem svoji minulost i část přítomnosti, což je konkrétně divadelní spolek, z kterého jsem se rozhodla dobrovolně odejít. Nechci už trápit jeho členy a už jsem natropila tolik hloupostí, že je čas odejít.
Bude ze mě lepší člověk osvobozen od tíživého kamení života. Mohu se zaměřit na svoji práci, na psaní, na školu a na svoje přátele. Už dlouho jsem všechno zanedbávala, teď budu mít aspoň na všechno čas. Tak na nový začátek, další skvělou epizodu svého života..
14.Červenec 2008,22:55
Tohle je první část z kroniky naší skupiny, kterou píšu já a Jana. Ten týden, který jsme prožili v jižních Čechách, je jeden z prvních oficiálních záznamů. Tak trochu se chci s vámi o to podělit. Přeji krásné čtení.
Sobota 5.7 – Oheň, voda, písek, vzduch
Hanzlíčkovi – Vincencovi + Waishauptová – Bartůškovi – Portešovi – Květoňovi, toť pořadí příjezdu jednotlivých skupin do Veselí nad Lužnicí. Ubytováni dle svých vlastních potřeb, šťastni z pohodové cesty a nadšeni z příjemného shledání, jsme vyrazili na svých dvoukolých ořích obhlédnout okolí. K uspokojení všech byla objevena Pískovna, v jejíž osvěžující vodě všichni svlažili svá ladná těla. Nebýt velmi hlučných účastníků místního hudebního festivalu, bychom byli dojati panenskou přírodou okolí. Po návratu z Pískovny jsme se vrhli na grilování všemožného masiska (možná byl i pes). Lahodná vůně přivábila i předčasné odpadlíky a všichni se poddali žranici. Z teplého letního večera se stala hvězdná noc a usoudili jsme, že by bylo nejlepší odebrat se každý na své lože a nabrat síly do dalšího dne.
Neděle 6.7 – Na vodě? V pohodě!
Díky pěknému počasí a trochu i té shodě náhod, kdy jsme se dovolali do jedné z loděnic a mohli si zapůjčit lodě ještě tentýž den, jsme vyrazili sjíždět vodu. A tak se parta amatérských vodáků pod velením našeho zkušeného Doktora vrhla do dalšího bláznivého dobrodružství. I když řeka postrádala jakoukoliv dravost či peřeje a velmi blízce připomínala kvalitní, za studena lisovaný olivový olej, tak některým odvážlivcům se podařilo trochu nedobrovolně okusit teplotu vody. Dle některých byla neuvěřitelně mokrá a studená, naopak jiní si pobyt v ní chválili a opakovaně se do ní vrhali. Celých čtrnáct kilometrů jsme se kochali krajinou a bojovali s otravně dotěrným hmyzem. Abychom poskytnuli krátký odpočinek svalům, zastavili jsme se v polovině cesty na malé občerstvení v jenom z vodáckých táborů. Cesta měla bohužel zakončení v hustém hnízdišti říčního hmyzu, který byl tak otravný, že velkou část skupiny vyhnal na zpáteční cestu pěšky. Zbytek čekal na slibovaný odvoz. Pěší skupinu čekalo příjemné zpestření v podobě borůvkových hodů. Řidiči Pěšáky na cestě vyzvedli a zavezli k vytouženému domovu. Večer proběhl v naprostém klidu, protože většina duší byla tak znavena, že jsme se všichni odebrali k vysvobozujícímu spánku.
Pondělí 7.7 – Vzhůru dolů do dolu
Tento den nám počasí moc nepřálo. Chčilo, chčilo a chčilo.V plánu byla návštěva Grafitového dolu v Českém Krumlově a slibovaná prohlídka zámku Hluboká za deset minut pět hodin, jak nám to telefonicky domluvila tetka Blanka. I přes nechtěné rozdělení automobilů na S GPS a BEZ GPS jsme všichni včas dofrčeli k dolu. Tam nás čekal proces kamufláže za účelem splynutí s davem. Přestrojeni za horníky a vyzbrojeni svítícími baterkami jsme byli odvezeni mini vlakem dva kilometry pod zem a tam ponecháni svému osudu. Avšak náhle zjevivší se průvodce nás provedl asi kilometrovou trasou a postupně nám vysvětlil, jak důl dříve fungoval. Nedobrovolně zamazaní jsme dobrovolně opustili svou temnou skrýš a po menší čistce jsme se vypravili na jídlo do nějaké kvalitní hospůdky. Avšak jídlo bylo tak chutné a posezení tak příjemné, že jsme nevědomky zmeškali naši předem objednanou prohlídku zámku Hluboká. Byl zde i chatrný pokus telefonicky umluvit postarší pokladní k noční prohlídce nebo úplatě, ale vtip, byť dobrý, ztroskotal. Nezbývalo nám nic jiného, než se poníženě odplazit k domovu. Náladu nám naštěstí zvedl mezi všemi oblíbený griling, příjezd posledního účastníka, Waishauptovic Pavlíka, a později i jistý odpočinek.
Úterý 8.7 – Lesem i polem, jedině s kolem
Nezávislá meteorologická stanice IGI_2008 předpověděla, že tento den má dopoledne převládat pěkné počasí, později má býti zataženo s občasnými přeháňkami, místy s bouřkami, tornády a uragány. K večeru se začne vyjasňovat a okolo půlnoci již smíme na bezmračné noční obloze pozorovat hvězdy. Po dlouhém rozvažování jsme se rozhodli pro „menší“ kolový výlet za krásami okolí. Po pár kilometrech jízdy se cesta náhle změnila na stezku džunglí, která přispěla k postupnému odpojení čtyř členů. Lesem nelesem, polem nepolem, jsme zdatně zvládli prvních pár kilometrů zdánlivě krátké trasy. A než jsme dojeli k hostinci, kde na nás čekal Bernský salašnický pes a hromada jídla, dospěli jsme k poznatku, že i rovina může vést do kopce. S plnými bruchy jsme se vydali vstříc dalším kilometrům, které se mezitím zjevně rozmnožily. Pokochali jsme se výhledem na rozlehlou hladinu rybníka Rožmberk, který je největším rybníkem naší vlasti. Díky náhlým stížnostem našeho Doktora na kvalitu počasí se znenadání hustě rozpršelo. ;o) Schouleni a vměstnáni pod polorozpadlý přístřešek, jsme tuto pohromu přečkali bez větší úhony. Obloha se vyjasnila a my jsme po patřičných změnách v trase dorazili na Pískovnu. Ti, co měli ještě dostatek energie, se „vrhli do vln“ očistit špinavá těla. Starší omladina se mezitím dala do stavby originální pyramidy. Od svého díla však byli umělci vyhnání dalším rozmarem přírody – přihnala se bouřková mračna a vzduchem se nesl příslib dalšího deště. Večer proběhl následovně: konala se hostina, kde se podávaly tři druhy fazolového guláše, pak se normální a velmi zmožená část osazenstva odebrala na kutě a ta druhá, bláznivá, zahájila kolotoč společenských aktivit kolem pingpongového stolu. Ale i těchto šílencích byla nakonec poznat únava z ujetých pětapadesáti kilometrů a odbelhali se uložit do peřin.
Poznámka: Tento den přesně v 15:10 bylo rozhodnuto, že dva mladí členové, jmenovitě Muff a Puff, jsou pověřeni psaním oficiální kroniky naší věhlasné skupiny Pi-yskopšoun, jež má nyní i svůj vlastní pseudonym
Za deset pět. Přejeme hodně zdaru.
30.Červen 2008,21:57
Báseň ze stěny:
"Studna vysychá studem...
zřítí se mosty přes údolí;
přitažlivost, která bolí.
Vypouští se voda
a odkrývá nedostatky.
V rybníce lapají kapři po dechu,
bojí se o hmotné statky.
Otevřené hráze,
tváří v tvář zkáze."
Jak babička z perníkové chaloupky:
"Tak tu čekám na holoubka, aby věděla, kde mě příště najít. ... Tudy miláčku, tady dozadu. ... Nemusí se zlatíčko bát, všechno mám tady připravené. ... Holoubku, měj se pěkně a zase někdy přijdi."
Mladý vozíčkář:
"Už tu na vás čekám, slečno doručovatelko. Jak pak se dneska máte?"
"Dobrý den. Docela to ujde, ale bylo i hůř."
"Hodně práce? Či problémy v životě?"
"Tak trochu od každýho..."
"Nechcete zajít ke mě na kafe? Proberem to..."
"Možná, někdy..."
"Tak já dojedu to kafe koupit..."
Policajti:
"Dobrý den, mám pro vás poštu."
"Ano, ano."
"Jen obyčejnou, doporučenou žádnou."
"Jen obyčejnou? Škoda."
"Ještě razítko. Tady."
"Dobře, dobře. Jedno razítečko."
"Ještě vaše jméno a podpis."
"Jistě. Jak se vlastně jmenuju? Poradíte mi?"
"Tady je obyčejná pošta."
"Obyčejná? Žádná na razítka? Nechali jsme si udělat nové."
"Jedno razítečko sem a sem. Nechcete taky jedno na ruku?"
"Slečno pošťačko, jdete dneska k nám? Už dlouho jste tu nebyla. Chybíte nám."
23.Červen 2008,19:58
Povalečský obejda:
„Prosím tě, kolik za to máš? Že tě to baví? Jistě lepší než popelářka, co?“
„Popeláři vydělávají víc...“
Doporučený dopis:
„Vy chcete občanku? My žádnou nemáme, už nás totiž odepsali. Řekli nám, že jsme moc staří a že žádnou nepotřebujem... Kdopak mi to teda píše?“
„Magistrát města Brna.“
„Aha, magistrát. Zajímavé.“
„Tak vidíte, ještě vás neodepsali.“
„Spíš mi to poslali písemně...“
Jedna básnička napsaná na jedné králikárně:
‚Ještě není přeboleno
houpání vln, které nesou
nejtrouchnivější věno
s kajutami s noblesou.
Za kormidlem jen tři sestry.
První z nich je slepá, šeptá,
s druhou bývá život pestrý
a ta třetí, nejprostší, se na nic neptá...‘
John Travolta:
V: „Tak tady na vás čekám na tu složenku. Ta nahoře mi o vás řekla...“
P: „Jistě. Čtyři stovky.“
J: „Kdybyste někdy měla i doporučený dopis pro Johna Travoltu. Tak to je tady kolega.“
V: „Neotravuj s tím zase.“
J: „Je to pravda. Jste si tak podobní. Slečno, jste tu na brigádě nebo na trvalo?“
P: „Jenom na brigádě...“
V: „Vidíš, já jsem ti to říkal. A vůbec není malá a baculatá. Je vysoká a štíhlá.“
J: „To byla ta druhá... jenom slečno nezapomeňte, kdyby přišel dopis pro Johna Travoltu, tak je to tady kolega...“
17.Červen 2008,20:44
Před pár lety jsem se pustila do psaní a chtěla jsem vytvořit nějakej trhák. Místo toho mám spoustu popsanejch listů, kde nic nedává hlavu ani patu. Skáču z jednoho příběhu do druhýho, vymýšlím stále nové děje a neukončuju to starý. Mám toho najednou moc. Nevím kam dřív.
Mystiqo: Zatím jediný pokus o fantasy, kdy se hlavní hrdinka Yvone, která je ze šlechtického rodu, vydává zachránit své království i za cenu vlastního života. Hlavní zápletkou je láska a krutá kletba. Bohužel skončila jsem na začátku první kapitoly. Délka díla asi pět stran.
Léto: Mladá Annie se po svém pokusu o sebevraždu snaží znovu začlenit do normálního života. Pomáhá ji mladá zdravotní sestřička Mandy, jenž je nejmladší dcera staršího páru, který si vzal hrdinku do pěstounské péče, a spolužák Alex, který časem sám přizná, že je ten, kdo Annie zabránil se zabít. Ta se do něj postupně zamiluje. Lásce mezi nimi však stojí v cestě Alexova nejlepší kamarádka Katie, která ho chce jen pro sebe. Příběh končí smrtí Annie, která zachrání Alexe, když je sama místo něho sražena autem. Napsáno jen prvních pět stran, zbytek je jen načrtnut.
Láska z divadla: Příběh o dvou mladých lidech z jednoho divadelního spolku a o tom, že láska může být někdy dosti krutá. Romantika se vším možným. Těhotenství, potrat, znásilnění, falešné přátelství, sebevražda, nevěra, nehoda a podvod. I když jsou si souzeni, každý nakonec skončí sám s pocitem, že tak to bude nejlepší. První dvě strany, zbytek po částech.
Kola života: Tři přátelé (dvě dívky a jeden kluk - Lucka, Zuzka a Radek), vztahy mezi nimi a k tomu všemu ještě kamiony. Klasika o tom, jak se může život šíleně zkomplikovat kvůli jedné chybě. Otevřený konec. Ve finální scéně přichází se s věřit Zuzka k Lucce, že je těhotná (hádejte s kým asi ;o), přičemž Lucka už nějakou dobu prožívá vážný vztah s Radkem. Zatím pouhý náčrtek, finální scéna celá zpracovaná.
Když smrt klepe na dveře: Příběh o osmnáctileté Pavle, jenž se narodila s nemocí Aids. Její matce, která po těžké nehodě skončila na operačním stole, byla dána transfúze krve pozitivní na vir HIV. Po smrti matky se o šestiletou Pavlu začíná starat její otec, který se o ni do té doby nezajímal, a jeho mladá přítelkyni. Ukázka, jak se vyrovnat s těžkou nemocí a nepřízní osudu. I přes všechny špatné chvíle existují i nějaké světlé. Pavla se dočká vytouženého bratříčka, pozná i první lásku. Konec je bohužel tragický, hrdinka nemoci podléhá, ale dokázala ostatním, že se nevzdá ani v těch nejhorších dobách a dokáže se svou nemocí žít jako normální člověk. Pouze načrtnuto.
Klystýr: Příběh třicetiletého muže, jenž je po autonehodě, kdy přišel o svoji manželku a dvě malé děti, na vozíčku. Bohužel mi je dvacet, takže s psaním musím ještě chvíli počkat. Musí mi dozrát mozek. Pouze náčrt.
Musím se do toho pustit. Aspoň jedno dopsat. Už je na to nejvyšší čas.
15.Červen 2008,01:59
Sedím teď v autě na pekárně, kde pracuje Radek, a čekám až si naloží. Měla jsem s ním jet už včera, ale zaspala jsem, protože jsem toho za poslední týden moc nenaspala. Asi tak tři hodiny denně a začalo se to odrážet na kvalitě mojí práce. Moje reakce byly dost zpomalené a byla jsem dost mimo, takže jsem si zase něco zavařila. Jako by nestačilo, že mám normálně problémů dost, ještě si můžu udělat další. Musím si nějak povyrazit. Tohle je jednou z možností. Beru to i jako částečný návrat do doby před divadlem.
Zapsáno v 5:30:
Tak už máme za sebou část cesty a moje nálada, která ještě v jednu byla dost špatná, se výrazně zlepšila. Docela si tu cestu užívám. Začínám se trošku zlepšovat. Po těch všech špatně prožitých dnech se konečně cítím líp a je mi fajn. Můžu se normálně smát a nemám z toho výčitky. I tak málo mi stačí, aby to bylo lepší.
Zapsáno v 8:30:
Dnešní noc byla skvělá. Chtěla bych jet s Radkem znova, jestli mě teda vezme. Měla bych mu poděkovat. Svým způsobem mi pomohl. Děkuju Radku za dnešek, pomohlo to. Pak jsem šla domů pěšky a rozhodla jsem se po cestě navštívit Katie. Potřebovala jsem vyřešit náš problém. Ještě teď si pamatuju její oči, když mi otvírala. Řekla jsem jí, že můžu zkusit to, oč mě před pár dny žádala, a pak že se uvidí co dál. Nechala jsem ji, aby mě políbila, bohužel jsem nic necítila, jak by si ona přála. Řekla jsem jí to a ještě to, že to nemá cenu, že to takhle dál nejde, že to musí skončit, že se musíme rozejít. Křičela na mě: "To je kvůli němu? Opouštíš mě kvůli němu? Kvůli klukovi?" Já na to: "Není to kvůli němu, je to kvůli mě. Čím dřív to skončíme, tím dřív pro tebe. Nechci tě trápit." Musela jsem to ukončit, Katie byla posledním spojení s minulostí. Už to mezi náma nebylo jako dřív. Nechtěla jsem ji trápit. Přišla jsem o kamarádku, ale našla jsem svůj život. Jednou to přijít muselo.
Pár vět na konec: "Holka, drž se. Máš přece na víc. Přišla jsi sice o kamarádku, ale jsou tu další. Jednou dojdeš na konec své cesty. Jednou určitě, ale není to dnes a ani zítra. Drž se a bojuj."
12.Červen 2008,19:24
Recenze díla z internetu:
Příběh populární korejské manwhy Kill Me, Kiss Me, známé pod zkratkou K2, vychází z oblíbené zápletky asijského komiksu – záměny identit mezi lidmi různého pohlaví. Hlavní hrdinka, samostatná a odvážná Tae, si na jeden týden vymění totožnost se svým bratrancem Yung-Wooem, aby mohla studovat na stejné škole jako její platonická láska. Život na jiné škole pod cizím jménem však přináší nejen spoustu vtipných nedorozumění, ale od začátku i ostré střety s členem místního gangu, nekonformním a charizmatickým Ga-Woonem. Ten si totiž řeší nevyřízené účty s domnělým Yung-Wooem, Tainým bratrancem. Tae se však nevzdá a v kůži svého bratrance bojuje nejen za něj, ale i za možnost svůj původní plán dokončit… Jenže kdo může dopředu tušit, kde pravou lásku nakonec najde?
Majne recenze díla:
V poslední době jsem se pustila do čtení nejrůznějších žánrů stylu Manga, bohužel ale vyhrává romantika, protože něco akčnějšího opravdu nemusím, je to trochu drsnější. Takže se zatím držím děl Love Hina a Pastel, bohužel však musím čekat na překlad. Malá nevýhoda, ale aspoň nemusím nic kupovat. Už nějaký čas jsem pravidelný odběratel dívčího časopisu W.I.T.C.H. (ano, jsem asi na nj dost stará), ale právě díky němu jsem se dostala ke korejské sestře Mangy se zajímavým názvem Kill me, kiss me, zkráceně K2. Dneska jsem si taky koupila první díl, co vyšel v česku. Další je plánován na červenec. Zvládla jsem to přelouskat za necelou hodinu a docela mě to pobavilo. Jistě má to klasický nádech romantické kraviny, ale obsahuje i nehorázný hlášky. Nejlepší je moment, když hrdina s jménem Ga-Woonem si myslí, že je gay. Prostě klasický komiks. Bohužel však vyústění hlavní zápletky je už na konci dílu, dost mě to zklamalo, protože jsem čekala, že to bude až za hodně dlouho, už teď se těším na další díl. Čím asi překvapí?
